Článek, který neříká nic konkrétního, nikoho nejmenuje a ani by tu nemusel být, jenže mi to nedalo...
Zúčastnila jsem se teď jedné akce. Já, mé koleženky, pár špiček v oboru a pár odborníků kolem se motajích (heč, závidíte, co?). Já a koleženky pasivně. Program vypadal zajímavě, uprostřed občerstvení, cestu nám proplatí, výuka stejně padla, tak proč ne.
Dorazily jsme na místo a zjistily, že začátek se o půl hodiny posouvá. Na tu chvíli nemá cenu opouštěnu budovu, takže jsme se vypravily hledat bufet, který se měl nalézat v přízemí.
Nalézal. Našly.
Nevím, jak si představujete bufet vy, ale pro mě to je místo - zredukováno na minimum-, kde je aspoň jeden stůl se dvěma židlemi, kde si můžete dát kávu nebo čaj a něco k tomu. Spletla jsem se. Tady bylo bufetem označováno něco, co se zdráhám nazvat místností, protože pro zákazníky tam byla zhruba dva metry čtvereční prostoru. Vedle dveří visel seznam nápojů. Koleženky se ho jaly zkoumat, načež nám bylo oznámeno, že nic z toho, co tam je, nemaj. Nákup tedy nakonec obnášel půllitrovou kofolu v petce a balíček sušenek. Z potravin nebalených ve vakuových obalech se na poličce krčil jeden osamělý zákusek. Z piety tam i zůstal. (Chtěla bych se tedy tady zeptat vás, kdo pocházíte z Prahy: Jak si tam u vás představujete bufet?)
Vrátily jsme se do místnosti, vybraly si místa (skoro upředu, fujky) a dozvěděly se, že přesunutí se nekoná, že se začíná na čas. No, nezačínalo, samozřejmě, protože všichni, kdo dorazili s předstihem, a ne na poslední chvíli, byli informováni o zpoždění a rozlezli se. Jednou z nich byla třeba první referující…
Nakonec jsme začali o deset minut později druhým příspěvkem v pořadí. Po deseti minutách dorazila první referující - právě včas na posunuté konání konference. Tou dobou už jsem se klasicky snažila neusnout. Ne že by to byla taková nuda, to ani v nejmenším, vlastně tam byly místy zajímavé věci, ale… Ale lítala jsem po městě, vymrzla a trošku zmokla (ve srovnání s předchozím dnem vůbec) - a pak sedla do místnosti a měla koukat na prezentace…
Probral mě až třetí příspěvek. Jednak ho měla žena, kterou jedinou jsem znala osobně, takže jsem se na ni těšila, protože je to opravdu zajímavá osoba a navíc zapálená pro věc, žena, která mi otevřela v mnohém oči a naučila vidět věci, jež bych jinak asi ignorovala. Jednak od chvíle, co začala mluvit, začal dědek u vedlejšího stolu hudrat. Nikomu neodepírám právo na jiný názor, ale kdysi dávno jsem žila v takovém bláhovém přesvědčení, že slušně vychovaný člověk nechá druhého aspoň v klidu domluvit a až pak, v době vyhrazené na diskuzi, může začít s rozumnou polemikou. Ale já se narodila o 34 let později než dotyčný, co já můžu vědět…
Po čtvrtém příspěvku se rozproudila diskuze. (Tohle je spíš takový řečnický obrat, ono se rozproudilo něco jiného.) Pán povstal a představil se. Vyklubala se z něj jedna z těch velkých osobností oboru (což všichni přítomní věděli, protože se znali, ale my nováčci holt tápali). Nejprve docent doktor kandidát věd na své tituly docela nevybíravě a dle mého soudu buransky zkritizoval celkovou organizaci, že diskuze měla být 20 minut, a tak prostě BUDE 20 minut. Že se začalo později, a tím pádem se to protáhlo, nehraje roli. Tohle a další řeči, jejichž smysl jsem v daném kontextu moc nepobrala, zabraly zhruba pět minut. Potom se rozohnil nad příspěvkem "mé" doktorky. "Má" doktorka se rozohnila taky a už to jelo. Koleženky se krčily, jelikož docent doktor kandidát věc vášnivě rozhazoval rukama, a jak kolegyňka poznamenala, hrozilo nebezpečí, že poteče krev. A my seděly hned na ráně. Skoro celou diskuzi nakonec vyplnilo napadání "mé" doktorky, klasika. Jak už jsem psala, nikomu neberu právo na názor, uvědomuju si, že ona je v dané věci docela radikální, a kdykoli se někde objeví, neobejde se to bez vášní, ale tentokrát jsem byla spíš otrávená. Docent doktor kandidát věd se už při jejích prvních větách rozhodl nesouhlasit a toho se držel. Jenže nesouhlasil s nějakou scestnou tezí, kterou sebral bůhvíkde. Postavil její příspěvek na hlavu a, co šlo, dotáhl ad absurdum. Chvílemi jsem opravdu netušila, co to tam mele, protože ona o podobných věcech nemluvila, natož aby je navrhovala k prosazení v praxi.
Přestávka, koláč, kafe, zpět do sálu. Druhá půlka již tak bouřlivá nebyla. Zaujal mě příspěvek jednoho našeho překladatele, který tam rozebíral nějaké zajímavé případy z praxe, ale tím vás tu nebudu zatěžovat. Diskuze č. 2 ve větším klidu, i když se to zase stočilo k vy-víte-komu.
Asi mě nikdy nepřestane fascinovat, jak tihle vzdělaní lidé dokážou zdlouhavě a detailně řešit problémy, které si z velké části sami uměle tvoří, a ještě se přitom dokážou do krve zhádat. Ty diskuze by se měly nahrávat. Ani ne tak konference, ať si vydaj sborník - a je to, ale ty diskuze, to je materiál! To by bylo pokoukáníčko! To bych si možná po večerech i pouštěla…
Žádné komentáře:
Okomentovat