Věnováno Alici. Pokud jde o ten úvod - za ten se omlouvám, ale tohle se mi nutí už několik měsíců, jen jsem nikdy nevěděla, kam s tím. (Asi většinou nepoznáte - je to ze znělky k seriálu Viper.)
Slídí ulicemi s cílem hájit spravedlnost
Jeho původ je tajný
Jeho technologie spadá do jednadvacátého století
Jeho existence je oficiálně popírána
Jeho přítomnost však popřít nelze
Dokonalá zbraň pro nejistou budoucnost
Procházel chodbami svého království. Skrz křišťálově průzračná okna dovnitř pronikaly zlaté paprsky slunce a odrážely se od naleštěných mramorových dlaždic a vycíděných brnění. Jeho kroky se mu vracely mnohonásobnou ozvěnou. Jinak tu panovalo naprosté ticho.
Armády domácích skřítků s prachovkami, košťaty a mopy mu uhýbali z cesty, když je míjel. Dokonalá poslušnost, dokonalá organizace. Nepřekvapovalo ho to. Vždycky věděl, že kdyby dostal příležitost, nastolí na tomto místě pořádek a harmonii. Dokonalý řád. Konečně!
Jeho věrná společnice se mu držela poslušně za patami. Našlapovala zcela neslyšně, jak to uměla jen ona, a hlavu držela pyšně zdviženou. Se vznešenou elegancí šelmy přehlížela bez valného zájmu sluhy svého pána. I Malfoyovi by se od ní mohli učit.
Jeden skřítek držící rejžák mu skoro zasalutoval. Skoro se na něj usmál. Ale neměl to ve zvyku. Už dávno zapomněl, jak se tenhle pohyb dělá. Ale teď jeho srdce zalévaly zvláštní pocity. Pocity, které necítil už roky. Možná nikdy.
Nedokázal od celé scény odtrhnout oči. Dokonalost.
Na konci chodby stál on. Se stříbrnými vlasy a půlměsíčkovými brýlemi na nose. Pomalu se k němu blížil, s výrazem naprosté hrdosti a bezbřehé pýchy. Konečně se mu to podařilo. Konečně všechno šlape jako právě natažené hodinky. A on se na něj usmíval. Byl to obdiv, co zahlédl v jeho tváři? Ó, zajisté to byl obdiv. A úžas. Konečně ho viděl ve skutečném světle. Konečně docenil, co tu celé roky dělal. Znovu a znovu. Bez díků, bez pochvaly, bez povšimnutí. Už nebyl inventářem. Konečně všichni viděli, že jen díku jemu toto místo drží pohromadě. To on byl pojivem, to on byl duchem Bradavic. Díky němu to nebyla jen škola. Díky němu to byl domov.
Dveře učeben se otevřely v jediném okamžiku a vyvrhly do chodby synchronizované dvojstupy studentů v nažehlených hábitech, učesané a s návleky přes boty. Opatrně šoupali nohama po dlaždicích, aby je neznečistilo ani nejmenší smítko. Kráčeli tiše, s bojácně sklopenými hlavami, ale když procházeli kolem něj, zvedli k němu na okamžik tvář a v jejich očích četl posvátnou úctu. A - vděk? Bezmezný vděk za všechny lekce, co jim kdy poskytl, aby z nich vyrostli řádní členové této společnosti.
Albus Brumbál otevřel ústa, aby něco řekl…
V očekávání se zhoupl se na patách.
A pak se skutečně ozval hlas ředitele Bradavic: "Argusi! Hněte s tím zrcadlem! Musíme ho dostat ještě pořádný kus pod hrad!"
Překvapeně zamrkal. V zrcadle z Erisedu se líně převalovala mlha. Z učebny nad sebou zaslechl pronikavé hlasy studentů a skřípání židlí. Zatracený Potter! Co sem měl co lízt? Kdyby byl tam, kde být měl, a nelozil tam, kde neměl co dělat, nemusel teď tahat tenhle těžký a neskladný nesmysl bůhvíkam. On! Jediný člověk bez hůlky v místě plném čarodějů!
"Argusi! Kde jste s tím zrcadlem?"
Žádné komentáře:
Okomentovat