Pokud by to tu procházel nějaký zastánce ACTA, berte to prosím jako reklamu zdarma. Propaguju literaturu. Tečka.
Tuhle knihu mám doma už nějakou dobu a od chvíle, co jsem tohle přečetla, jsem věděla, že to sem musím někdy přepsat, protože ta pasáž je dokonalá. Nikdy jsem ale neměla náladu se do toho pouštět. Až dneska, kdy jsem tři hodiny posílala studentům opravené testy prostřednictvím svého fórového domácího internetu, jsem se do toho dala, abych jen nezuřila nad tím, že každý mail posílám sedm minut.
Myslím, že o knize ani referovat nemusím (jednak její děj s ukázkou nesouvisí, jednak jsou skoro tři v noci a já fakt nemám na to, rozebírat, proč je vtipná kniha vtipná.)
Takže příjemnou zábavu.
Riddance si s uspokojením prohlédl celou scénu. Krev se vpíjela do prostěradel, na nichž ležel vévoda a jeho žena, jen bledá ruka strnule vyčnívala zpod šarlatové přikrývky. Riddance si otřel meč o polštář a zasunul ho zpátky do pochvy. Dva vojáci mlčky přihlíželi zpovzdálí. Doprovodili Jeho lordstvo do ložnice, ale pak zůstali stát stranou, aby si mohl Riddance vychutnat okamžik temného triumfu. Vtom se ozvalo zaklepání na dveře. Oba žoldnéři tasili meče. Jeden z nich otevřel.
Vešel zloduchův hlavní přisluhovač s poznámkovým blokem a ustaraným výrazem v obličeji. Předstoupil před lorda Riddance. Ukazováčkem si nervózně posunul brýle na nose.
"Čin byl vykonán, Camerayi," zahřímal Riddance. "A já jsem teď vládcem Rockhaddenu. Všechny ty dlouhé roky intrikaření a snování plánů konečně přinesly ovoce." Kývl směrem k posteli. "Zapamatuj si ten okamžik, Camerayi. Raduj se ve chvíli našeho vítězství."
"Ehm, jistě, Vaše lordstvo." Cameray si znovu posunul brýle. "Ehm, je tady ale otázka vévodových dědiců."
"Ať je všechny pozabíjejí, Camerayi. Nikoho nenechte uniknout. Víš, jak to chodí. Nemůžeš je vssadit do žaláře - vždycky se odtamtud nakonec nějak dostanou a pak proti tobě přitáhnou v čele vojska."
"Ano, můj pane, ale-"
"Děti pozabíjejte taky. Ty jsou nejnebezpečnější. Nějaká služebná nebo pradlena propašuje takového fakana z hradu a ukryje ho v lese, kde se ho ujmou dřevorubci, a o deset nebo dvacet let později, když už si myslíš, že jsi za vodou, pozná svou pravou totožnost a pic ho! Než se naděješ, máš na krku povstání."
"Ve skutečnosti, můj pane-"
"A tohle mě dokáže vytočit úplně nejvíc. Když se nějaký tyranský zloduch pokusí vychovat takového dědice jako vlastního syna a doufá, že ho časem zkazí. Nikdy se to nepovede, dej na mě. Dítě se vydá po cestě dobra a práva a milý tyranský zloduch skončí s mečem v ledvinách. No, já tuhle chybu určitě neudělám. Pozabíjejte je všechny."
"Můj pane, oni-"
"Dohlédni na to osobně, Camerayi. Chlapci jsou dobří vojáci, nebojím se, že trochu příliš měkkosrdcatí, když jde o to zavraždit bezmocné dítě. Jo, a nechci vidět ani žádné ty nesmysly jako "vyžízněte mu srdce a přineste mi ho". Jsou schopní ho vyměnit za prasečí - rozdíl skoro nepoznáš. Na něco takového mě nedostanou. Ať jim uříznou hlavu."
"Můj pane, oni zmizeli."
"Cože!"
"Bylo jich tolik," stěžoval si Cameray. "A tohle místo je jak králičí nora. Únikové chodby a malá dvířka vedoucí kdovíkam v každé zdi. Nemůžete zahnout za roh, abyste nevrazili do pradleny s dítětem v náručí a všechny jsme je včas zadržet prostě nestihli."
"Chceš mi říct, že dědic unikl? PO všem tom našem pečlivém plánování dědic trůnu unikl?"
"Sedm dědiců."
"Cože!"
"Jakmile jsme zdolali padací most, začalo se jimi na hradě doslova rojit. Bylo to, jako když kopnete do mraveniště, až na to, že mraveniště není plné stařen přenášejících balíky špinavých prostěradel. Chlapci jich dostali tucet. Podle mého názoru si vedli docela dobře."
"Oni zabili tucet dědiců?"
"Přesně tak, Vaše lordstvo."
"A pořád jich ještě sedm zůstalo?" Riddance pohlédl na postel. "Tahle žena že měla devatenáct dětí? Ne, na to je příliš mladá. Je to snad jeho druhá žena? Nebo třetí?"
"Ne, všechny jsou její. Třikrát trojčata, čtyřikrát dvojčata a dvě samostatné. Rodila je devět let."
"Už chápu, proč potřebovali tolik pradlen."
"Ano, pane."
"No dobře, takže musíme najít ještě sem dětí. Pusťte se do toho okamžitě."
Cameray si odkašlal. "Omlouvám se, Vaše lordstvo, ale teď to bude trošku složitější. Víte, v Rockhaddenu mají nástupnické právo velice dobře právně ošetřené. I kdybychom pobili všechny vévodovy přímé potomky, jeho rodová linie tím nekončí. Pokračuje u jeho mladšího bratra a přes něj k jeho dětem. A pak jsou na řadě další bratři a jejich potomci. Sester se to týká také, protože v Rockhaddenu může trůn zdědit i žena."
"Ano, ano. Vím, jak to funguje, Camerayi. Měl sedm bratrů a sester a jejich domy byly napadeny současně s tímto hradem. Teď mi ještě řekněte, že některý z těch útoků selhal."
"Ne, pane. Všechno proběhlo přesně podle plánu."
"Dostali jste všechny sourozence?"
"Ano, pane. Ale, ehm, ne všechny jejich potomky."
"Pro boha živého, člověče!"
"Všichni měli velké rodiny," bránil se Cameray. "A znáte děti. Kdo ví, kde se toulají po nocích. Některé spaly u kamarádů, starší se tajně vykradly ven a opíjely se v lomu, pár jich uteklo z domova…"
"Kolik vám jich uniklo?"
"No, u jeho bratra reginalda jsme ztratili tři ze sedmi. U jeho sestry Evelyny to byly čtyři z devíti. Oproti tomu u jeho sestry Bernice jsme si vedli docela dobře - zabili jsme osm z deseti. Ti dva byli na táboře. Ale co se týče jeho bratra Arta-"
"Řekněte mi jen výsledný součet, Camerayi."
"Třicet čtyři."
"Třicet čtyři včetně těch sedmi tady?"
"Ano, pane."
"Takže se teď někde potuluje čtyřiatřicet právoplatných dědiců rockhaddenského trůnu, kteří jen čekají na vhodnou příležitost si to se mnou vyřídit?"
"Ano, pane."
Po několik dlouhých minut nikdo nepromluvil. Cameray čekal a snažil se nedávat najevo, jak je nervózní. Zloduchova tvář se měnila z růžové v rudou, pak ve fialovou a znovu v rudou. Svíral a rozevíral pěsti, až si Cameray na okamžik myslel, že bude dojit obří krávu. Místo toho vybuchl.
"Zabijte je," zaječel. Tasil meč a začal jím divoce sekat do sloupků postele. "Zabijte je do posledního! Nechte rozhlásit moje nařízení. Ať je zabito každé novorozené dítě v tomto vévodství. Mí muži se proženou městy a vesnicemi jako kobylky, usmrtí všechny děti, které naleznou, a nenechají po sobě nic než mrtvolky a matky šílené žalem. Smrt se bude šířit z tohoto hradu jako jedovatý oblak. Já se zastrašit nenechám, rozumíš! Pozabíjejte je všechny!"
Cameray si odkašlal. "Ehm, pane… Všechno to nebyli novorozenci."
Riddance znovu zuřivě sekl do sloupku. "Ano, jistě. To jsem mohl vědět. Tak pozabíjejte všechny děti."
"Některé už byly starší."
"Jak staré?" Riddance se hloubavě zadíval na sloupek, jako kdyby čekal, že na něj každou chvíli zaútočí.
"Od dvou měsíců do devatenácti let."
"Zatraceně, čert aby to vzal," řekl zloduch už mnohem klidnějším a trochu unaveným hlasem. Rozhodl se, že dá sloupku milost. "A jak to tady v Rockhaddenu vypadá s věkovým rozvrstvením populace?"
"Průměrná délka života je čtyřicet sedm let," odpověděl Cameray. Než se stal přisluhovačem, pracoval v pojišťovnictví, takže znal značné množství statistických údajů. "Takže budeme muset pozabíjet-"
"Neříkejte mi to," skočil mu do řeči Riddance. "Já si to spočítám sám… Devatenáct ze čtyřiceti sedmi, že? To máme… ehm…" Cameray viděl, jak se jeho veliteli lehce pohybují rty, zatímco v duchu dělal příslušné výpočty. "Takže když zabijeme každého, komu ještě není dvacet, bude to dělat čtyřicet procent populace?"
"Přibližně tolik."
Zavládlo dlouhé ticho, během nějž o tom zloduch přemýšlel. Podíval se zamyšleně na Cameraye, ale přisluhovač se jeho pohledu vyhnul. Dokonce i stráže se dívaly stranou a šoupaly nohama po zemi. Ticho se prodlužovalo.
"No, udělat se to dá," prohlásil Riddance nakonec. "Když se to takhle řekne, vypadá to jako pořádná hromada lidí, ale Rockhadden není zase tak velká země. Prostě to nesmíme chtít zvládnout za jediný den. Musíme na tom pracovat systematicky, a když jich pobijeme stovku nebo dvě každá den, časem se nám to musí podařit. Možná se to potáhne celé roky, ale vítězství nakonec bude naše."
"Ano, pane."
"Rozumíte, nechci, aby lidé nabyli dojmu, že začínám měknout."
"Ne, pane."
"Nic tak člověku nepokazí reputaci, jako když vyhlásí, že míní zmasakrovat čtyřicet procent populace a pak se zastaví na dejme tomu třiceti dvou procentech. Lidé vůči němu úplně ztratí respekt. Říkají si: "Tomu chlápkovi se nedá věřit. Naslibuje vám hory doly a skutek utek.""
"Naprosto s vámi souhlasím, pane."
Znovu se rozhostilo ticho. Cameray byl s Riddancem už dlouho. Tyranský zloduch věděl, na co jeho hlavní přisluhovač myslí, a hlavní přisluhovač zase věděl, že to Riddance ví. Ale čekal, až s tím začne jeho pán.
"Na druhé straně, Camerayi."
"Daňová základna," řekl Cameray okamžitě.
"Přesně tak. Vyhlaďte čtyřicet procent populace a veškerá ekonomie půjde k čertu. Jaký má smysl zmocnit se země, podstoupit všechnu tu námahu, riziko a výdaje, když se nakonec sám ožebračíte?"
"Zvlášť když vybijete mladé," přisvědčil Cameray. "Jistě kdybyste se mohl zastavit řekněme na dvanácti, bylo by všechno v pořádku. Ale jakmile se připravíte o dorost, přijdete o číšníky, poslíčky, příručí, umývače oken… celý sektor služeb se prakticky zhroutí."
"A večer si ani nebudete moc vyrazit," poznamenal jeden ze strážných. "Kde seženete děvče na hlídání dětí?"
"Mohl byste rozšířit naši operační základnu," navrhl Cameray. "Napadnout některou ze sousedních zemí a vydrancovat ji."
Riddance zamrkal. "Z bláta do louže," řekl.
"Přesně tak," přisvědčil druhý strážný. "Protože nebudete mít žádné brance. Každý ví, že nejlepší materiál pro odvody je od sedmnácti do devatenácti let."
"Přesně. A při své smůle zrekrutuju jednoho z těch potomků. Pak budeme mít nepřítele rovnou ve svém středu, a ještě ho a moje náklady vyzbrojí. Jemu už pak jen postačí podříznout nám všem krky."
Žádné komentáře:
Okomentovat