Pád 3 1
Aberforth mi dolil pohár, rozhlédl se, jestli někdo z jeho hostů nesedí na suchu, a přisedl si za mnou ke stolu.
"Jestli tomu dobře rozumím," navázal na předchozí rozhovor, "vy celý rok vyhlížíte konec školního roku, abyste mohla vypadnout, a sotva se konec školního roku přehoupne, zůstanete v Bradavicích jen proto, abyste potřásla rukou novému kolegovi."
Obecně vzato - nesnáším shrnutí situace od jiných lidí, než jsem já. Jejich shrnutí mají tu nepříjemnou vlastnost, že se nebezpečně podobají pravdě, ale nemají ty krásně ohlazené rohy, co jim pro své svědomí dokážu dát právě já.
"Jde jen o pár dní," namítla jsem co nejsmířlivěji ve snaze zamaskovat vratkost svých rozhodnutí. Ano, uvědomuju si, že má logika má trhliny, velké trhliny, ale NESNÁŠÍM, když na ně začne poukazovat někdo druhý.
Nakrabatil čelo a podíval se na mě tím vše chápajícím brumbálovským pohledem. K dokonalosti mu chyběly jen půlměsíčkové brýle.
"Můj bratr si uměl vždycky dokonale vycvičit lidi kolem sebe."
"Zmijozel se domestikovat nenechá, žádné strachy," zakřenila jsem se na něj a upila pálenku, abych nemusela říkat víc.
"Říkám, co vidím," poznamenal. "Ani ne před měsícem jste mu ani nemohla přijít na jméno, a teď…"
"Nezůstala jsem tam jen já. Navíc jde o neobvyklou situaci, Remus Lupin se rozhodl k nám připojit teprve nedávno a nemá žádnou představu, jak…" začala jsem s chatrnou obhajobou, která by nepřesvědčila ani mě.
"…a tak ho musí v Bradavicích zaučit celý sbor, protože můj bratr by mu nezvládl sám říct, co od něj očekává," dokončil za mě větu.
"Ne celý," upřesnila jsem.
Vlastně mně samotné pořád nebylo jasné, proč musela Lupina v Bradavicích očekávat celá uvítací delegace obsahující i mou maličkost. Dobře - Brumbál je ředitel, ten je bez diskuze. Kde je Brumbál, je i McGonagallová - to jeden z těch nezpochybnitelných přírodních zákonů, co vládnou světu. Nebo aspoň Nebelvíru. Pomona se snažila zkrotit ďáblovo osidlo, které jí vloni Severus propálil na své misi za Harrym Potterem a které se z těchto ran již stačilo vzpamatovat a začalo expandovat dvířky, na nichž dříve seděl Hagridův zmutovaný pes, do školních prostor. Zatím jen do jedné místnosti (protože mimo ni taky občas svítilo slunce), ale i tak Brumbál naznal, že by se s tím mělo něco udělat. Zakázat totiž studentům někam přístup, to jsme jim k tomu rovnou mohli namalovat fosforeskující šipky a rozdat plánky. Ačkoli se tento přístup nikdy neosvědčil, pořád se na začátku roku předčítal seznam míst, kam se nesmí - a kam by studenty ani nenapadlo lézt, kdyby na to předem nebyli upozorněni. Ačkoli by se tento konkrétní problém dal jednoduše a rychle vyřešit otevřenými dveřmi během dne, Pomona nemohla snést myšlenku, že by téhle zástupkyni vegetace, pro niž nikdy nenajdu ve svém srdci místečko, mohlo být způsobeno nepohodlí, takže se už tři dny snažila opatrně nacpat všechna chapadla pod padací dveře. Filius se vrhl na blednoucí schody a poté, co se mu je podařilo stabilně zviditelnit, připojil se ke zbytku sboru v nahánění Zlatoslavových rarachů, kteří se po odchodu studentů vyrojili čertvíodkud a za nic na světě se tam nehodlali vrátit. Filch šílel. Možná proto zatím všechny pokusy o odchyt skončily fiaskem.
Z Remuse Lupina jsem měla zatím veskrze pozitivní pocity. Severus ne. Při vřelosti většiny jeho vztahů mě to vskutku zaráželo. Remus byl tichý, skromný, ochotný muž, který na rozdíl od Lockharta v životě neviděl módní žurnál. Na první ani druhý pohled jsem nezjistila, co na něm Brumbál považovat za tak zásadní, že se to muselo vyřešit už na začátku prázdnin. Věděli to jen Brumbál, Severus a Lupin, kteří spolu trávili čas zavření střídavě u Severuse nebo v ředitelně. Tato setkání končívala tím, že jeden ze dvojice Snape-Lupin odcházel z místnosti se slovy "To dělat nebudu", případně je Brumbál propouštěl se slovy "Na to zapomeňte. Oba."
Pokud šlo o mě, snažila jsem se hned po snídani vytratit z Brumbálova dosahu, než se mu podaří mě zaúkolovat. Jelikož Argus byl v trvalé neschopnosti kvůli cornwallskému nadělení, Albus zřejmě usoudil, že na spoustu věcí se hodím i já. Ve třetím patře prý zmizelo na jižní straně okno. A co já s tím? Je ze školy vidět? Je. Je do školy vidět? No… Do třetího patra zaručeně ne. Uršula vytopila celé patro. Jsem snad uklízečka? Terapeutka? Nejsem. Vypadám, že rozumím problémům mrtvých? Snad ne. Oficiálně neexistující opice spatřena ve druhém patře. Do háje!
Jediná věc, co se mi podařila a na kterou jsem byla patřičně pyšná, bylo, že se mi konečně podařilo odchytit posledního unikajícího černého pěšáka, a důkladně jsem zapečetila krabici, ať se podobný útěk již neopakuje. Jenže s tím jsem se zase nemohla nikomu pochlubit.
Do hradu jsem se vracela až v noci. Trošku dotčená, že působím zbytečně kooperativně s Nebelvírem, ale jinak spokojená. Návštěva Aberfortha mě vždycky přivede na jiné myšlenky. Respektive - zbaví mě myšlenek. Prasečí hlava je snad poslední normálně fungující místo na zemi.
Bylo nádherně. Vlahá prázdninově letní noc, hmyz cvrkal, sovy houkaly, ze Zapovězeného lesa se ozývaly podivné zvuky, od jezera vanul příjemně chladný vánek. Překrásná jasná červencová obloha. Tisíce hvězd, obrovský měsíc, sem tam nějaký ten přelet letadla či družice, romantika. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem zdolala vstupní bránu. Nakonec ale s mohutným skřípěním, které muselo vzbudit každého nejen v Bradavicích, ale i v Prasinkách, povolila a já se dostala na nádvoří. Chvilku jsem zůstala stát na místě, skrytá ve stínech. Kdyby se opravdu někdo probral, ať to neschytám, ale když se nikde nic nehnulo, vklouzla jsem nakonec i do hradu. Doprovázená dalším skřípěním a dutou ránou, když dveře zase zapadly. Zase minutka čekání, kdy se spustí hromobití, ale nic se nedělo. Úlevně jsem si oddechla a nastoupila poslední část své pouti do postele.
Uprostřed vstupní haly jsem zaslechla nějaké zvuky z prvního patra. Že bych přece jen někoho vytáhla z postele? Zastavila jsem se a zaposlouchala se.
Ne, asi se mi to jen zdálo.
Úlevně jsem vydechla.
Ticho naplněné jen tradičními nočními zvuky.
Za mnou se ozvala hlasitá kovová rána.
Vylekala jsem se k smrti.
Bleskově jsem vytáhla hůlku a namířila ji za zvukem.
Brnění se sehnulo a zvedlo z mramorové podlahy svou přilbu. Tohle je jeden z těch okamžiků, kdy litujete, že nemůžete vraždit. Udusila jsem v hrdle příval sprostých nadávek a zhluboka se nadechla.
Srdce mi ještě divoce bilo po přetrpěném šoku, když jsem se otočila, abych pokračovala ve své cestě. A pak se mé srdce zastavilo a já zažila ten nejdelší zlomek vteřiny v celém svém životě. Bez dechu jsem zírala na něco obrovského, chlupatého, a když mé oči nevěřícně vystoupaly výš, zjistila jsem, že i zubatého. Než se stačily zapojit mé naprosto paralyzované mozkové buňky, zvíře zavrčelo a máchlo po mně tlapou se silnými drápy a vyrazilo mi hůlku z ruky. Couvla jsem o krok, s marným pokusem zhypnotizovat tu obludu upřeným pohledem. Ve tmě se mihl černý stín, ale neměla jsem ani pomyšlení na to, že bych analyzovala, co to bylo, protože v tu chvíli po mně zvíře vyrazilo.
Žádné komentáře:
Okomentovat