Roku 2009 spatřil světlo světa švédsko-dánsko-německo-norský film Muži, kteří nenávidí ženy - a hle, přelom roku 2011/2012 zavál do našich kin jeho americko-švédsko-britsko-německý remake. Zdá se vám to ujeté? Mohu vám říct, že mi to přišlo trapné, už když jsem se doslechla, že se vůbec nějaký remake chystá. Proč přetáčet naprosto nový film? Vysvětlení je jasné - vždyť ono to není anglicky, tak co by si s tím asi ti za velkou louží počali, že? Ale co, překonala jsem počáteční odpor a koukla, co z toho vylezlo…
Předesílám, než mi to někdo vytkne, že jsem knižní předlohu zatím nečetla. Je to v plánu, ale není to něco, co bych chtěla číst v buse, takže musí ještě chviličku počkat.
Kdo jste neviděli, nečetli, tak dál opatrně, mohou tam být spoilery, takže je na vás, zda to budete riskovat. Taky jsem vzhledem k použité slovní zásobě zvědavá, co sem blog naháže na reklamy, ale protože mám aktivovaný adblock, já si je stejně neužiju.
A ještě jedna věc, než se pustím do psaní. Domyslete si prosím do každé věty "já si myslím", "podle mě" atd., protože tu opravdu není mým záměrem podávat nějaký fundovaný přehled nebo zevšeobecnění. Jsou to jen mé osobní názory. Tečka.
Na začátek musím říct, že jsem se americké verze dost bála, ale nebylo to tak strašné, ačkoli jsem v podstatě dostala přesně to, co jsem čekala.
Zasněžený dům na začátku na mě působil jako taková zasněžená sterilní idylka - a ten pocit se mě držel celou dobu, kdykoli se příběh přesunul do exteriéru. Zatímco v původní verzi na mě dýchal sever, pošmourně mrazivý a nevyzpytatelný, tady byla prostě jen zima. Asi jako když kouknu z okna, nic víc. Ani most, jediné spojení ostrova se světem, nepůsobil jako jediné spojení ostrova se světem. Byl to jen most a nevzbuzoval tu představu izolace, kterou jsem cítila z první verze. Chyběla tu všeobecná tíseň, nervozita, "chlad" vztahů. Bylo to sice chladné, ale sterilně chladné. Jako by se chtěli přiblížit atmosféře, ale skončili někde na půli cesty.
Když dojde na rozbalování narozeninového dárku a záběr na zarámované květiny, v původní verzi mě z té představy zamrazí pokaždé, ačkoli vím, jak to dopadne a jak to s nimi je. Tyhle jsou od ní - a tyhle od jejího vraha. Z těch tmavých stěn pokrytých herbářovými listy běhá mráz po zádech. U stejné scény v nové verzi mě napadlo: děda měl docela kliku, že mu pokaždé k narozeninám nedávala ponožky. Ano, měli jsme tu zdi s herbářovými listy, řekli nám, co to má znamenat, ale spíš to na mě působilo, jak bych si vyjela na nějakou loveckou chatku, kde mám na stěnách místo paroží kytky.
A pak to přišlo! ZNĚLKA! Uznávám, že jako hudební klip by to bylo dobré. Jako znělka k Bondovi dost dobré. Ale co to mělo za smysl tady? K čemu? Co to mělo být? V půlce přišla další otázka - to je nějaká úchylná popová předělávka Garbage?
Daniel Craig jako Mikael Blomkvist není špatný. Ale ať dělá, co dělá, pořád je to Bond a bohužel to není natolik chameleonský herec, aby dokázal tohle bondovské prokletí odhodit a být přesvědčivý v odlišné roli. Bond novinářem. Kdysi, když jsem byla na základce, vycházely sešitové romány - James R. Bond Jr. - novinář Bond. Teď jsem si na ně vzpomněla. Následovaly scény, jako Bond kupuje žrádlo pro kočku, Bond v županu, Bond s brýlemi…
Michael Nyqvist možná není standardní fešák, možná neodpovídá předloze, nevím, ale je to chlap s charizmatem a pro našince naprosto neokoukaná tvář, takže v tomhle ohledu má výhodu a do role mi sednul mnohem více. I přes fakt, že přes Craiga se dozvídáme více věcí ze soukromí postavy, mi Nyqvist nabízí lepší cestu k Blomkvistovi, protože ačkoli u Craiga máme dceru, více pracujeme s poměrem s šéfkou, nějak se pořád nabízí otázka - a proč? K čemu? Roli tam nehrají ani jedna.
O Lisbeth Salander jsem měla jasno asi od prvního traileru. Noomi Rapace je skvělá a neznámá Rooney Mara tak byla asi v ještě nezáviděníhodnější pozici než Craig s Nyqvistem. Už od prvních chvil mi trošku vadil Rooneyin vzhled - ano, to světlé obočí a černé vlasy. Když si hraju na tvrďačku, tak se vším všudy a ztmavit obočí snad není takový problém. Pokud nám chtěli tvůrci od prvního okamžiku ukázat, že se jedná o křehké děvče, které se maskuje jako tvrďačka, tak snad jsou lepší cest,y než z ní udělat poloalbína s divnými vlasy. Ale postupem filmu jsem si zvykla, no co, tak ať…
Bohužel vzhled nebylo to jediné, co mi na ní nesedlo. Přes vzhled se člověk přenese, a koneckonců, tak strašné to nebylo, tak proč ne. Nakonec je to jen otázka vkusu. Ale ve spojení s Lisbeth mi vadilo více věcí.
Předně scéna se znásilněním. Jednak ten americký poručník vypadal příliš jako dobrácký soused odvedle (a vypadal tak i po samotném činu), jednak i celé provedení scény ve mně zanechalo pocit Co to jako bylo? Původní verze si nebere servítky, v americké jsme najednou před zavřenými dveřmi. Dobře, řeknu si, tak nechtějí ukázat znásilnění, dobře, beru. Jenže v ten momentu jsme zase tam, odbudeme si znásilnění a zase jsme před zavřenými dveřmi. K čertu proč??? To je na těch dveřích něco tak zásadního, že na ně musíme furt čučet, když očividně na ně nečučíme proto, abychom byli ušetřeni pohledu na násilný sexuální akt? A fakt si bral kondom?
S vědomím tohoto okamžiku mi potom přišla divná i milostná scéna mezi Lisbeth a Mikaelem. Švédská možná není nejromantičtější, ale tohle není romantický film. Lisbeth I přijde za dost překvapeným Mikaelem, nechce, aby na ni sahal, odbude si svoje, zase se zvedne a odejde. I následná scéna ráno vyznívá jinak. Lisbeth I jako se by skrze Mikaela snažila najít nějakou důvěru zpět k mužům, ale vzhledem ke svému životu, ke znásilnění atd. se chová, jak se chová. Mikael se zdá být jako vhodná volba, vhodný začátek, protože on nevypadá, že by jí ublížil, respektuje ji a nesnaží se na ni vyvíjet jakýkoli nátlak a ovládat ji. Ale nevěří mu natolik, aby se před ním otevřela a pustila ho do svého života. Stále se snaží udržet si kontrolu a vládu sama nad sebou a svým životem. Nedovolí nikomu, aby toto aspoň na chvíli narušil. Lisbeth II přijde za Mikaelem a následuje prostě jen obyčejná milostná scéna, na které je akorát tak zarážející, že jakožto znásilněná žena ho tak rychle pustí nahoru. Následuje divná ranní scéna. Jindy fajn, tady vzhledem k okolnostem trošku podivné. A něco se ve mně začalo kroutit - jen žádnou romanci, prosím! (A kroutilo se to ještě víc na samotném konci, co to tam zase bylo?)
Další věc, která mi u Lisbeth II chyběla a která byla tak hezky zpracována v Mužích I, bylo Lisbethino postupné "odhalování se" ve scénách s Mikaelem. Čím déle spolu byli a čím více k němu získávala důvěru, tím decentněji se líčila a ukazovala samu sebe, že to, co ze sebe dělá, je obranný mechanizmus. Pokud se nemusí bránit, nemusí být v pohotovosti, ačkoli vypnutý asi nebude nikdy.
Ohledně Harriet nastalo trošku změn, které ve výsledku nic nezmění a nenadchnou ani neurazí. Jen jsem postrádala její původní tvář na černobílé fotografii. Tu nenápadnou melancholickou chladnou krásu, která už sama o sobě nutila ptát se, co se s ní stalo.
Abych tu ale jen nekritizovala americkou verzi... Ač v malé roli, Christopher Plummer je coby Henrik Vanger vynikající a slova chvály mohu pět i na Stellana Skarsgarda v roli Martina Vangera. Ačkoli i zde upřednostňuji spíše původní verzi, Stellan se Martina zhostil skvěle. Celé to věšení, nabízení drinku, projev o ztrácení naděje a zamlžený příchod Lisbeth je lépe zpracováno hádejte-kde, ale Stellanův Martin sedící ve sklepení a hovořící k pověšenému Bondovi je lahůdka. Nemluvě o chvíli, kdy se zarazí při rozepínání jeho kalhot. Muže jsem tu ještě neměl…
Jenže od chvíle, kdy se Martin dá na útěk, se to zase vrátí zpět do svých kolejí. Můžu ho zabít? ptá se Lisbeth II přidušeného Mikaela a Bond přikývne. Zatraceně proč? Proč se ptá? Potřebuje snad jeho svolení? Je snad nějaký tajemný mstitel nebo co? Až když jí to milostivě dovolí, pouští se Lisbeth II do pronásledování a vyráží za Martinem na motorce. On jí ujíždí v autě a ještě kličkuje, aby ho nepředjela. Proč? Já, kdybych ujížděla motorkáři a on mě chtěl předjet, tak ho předjet nechám. A při té příležitosti ho srazím. Kdyby mě někdo honil s kamionem, tak ano, před tím kličkovat budu. A jak. Ale před motorkou? Že měla jeho zbraň? To přece nemohl vědět. A už ji vidím, jak na se na něj snaží zamířit, když pojede vedle něj - nebo jak se otočí, až pojede před ním… I když - jsme v Americe, víme, z jakých pozic střílí Ethan Hunt, tak to možná nějaké opodstatnění má. A po tom Lisbethině matrixovém vzezření v jedné z předchozích scén…
Samotná Martinova nehoda mě zklamala. Havaruje a v tu ránu vybouchne. Šlus. Lisbeth I si k němu stačila dojít, posadit se do bezpečné vzdálenosti - a přitom dostatečně blízko, aby nechala Martina zakusit svá vlastní slova o vyprchání naděje, ať si své poslední okamžiky užije. A jen tam sedí a dívá se na něj, dokud není po všem. Mohla by ho zachránit a předat spravedlnosti, důkazů by měli dost, ale ani ji to nenapadne. Necítí výčitky, že ho klidně nechá zemřít. A nepotřebovala ani Mikaelovo svolení, aby se za ním mohla pustit. Lisbeth II je nějakých otázek, zda ho nechat zemřít nebo postavit před soud, ať pyká, elegantně ušetřena. Naštěstí. Jinak by se ho snad ještě zeptala, co má dělat.
Shrnu-li to, Muži II nejsou špatný film, je to dobrý film a stojí za to vidět, ale ve srovnání se svým předchůdcem v mnoha ohledech pokulhává. Nabízí nám pár nových detailů, pár nových informací, občas se k něčemu dostaneme jinou cestou, ale ve výsledku to nehraje pražádnou roli. Jsem ráda, že filmy nebyly zcela identické (neshodují se ve 100 procentech, ale tak v 90), ale mohly se klidně lišit více, protože takhle je ten druhý film opravdu tak nějak zbytečný - a hlavně 2 a půl hodiny jsou na něj moc. Možná by mu paradoxně pomohlo více akce, která se od něj asi i čekala, ale místo toho jako by se tady snažili marně vykreslovat atmosféru, která tu ale stejně chyběla. Všechna ta stísněnost, chlad, patologičnost původní verze byly uhlazeny a sterilizovány, takže se to tak nějak pohybuje kdovíkde a dumá, k čemu se to přikloní, ale ne a ne se rozhodnout.
Žádné komentáře:
Okomentovat