Mona Lisa podruhé - a na nějakou dobu naposled. (doplněn Základní instinkt)
a nyní pár potterovských:
středa 28. prosince 2011
Mona Lisa I
Na netu existuje řada ztvárnění nejznámějšího Leonardova obrazu. Protože jich už hezkou řádku mám staženou, pár vám jich sem dám.
2. kapitola
Pád 3 2
Sál na okamžik zalilo jasné světlo, ale tenhle jindy vcelku podstatný detail mi nyní přišel vcelku podružný. Jediné, co jsem vnímala, byl prostý fakt, že žiju. Asi. To chlupaté cosi zakvičelo a zmizelo. Slyšela jsem, jak něco rozrazilo dveře.
Ve chvíli, kdy jsem si skoro oddechla, že nebezpečí pominulo, přestal účinkovat prvotní šok a mně došlo pár věcí. Zaprvé - nestojím, nýbrž ležím. Zadruhé - to lepkavé, vlhké a černé, v čem ležím, není dobré. Zatřetí - určitě to ve skutečnosti nebude černé.
Zamotala se mi hlava. Páni, není to vázané jen na to, že člověk stojí…
"Zůstaň ležet!" přikázal mi Severus.
Do téhle chvíle mě ani nenapadlo, že bych snad měla vstávat.
Myslím, že bych toho ani nebyla schopná. Zkusila jsem se pohnout. Co kdyby přece jen…
Nebyl to nejlepší nápad. Ale až díky němu jsem si uvědomila, že ta potvora přece jen stihla zaútočit, že tu neležím jen tak. Nezakopla jsem, neuklouzla jsem, neupadla jsem… Jak mi pomalu začínala pracovat šedá můra mozková a pustila k mému vědomí vzpomínku na celý útok, probral se i zbytek mého těla.
Dostala jsem ze sebe pár neartikulovaných zvuků. Příšerná bolest. Je možné, že mě to zvíře přeseklo vejpůl?
"Zatraceně, zůstaň ležet! Nemel se!"
Teď už jsem neměla tendence se hýbat. Mé vědomí už si zase pomalu bralo dovolenou.
Severus něco huhlal. Zavřela jsem oči.
Umřu ve škole. O prázdninách! Tomu se říká pech.
Jestli tu zůstanu jako duch… Kdybych tolik nekrvácela, teď by mě zalil pot.
Neměl by mi před očima probíhat celý můj život, a ne mě napadat takovéhle nesmysly?
Celý svůj život (skoro) jsem strávila v Bradavicích. Prašť jako uhoď.
"Teď nespi! Otevři oči! Podívej se na mě!" pronikl ke mně Severusův hlas. Už nehuhlal.
"Ne…" zašeptala jsem.
"Cože?" I ve svém polovědomí jsem cítila, jak se zarazil.
"Jestli tu mám umřít, nechci, aby to poslední, co v životě uvidím, byl tvůj obličej…"
"Merline!" zavrčel a já dokončila pouť k bezvědomí.
"Co tu děláš?"
Spolužačka se odlepila od zdi a zazubila se na mě.
"Co tu děláš?" zopakovala jsem otázku. "Kde se tu bereš?"
"Chybělas mi, tak jsem si řekla, že zajdu na návštěvu."
"Je třetího července."
"No tak, naši pryč, vaši pryč, něco podniknem…"
"Ale já…" podívala jsem se zpět k domu. Strýc s tetou mě sice nedrželi zavřenou uvnitř, ale já se tam stejně cítila bezpečněji. Za dva měsíce prázdnin si moc přátel nenaděláte. Zvlášť když všichni jsou někde na dovolené.
"Nebuď labuť, jdeme k nám, táta někde zabavil zase pár pomůcek na černou magii a u některých ještě nevíme, co dělají. Chceš je vidět?" Diana zářila.
"Nemyslím si, že zrovna tohle je to nejlepší, co…"
"Nebuď srab. Přece nebudeš celý prázdniny s mudlama… Promiň, skoro celý, zapomněla jsem na babičku… No tak… Já tě večer vrátím." Držela mě za ruku, nedočkavě se kroutila a upírala na mě štěněčí oči.
Naposled jsem pohlédla k domu a zamávala na tetu, která se zrovna objevila v okně. Aspoň bude vědět, že mě nikdo nezabil…
Měla bych se přestat probouzet. Cítila jsem každý detail svého těla a celou svou bytostí jsem litovala, že nejsem trpaslík.
"Už mě vnímáš?"
Něco jsem zamručela, ale to bylo tak všechno.
Otevřela jsem oči. Zatraceně, mě bolela snad i oční víčka!
Severus mi zvedl hlavu a něco do mě zalil. Kdyby mi nebylo tak zle, tak mu to zase hned vrátím, ale teď to nějak nešlo. Než mi hlava spadla zase dolů, zaregistrovala jsem, že vypadám jak mumie. Taky jsem se tak cítila.
Po tom nahnědlém dryáku bolest z největšího ustoupila, ale zle mi bylo pořád. Snad ještě víc. Podezřívala jsem z toho i Severusovo lektvarnické umění a svou chabou snášenlivost vůči podobným pokusům.
Jistě, Severusovi jsem důvěřovala… Oficiálně.
Nakonec jsem asi usnula, protože další věc, co jsem si uvědomila, bylo, že je ráno a já nejsem u sebe. Nadzvedla jsem se na loktech. Chyba. Zaúpěla jsem, padla zpět a zvedla jen hlavu, co mi krk dovolil. Z toho, co jsem si pamatovala, domýšlela a viděla, jsem usoudila, že už si na sebe nikdy nevezmu nic, co by odhalovalo břicho. To jsem nedělala ani teď, takže se s tím určitě smířím.
Severus do téhle doby pospával na židli vedle, ale mé neúspěšné pohybové akce a zvukový doprovod ho probraly.
"Žiješ?" zeptal se rozespale.
"Jestli ne, nechci vědět, kde to jsem."
"Tohle je ráj," rozhodil Severus rukama po svém království. "Jak se cítíš?"
"Tak, že jsem ochotná nad tím rájem i uvažovat."
"Nikam nechoď," nakázal, vstal a zmizel.
Vtipálek.
Rozmrzele jsem zaostřila na strop. Aberforth má pravdu, jestli se nevzbouřím, Bradavice mě zabijí.
V okamžení byl Severus zpět. Něco nesl.
Fuj.
"Severusi, nemysli si, že když ti to prošlo jednou, naleješ to do mě beztrestně i podruhý."
Povytáhl obočí, postavil lahvičku na stolek a zase na chvilku zmizel. Vrátil se s prázdným kotlíkem, který postavil k posteli, než se do mě pokusil nalít podezřelý obsah nádobky.
"Pro jistotu."
Chvilku mi trvalo, než mi došlo, jaký účel měl kotlík plnit.
"Vážně vtipný, Severusi. Já tu umírám, tak si jdi pilovat svůj nalezený humor na někom jiném."
Rázem jsem měla dostatek sil, abych se nahnědlému medikamentu ubránila.
"Rád vidím, že je ti líp," okomentoval to Severus a vzdal marný boj. Tedy až po mém varování, že jestli z toho cokoli spolknu, kotlík bude to poslední místo, kde to skončí.
"Kde se tu vzal ten vlkodlak?"
Severus se tajuplně usmál, ale dlouho tajemství nedržel. "Bude učit obranu proti černé magii."
Teď už jsem se posadila. "COŽE?"
"A kdyby mi ohledně lektvarů nedůvěřoval úplně stejně jako ty, nemuselo to takhle dopadnout."
"Brumbál to ví?"
"Samozřejmě že to ví, když ho sem zavolal."
Nevěřila jsem vlastním uším. Zavřeme tu studenty společně s vlkodlakem a budeme čekat, kdo vydrží déle? Ministerstvo mu to schválilo? To mu bazilišek nestačil? Chloupek? To musíme pořád povyšovat? Koho tu budeme mít další rok?
Zatraceně, už jsem jak Severus. Proč předpokládám, že do konce školního roku bude vyřízen?
"A rada mu to odkývala? Ministr?"
"Vážně věříš tomu, že komukoli řekl, co je Lupin zač, když to byl jeden z kumpánů Jamese Pottera?"
"Aha. Takže odsud ho znáš ty."
"Odsud ho znám já," přisvědčil a jeho obličej zase potemněl.
"Severusi?"
Oba jsme sebou trhli a synchronizovaně se ohlédli po hlase, ačkoli nám oběma bylo jasné, komu patří. Zřejmě nejen já mám problémy s neklepajícími návštěvníky.
Brumbál se zarazil ve dveřích do ložnice a naprosto konsternovaně na nás zíral. Přece jen existují věci mezi nebem a zemí, které našeho nejvyššího dokážou vyvést z míry.
úterý 27. prosince 2011
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)