Jak již název napovídá, nakonec se mi přece jen podařilo úspěšně dopsat povídku do Temnářčiny soutěže (úspěšně dopsat = dopsat). Tématem byly právě Vánoce v Podmoří - jak se slaví, mají-li Podmořané něco jako Vánoce atd. Můj kratičký příběh se odehrává rok po Hladových přáních.
Blížil se Zimní slunovrat, Cukrátko to cítil v kostech. Čím blíže se ocital této dlouhé noci, tím byl nevrlejší. Nemohl spát, brzy se budil a to mu na náladě taky nepřidávalo. Kdykoli vyhlédl ven a uviděl sněhové závěje, jen se otřásl odporem. Úsměv na tváři mu vyvolaly jen chvíle, kdy mechanický měsíc na podmořském nebi zaprskal a zhasl. Jenže bohové ho zase vždycky rozsvítili.
Cukrátko nebyl jediný svého druhu, přirozeně. V Podmoří žil celý klan trpaslíků, kterým děti říkaly důvěrně Cukrátko (aniž by si uvědomovaly, v kolika vydáních ten "jejich" Cukrátko vlastně existuje), protože je mohly spatřit jen ony - a protože jim o slunovratu nosili dárky. Tohoto úkolu se nemohla úspěšně zhostit jen jediná bytost, to nebylo v lidských, delfských, temnářských, trpasličích ani božských silách. V božských možná ano, ale žádný z bohů to nikdy nezkoušel. Na Tark Itlen se kvůli této otázce vedly kdysi dlouhé a vášnivé diskuze, jejichž výsledkem bylo, že si problém zaslouží důkladnější zkoumání. Příštích generací, pokud možno. Úloha trpaslíků tedy zůstala neohrožena. A při rychlosti, jakou čarodějové jednali, patrně zůstane neotřesitelná navěky. Cukrátko byl ale trpaslíkem činu. Pokud ho původ předurčuje k plnění přání a obstarání dárků dětem, ve chvíli, kdy se ocitne mimo jejich dosah, je vysvobozen. Nezvažoval své možnosti dlouho. Podmoří není tak obrovské, aby nad jeho mapou proseděl roky ve snaze najít nejliduprázdnější místo. Tam by ostatně ani nešel. Pustina má tu nevýhodu, že je v ní pusto. Prázdno. Nic.
Ovšem takový klášter…
Byl hrdý sám na sebe, když dospěl k tomuto rozhodnutí. A ještě hrdější, když vkročil do zdí samotného tarkitlenského kláštera, toho nejvýznamnějšího v celém Podmoří. A Lerienu. S archivy, kde by mohl strávit věčnost (doslova), kdyby ho přepadla nuda, protože cokoli se v Podmoří událo, bylo v Tark Itlenu zaznamenáno a uloženo. S kuchyní, kde vařili jistě jen dobří kuchaři (vždyť vařili pro elitu), takže by se o sebe nemusel starat sám. Ale především - klášter přece obývají jen dospělí, kteří ho nemohou spatřit! Bude si moct svobodně chodit, kam se mu zachce, kdy se mu zachce, kudy se mu zachce. Bude volný!
Alespoň tak si to myslel.
Jaké bylo jeho překvapení, když po boku velekněze Atalana Tehara spatřil poskakovat malé děvče, které tu očividně nebylo jen na návštěvě.
Celé měsíce se Jukatě úspěšně vyhýbal, aby ho nezahlédla. Ale moc slunovratu byla silnější, než si dosud uvědomoval. Měl vůči ní povinnosti, byl předurčen svým původem… musel!
Neochotně se zjevil v dívčině pokoji a nasadil úsměv, který od něj byl očekáván. Věděl naprosto přesně, co teď přijde. Jukatě se rozzáří oči, rozštěbetá se a zahrne ho svými přáními.
Jenže Jukatě se oči nerozzářily. Zůstala sedět na posteli, jako by ji vytesali z kamene. Její zorničky se opravdu rozšířily. Ale žádné nadšené výskání se nekonalo. Poulila na něj vyděšeně oči a němě otevírala ústa.
Cukrátko přemýšlel, co udělal špatně. Oblečen byl správně, vykoupal se, učesal se, nabídl splnění jejích přání. Tak kázala etiketa. Možná nevypadal nejnadšeněji, ale zaručeně nevypadal jako někdo, kdo by ji sem přišel vycucnout nebo jí uříznout hlavu.
Konečně z jejích úst vyšel zvuk. Jenže do jásotu měl daleko.
"Já už nic nechci!" vyjekla. "Nechci si nic přát!"
Seskočila z postele a vyřítila se ven s hysterickým křikem: "Atalane! Atalane! Cukrátko je zpátky! Atalane!" Div si cestou nesrazila vaz.
Cukrátko za ní zmateně hleděl, jak mizí v klášterních chodbách. Náhle se mu po tváři rozlil úsměv. Možná si přece jen vybral to nejlepší místo v celém Podmoří.
Žádné komentáře:
Okomentovat