Víte co? Já už sem žádné oznamy psát nebudu. Pak mi to akorát hlodá v hlavě, takže pak stejně udělám něco jiného...
Lily a Sargo k narozeninám :D Opožděně.
Dostal jsem cennou lekci. Ke Zmijozelu se chodí zásadně po předchozím ohlášení a klepe se. Lupinovi bylo od začátku jasné, že se budu chtít ujistit, na jakém množství se ustálí vlkodlačí populace následující školní rok, takže mě požádal, zda by se nemohl připojit a případně pomoci s nastalými problémy. Souhlasil jsem, protože vyhlídka, že budu po ránu čelit "novorozenému" vlkodlakovi, nepatří mezi oblíbené představy mužů mého věku. Z přítomnosti dvou vlkodlaků na jednom místě jsem se sice taky dvakrát radostí netetelil, ale přece jen jsem se cítil bezpečněji. Koneckonců - Lupin je Nebelvír. Místo dvou vlkodlaků se mi dostalo ale mnohem horší - a lehce nečekané varianty: jeden vlkodlak a dvakrát Zmijozel. Připouštím, že jsem to čekat měl, ale Snape mi při tom všem nějak vypadl z hlavy, takže když jsem ho tam uviděl, ležérně opřeného o zeď a mluvícího o mé myslánce, skoro jsem zapomněl na přítomnost majitelky domu. Lupin ovšem ne a očividně ho potěšila i denní doba, kterou jsme využili k návštěvě. Julii ne. Bez pozdravu kolem nás zmizela v nějakém krátkém župánku ve zmijozelských barvách, a dokonce i s logem - k Lupinově lehkému smutku a Severusově pobavení. Potom nám Snape nabídl kávu a odvedl nás do obývacího pokoje, kde jsme se všichni usadili a počkali, až se dostaví i ustrojená domácí.
Ani jsem nestačil vyjádřit své potěšení nad jejím nezměněným stavem. Netvářila se, že by ji zajímalo cokoli, co bych jí řekl. Přitáhla si odněkud židli, aby si k nikomu z nás nemusela přesednout a mračila se na nás jako mezistupeň mezi mým bratrem a Severusem.
Snažil jsem se tedy udržet konverzaci alespoň s mužskou částí osazenstva, když už ta ženská zarputile mlčela s rukama založenýma na hrudi a ignorovala šálek vlastní kávy, který ji přinesl Severus s podivným nečitelným výrazem. Lupin těkal očima z jednoho na druhého a já skoro slyšel jeho myšlenky. Julia asi taky, takže se mračila ještě víc, Severus ho okázale ignoroval.
Alespoň jsem si to myslel.
O to víc mě překvapilo, když se k němu najednou pomalu obrátil, ve tváři hluboké zamyšlení, a položil mu otázku.
"Vždycky mě zajímalo, jestli při přeměně může hrát svou roli i zdravotní stav, případně vzdálenost mezi dobou pokousání a úplňkem."
Lupin na něj vykulil oči a zeptal se, co tím myslí.
Severus se usmál směrem k Julii a z jejího obličeje začala mizet barva.
"Chci tím říct, jestli je zcela zaručeno, že k přeměně musí dojít vždy při prvním úplňku, nebo jestli je možné, že existují i faktory, které mohou první přeměnu odložit na další úplněk… třeba." Nechal svá slova vyplynout do ztracena. Lupin na něj překvapeně hleděl, Julia mrtvolně zbledla, ale než jsem já stačil říct, že je to naprostý nesmysl, pokrčil lhostejně rameny. "Jen mě to zajímalo. Čistě teoreticky, samozřejmě."
"Severusi, k takovým dohadům není důvod. Zkušenost nás učí, že tomu je takto, takže nechápu-," ozval se nakonec Lupin, ale Snape ho zase hned přerušil.
"Zkušenost? To v té vaší minipopulaci čítá kolik případů?"
"Pánové," zakročil jsem, než se informační návštěva zase zvrhne v něco zcela odlišného. "Vlastně bych vás rád zpravil ještě o jedné události, i když samozřejmě mě těší, že vy jste…" Chtěl jsem říct "v pořádku", ale vzhledem k Lupinovi mi to nepřišlo zrovna citlivé, takže jsem se na Julii jen povzbudivě usmál. Nějak se zatvářila, těžko říct, co to mělo představovat, ale na chvíli přestala rozšířenýma očima hypnotizovat bílý ubrus na stole. Oba pánové se na sebe přestali mračit (respektive Remus přestal, protože Severus se spokojeně usmíval) a věnovali mi svou plnou pozornost. U Julie jsem si tak jistý nebyl, asi jí později ještě pošlu dopis.
"O útěku Siriuse Blacka z Azkabanu jste se jistě již dočetli." Dvojí kývnutí a jedno nechápavě stažené obočí. Až teď jsem si všiml, že mám část červencových Denních věštců srovnanou vedle sebe na pohovce, srolované a nerozbalené, a druhá část se válela po stole. "Ministerstvo na mě v tomto ohledu tlačí a obávám se, že v tomto školním roce z toho vyplyne několik důsledků."
"Neříkejte, že Popletalovi došli bystrozorové, takže mu budeme se studenty pomáhat pročesávat Británii a hledat uprchlé trestance."
Lupin po něm střelil pohledem a Julia se ušklíbla nad tou představou. Tohle bude zase rok.
"Ne, ale Kornelius cítí potřebu dát celému kouzelnickému světu najevo, že situaci zvládá a všichni jsou v bezpečí. Včetně jejich dorostu."
Julia zahuhlala něco, z čeho jsem zachytil jen dvě slova, ale naprosto mi to stačilo, abych pochopil kontext.
U Severuse vyvolala poznámka obsahující slova "letos" a "bazilišek" další nepříjemný úsměv a k Remusovi se přestěhovalo nechápavě stažené obočí.
"Takže mě Kornelius informoval," pokračoval jsem neochvějně dál, "že dokud se nepodaří Siriuse Blacka dopadnout, budou Bradavice pod přímou ochranou ministerstva."
Tentokrát už jsem se dočkal naprosté pozornosti od všech tří. Kdybych ve mně nevřel vztek nad tím, do čeho mě Kornelius vmanévroval a co mi vnutil, pocítil bych teď hřejivé uspokojení.
"Pod přímou ochranou ministerstva?" zopakoval Severus.
"Budeme se muset smířit s neustálou přítomností několika bystrozorů…" Chvíle, aby zbledl Severus. Myslím, že letos nebude ve sklepení jediná nepovolená látka. Alespoň ne viditelně. "…a neustále spolu jednáme, protože si myslí, že nezbytná je i přítomnost azkabanských strážných na našich pozemcích."
Rozhostilo se naprosté ticho, tři páry očí na mě zíraly v němém šoku.
"Mozkomoři v Bradavicích?" prolomila ticho nakonec ta, co měla k ministerstvu ze všech mých zaměstnanců nejblíž a napřímila se na židli v celé své výšce. "To má rodiče uklidnit? Že jim kolem ložnic budou poletovat zrůdy vysávající duše?"
"Není to nejšťastnější rozhodnutí, ale Kornelius na tom trvá. Snažím se mu to rozmluvit, ale tím více si stojí za svým. Doufám, že se mi alespoň podaří usmlouvat co nejnižší počet." Nemohu přece říct, že se úplně zbláznil.
"Nepotřebujeme mozkomory! Jsme jedno z nejbezpečnějších míst v celém kouzelnickém světě, navzdory staletým baziliškům plazícím se hradem a Pánovi zla, kterému se k nám podařilo infiltrovat… No, asi začínám Popletala chápat," zarazila se nakonec a zase se schoulila do své původní polohy. "Cissa se zblázní," slyšel jsem ji špitnout.
Ta poslední věta, určená spíš jí samotné než nám ostatním, mi ale vnukla nápad. Tonoucí se stébla chytá.
"Možná kdybyste si promluvila s Luciusem Malfoyem, pomohl by nám Korneliuse přesvědčit." Sám jsem byl vůči té představě skeptický. Malfoy neudělá nic, o čem bude vědět, že bych si to přál.
Její výraz byl rázem neproniknutelný.
"Nežádám vás o to, ale alespoň to zvažte." Snažil jsem se přehlédnout Severusův neskrývaný nesouhlas. Takhle nějak by se jistě tvářila i Minerva. Ale mozkomoři jsou pořád ještě mnohem nepříjemnější než jeden namyšlený egomaniak i s celou svou rodinou. Naštěstí jen tříčlennou.
Žádné kývnutí, žádný náznak toho, jak se rozhodla. Založila si ruce opět na prsou a nepřítomně se mračila na nás všechny.
"Na druhou stranu by ale přítomnost mozkomorů mohla zabránit některým členům sboru uvažovat o případné pomoci dotyčnému uprchlíkovi nebo o možnosti kontaktovat ho." Severus, kdo jiný. "A Potterovi taky prospěje, když mu na chvilku zmizí ten spokojený samolibý výraz z tváře."
"Ať narážíš na cokoli, Severusi, tak tě ujišťuju-" narovnal se Lupin.
"Já na nic nenarážím, říkám to přímo, jen se mi zdálo zbytečné tě jmenovat."
Než mohla vypuknout hádka, dolehl k nám z předsíně jakýsi zvuk. Všichni tři jsme rázem měli v rukou hůlky. Potom se ozvalo zaklepání.
"Hůlky schovat!" sykla Julia a vstala, aby otevřela dveře. "Ahoj Lucasi," pozdravila příchozího a na hlase bylo cítit, jak se pokouší o úsměv.
Muž nahlédl přes její rameno do místnosti a zaraženě si nás prohlížel jako nějaké panoptikum.
"Promiň, mám tady kolegy z práce, vyskytly se nějaké neočekávané problémy. Potřebuješ něco?"
Přeostřil na ni. "O prázdninách? Myslel jsem, že jsi říkala, že učíš."
"Administrativní zařizování kvůli novému učebnímu plánu. Nic přelomového, ale spousta papírů. Sjednocujeme postupy a dolaďujeme detaily, znáš to. V září už bude pozdě," pokrčila rameny. V jejím hlase nezaznělo ani zaváhání. Ani stopa po nervozitě. Zmijozel.
"Aha… No, přišel jsem se zeptat, co máš v plánu na víkend, jedeme tábořit, a protože vím, že máš auto…"¨
"Počkej, to je pozvání nebo si chcete půjčit auto?"
"Řekl bych, že oboje."
"Dobře," souhlasila po chvilkové odmlce. "Pak to proberem. Stavíš se později nebo mám přijít já?"
"Pokud ti nevadí, že mám doma do pátku rodiče, klidně přijď. Dneska přijeli."
"Nevadí. Radši tvoji než moji."
Usmál se a věnoval nám poslední nervózní úsměv a obezřetný pohled mým kolegům. Potom se k ní naklonil a polohlasem se zeptal: "Ty pracuješ v ryze mužském kolektivu?"
Odpověděla mu pobaveně stejným polohlasem: "Ne, ale jednu máme zamčenou ve věži, jedna se mnou nemluví a zbytek doufám neví, kde bydlím."
Nemám nic proti mudlům a smíšeným vztahům. Ale stejně… Mudla?
Protože teď nějak nemám stání a strašně moc se mi do všeho chce, zase mě napadlo, zda nemáte nějaký nápad, námět, větu, slovo, něco, cokoli, na co napsat povídku. Pár jich tu už takhle vzniklo (zařazeny většinou ve Všednosti nebo v Koncích) a myslím, že nedopadly nejhůř, takže kdyby náhodou, komentáře nezamykám nikdy...
