Pád 3 6, tentokrát zase jednou trošku vážněji
Snad třikrát jsem přerovnala skříň, než jsem našla nějaké vhodné šaty. Sice jich mám hromadu, ale když nějaké potřebuju, jednoduše nemám žádné. Do Příčné se mi ale nechtělo, takže jsem si nakonec přece jen vybrala. Kouzelnická módní policie naštěstí není tak přísná jako mudlovská.
"Opravdu nemám jít s tebou jako psychická opora?" zeptal se Lucas, když obdivným kývnutím schválil mou volbu.
"Nepotřebuju oporu. Je to skvělá událost. Podporu by spíš potřebovala má matka." A taky bych tam musela jet nějakým dopravním prostředkem, a nemohla se přemístit. Zdržovačka.
"On tam bude?"
Odtrhla jsem oči od zrcadla a naklonila se ze dveří, abych na Lucase viděla.
"Kdo?" zeptala jsem se nechápavě.
"Kdo asi. Tvůj přítel," odpověděl lehce podrážděně.
Rezignovaně jsem vzdychla. Přesvědčování Luka o tom, že s Luciusem nic nemám, bylo na programu vždy, když jsme se viděli. Nebavilo mě to a už mě to i unavovalo. Jako by se ta otravnost lidí z Bradavic přenesla i do mudlovského světa. Ale aspoň se nestaral, jestli jsem těhotná.
"Ne, " zahučela jsem.
"Proč vůbec jedeš na svatbu svého bývalého? Je to divný," ozval se po chvíli zase z obýváku.
"Chci se přesvědčit, že se opravdu ožení." A taky mi to dalo záminku vypadnout odsud na pár dní. Když jsem sem před pár dny přijela, chtěla jsem být sama, zalézt, zamknout a utápět se v sebelítosti a vzteku, že za pár dní se můj život možná rapidně změní. Každé ráno jsem strávila půl hodiny v koupelně s tváří nalepenou na zrcadle a hledala známky růstu nového ochlupení. Zatím nic, ale to nemuselo nic znamenat. Lupin taky vypadal normálně - v mezích možností. Úplně jsem tyhle lidi, co tu žili a občas měli tendence mě navštívit, vypustila z hlavy. Stalo se toho tolik od doby, co jsme byli s Lucasem na večeři. Brumbál musel opustit Bradavice, já to přes zrádkyni a těhotnou dotáhla až k vrchní bavičce celého sboru, Zlatoslav skončil na dobu neurčitou u sv. Munga, z Brumbála se vyklubal… Brumbál, kterého jsem dříve odmítala vidět, a napadl mě vlkodlak, o kterém se Brumbál jaksi zapomněl zmínit. Nemohla jsem se tedy divit, že jsem na nějakou imaginární aférku s Malfoyem úplně zapomněla.
Lucas nevypadal zrovna potěšeně, ale jeho duševní blaho mi momentálně na srdci neleželo. Těžko po mně někdo mohl požadovat starat se někomu o rozptýlení, když celou dobu myslím jen na to, jestli mi neroste ocas.
Oproti této návštěvě proběhla svatba idylicky. Rupert zářil jak letní slunce, dokonce mě na přivítanou objal a přitáhl ke své vyvolené. Amédée mě přijala vlídně, i když mě celou dobu sledovala ostřížím zrakem. Muselo to pro ni být neskutečně záživné, protože mi celou dobu dělali společnost jacísi muži z francouzského ministerstva, kteří se ze mě snažili vytáhnout něco o otcových plánech ohledně nějakého návrhu. Nedokázala jsem jim vysvětlit, že o tom, co dělá můj otec, vědí všichni mnohem více než já. Já se to maximálně dozvím dodatečně z tisku. Odmítali to pochopit.
S úlevou jsem večer odemkla dveře od babiččina domu v Godrikově Dole. Kdyby tu nežilo tolik známých, přestěhovala bych se sem už dávno. Byla jsem ve stavu, kdy jsem toužila jen po koupeli a dlouhém nerušeném spánku. Kdybych neměla skoro jistotu, že se utopím, spojila bych to nejraději dohromady. I oddělené to ale stálo za to. Konečně zase svět vypadal trošku normálně. Zase jsem byla schopná se zastavit a přemýšlet. Stalo se toho tolik, co jsem odsunula stranou, protože mi za zády stále strašila Minerva nebo někdo další. Bylo pár věcí, co jsem musela přehodnotit. Snad mě chvíli i zamrzelo, že jsem se naštvala na Luciuse. Než jsem si uvědomila, že na důvodu mého naštvání se nic nezměnilo. Využil mě a já byla tak hloupá, že jsem se nechala. Na druhou stranu mě ale využíval od začátku, náš vztah na tom byl skoro postaven, takže mě to ani nemělo zarážet nebo překvapovat. Zřejmě jsem já jenom viděla hranice někde jinde než on. Moje vina. A Cissa to věděla. Z nějakého důvodu se mi to snažila naznačit, ale já to v tu chvíli nepochopila. Až když se Brumbál zmínil o moci deníku, což by neudělal, kdyby nemusel aspoň minimálně vysvětlit náhlé zjevení baziliška ve škole (Stejně o tom musí vědět víc, jen se nikdy neobtěžuje se o svá zjištění s nikým podělit. Možná tak se Severusem, ale ten mi řekne to samé, co Brumbál - nic.), napadlo mě, že Lucius možná neměl na výběr. A Cissa možná jen nechtěla ohrozit svého syna. A možná…
Těch možná je až příliš. Možná se jen snažím najít omluvy - přes všechny objektivní důvody nevěřit možná převažuje zcela subjektivní touha na chvíli se neskrývat a podívat se do tváře někomu, kdo ví (nebo aspoň tuší) a neodsuzuje.
A možná toho bylo jen na konci tohoto roku příliš. Ještě mě nepřestal ve snech strašit Quirinus - a teď se k němu přidal Zlatoslav. Jako by Bradavice najednou někdo proklel a z toho krásně nudného pracoviště se stal horor. K dokonalosti už nám nechybí ani vlkodlak.
Třeba kdybychom přestěhovali Pottera do Kruvalu, klid a nuda by se vrátily, a místo toho by se začal bavit Karkarov. Musíme se nějak zbavit Brumbála…
Zatraceně! Propásli jsme jedinečnou příležitost.
Vzbudila jsem se až skoro před polednem. Přes zatažené závěsy slunce moc šancí nemělo, a když jsem je roztáhla, akorát jsem si všimla prachu poletujícího ve vzduchu. Večer se to nezdálo, ale byl to docela nepořádek. Rodiče sem moc nejezdili a já se tu od chvíle, co mě Narby přestěhoval, ukázala taky asi jen jednou nebo dvakrát. Nábytek pokrývala vrstva prachu, okna by potřebovala umýt, koberce vyklepat… Chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou, že vytáhnu hůlku, ale nakonec jsem ji zavrhla a pustila se do toho po mudlovsku.
Zabralo mi to skoro týden, vyčistila jsem si hlavu a na výsledek jsem byla opravdu pyšná. Vyleštila jsem starý rodinný porcelán, staré rodinné sklo, staré rodinné svícny, starý rodinný nábytek, staré rodinné koberce, dokonce jsem se pustila i do babiččiných šperků, které už také postrádaly svůj původní lesk. Nikdy jsem nepochopila, že si je matka nevzala s sebou a místo toho je nechala v tomto prázdném domě. Jistě, byl chráněn kouzly, ale stejně. Bylo tu tolik vzpomínek, a ona je tu nechala zamčené a zapomenuté. Nikdy jsme navzájem nepřetékaly vroucími city, ale občas jsem měla pocit, že chce celou tuhle kapitolu svého života nechat jednou provždy za sebou, odstřihnout ji.
Nikdy jsem nepochopila proč. Rodinným zklamáním jsem přece byla já. To mě klobouk zařadil do Zmijozelu a učinil ze mě téma, o němž se moc nemluví. Nebýt babičky, asi bych zešílela. Ona mou kolejní příslušnost brala s humorem. Jenže tím jen utvrdila mou matku v přesvědčení, že její vlastní otec tak docela v pořádku nebyl a já se musela vyvést po něm. Celá léta mě to mrzelo a nedokázala jsem se s tím smířit. A nikdy jsem jí ani nesvěřila, co její dcera dokáže, i když něco musela tušit. A pak to prostě odumřelo a zlost nahradila otupělost.
Samozřejmě, navenek jsme vždy byli fungující rodina. Dárečky, nápadníci, láskyplná slova. A myslím, že nakonec jsme tomu i uvěřili. V tomhle ohledu byl můj odchod do Bradavic tím nejlepším, co nás potkalo.
Už se těším, až jim řeknu, že je ze mě vlkodlak.
Většina prstenů mi sedla. Škoda, že je nenosím. Je skoro zločin nechat je tu skryté ve šperkovnici. Vytáhla jsem jeden starý medailónek. Ve většině mých vzpomínek na babičku jí visel na krku. Byl ze stříbra a na jeho otevření bylo potřeba zaklínadlo. Trvalo mi dva dny, než jsem si na něj vzpomněla. Věděla jsem, co je uvnitř. Moje fotka ve třech letech.
Na dně šperkovnice leželo několik fotografií. Nevšimla bych si jich, protože byly obrácené prázdnou stranou vzhůru, aby se nepoškrábaly. Na většině jsem byla já. Výhoda jediné vnučky - jste všude. Na některých pak má matka, na některých babička. Vybrala jsem dvě, kde jim muselo být zhruba stejně jako mně teď a podívala se do zrcadla. Má matka se na fotce tvářila vážně a mávala nějakým diplomem. Babička pózovala pro fotografa ve společnosti mladých lidí, které jsem neznala, z černobílé nepohyblivé mudlovské fotografie jsem byla schopná pouze říct, že jeden mladík a děvče měli zhruba stejný odstín světlých vlasů a jeden chlapec měl tmavé. Když jsem se na nás dívala současně, došlo mi, jak málo si jsme podobné. Pár společných rysů tu bylo, ale to je asi vždy. Neexistoval tu ale jediný znak, který by přinutil někoho na ulici zastavit se a říct: Ty musíš být její dcera. Nebo její vnučka. Jako by se nás i genetika snažila oddělit, aby zdůvodnila mé zařazení do koleje. Nechala jsem fotografie venku, abych je později uklidila do alba, kam patří, a vyrazila uklidit patro.
Skoro mě naštvalo, že zase zmizím, protože než se objevím, bude vše zase při starém. Ale hřálo mě vědomí, že starý dům zase prokoukl. Jindy bych se tu asi zdržela déle, ale příští týden měl být úplněk a asi by nebylo nejlepší, pokud dojde k proměně, absolvovat ji uprostřed zabydlené oblasti. V mém domě alespoň existovala možnost, že coby novorozený pes zamířím značkovat své území do lesa. Co vůbec dělají vlkodlačice při svitu měsíce?
Žádné komentáře:
Okomentovat