Slibuju, že na nějakou dobu tohle bude poslední (nejen) "filmový" článek. Ostatně, nemusíte to číst, že? :D
Nezačínám tady nový trend, jen mám dneska nějakou prapodivnou náladu. Doufám, že za to nemůžou včerejší koktejly a kvasničáky v hororbaru, protože jestli ano, už tam nepáchnu. Tenhle stav se mi nějak nepozdává.
První věc, co mě měla upozornit, že se něco děje, byla, že jsem necítila strach, když jsem procházela okolo zrcadel. Jak už jsem psala Colleen, zrcadla a já, to je něco neslučitelného. Ne že bych si myslela, že jsem nějaká zrůdička, to nejsem, mám své horší dny a lepší dny (i když se to moc neliší) jako každý druhý. Nebo i první. Ale vůči těmhle uhlazeným ploškám chovám hluboký respekt a cítím k nim naprosto iracionální hrůzu. Zatímco spousta lidí netuší, kde k podobným stavům přijde, já to vím zcela přesně. Kdysi jsem měla sen. Bohužel to nedopadlo jako u Martina Luthera Kinga a já vyvázla s tímhle. Pak stačí čas od času zhlédnout něco jako Střepy v hlavě (vynikající Lena Headey) a máte to spočtený. Malá odbočka z chaosu mých myšlenek - vždycky mě vytáčelo, že ty blbky v hororech a podobných filmech musí furt čučet všude možně, aby je mohl v nestřeženém okamžiku někdo (případně něco) překvapit - ony pak zvednou hlavu, ono to stojí za nima, já to čekám a stejně se leknu. Úplně nejlepší je to v koupelně. Stojí u zrcadla, kouká do něj, pak se skloní, přeruší oční kontakt... narovná se - a je to v háji. Po Střepech jsem ale zjistila pěkně blbou věc - když si čistíte zuby, tak to zatracený zrcadlo celou dobu hypnotizovat nemůžete, ať se snažíte jakkoli. Pokud si nechcete naplivat pastu do... na sebe. Lidstvo je zkrátka odsouzeno k zániku.
Druhá věc, co mě měla zalarmovat, byl okamžik, kdy jsem se začala rozplývat nad nějakými miminy, co hodila koleženka na facebook. To taky většinou nedělám, jenže ty fotky byly... No, prostě nádherný.
A do těhle stavů přišel film The Artist. Zaujal mě už trailer v kině, takže jsem do toho šla s jistým očekáváním. Dostalo se mi něčeho zcela jiného, ale tak nějak to nevadí. Příběh je (záměrně) vystavěn jako podle šablony, takže od začátku naprosto přesně víte, jak to dopadne - a docela přesně můžete i odhadnout, jak se k tomu dostanete. Jedno staré klišé (Ok, vím, že to spojení nedává moc smysl. Všechna klišé jsou - by měla být - stará. S rozmachem zlozvyku používat termín "nové klišé", což by měl být téměř protimluv, se to ale vytrácí, takže si dovolím jedno "nelogické" spojení, ať víme, co tím myslím.) střídá druhé staré klišé, jako by si příběh dal za cíl najít jich co nejvíc a poskládat je vedle sebe, aby nám řekl: "Hele!" Ale ono to překvapivě neruší. Všechno to tak krásně drží pohromadě a probouzí nostalgii, že se chvílemi cítíte jako skutečný pamětník a ta klišé spíše vítáte jak staré přátele, které si můžete postupně odškrtávat a říkat jim důvěrně ahoj. Alespoň na mě to tak působilo, takže nějaké "BANG!" a podobné "zvraty" u mě vyvolávaly spíš pousmání, nikoli ale v negativním, nýbrž jen čistě pozitivním smyslu slova. Jako bych si opravdu chtěla odškrtnout každičkou "klišoidní" chvilku obdobých filmů. The Artist tyto momenty nezastírá a to je na něm sympatické.
Sympatická je i celková stylizace do němého filmu, takže ani nemusíte lovit titulky na dně plátna a můžete se prostě jen kochat. Text je - no, prostě jako v němých filmech - a tu jednu občasnou tabulku si přeložíte sami. Mezi současnými ukecanými hlubokomyslnými filmy příjemná změna. K tomu výborně zvolená hudba a naprosto úžasný casting. Bérénice Bejo a Jean Dujardin jsou ve svých rolích přímo ohromující - jako by skutečně vyskočili z němého filmu, aby nám předvedli svůj svět. Srdce se mi zatetelilo i nad Jamesem Cromwellem v roli řidiče. Scéna, kdy ho zapadající herecká hvězda Valentin propouští, je... Jo, je to brnkačka na city, ale komu to vadí? Další scéna, co mi utkvěla v paměti, je Valentinova noční můra. Svět přestává mít zájem o němé filmy, ale on odmítá začít mluvit jako Peppy, a tvrdohlavě zavrhuje možnost se přizpůsobit. A náhle zjistí, že vše má svůj zvuk. Vše zní. A on se snaží mluvit, křičí, ale nevydá ani hlásku - a na zem dopadne s ohlušující ránou list.
The Artist není film, na který by měl člověk nutkání koukat každý večer a chroupat k tomu chipsy. Ale pokud se vám zrovna trefí do nálady, může ve vás probudit nostalgii, o které jste ani netušili, že ji můžete cítit.
Žádné komentáře:
Okomentovat