Protože jsem tady nedávno zvala na setkání s O. T., alespoň stručně shrnu, jak to nakonec vypadalo.
Olga Tokarczuk nebyla v Čechách ani zdaleka poprvé, párkrát jsme ji mohli potkat i na Světě knihy, naposledy předloni, kdy byla v rámci polského koutku hostem společně s Andrzejem Sapkowským, Andrzejem Pilipiukem (jestli se někdy stanu dysgrafičkou, bude za to moct tenhle chlap - nebo azbuka), Dorotou Masłowskou a dalšími. Zajímavý rozhovor s ní (a pár informací) z téže akce, ale z dřívějšího ročníku najdete zde.
Nebudu zde rozebírat její tvorbu, to by bylo nadlouho. Jak sama říká, snaží se vždy psát něco jiného, než co už psala - což je jí daří, mohu-li soudit z toho, co jsem četla. Sice můžete rozeznat její rukopis, ale jinak je jako chameleon. Ačkoli nejčtenější její prózou je Pravěk a jiné časy (v Polsku je to i povinná četba) a ona sama nejvýše hodnotí prózu Běguni, mě nejvíce oslovila Anna In v hrobech světa, příběh sumerské bohyně Inanny, která sestoupila do podsvětí, prošla smrtí a poté se vrátila, jakýsi přímý předobraz stejných mýtů o babylónské Ištar, antické Persefoně atd. Tato kniha patří do jedinečného projektu, série knih Mýty, do něhož se zapojila řada více či méně známých jmen. Zaujalo mě její pojetí světa Anny In, In Anny, zasazení do starého/moderního/věčného/zaniklého Města a případným čtenářům a čtenářkám vřele doporučuju nezaklapnout knihu před doslovem a projít si ještě těch pár stran, plných zajímavých názorů nejen na kulty bohyní.
Atmosféra byla vynikající, lidí přišlo dost, odcházela jsem nadšená a okouzlená. Paní O.T. je naprosto neuvěřitelná žena, plná energie, kterou přímo sála všude kolem sebe a člověk by jí klidně hádal o dvacet let méně, než jí skutečně je. Jen se podívejte na fotku a pak si dohledejte datum narození. Oči jí téměř nepopsatelně zářily, ačkoli za sebou měla dlouhou cestu (a přišla skoro o půlhodinu později, protože se ještě museli stavit na jídle, jelikož byli naprosto vyhládlí). Určitě je to člověk, kterého stojí za to potkat. Já měla vcelku kliku, že jsem shodou okolností seděla metr a kousek od ní, takže zážitek o to větší.
Trošku mě vyděsilo množství známých tváří z univerzity, takže jsem si říkala, že svůj plán nechat si Annu In podepsat odložím na neurčito, ale nakonec jsem projevila odvahu a o podpis si požádala. Ani neskrývala překvapení, když jsem jí vlastní knihu předložila, protože ostatních pár podpisů přistálo v knihách, které tam byly brány organizátory na ukázku, ze kterých se četlo a které potom bylo možno si zakoupit. Annu neměli. Takže myslím, že to byla malá radost na obou stranách, a dokonce jsem ani neudělala ostudu svému kolegovi, který tam tlumočil, protože těch pár vět jsem si ošéfovala sama.
Četlo se z nejnovější knihy, Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých, věnované myslivcům a právům zvířat. Další kniha, kterou si prostě musím obstarat. Při prezentaci Čech ústy hrdinky celý salónek brečel smíchy. Země zaslíbená. :) Malá zajímavůstka: ilustrace v knize (a i plakáty zvoucí na setkání, které jsem tu zvěřejňovala) dělal Jaromír 99, známý především díky Aloisi Nebelovi, a pro spolupráci si ho vybrala a následně i přesvědčila právě O.T.
***
Ach, Nino Šubur, už nemáš sílu, říkám si. Tvá cesta se chýlí ke konci. Jsi vyhozená ze hry, mimo hrací desku, mimo dobře známá teritoria. Lze říct: dalo se to předpokládat. Jak by bídný člověk, obyčejný smrtelník, mohl něčeho dosáhnout? Zachránit boha? S motykou na zajíce? Vždyť oni sami se nedokážou najít, věčně se hledají, neklidní, co teprve člověk. Jestli potkáš někoho u cesty, ve čtyři ráno, jak jde po krajnici, je to určitě jeden z nich. Někoho, kdo jde v době špičky v davu lidí v protisměru. Kdo se dívá na film - sám v prázdném kině. Kdo v baru na rohu chvilku před zavřením, když se lesknou umyté podlahy, zdržuje barmana u posledního drinku. Kdo stojí na nástupišti, ale nenasedá do úzkokolejky, ani do této, ani do další, do žádné. Kdo spí na nádraží a koho pořád vyhání policie. Jak se to děje, že oni jsou věční, ale ne vždy bývají zřetelně šťastní? Vševědoucí, ale neví všechno. Všudypřítomní, ale tak často schází. Hledání sebe - to je jejich hlavní činnost. Matka hledá dceru, žena jde za mužem, milenec hledá milenku, třeba v pekle. Nějaký syn-pobuda, polonahý a napůl opilý, putuje za svou ztracenou matkou. Hledají se, dělají to vždy, bez konce. A když se najdou, musí se znovu ztratit. Aspoň v tom nad nimi máme převahu - nám se děje všechno jen jednou. s. 75n
Olga Tokarczuk, Anna In v hrobech světa, česky 2008
Žádné komentáře:
Okomentovat