O trochu později, protože jsem se začala hádat na cizích blozích. To má člověk z toho, že si každého konfliktního návštěvníka blokne... :D No co, jsem na svým písečku, tak až tak tolerantní být nemusím, ne?
Netroufám si hádat, co si Minerva a spol. od svého plánu slibovali, ovšem Zlatoslav zmizel. Večer jsem za ním šla (po zajímavém odpoledni stráveném na ošetřovně mícháním lektvarů, protože zbytek sboru měl strategickou poradu, na které jsem z jistých důvodů nebyla zrovna nejvítanější - a já se tam ani zbytečně netlačila… ovšem tahle náhradní varianta taky nic moc… ale na toaletu jsem odběhla jen jednou), abych mu vymluvila ty nesmysly, co do něj nahučeli, ale už byl pryč. V jeho kabinetě i v pokoji to vypadalo jako po výbuchu, všude se válely rozházené kusy oblečení, boty, knihy, fotografie, kosmetické (?)prostředky. Dívala jsem se všude, ale bez výsledku. Dokonce i do koupelny jsem mu vlezla - po několikerém zaklepání. Jsou věci, jejichž svědkem být nemusím. Nikde nic. Nezbývalo mi nic jiného, než abych se přeptala informovanějších - to znamená kohokoli jiného v Bradavicích. Minervu jsem si nechala jako poslední (druhou) možnost a seběhla do sklepení. Snad bude Severus u sebe a ještě někde nerokuje s Minervou.
Byl.
A nic nevěděl.
Nebo mi to alespoň neřekl.
Vypadal ale dostatečně překvapeně, takže jsem mu jeho tvrzení uvěřila.
Nebylo tedy zbytí, musela jsem nahoru za Minervou. Vyběhla jsem zase schody nahoru do přízemí… Zatracený schody! Představa, že tady budu poletovat do důchodu, s artrózou… A nad schodištěm zůstala stát jako opařená. Od hlavního vchodu se ke mně neblížil nikdo jiný než samotný Albus Percival Wulfric Brian Brumbál v celé své kráse. Zamrkala jsem, jestli se mi to jen nezdá. Merline! Byl zpět! Nikdy bych nevěřila, že ho tak ráda uvidím! Jenže tehdy jsem ještě nebyla vyvrhel zodpovědný za jeho sesazení a taky jsem nebyla terčem vtípků kvůli stavu, ve kterém jsem nebyla. Dejte skupině dospělých lidí izolovaných léta na jednom místě nový podnět a uvidíte, jak dlouho se s ním vydrží bavit. Skoro jsem se k němu rozběhla a radostí ho objala. Ale zachovala jsem dekorum. A taky mě po výšlapu bolely nohy.
"Pane profesore," vydechla jsem, když jsem již byla dostatečně blízko, abych mohla mluvit normálním hlasem a nevolat na něj. "Jste zpátky! Teda… jste zpátky, že ano?"
Otcovsky se na mě usmál. Jindy mi to lezlo na nervy, ale momentálně jsem mu byla schopná odpustit i jeho kolejní příslušnost, natož tohle familiární chování.
Přikývl.
"Bože můj, děkuju!" vyhrkla jsem, než se stihla zapnout autocenzura.
"Neříkejte mi, že jste snad nespokojená s Minerviným vedením," zazubil se na mě.
Tentokrát už autocenzura běžela naplno, takže jsem diplomaticky neodpovídala, ale zeptala se na další věc, která mě zajímala: "Kde jste se tu vzal tak rychle?"
"Kvůli napadení dcery Arthura Weasleyho se na mě dnes obrátilo všech jedenáct členů rady a stáhlo své rozhodnutí. Tuším, že Weasleyovi by již měli být na hradě?" Formuloval to jako otázku. Zřejmě v naivní představě, že mě se tu někdo obtěžuje s něčím informovat.
Pokrčila jsem neurčitě rameny. Pro mě to byla horká novinka. Já dnes akorát zjistila, že už v životě nechci vidět jedinou mandragoru.
"Jedenáct?"
Pobaveně se usmál. "No, Lucius Malfoy ne." Věnoval mi jeden dlouhý zkoumavý pohled. Stiskla jsem čelisti. Tak tohle téma jsem nehodlala otevírat. Naštěstí ani Brumbál se již k němu nevracel.
"Doprovodíte mě za Minervou nebo někam spěcháte?"
"Nespěchám," odpověděla jsem rychle. "Vlastně jsem tam taky měla namířeno, jestli neví, co je s Lockhartem."
"Naší hvězdě se něco stalo?"
"Netuším. Nikde ho nemůžu najít. Jako by se propadl do země."
Nasadil jeden z těch svých nedešifrovatelných výrazů.
"Mrzí mě, co se stalo," změnila jsem téma po pár krocích strávených mlčením.
"Co vás mrzí?" užasl.
"Tohle všechno. Neměla jsem zdání, co Lucius zamýšlel. Mrzí mě to." A bylo to venku. Rázem jsem se cítila o něco lehčí.
"Pochybuju, že to byla vaše vina, takže nevidím důvod, proč byste se měla omlouvat. A od našich blízkých většinou obdobné věci nečekáme…"
"Nejsme si blízcí!"
Pobaveně se zašklebil. "Tak se hned tolik nečertěte! Nebo to mám přičíst za vinu rozbouřeným hormonům?"
Nafoukla jsem se jak mýdlová bublina. "No to je báječné! TOHLE vám prostě musela napsat!"
"Rád jsem obeznámen se všemi novinkami."
"Skvostné," zavrčela jsem.
"Nedělejte si s tím hlavu. Za pár let už si na to nikdo ani nevzpomene."
Zděsila jsem se, že by mohl mít pravdu.
"Ale abych navázal na svou předchozí myšlenku ohledně blízkých lidí…"
Rázem jsem byla ve střehu. "Nechci se k tomu už vracet," usekla jsem jeho další projev.
Svraštil zamyšleně čelo, ale mlčel. Navíc jsme už dorazili před Minervin kabinet. Brumbál klepnul a v okamžení se ve dveřích objevila Minervina ustaraná a vážná tvář. Když si mě všimla, trochu se zamračila, ale já jsem natolik zvyklá, aby mě to ještě nějak vyvádělo z míry.
"Tak já… asi půjdu," řekla jsem směrem ke staronovému řediteli a opustila je.
Pokud tam byli Weasleyovi, stejně bych tam neměla co dělat. Nevím, co bych jim měla říct. Co se v takových případech říká? Je mi to líto? To je tak… ubohé. Existuje něco, co může v takové situaci pomoci? Pochybuju. Poprvé od chvíle, kdy ten netvor začal řádit na hradě, jsem pocítila opravdovou bezmoc. A to jsem jejím rodičům ani nemusela stát tváří v tvář. Stačilo jen vědomí, že tam jsou, za těmi dveřmi, s Minervou a Albusem… Kopla jsem do jednoho podstavce. Brnění sklonilo helmu, ale zase se narovnalo do původní pozice, když zjistilo, že podstavci nic není, jen já si asi ukopla palec. Nějaký dědek na obraze mě napomenul. Vzhledem k tomu, že jsme nebyli v ředitelně, jsem se odvážila předpokládat, že to není nějaký bývalý ředitel, a ne zrovna vybíravě mu odpověděla, co si o jeho verbální intervenci myslím. Hned potom jsem své kroky stočila k ošetřovně, protože jsem začala mít pocit, že ten ukopnutý palec nebude jen řečnický obrat.
"Co jste dělala?" zeptala se mě Poppy, když jsem se objevila kulhající ve dveřích. Byl to ten tón, co rodiče používají na děti, které se během jediného dne už potřetí vrátí domů zabahněné od hlavy až k patě.
"Úraz z rozrušení."
"Sedněte," ukázala mi na nejbližší lůžko, "a zujte se."
Uposlechla jsem.
"Zlomené to není. Ale naražené solidně. Koho jste to nakopla?"
"Záleží na tom?" Ještě tu budu rozvádět své trapné úrazy…
"Ne, ale už do toho nekopejte."
Jako bych snad měla v plánu cestou zpět kopnout do dalšího mramorového kvádru…
"Jak to vypadá?" kývla jsem hlavou neurčitě do prostoru.
"Lektvar podán, ředitelka informována, teď čekáme na výsledky," shrnula Poppy.
"Brumbál je zpět," prohodila jsem, zatímco jsem uvažovala, jak se asi zkamenělým aplikuje lektvar. Možná jsem si na to měla počkat. Kdy se mi to zase poštěstí?
"Už? Ten je jak blesk," odvětila Poppy nevzrušeně. Skvělé, všichni jsou tady informovanější než já. Abych se nakonec chodila ptát Arguse, co se tu právě děje.
"Můžete stát?" starala se tím tónem, který vás předem varuje, že při pozitivní odpovědi přijde nějaký úkol.
"Vzhledem k tomu, že jsem přišla po svých, tak asi jo."
"Skvělé. Skočíte mi k Pomoně pro-" začala něco lovit po kapsách pláště, "-tohle," strčila mi nakonec do ruky seznam čítající několik položek.
Uvízla jsem tam skoro hodinu. Během té doby jsem musela obdivovat spoustu věcí, kterým bych se za normálních okolností obloukem vyhnula, a čistit od hlíny věci, kterým zahrnutí hlínou jedině prospívalo. Naštěstí mandragora se na seznamu nevyskytovala. Při svém štěstí bych se návratu na ošetřovnu taky nemusela dožít. Pomona o Brumbálově návratu samosebou věděla taky. Předpokládám, že i Lockhart byl informován, ať už byl kdekoli. Někde tu musí existovat potrubní pošta, o níž mi nikdo neřekl.
Když jsem se přes nádvoří vracela zpět, potkala jsem dalšího člověka, jehož bych tu dnes nečekala. Lucius Malfoy si to naštvaně rázoval pryč, jako by chtěl mít hrad se všemi jeho obyvateli co nejdřív za sebou. Asi taky potkal Brumbála. Přemýšlela jsem, jaká je šance se mu vyhnout, když si mě všimnul a zastavil se. Nějakou dobu jsme na sebe beze slova zírali. Měla jsem toho na srdci tolik, co bych mu chtěla říct a co by si za rámeček nedal, ale hlas mi vypověděl službu. Měla jsem pocit, že mě všechny ty věci zadusí, ale nedokázala jsem se přimět k tomu, abych je vyslovila nahlas. Nechtěla jsem se chovat jak hysterka. Za to mi to nestálo.
"Julie," ozval se nakonec on.
Zvuk jeho hlasu mě probral z šoku. "Musím na ošetřovnu," odsekla jsem mu, popohodila si těžký košík na lokti a pokračovala v přerušené cestě.
"Přestaň trucovat jak malá," vyjel zase on a chytil mě za volnou paži, zrovna když jsem ho míjela. Jelikož jsem žádný kontakt nečekala, obepsalo mé tělo půlkruh a já vrazila i s košem do Luciuse.
"Myslím, že mám dost dobrý důvod trucovat." Vysmýkla jsem se mu a odkráčela pryč. V duchu jsem se proklínala za své předchozí neuvážené chování. TEĎ jsem teprve měla ten pravý důvod něco nakopnout, ale to už bych Poppy asi nevysvětlila.
Žádné komentáře:
Okomentovat