Protože se nám kvapem blíží duben a s ním i oficiální vydání Gjorků, pokusím se tu lehce shrnout, co to sem vlastně pořád hážu a proč.
Když mě Tereza Benešová alias Colleen někdy na podzim přes fb oslovila, jestli bych si nepřečetla její příběh a neřekla jí svůj názor, v první chvíli mi docela zatrnulo. Jednak jsem nikdy nic takového nedělala (navíc, co mě nebaví, číst nevydržím, když nemusím), jednak jsem se bála nějaké romance (já a romantika jsme si nikdy moc nesedly). Jak jste si ale nemohli nevšimnout, nakonec jsem svolila (no, dlouho to mé rozhodování netrvalo) a román přečetla (i když je mi jasné, že mě asi autorka musela chvílemi nesnášet, jen mi to nechtěla říct :D). Jak to s ním dopadlo, jsem vykecala již nad perexem a v pár oznamech před tímto článkem.
Nepokouším se tu o nějakou recenzi, takže pro jistotu předem varuju. Jednak to neumím, jednak jsem příliš líná, abych se to snažila naučit a pilovala svůj sloh. Jinými slovy - sorry, prostě jsem líná a vím to.
Gjorkové jsou příběhem spíše pro mladší čtenáře, ale co vám mám povídat - mně bude třicet a od třeťáku na uni spokojeně žiju s Harrym Potterem… Teď už nostalgicky, ale spolu jsme furt. Hlavní hrdinka Nefas oslaví na začátku knihy dvanácté narozeniny, takže tady je zhruba i věk cílové skupiny čtenářů, ale jak už jsem říkala, limitující to není.
Hned na počátku příběhu narazíme na pár míst, která zřejmě budou rozhodující, zda čtenář bude ve čtení pokračovat nebo to vzdá. V úvodní scéně jsme svědky okamžiku, které odstartuje celý Nefasin příběh - smrt její matky a muže, který za svůj život opravdu nelenil a spískal celou tu lapálii, která měla vliv i na současné gjorkské společenství a jeho sociální rozvrstvení. Jako generace postižená Potterem se prostě nevyhneme paralelám - a já je tady nechci zamlčovat. Není to kritika nebo výtka, prostě se tomu jenom nevyhneme - a nejen tady. Ruku na srdce - kdo jste nostalgicky nevzdychli, když jste viděli Ženu v černém a Daniel Radcliffe nastoupil do vlaku, že Harry Potter jede zpět do Bradavic? A co má ten film společného s Potterem? Jen ten Bradavický expres. Jako jsou herci z HP postiženi tím, že budou dlouho ztotožňováni se svými rolemi, tak jsou všichni autoři, co usadí svou knihu do školy, nevyhnutelně prokleti srovnáním s Rowlingovou - prostě je to notoricky známé a v mládeži zakořeněné.
Další věc, při které jsem se během prvního čtení trošku kroutila, byla přítomnost upírů, kterým byla malá Nefas svěřená do péče. Než jsem se ale stihla zděsit, že mé nejhorší noční můry se naplnily a já držím v rukou křížence mezi Potterem a Twilight, byl tenhle pocit pryč. Nejen že autorka upíry nerozsvítila a neudělala z nich jakési nadlidi bojující se svou přirozeností a trpící tím, že nemají duši a když potkají holku, chtějí ji vycucnout, ale popsala je jako naprosto normální bytosti, které jsou, čím jsou - a díkybohu to pořád neřeší a neobtěžují čtenáře pseudofilozofickými a morálními kydy. Prostě svébytná skupina "lidí", která se nesnaží být něčím, čím není. (A NETRPÍ!) A v podstatě i uzavřená, takže vpád nějakého cizáckého mrňouse vyřeší po svém - strpí ho sice po nezbytně nutnou dobu (navíc z dobroty srdce to taky nedělají), ale dokud mrňous neobjeví, že se od "svých" lidí v pár nepodstatných věcech liší (nevadí jí sluníčko, nemá chuť na krvavé a ve sprše jí rostou žábry), ani je nenapadne ji na tuto skutečnost upozornit - a když si toho Nefas všimne a vyžaduje odpovědi, zase to vyřeší po svém - sdělí jí pravdu a přestanou trpět "přehnanými" ohledy. Úderem dvanáctých narozenin Nefas tento "hřejivý domov" opouští a vrací se ke svým pod vodu. Tady se my potterofilové nevyhneme dalšímu srovnání - Nefas opouští ostrov v doprovodu své budoucí učitelky, její národ umí čarovat, procházíme s ní podmořské město, kupujeme hůlku, wirgamu, a je nám "vnucen" jedovatý mazlíček - a potkáme dalšího učitele, na kterého jsme ve svých dvanácti náležitě drzí. Taky zjistíme, že škola je rozdělená do tří vesnic, z nichž dvě spolupracují a se třetí se nikdo nebaví, protože to byla právě ona, kdo podporoval toho neřáda, co to schytal hned na začátku. Na druhou stranu - pokud pošleme děcko z jednoho prostředí do prostředí jiného, moc na výběr stejně nemáme a podobné paralely tam asi najdeme vždycky (do místa, kde panuje všeobecná harmonie, nás nikdy autor nepošle, a pokud jde náš špunt do školy, tak si věci opatřit musí, ať se budeme stavit na hlavu, jak chceme - pokud škola nemá rozvinutý opravdu štědrý sponzoring a o všechno se finančně nepostará sama - což by sice bylo fajn, ale je to dost těžká utopie).
Na tomto místě bych se zeptala - hádejte, kam to Nefas zařadilo? Ano, přesně tam, jen aby to hned na začátku neměla příliš jednoduché. A jakmile se roznese, kde to vlastně dosud vyrůstala, nejen že se s ní nechtějí bavit ostatní vsi, ale ani její vlastní vesnice z ní není příliš nadšená, takže žádný spasitel, který se odněkud vynořil, aby se ujal svého trůnu, se nekoná. Žádná vyvolená, dost často spíše máme pocit, že Nefas všichni chápou jako osinu v zadku a byli by nejraději, kdyby ji upíři za těch dvanáct let, co o ní nikdo neměl ani šajnu, vycucli. Na Nefas čeká odmítání, šikana a fyzické útoky, což samo sebou vede k tomu, že by z místa zaslíbeného nejradši vzala roha. Kamkoli. Nakonec si ale i ona najde přátele - bohužel ne ve své vesnici, takže se ani tohle neobejde bez problémů.
Zde nám ale paralely končí - a ačkoli jsem na to vyplýtvala většinu textu, všechno se odehraje již na začátku příběhu, který dále pokračuje svou vlastní cestou. Nefas začne pátrat po své rodině a důvodu, proč ji vlastní lid vykopl úplně pryč ze svého světa a ani se jí nikdo neobtěžoval nic vysvětlit, dozvídá se pozadí nevraživých postojů vůči své vsi (kam by na základě příbuzenství vlastně ani patřit neměla, což je docela pech) a objevuje, že na světě není zas až tak sama, jak si myslela - ovšem místo hřejivé uklidňující náruče z toho spíše kouká obrovský závazek, který se Nefas rozhodne přijmout za svůj a tím se uvrtá do spousty trablů, které jí v konečném důsledku mohou přinést trable ještě větší. Riskovat je totiž sice dobrodružné a na první pohled vzrušující, ale kdyby ji vyloučili, tak mezi "svými" nemá kam jít a upírstvo ji zpět s otevřenou náručí nepřijme ani náhodou. Navíc její pátrání se neobejde bez důkladného studia (ano, musí si to vystudovat sama, nikdo vševědoucí jí to neřekne) ročenek a překladů latinské bichle, kde jí sice někdo založil, na co by se měla zaměřit, jenže to by to na začátku nesměla vysypat, že? Nefas prostě není jako Harry Potter, který se Skrkem juniorem nechá jako beránek dovést až na hřbitov k Voldemortovi, Nefas každé dobré duši vodění za ručičku pěkně ztíží. To mají Gjorkové z toho, že nevedou nalepovací papírky.
Velmi mile mě v příběhu překvapila postava Sebastiana - kolik znáte knih pro děti a mládež, kde vystupuje někdo, kdo není duševně v pořádku? Teď myslím opravdu duševní zdraví, ne to, že se chová jako idiot, těch známe víc než dost.
Také bych vyzdvihla autorčin vypravěčský styl. Nezdržuje se nikde dlouhými popisy, které vás nezajímají, nezdržuje odbočkami, které nikam nevedou, co potěšilo i mě jako starší čtenářku - neruší pubertálními projevy zamilovanosti hlavní hrdinky (ach ano, nejedná se o další z řady dnes tak populárních romancí, jejichž děj by se dal shrnout jako "ach, dosaďte-jméno-kluka"), nevyžívá se v pseudofilozofických řečech o těžkém údělu kohokoli… Píše k věci, svižně, čtivě, s humorem a v jejím světě se za chvíli cítíte jako doma - a nejen proto, že byste po knize sáhli z jakési nostalgie po Harrym, kterou ve vás může vyvolat začátek. Autorka dokáže zaujmout sama o sobě, a jakmile za Nefas zaklapne branka Praye, vyrazí vlastní cestou a drží se na ní velmi solidně. Bylo by tedy trošku nefér odkazovat zde pouze na podobnosti s HP a vytýkat je, i když si jich povšimneme. Obdobné paralely najdeme téměř ve všem, kdy jste vzali do ruky něco, kde byste si u nějaké pasáže neřekli "ha, déja vu"? Důležité je, že pro autorku jsou jen východiskem k vlastnímu příběhu a nepokouší se jen kopírovat právě dobíhající fenomén a přiživit se na něm. Na někoho mohou působit rušivě, připouštím (těm bych ještě jednou vzkázala, že jsou jen u počátku), někomu mohou přijít milé, hřejivé - a vyvolají právě ono nostalgické povzdechnutí. V každém případě má ale Nefas svůj vlastní potenciál, své kouzlo, čte se rychle a nabízí vlastní svébytný svět. Na prvotinu dobré, ne? A ještě vznikla v českých vodách. :)
Blog autorky: http://colleenuw.blog.cz/
Odkazy na další ohlasy najdete v dřívějším článku. Kdyžtak budu průběžně doplňovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat