I když nedovysvětlená (jsem to přece jen pořád já), opravdu POSLEDNÍ KAPITOLA. Všem vám děkuji za vaši přízeň a trpělivost, se kterou jste vydrželi až sem.
Bílá perla uprostřed ráje. Vzpomínám si přesně na své dojmy, když jsem toto místo navštívila poprvé. Ještě to není ani rok. Bylo léto. Tehdy tu voněl jasmín, nyní vzduch vyplňovala opojná vůně šeříku. Nezvonila jsem. Otevřela jsem si dvířka v bráně a vešla na nádvoří. Bílé oblázky mi zakřupaly pod nohama. Déja vu. Jen tu chyběl Severus.
Všude bylo prázdno, ticho. Jen vítr šustil ve větvích. A voda. Slyšela jsem padající kapky vody. Rozhlédla jsem se okolo, abych našla jejich původ. Uprostřed nádvoří stála, skrytá v zeleni, bílá mramorová fontána. Žena v životní velikosti s levou nohou lehce pokrčenou, takže se palcem dotýkala hladiny vody a veškerá její váha spočívala na druhé noze. Hlavu měla natočenou mírně ke straně a hleděla kamsi dolů, snad na dno vodní nádrže. Obě ruce, překřížené v předloktí, vztahovala k nebi, ale ne v nějaké modlitbě. Od loktů výše se měnily ve větve a z jejich konců tryskaly pramínky vody. Celkově dryáda působila dojmem, že ji tvoří dvě bytosti, které se k sobě navzájem nehlásí. Ale možná to byl jen můj dojem, který jsem jí podsouvala.
"Tohle jsi nemusela dělat," ozvala se za mnou Gloria a já jí předala část Zlatoslavových věcí. "Ale děkuju. Val bude ráda, řeknu jí, žes tu byla. Právě je u Munga… s Riou, ale prý ses měla stavit, tak jsem tu zůstala aspoň já, abys nás nepomluvila, že tě tu nikdo nečekal."
"Jak je na tom?" zeptala jsem se cestou k domu.
"Val? Mizerně. Zlatoslav? Stejně. Zatím si s ním nevědí moc rady…, jako ostatně vždy," shrnula stručně a já se dál raději nevyptávala.
Otevřela dveře a pustila mě dovnitř. Provedla mě chodbami do přijímacího salónku, kde jsme se zbavily zavazadel. Změnilo se to tu, ale nedokázala jsem pojmenovat, v čem přesně. Portréty stejné, hudební nástroje stejné… Podívala jsem se na stolek… Ano, i ten podivný pár na zahnědlé fotografii stejný. Naklonila jsem se k ní blíž. Žena se na mě usmívala, ale já se tentokrát nevěnovala jí ani jejímu druhovi, ale fotografii samotné - a musela jsem poupravit svůj názor. Nebyla zahnědlá stářím, opotřebením nebo něčím obdobným. Prostě jen byla taková. Klidně mohla být z loňského roku.
"Dáš si čaj? Kávu? Džus?"
"Ne, děkuju, musím se zase rychle vrátit, než si Nebelvírští vzpomenou, že nejsem týmový hráč." Sice se dnes výuka nekonala, nikdo po mně nic nechtěl, ale musela jsem tam BÝT. Bůhvíproč. Ale přes týden jsme prostě Bradavice opouštět neměli, takže jsem se cítila trošku… rebelantsky, že jsem tady. Bylo zvláštní zjišťovat, že okolní svět tu existuje i touto dobou.
"Vždycky, když poslouchám o té vaší mezikolejní rivalitě, cítím se o něco v životě ochuzená," usmála se. "Nás vedli k vzájemné spolupráci."
"Nás údajně taky," poznamenala jsem s myšlenkou na každoroční projev Moudrého klobouku.
Gloria se přesunula k oknu, odhrnula záclonu a vyhlédla ven. Pečlivě obhlédla viditelnou část pozemků a pak se zase s úsměvem vrátila ke mně.
"Vždycky, když jsem tady sama, mám chuť skočit vzadu do jezírka a projít to tu od přízemí po půdu, ať to tu vypadá, že tu taky někdo žije. Myslím, že Zlatoslav tu… věc," mávla rukou někam vzhůru a já si vzpomněla na místnost nahoře, kde si prostor začal tvořit nová pravidla. Kývla jsem na znamení, že vím, o čem je řeč, a ona pokračovala: "…nezlikvidoval jen proto, aby ji naštval."
Mě sice napadlo jiné řešení, ale mlčela jsem. Místo toho mě napadlo něco jiného.
"Co má Lucius Malfoy proti vaší rodině?"
Překvapeně zamrkala a pak se rozesmála. "No ne, on něco řekl? To je docela překvapení. Koho by to napadlo?"
"Právě že neřekl…"
"Takže ty víš, co byl - nebo je zač? To je taky překvapení. Myslela jsem, že to pořád svádí na kletbu Imperius."
"Svádí."
Zamyšleně se na mě podívala. "Ale ty víš, že…"
"… byl Smrtijed, jo, vím," nechala mě doplnit.
"Zajímavé… A z toho si mám vyvodit, že…?"
"Z toho si nemáš vyvozovat nic, jen jsem se ptala, o co jde."
Úsměv se z její tváře vytratil a ona vážně přikývla. "To je trošku delší historie. Pokud si to nerozmyslíš, až budeš mít někdy přes den volno, ukážu ti, co proti nám tvůj přítel a jemu podobní mají." Než jsem stihla namítnout, že není můj přítel, zase se šibalsky usmála a dodala: "Teď, když jsme skoro sousedky."
***
Dva dny jsem se úspěšně vyhýbala kontaktu s čímkoli, co kdy prošlo kolem Nebelvíru. Pak mi došly zásoby, takže jsem musela na snídani. Domácí skřítek, o kterém většinu roku nevíte, je na nic. Brumbál si mě zase nějak zkoumavě prohlížel. Doufám, že už zase nejsem těhotná. Litovala jsem, že nejsou Vánoce, koupila bych mu knížku, ať se něčím zabaví, ale blížící se konec školního roku taky nebyl k zahození. A jak se nezapomněl Severus zmínit, měli jsme kliku, že nikdo z nás neovládal hadí jazyk, jinak bychom snad ještě museli jít uklízet do Tajemné komnaty. Trochu mi zatrnulo při představě, že by ten bazilišek přežil. Hagrid by se ho určitě pokusil domestikovat. Kde je tříhlavý pes, tam se obrovský vraždící had, se kterým si popovídá jen Potter, ztratí. Až budu mít děti, budu si je učit sama doma.
Možná jsem objevila důvod, proč nikdo ze zdejších profesorů nemá děti. Nebo je zamlčuje…
Obrana proti černé magii byla do konce roku zrušena. Na Brumbálovy inzeráty se zřejmě moc zájemců nehrnulo. Při spotřebě dva muži na dva roky se ani nebylo čemu divit. Pověst už začala tenhle post opravdu předcházet. Zrušení zkoušek se zdálo být v tomto kontextu vcelku příhodné, protože obranu by neměl kdo zkoušet. Studenti skládající NKÚ a OVCE měli své zkoušky již za sebou a čekali pouze na vyhodnocení, kterého se pravděpodobně ujme Brumbál - nebo to na někoho přehraje, výhoda řídicí pozice.
Lucius Malfoy byl odvolán ze správní rady, jak informoval Denní věštec. Minerva si neodpustila nevyužít příležitost položit přede mě noviny otevřené na příslušném článku. Asi jsem to dostatečně neocenila nebo se netvářila patřičně zdrceně, protože se jí zase něco nezdálo na mé skoro nulové reakci. Ale nehodlala jsem zapřádat na toto téma žádnou debatu. Pokud ji zajímá, co si myslím, ať se mě zeptá přímo. Ačkoli jsem vystudovala ve Zmijozelu, jsem schopná poznat otázku, když mi ji někdo položí, a většinou jsem i schopná na ni sestavit odpověď. Později už se k tomu nevracela, takže jsem to pokládala za vyřízené. Jak ona, to mi bylo upřímně jedno.
Zato Brumbála otázka nového pedagoga s blížícím se koncem roku docela začínala pálit. Ale jak bylo Brumbálovým zvykem, vždy měl nějaký PLÁN - jak jsem zjistila, když se mi nepodařilo se jemu a Severusovi vyhnout na chodbě. Severus s ním o něčem marně diskutoval, zatímco Brumbál se usmíval tím svým věčně přišroubovaným úsměvem. Oplatila jsem mu podobně a pokusila se projít okolo dostatečně rychle, abych nebyla zastavena a zaúkolována v čemkoli. Ale mlčky mi pokynul rukou, ať se zastavím. Severus se zatvářil stejně nadšeně, jak já se cítila. Nejprve jsem si myslela, že se jedná o pravidelné kázání o tom, jak by se měl Zmijozel snažit kooperovat se zbytkem školy. Nikdy jsem nepochopila, proč byla tato kázání často směrována i na mě - co bych s tím asi měla dělat zrovna já? Ale říkat to Brumbálovi, to jsem to mohla zašpuntovat do láhve a odeslat po moři pryč. Šance na odpověď naprosto totožná.
Ale tentokrát jsem se mýlila a spolupráce vůbec nebyla na pořadu dne. Alespoň zatím ne.
"Není se čemu divit, že se neozval žádný zájemce. Vyhlídka, že do konce června bude po něm, láká asi málokoho. To nemůžete nikomu mít za zlé a nutit ho k-" vrátil se Severus ke své původní řeči, jako bych to ani nebyla.
"Už jsem to zvažoval a rozhodl se obrátit se na jednu konkrétní osobu, Severusi, a zeptat se, zda by neměl zájem."
"Nemyslím si, že je rozumné riskovat život dalšího člověka jen proto, aby se těm nevychovancům snažil zprostředkovat vědomosti, které budou stejně akorát ignorovat."
"Měl jsem na mysli Remuse Lupina."
Severus vynechal jedno vydechnutí a v jeho tváři se objevil náznak jakési emoce. Než jsem ji stačila dešifrovat, zakryl ji výraz právě jsem změnil rozhodnutí.
"Lupina?" ujistil se a Brumbál zlehka kývl. "V tom případě zapomeňte, že jsem vůbec něco říkal." Blahosklonnost sama.
"Kdo je Lupin?" zeptala jsem se, abych se připomněla, že jsem tady a pořád nevím proč.
"Ten nejvhodnější kandidát na… profesora obrany proti černé magii," odpověděl mi Severus tak, že jsem věděla úplně to samé, co před otázkou - nic.
"Jsem rád, Severusi, že souhlasíte, protože Remus Lupin mou nabídku přijal. V této souvislosti bych vás ale oba rád požádal, zda byste se zde nezdrželi o pád dnů déle než obvykle, protože v souvislosti se jmenováním profesora Lupina musíme vyřešit jeden malý problém, který mě a pana Lupina trochu tíží, ale o němž si myslím, že ho zvládneme uspokojivě společnými silami vyřešit."
"Chápu," řekl Severus.
"Já ne," řekla jsem já. Nechápala jsem nic - hlavně co já mám společného s problémy chlapa, kterého vůbec neznám, a které mě okradou o část mého volna.
Brumbál mi věnoval jeden z těch pohledů, co by patřily jeho pětiletým vnukům, kdyby nějaké měl, kdyby se ho ptali na věci, co budou schopni pochopit až za dvacet let, a nic mi nevysvětlil. Do příštího školního roku už mám pár naprosto konkrétních předsevzetí. Jen musím vymyslet, jak na to. Nemůžu křičet na chodbách na ředitele školy, ať mi laskavě řekne, co a proč ode mě očekává, když ode mě něco očekává. Nejsem dřevěná kachnička, co za sebou může tahat po Bradavicích na provázku. Ale jít se ho ptát? Doprošovat? Ani náhodou. Na tohle opravdu nemám náladu.
"Kdo je Lupin?" zkusila jsem štěstí jednou u Severuse, když jsme scházeli po schodech dolů.
"Omyl přírody, co bude snad příští rok touto dobou vyřešen," odpověděl a já to vzdala. Najdu si někoho objektivního a zeptám se ho, jak působím, že mi nikdo nic zásadně neříká.
Žádné komentáře:
Okomentovat