Edward Cullen's Teenage Dream

Za perfektní tip děkuju Lin.

Severusi, prosím…

Severusi, prosím…

---

Když tu byl Harry naposled, všude okolo byli pavouci, nedocenění tvorové, jak jim říkal Hagrid, a snažili se ho zabít. Od těch dob se mnohé změnilo. Aragog byl mrtvý, a kam se poděli ostatní pavouci, bylo Harrymu upřímně jedno. A bylo by mu to jedno, i kdyby mýtina nebyla plná Smrtijedů, postávajících kolem Voldemorta a čekajících na jeho příchod.

Zřejmě mu nebylo souzeno vytvořit si na toto místo jedinou pozitivní vzpomínku. Kdykoli se ocitl v Zapovězeném lese, šlo mu o život - ať už se jednalo o neoddělitelné duo Quirrell-Voldemort v prvním ročníku, hromadu hladových pavouků ve druhém…, jistě v pátém ročníku se tu pouze procházeli s Umbridgeovou, ale to také nebyla procházka růžovou zahradou, i když růžové s sebou měli dost. Zřejmě tu opravdu existoval nějakým způsobem dobře podložený důvod, proč ten les studentům zakázat.

Uprostřed mýtiny plápolal oheň, snad aby Smrtijedi ani Pán zla při čekání na Vyvoleného neumrzli. Z toho by nekoukal důstojný zápis v kronice. Voldemort měl přivřené oči, tvář staženou soustředěním, bezovou hůlku zamyšleně převracel v dlouhých štíhlých prstech.

"Myslel jsem, že přijde," promluvil do napjatého ticha Voldemort. Zněl spíše překvapeně než naštvaně. Jistě, pro něj to představovalo pouze malé zdržení. Dříve nebo později ho jeho stoupenci stejně dostanou. Neměl nejmenší šanci unikat mu celý život. Jednou mu musí stanout tváří v tvář, ať chce, nebo nechce.

"Očividně jsem se mýlil," pronesl znovu Voldemort.

"Nemýlil," ozval se Harry a shodil ze sebe neviditelný plášť. Po těch šesti letech v Bradavicích přece jen nasál trochu těch sklonů k teatrálnosti.

Odhodlaně vykročil ke svému úhlavnímu nepříteli, který ho bez pohnutí a bez známky jakýchkoli emocí sledoval.

No, nemohlo mu to vycházet věčně. Přežil jeho útok jako mimino, přežil v prvním ročníku, ve druhém, ve čtvrtém, v pátém… Už samotná pravděpodobnost hovořila proti němu. Statistika je neúprosná.

Prošel kruhem Smrtijedů. Někteří měli na tváři stále nasazenou masku. Jaký to mělo smysl, tady, uprostřed lesa? To se skrývají i sami i před sebou? Teď ale nebyl čas nad tím dumat. Každým krokem se přibližoval muži s hadím obličejem. Muži, kterému se stejně jako jemu podařilo přežít vlastní smrt. Muži, který to za chvíli skončí…

Smířeně k němu zvedl oči.

Voldemort pozvedl paži, v níž svíral hůlku…

… a pokynul jednomu maskovanému Smrtijedovi, ať přistoupí.

Od skupinky černě oděných postav v kápích se jedna oddělila, černý plášť se jí vlnil kolem kotníků, když se pomalu blížila. Smrtijed se postavil Voldemortovi po bok, což Bellatrix Lestrangeová doprovodila pohrdavým a nesouhlasným odfrknutím.

"Harry," skoro zašeptal Voldemort. "Naše předchozí setkání nedopadla nijak slavně."

"Pane," chtěla něco namítnout Bellatrix, ale Voldemort ji jediným gestem umlčel. Poslušně se stáhla, ale na Smrtijeda němě stojícího ve Voldemortově blízkosti se stále dívala dost nevraživě.

Harry nevěděl, má-li se bát ještě více než doposud, protože takovýhle vývoj událostí neočekával. Čekal pár urážek, možná výsměch, ale byl přesvědčen, že to bude rychlé, že to Voldemort nebude protahovat a zabije ho rychle. Pátravě nahlédl pod kápi neznámého Smrtijeda. Přes masku neměl nejmenší šanci zjistit, kdo se pod ní ukrývá. Samotný Smrtijed se nehýbal a nijak Harrymu s jeho zvědavostí nepomáhal. Kdyby si tu Voldemort postavil obelisk, vypadalo by to stejně.

"Poučil jsem se," pokračoval Pán zla a zlověstně se usmál.

Kývl na Smrtijeda a ten si sundal svou masku. Na Harryho se upřely oči, které se touto dobou už neměly upírat na nikoho. Překvapením otevřel ústa, ale nevydal z nich ani hlásku.

"Možná mi není souzeno tě zabít osobně. Je to pro mě sice menší rozčarování, ale jsem schopen se přes to přenést a smířit se s tím," ledabyle pokrčil rameny.

Harry už jeho slova stejně nevnímal. Zíral do bledé tváře orámované černou kápí, z níž ho hypnotizovaly černé oči.

"Severusi, prosím," usmál se Voldemort, ani na okamžik své oči nespustil z konsternovaného Harryho.

"Viděl jsem vás zemřít!" vydechl Harry. "Byl jsem tam."

Snape se blazeovaně usmál. "Toho si jsem vědom."

Pozvedl svou hůlku a Harryho svět zmizel v explozi zeleného světla.

Průvodce povídkami

edit 2020 - pouze info, odkazy jsou vzhledem k přesunu blogu nefunkční.

Pečlivě připravovaný pád Vy-víte-koho I - Buďme k sobě upřímní. Příběh Harryho Pottera z pohledu Harryho Pottera může být docela zavádějící, protože co asi tak ví jedenáctileté dítě, co ze dne na den zjistí, že je kouzelník? Jak může zhodnotit věci, které se kolem něj dějí, jak je může docenit? Nijak. Takže nabízím místo Harryho tendenčního pohledu na věc zaujatý pohled na věc očima někoho jiného. Děj povídky sleduje události prvního dílu Harryho Pottera. Dokončeno.

Pečlivě připravovaný pád Vy-víte-koho II - Po Kameni mudrců přišla na řadu i Tajemná komnata. Kdo četl Pád I, má představu, co čekat od dvojky. Kdo nečetl jedničku, sotva koukne na dvojku, takže ani nemusím komentovat. (Ale je tam Zlatoslav!!! :D )

Už KONEČNĚ dokončeno. (Ale že to trvalo... Po více jak půlroce slibování konce je tady konec jak na koni!)

Pečlivě připravovaný pád Vy-víte-koho III - Víte, jak se říká, že podruhé do stejné řeku nevkročíš? Tak já už jsem v ní potřetí. Předsevzetí: hlavně ať to není tak dlouhé jako dvojka. Konec zatím v nedohlednu.

Všednost à la Bradavice - Krátké povídky ze světa Harryho Pottera, povětšinou bez Harryho Pottera. Má přece sedm knih, osm filmů, tak co by chtěl...

Skrz broušený křišťál - Povídka o jedné z mých oblíbených postav, protože dobrých věštkyní není nikdy dost. Nedokončeno, ale jednou snad bude...

Aktualizace: snad během třetího Pádu... (překlad: tak do dvou tří let...)

(edit 2020 - pochybuju, že někdy... :-D )

Krev zakladatele - Cosi z období prvního vzestupu Lorda Voldemorta. Dokončeno. Šest kapitol za rok. Dobrý tempo, ne? A teď si představte, že Potter má sedm knih...

Ze světa čar a kouzel - Krátké povídky ze světa HP, tentokrát vážněji laděné. Však je jich taky málo...

Konce vyvoleného - Tak tady se Harry Potter objevuje. Taky si myslíte, že měl Harry spoustu příležitostí, kdy mohl umřít, a litujete, že je nevyužil?

Andělé nejsou blond - Co kdyby Malfoyovi neměli syna, ale dceru? Ne, nesnažím se zamaskovat slash. A nesnažím se o romantiku. Těžko říct, o co se snažím. Každopádně jde o kapitolové vyprávění z Bradavic v době studia Harryho Pottera. Oproti mému zvyku to není v ich-formě z jediného, nýbrž v er-formě z několika různých. A ještě jedna poznámka - nenapadla mě žádná ženská verze jména Draco, co by nezněla pitomě, takže se nám ze slečny vyloupla Morganne. Nedokončeno.

Ve spirále času - Tak tohle je moje vlastní. Potter tam není, Twilight tam není, True Blood tam není, děj tam není... Ale je to dokončeno.

Twilight - Několik krátkých povídek věnovaných současnému upírskému fenoménu. Edovi.

True Blood - Jednorázovky věnované mému milovanému upírskému počinu. Ale málo jich je, maličko... Aktualizace: milovaný počin to byl do poloviny čtvrté řady.

Pohádky - Pohádky. TŘI!

Překlady - překlady povídek, co jsem porůznu potkala na internetu. Je jich málo, protože ff většinou nečtu, a když už, tak jsem líná cokoli podnikat. V rubrice se nachází např. Krásné přátelstství - crossover Harry Potter / Stopařův průvodce po Galaxii, nebo Skeč o obchodě s hůlkami - HP / Monty Python. Obě jsem překládala spíše sama pro sebe, protože Monty Python jsou mou několikaletou láskou a knihy Douglase Adamse miluju.

FF by Resimesdra - Se svolením autorky jsem se pustila do překladu povídky, která obdobně jako můj Pád převypravuje obsahy knih HP. Ona jich má dokončeno několik, já prozatím ještě ne.

Dokončena první povídka Harry Potter a kámen mudrců v 15 minutách... skoro, mou zlovůlí rozdělena na šest částí. Odkaz na první díl. Odkaz na autorku.

Odkaz na druhý díl - nedokončeno.

Různé - Různé sentimentální žvásty, co ze mě vylezly v depce a podobně.

Vánoce v Podmoří - zatím nikam nezařazená povídka, která vznikla pro Temnářčinu soutěž. Příběh vychází z jejího podmořského světa a navazuje na knihu Hladová přání.

Osmička - povídka, která vznikla pro soutěž u Nel-ly, zadáním byly parapsychické jevy. Vzniklo, co vzniklo, dopadlo to, jak dopadlo, a já povýšila svou nechuť k vymýšlení děje a jmen postav na další úroveň.

51. kapitola

Víte, co je děsivé? Touto dobou už jednička skončila - a já jsem teď kolem půlky knihy. Budu muset udělat průškrt. :D (nááádherné slovo)

Jinak kapitolka je krátká, mám teď jedno z těch fajn život-stojí-za-h***o-období, ale snad brzy přibude další.

---

Napadlo mě, zda bych se přece jen neměla stavit za Severusem a zeptat se ho na názor. Ovšem hrozilo tu reálné nebezpečí, že by mi ho řekl, a mně by se nelíbil. Navíc jsem nevěděla, jestli tu skutečně je. Sibyla si odjela domů zalévat kytky, ale ať už to bylo krycí označení pro cokoli, nechtěla jsem to vědět. Poprvé v životě jsem si uvědomila, že u ní v kabinetu nic živého neexistuje. Mám teď na mysli květenu. Myslím, že by tam nic ani nemělo šanci přežít, v těch výparech z čehokoli, co bylo ochotné výpary vydávat. A Severus se tento rok taky choval podivně a čas od času mizel pryč. Všichni byli samozřejmě přesvědčeni, že já znám skutečnou povahu a destinaci jeho výletů, ale neznala - a podobně jako u Sibyly jsem ani nechtěla znát. Nad některými věcmi by člověk neměl dumat.

Mé dilema se nakonec vyřešilo samo. Když jsem sestoupala dolů, ze sklepení se mi vstříc vyvalil téměř hmatatelný důkaz Severusovy přítomnosti na hradě. Z něj se vynořil Protiva, za ním šlehlo několik kouzel, všechny ho minuly a třeskly o zeď, jen pár metrů přede mnou. Strašidlo se kolem mě prosmýklo a vystřelilo vzhůru. Za okamžik se z dusivého kouře vyvalil i Severus, obalen oblakem dýmu, v ruce připravenou hůlku a řval na Protivu spoustu slov, které jsem nechtěně ukládala do své pasivní slovní zásoby. Člověk by nevěřil, jaká všechna slova vlastně zná - a hlavně odkud.

Pak mě uviděl - a v mžiku opustil myšlenku na zabití hradního strašidla - vybral si novou oběť.

"Ty!" namířil na mě hůlku. Pohotově jsem vytáhla svou, odhodlána skolit ho dřív, než se o to pokusí on u mě.

Zeptala bych se, co se stalo, ale něco v jeho výrazu mi říkalo, že to nebude to nejrozumnější, co bych v tento okamžik mohla udělat, takže jsem radši mlčela, ve střehu a napnutá.

"Můžeš mi laskavě říct, cos dělala u Lockharta?" vyštěkl.

Musím přiznat, že tohle mě opravdu zaskočilo. Vyvalila jsem na něj oči, na víc jsem se nezmohla.

"Šla jsem se ho jen na něco zeptat."

"Pochybuju, že ti půjčí natáčky."

"Co je ti vůbec po tom, co jsem tam dělala?" přešla jsem do protiútoku, protože jinak bychom se zase ocitli na nikam nevedoucí spirále vzájemného napadání.

"Tohle!" vztekle ukázal na schodiště vedoucí do sklepa, stále zahalené v mlžném oparu zhmotněného pachu.

"Co já s tím mám společného?" nechápala jsem. "Vždyť jsem šla rovnou k Lockhartovi a-"

"Přesně tak!" přerušil mě. "Ty si jdeš rovnou k Lockhartovi, jenže tě viděl Protiva, který to samozřejmě musel jít vyzpívat mně za dveře, jenže si vybral zrovna chvíli, kdy jsem odvažoval konitrud, lekl jsem se, ujela mi ruka - a vidíš, co jsi způsobila! Nemůžeš jako každý normální člověk zalézt k sobě do kabinetu a zůstat tam až do večeře? Nebo aspoň než skončím? Co bylo tak důležité, že ti to stálo za tohle?"

Měla jsem neodbytný pocit, že si ze mě snad dělá legraci. Jenže na druhou stranu - byl to Severus. Rozhodla jsem se vyrukovat na něj s pravdou. Částečně. Ani na mučidlech by mě nepřinutil přiznat, že jsem se k tomuto činu rozhodla, když jsem byla s Malfoyem. To bych zase měla jakou dobu veselo.

"Šla jsem se ho zeptat na ty své zmizelé vzpomínky. Vloni jsi přece sám říkal, že…"

Zhluboka se nadechl a nasadil ten tón, kdy se snažil, abych se cítila jako pětileté děcko. "Zlato, to je skleróza. S postupujícím věkem se to zhoršuje. Lockhart s těmi svými hokus pokusy ti může paměť leda tak promazat sám, než aby přinesl nějaký užitek."

"Neříkej mi zlato, někdo tě uslyší a utrpí tím moje pověst."

"Tohle je jediná věc, kterou jsi schopná z mé promluvy postřehnout? Navíc tvá pověst nebude nikoho zajímat, dokud nezačneš ve velkém prohlubovat bodový rozdíl mezi kolejemi."

Jako na zavolanou se zpoza rohu vynořili tři studenti. Podle hábitů patřili dva z nich do Mrzimoru a jeden do Zmijozelu. Mrzimorští lehce ztuhli, když uviděli Severuse, ale přece jen se nakonec rozhodli pokračovat v cestě.

"Tak například - strhávám pět bodů Mrzimoru za tu neupravenou košili. Tomuhle říkáte kultura oblékání? To je reprezentace," vrčel a Mrzimorští se rychle obrátili a zmizeli, odkud přišli. Asi se jim nechtěla riskovat další bodová ztráta za nezavázané tkaničky, kterých si Snape ještě nestihl všimnout.

"Dobrý den, pane profesore, paní profesorko," způsobně pozdravil zmijozelský student čtvrtého ročníku, začež byl odměněn pěti body od ředitele koleje. Vrhl krátký pohled na schodiště, rychle zhodnotil situaci a vydal se radši na nádvoří.

"Vidíš?" okomentoval to Severus.

"Tohle celé je tedy jen zoufalý pokus o upoutání pozornosti naší rodičovské autority? Ach, ty můj nedoceněný hrdino." Občas mám kliku, že jsem se Zmijozelu a že už nejsem student. Občas bych se tu jinak ocitla v ohrožení života.

Nestála jsem mu ani za pohled, otočil se a zmizel v kouři.

50. kapitola

Pád 2 50

---

Ačkoli jsem se stále nacházela v nějakém horečnatém oblouznění, mé první kroky vedly k mému autu. Vědět, co se mi to smotalo v hlavě, by sice bylo fajn, ale přece jen se budu cítit klidněji, až bude můj miláček zase bezpečně v garáži.

Okna mi během té chvíle na ministerstvu namrzla a uvnitř byla šílená zima. Ne že by venku bylo hezky. Vytáhla jsem škrabku a vystoupila, abych alespoň část předního skla zbavila námrazy. Nešlo to tak hladce, jak člověk ve spěchu potřebuje, takže jsem se vykašlala na škrabku a použila hůlku. Mudlové mají život plný zbytečných zdržovaček.

Podařilo se mi nastartovat na první pokus. Pustila jsem naplno topení a ujela zbytečně šest mil navíc, než jsem našla místo, kde jsem se mohla otočit a vrátit se přes ves domů, takže když jsem projížděla tou civilizací pod svým domem, už jsem měla uvnitř příjemně teplo. To místo nebylo tak malé, jak jsem se domnívala. Spíše se jednalo o menší městečko. Když jsem míjela obchod s potravinami, napadlo mě, že by nebylo marné se zastavit a pořídit si k pití něco, co nemělo nic společného s dýněmi. V přihrádce jsem objevila nějaké mudlovské peníze, což mě jen utvrdilo v mém rozhodnutí a potvrdilo, že jsem se rozhodla správně. Opatrně jsem zaparkovala a odhodlaně vyrazila vyzkoušet zdejší zásobování.

Obchod vypadal naprosto obyčejně, všedně a mudlovsky. Nebylo zde nic extra, ale bylo tu vše potřebné. Vzala jsem si z police pomerančový džus a spíše jen informačně zabrousila mezi regály. Mudlovský obchod jsem nenavštívila už hodně dlouho, protože přes rok jsem stárla v Bradavicích a o prázdninách většinou nákupy obstarával Narby nebo jsem vše pořizovala někde v kouzelnickém prostředí, kde si člověk nemusel hlídat každý pohyb nebo slůvko. Řada značek potravin mi nic neříkala, asi jsem byla mimo už moc dlouho. Měla bych udržovat kontakt s mudlovskou realitou trochu častěji. Něco mezi regály mi ale cosi říkalo. U zeleniny se ometal můj ranní host, jehož jméno mi krásně vypadlo z paměti, takže jsem se na něj jen usmála, když si mě všiml.

"Myslel jsem, že jste spěchala někam pryč."

"To ano, něco jsem… zapomněla, takže musím… na skok a pryč."

"Manžela?"

"No, toho taky…"

"Jste dnes nějak roztržitá," pokračoval dál a já lovila v paměti jeho jméno.

"Nejen dnes," připustila jsem a zamířila k pokladně, abych odsud co nejrychleji vypadla. Nechtěla jsem se zbavit posledních zbytků toho pocitu, co mě přepadl, než jsem opustila Luciuse. Teď ho zase budu muset jakou dobu nahánět, pokud budu chtít vědět, co vlastně zjistil, došlo mi. Zatraceně. Celý rok se nic neděje (když nepočítám těch pár kamenných studentů a chlupatou Grangerovou) a pak zničehonic si člověk musí vybrat mezi - čím vlastně?

Zaplatila jsem, vypadala při tom jako tuctový mudla, byla jsem na sebe pyšná. Mávla jsem na rozloučenou na známého neznámého a vrátila se k autu, jež za ten kratičký okamžik stihlo kompletně vychladnout. Zbytek cesty uběhl hladce. Ve všech možných významech toho slova, mimo toho jediného, ve kterém se většinou přeneseně používá. Cesta k domu klouzala naprosto neskutečně a já se přistihla používat slova, o kterých jsem ani neměla tušení, že jsem je kdy slyšela, natož že by se nějak dostala do mé aktivní slovní zásoby. Nechápu, jak to tady mohli zvládat lidé bez kouzelnických schopností. Když potom bylo vozítko zamčeno bezpečně v garáži, cítila jsem se skoro na vrcholu blaha.

***

Ve vlasech a na kabátě mi začaly tát sněhové vločky, když jsem stanula před Lockhartovým kabinetem. Až v tu chvíli mi došlo, že jsou vlastně stále Vánoce a že je normální lidé tráví se svými blízkými. První možnost mě nijak nevzrušovala, protože Lockhart normální nebyl ani v nejmenším, ale možnost, že by mohl být doma s Valerií, se jevila docela pravděpodobně.

Do chvíle, než jsem zaslechla zevnitř hlasy.

První z nich patřil ženě a vzhledem k tomu, že se Zlatoslavovi vyhýbali skoro všichni z profesorského sboru, bylo mi vcelku jasné, které náležel.

"Okamžitě to ze mě sundej!" vřískala hystericky hradní vědma. "Nebo ti ho probodnu hůlkou."

"Klid. Jsou celí nesví, nemůžeš se jim divit - po tom, co je potkalo…" ozval se konejšivý, ale lehce nejistý Lockhartův hlas.

"Zlatoslave, motivace mě nezajímá. Vymotej mi to z vlasů nebo ho vidíš naposled v životě."

"Kdybys čas od času použila hřeben, k takové situaci by vůbec nemuselo dojít."

"Tímhle přístupem situaci moc nezlepšuješ."

Možná bych se měla dojít někam oklepat a vrátit se sem později… Nechala jsem ruku zase klesnout a už už jsem byla na odchodu, když se dveře otevřely a v nich se objevila Zlatoslavova hlava. Okamžitě ji ozdobil zářivý úsměv.

"Pojďte dál," vybídl mě, jako by se mě nemohl dočkat, takže mi nezbylo nic jiného, než taky nasadit úsměv a vejít.

Říct, že třída, kabinet i byt byly vánočně vyzdobeny, by bylo urážkou Zlatoslavova dekoračního úsilí, protože v celých prostorách neexistovalo místo, které by se netřpytilo nebo nebylo pokryto nějakými ozdobami. Opravdu velkolepé. A trochu děsivé.

Uprostřed všeho toho lesku stála Sibyla a snažila se dostat z vlasů malé modré létající stvoření, divoce se vzpouzející a snažící se uniknout jejím rukám.

"Dobře, že už jsi tady," řekla. "Pojď mi s tím pomoct, od tohohle," kývla hlavou k Lockhartovi, "se pomoci sotva dočkám."

Pomohla jsem rarachovi uvolnit se z jejích vlasů. Okamžitě vystřelil ke stropu a připojil se k ostatním, kteří byli očividně fascinováni místní výzdobou. Těžko říct, kdo z nich cítil větší úlevu.

"Vy jste si pořídil nové?"

"Nové?" odfrkla si posměšně Sibyla. "To jsou stále ti samí."

Ti samí? Ti, co jsme je zkamenělé stavěli na poličky v té místnosti, ze které se mi dělalo na nic?

"Jak je to-?"

Zlatoslav se tajemně usmál, ale Sibyla mu to tajemství nedopřála uchovat. "Tak dlouho hučel do Valerie, až zkontaktovala své známé a obstarala mu všechny nezbytné přísady do lektvaru."

"Vy máte lektvar, který by proměnil všechny zkamenělé zpět?"

"Už ne," pokrčil rameny Zlatoslav a prudce se sehnul, protože jeden z rarachů mu prosvištěl nad hlavou s ukořistěnou baňkou, v níž se divoce sypal sníh.

"Ale mohl byste ho obstarat?"

Proč tu vlastně nikoho nenapadlo obstarat si potřebné suroviny mimo Bradavice? Pomona přece nebyla jediná, kdo pěstoval mandragory. Mohli jsme zkamenělé vrátit k životu téměř okamžitě, a ne jen čekat, až naše várka dospěje.

Zlatoslav nejistě pohlédl na Sibylu. Ta se posměšně ušklíbla. "Mohl, samozřejmě že mohl," odpověděla. "Jenže mimo studentů bychom museli oživit i Filchovu kočku a Zlatoslav ji nemá rád."

Jo, ta kočka by mohla vysvětlovat vše. Takže pokud Arguse nenapadne, že nejsme jediným producentem kouzelných rostlin, nikoho jiného zase nenapadne o takové eventualitě ani ceknout.

Dobře, postoj bradavických by se dal pochopit… Ale proč s tím nepřišel někdo z rodičů konzervovaných studentů? Byly Vánoce… i kdyby se po nich do této doby nesháněli, tohle byla doba, kdy jezdili domů, případně alespoň posílali domů přání… A Denní věštec mlčel. Rita Holoubková by si přece podobnou příležitost nenechala jindy ujít…

"No nic," přerušila Sibyla tok mých myšlenek. "Musím si ještě doma zalít květiny, takže hezké svátky."

Květiny? Doma? Sibyla? To byla tři slova, která v jakékoli kombinaci stála někde mimo mou představivost. Ale jinak jsem její odchod uvítala, protože jsem si se Zlatoslavem potřebovala promluvit pokud možno o samotě.

"Chtěla jsem se vás na něco zeptat," ozvala jsem se, sotva za věštkyní zapadly dveře.

Ve Zlatoslavově tváři se vystřídalo nadšení a nedůvěra. Když jsem vyslovila pár dalších vět, převládlo to druhé. "Zajímá mě pár věcí ohledně paměťových kouzel a nemyslím si, že bych to chtěla řešit s brumbálem nebo se Severusem. A protože jste mi zkraje roku docela pomohl-"

"Na chvíli," skočil mi o řeči.

"To teď nechme stranou." Možná jsem si měla připravit řeč, abych teď složitě nevymýšlela způsob, jak to sdělit. "Zajímá mě, jestli… nebo spíš jak přesně paměťová kouzla působí."

"Osoba, na kterou je použijete, zapomene," odvětil prostě.

To by mě nenapadlo.

Tak jinak.

"Zničí vzpomínky nebo je jen… potlačí?"

Taky jsem si mohla nastudovat literaturu, ale to by bylo nadlouho… Navíc bych musela do knihovny a Brumbál by mohl… Ne, jsem už taky paranoidní, musím omezit styky se Severusem.

"Posaďte se," vyzval mě Zlatoslav a odehnal ze dvou křesel rarachy, kteří se tam prali o zlatý vánoční řetěz. Překontrolovala jsem, jestli si nesedám třeba na nějaké střepy nebo cokoli jiného, co by tam mohly ty modré potvory pohodit, a posadila se.

"Na tuto otázku není jednoduché odpovědět," připustil. "Naštěstí jste se ale obrátila na odborníka." Samozřejmě. "Existuje celá řada paměťových kouzel s různými účinky a různým použitím. Například Ministerstvo kouzel, pokud odstraňuje mudlům vzpomínky, když se stali svědky nějaké magické činnosti, tyto vzpomínky vymaže a nahradí je nějakou pro mudly přijatelnou variantou skutečnosti. Protože mudlové nepřicházejí do styku s magií, ani je nenapadne hledat třeba případné nesrovnalosti. U kouzelníků je to obtížnější, protože si tuto možnost uvědomují, takže je nutná lepší příprava, aby…"

"Nedávno, když jsme spolu mluvili, jste říkal, že bych se neměla bránit tomu, si vzpomenout…"

"To sice ano, ale…"

"Jak si ale člověk může sám od sebe vzpomenout na věci, které někdo vymazal? Pokud je někdo vymazal?"

"Existují zaklínadla, lektvary…" zamračil se. "Tohle všechno ale přece víte."

No, to sice ano, ale když se problém zformuluje nahlas, může to pomoci najít řešení. Ten Severusův počin z konce léta to sice všechno odstartoval, ale stále narážel na další a další překážky. A do své hlavy ho rozhodně nepustím. Bohatě stačí, že ho mám věčně v bytě.

"Co přesně po mně vlastně chcete?"

"Pomoct mi zjistit, co se stalo."

Otevřel ústa, ale nic neřekl, takže jsem pokračovala já. "Na konci loňského roku k něčemu došlo, k něčemu, co způsobilo ty mé noční můry, ale čím déle to trvá, tím více se mé sny proměňují a já cítím, že se vzdalují od pravdy. Já si ale chci vzpomenout, co se stalo. A nejen tehdy. Dnes jsem měla velmi silný pocit na jenom místě, že jsem… Ale nemám nejmenší tušení, kdy, co… Hned to zmizelo, ale já stejně vím, že…" Protože jsem se začala vyjadřovat tak, že už jsem z toho nebyla moudrá ani já, která jsem věděla, o co jde (nebo aspoň bych měla nejlíp vědět, o čem mluvím), nadechla jsem se a zkusila to znovu: "Může to, že jsem si začala - možná - rozvzpomínat na jednu věc, spustit i vzpomínky na něco naprosto odlišného?" Možná by se mi mluvilo lépe, kdyby na mě nepoulil své velké oči rarach sedící na opěradle Lockhartova křesla. Cenil na mě zuby a upřeně sledoval cosi na mé hlavě. Dost mě to znervózňovalo, ale protože mistr estetiky zatím nic neřekl, usoudila jsem, že na hlavě nemám nic, co by tam nebylo jindy. (Teď ale nevím, jestli mě toto zjištění uklidnilo…)

"Není lehké zkusit vrátit vzpomínky, které někdo odstranil. Vy víte přece sama nejlépe, že mysl každého člověka funguje trochu jinak. Pokud neznáte přesné zaklínadlo nebo nemáte kouzelníka, který ho použil, mohou pokusy o navrácení paměti způsobit dokonce i problémy, zvláště pokud se jednalo o nějaké ne zcela standardní zaklínadlo… Samozřejmě, na standardní zaklínadla existují standardní protikouzla, je ovšem jen na vás, jestli to chcete riskovat. Já bych na vašem místě možná ještě chvilku počkal, protože pokud se vaše paměť začala obnovovat sama, není vyloučeno, že se celý proces zvrátí sám od sebe. Navíc by to byl naprosto jedinečný případ," zasnil se a já najednou klesla na úroveň pokusné bílé myšky. Skvělé. Takže jediné, co mi doporučuje, je dát tomu volný průběh? Kvůli tomuhle jsem zdrhla Luciusovi? Musím začít nejdřív přemýšlet o svých rozhodnutích, než je podniknu, věk už na to mám.

"Mohu se zas na něco zeptat já?"

Přikývla jsem.

"Minule jste říkala, že vás nepřekvapilo, že to kouzlo fungovalo jen krátce. To není zcela obvyklé, ne u obyčejných kouzelníků, což mě vede k zamyšlení…"

"Moc nad tím nehloubejte, nebo budete mít vrásky. Navíc pokud si vzpomínám na věci ze vzdálenější minulosti, pak ty, co nejsou tak vzdálené, mohou být ještě dosažitelnější…"

"Tak to nefunguje. Nezáleží na tom, kdy-"

"Tak co přesně chcete vědět? Nejsem odbornicí na paměťová kouzla, kdybych byla, nejsem tady." V žádném případě jsem se mu nehodlala svěřovat, na co mám talent zase já, a že díky tomu jsem byla schopná zvládnout nitrobranu a nitrozpyt rychleji než mnozí jiní. Možná se mé podvědomí také dokáže lépe bránit vůči věcem, které… které do něj úplně nepatří.

Podezřívavě se na mě podíval, ale potom potřásl hlavou. "Asi jsem se zmýlil, zapomeňte na to."

Usmála jsem se. "I bez magie? Dobře, zkusím to." Existovala celá řada jiných věcí, které jsem si chtěla pamatovat.

49. kapitola

Pád 2 49

---

Věnovala jsem zářivý úsměv skupince kouzelníků stojících v hloučku před monumentální sochou, která musela přitáhnout pozornost každého bez ohledu na to, kolikrát už ministerstvo navštívil. Bavili se případem nějakého mudly, který galantně zvedl rukavičku, jež upadla jedné čarodějce, a skončil poblíž Stirlingu, protože rukavička byla přenášedlem. Zmatek asi nebyl přesný popis toho, co asi dotyčný cítil, když se namísto v Londýně náhle ocitl na severozápad od Edinburghu.
Znala jsem obdobné vtípky moc dobře. Mezi dospívajícími kouzelníky bala a jsou přenášedla velmi populární. Není nad to, když se ráno probudíte, rozespalí vylezete z postele, vlezete do pantoflí - a skončíte venku v závěji sněhu, protože vašemu spolužákovi to přišlo jako skvělý nápad. Někdy v sedmém ročníku jsme všichni z naší koleje už trpěli menší paranoiou ohledně jakýchkoli předmětů, než se Křiklan rozhodl rázně zakročit a skoncovat s tím.

Jeden z kouzelníků lehce zdvihl svou špičatou čapku, ostatní jen mírně kývli hlavami, což patřilo spíše Luciusovi než mně. Tenhle druh nezájmu a ignorace mi naprosto vyhovoval. Nechala jsem se Luciusem provést celou halou, aniž by nás kdokoli zastavil. Část kouzelníků se mu snažila klidit z cesty od chvíle, kdy si s Weasleym vyhlásili tu svou soukromou válku, ale většina místních zaměstnanců trávila tyto chvíle doma se svými rodinami.

Nastoupili jsme do výtahu k elegantně oblečenému kouzelníkovi. Krátce se s Luciusem pozdravili, výtah sebou škubl a vyrazili jsme prudce dozadu. Poděkovala jsem prozřetelnosti, že jsem ráno nesnídala. Nepochopím, proč při vší magii, kterou naše společnost vládne, nemůžeme sestrojit pohodlné transportní zařízení. Na potvrzení mých myšlenek začal výtah rázem prudce padat. Ještě jedna věc mi nešla na rozum - řada zdejších zaměstnanců již dosáhla důchodového věku (při pohledu na některé bych byla ochotna tvrdit, že i několikrát), to jim tenhle způsob přepravy vyhovoval? Zlaté Bradavice a jejich pohyblivá schodiště!

Výtah prudce zabrzdil. Cítila jsem uvnitř své břišní dutiny zcela jasně trajektorii svého žaludku. Než se ale stihl usadit, výtah se dal zase do pohybu.

Zajímalo by mě, jak to tu vypadá po pauzách na oběd.

Třeba jedna směna pracovala do oběda a další od oběda.

"Ohledně té bradavické záležitosti je už většina zařízena," slyšela jsem muže, o němž jsem se domnívala, že se jmenuje Dryer nebo tak nějak podobně, a věděla jsem o něm jen tu věc, že ho můj otec nemá rád.

"Výborně," odpověděl Lucius a dále to už nerozváděl.

Že by začali řešit tu naši nestvůru? Nečekané, ale milé.

Když jsme konečně zastavili a vystoupili, věděla jsem, že má pleť už chytla typický zelenkavý nádech, a čekala jsem na tradiční posměšnou poznámku, které se mi běžně dostávalo od mého otce, ale od Luciuse jsem se ničeho podobného nedočkala. Po dnešních početných mínusech si vysloužil první malé bezvýznamné plus. Zanesla jsem ho do své soukromé statistiky.

Protože jsem patřila mezi lidi, co jsou i po letech schopni zabloudit v Bradavicích, přirozeně jsem netušila, kde to zase jsme a kam jdeme. Stejně to bylo jedno, protože mě stejně vedl Lucius, takže jsem momentálně ani jinam nemohla.

Chodby zely většinou prázdnotou, to bylo dobře. Tím méně práce pro mě. Jen občas jsme potkali nějakého zakaboněného kouzelnického úředníka, jak někam spěchá někomu přidělat práci a starosti. Sklonila jsem hlavu k zemi a sledovala dlaždice. Potřebovala jsem se uklidnit a soustředit. Navíc rozhlížení se by mohlo přitáhnout nežádoucí pozornost.

Procházeli jsme kolem kanceláří divize zvířat, osob a duchů. Takže jsme museli být ve čtvrtém patře. Zvláštní, přísahala bych, že jsme v tom výtahu museli objet celé ministerstvo nejmíň čtyřikrát. Vůbec smysl té nelogické dráhy výtahu mi unikal. Začínala jsem chápat Weasleyho nadšení mudlovskou "primitivní" technikou.

Vešli jsme do jedné z kanceláří. Na první pohled byla maličká a působila stísněným dojmem. Za stolem seděl drobný a letitý mužík s dlouhatánským stříbrným plnovousem a dlouhými stříbrnými vlasy pod starou odřenou čapkou, pohřbený za hromadou listin, které přetékaly ze stolu všemi směry. Člověk by řekl, že patřil spíše k inventáři nežli k zaměstnancům. Stěnu za jeho zády zakrývaly police plné dalších písemností, nastrkaných v každém volném milimetru prostoru, zdánlivě bez ladu a skladu. První dojem ale mohl klamat. Alphonsius Rankin patřil mezi velmi svědomité pracovníky a ve svých záležitostech udržoval přísný pořádek, ve kterém se ale vyznal pouze on sám.

Lucius mu přednesl přijatelnou verzi své přítomnosti zde. Moc jsem ho neposlouchala, mým úkolem bylo rozptýlit Rankinovy myšlenky, aby nepátral po přesnějším objektu Luciusova zájmu a bez dalších otázek ho pustil dál, k osobním záznamům čarodějek a kouzelníků, jež také nebyly pro kdekoho tak docela přístupné. Technicky vzato by dovnitř měla smět pouze osoba, jež za ně byla zodpovědná - Alphonsius Rankin - a v případě oficiálního povolení tato osoba mohla poskytnout konkrétní dokumenty k nahlédnutí. Tento postup byl ale pro nás nepřijatelný, protože s člověkem, na něhož jsme se přišli podívat, si nás nikdo nesměl spojit.

"…a protože tu přes Ambrosiuse existuje jistá, a doufejme zanedbatelná, možnost pokrevní spřízněnosti, musíme si tuto eventualitu ověřit," pokračoval Lucius. Kdybych nevěděla, že je to naprostý nesmysl, asi bych mu také uvěřila, že uvažuje nad možností, že jsou naše rody možná vzdáleně příbuzné. Každopádně díra v mém rodokmenu mu nahrávala do karet. Neměla jsem ale čas zaobírat se myšlenkami co by, kdyby, protože jsem se musela soustředit na spoustu drobností, jimiž jsem zaměstnávala Rankinovo vědomí, abych mu nakonec podstrčila rozhodnutí, aby nás dovnitř pustil sám z vlastní vůle a zcela bez dozoru, ať se tím provrtáme sami a dáme mu svátek. Zároveň jsem za sebou rovnou zametala cestu, "rozmazávala" jeho vzpomínky na toto setkání a ukládala k nim přesvědčení, že bylo banální, nepodstatné a není třeba na něj nikterak vzpomínat a zabývat se jím. Jako většina lidí se nechal stařík poměrně snadno rozptýlit a svést do příhodných kolejí. Většina kouzelníků není příliš cvičena v nitrobraně a není schopna rozpoznat, kdy by bylo na místě ji použít, zvláště pokud nemají důvod domnívat se, že jim někdo leze do hlavy. Stejně jsem si ale oddechla, když jsme se ocitli za dalšími dveřmi, v obrovském sále táhnoucím se všemi směry, plném regálů s krabicemi popsanými letopočty, jmény, místy a řadou běžnému kouzelníkovi nesrozumitelných značek. Byrokracie prostě nebují jen mezi mudly. Zde byla zanesena všechna jména všech kouzelníků a všech čarodějek, data jejich narození, jejich zaměstnání a další informace. Tato evidence ale neznamená, že bychom o sobě měli dokonalý přehled. Spíše naopak. Dokumentace se ztrácí, ne každá informace je přesná, ne všechno dotyčný kouzelník přizná a uvede… Například od chvíle, kdy mají zvěromágové povinnost se registrovat, klesl jejich počet na ani ne dvacet procent původního množství. Párkrát se nám dokonce stalo, že jsme v Bradavicích měli ohledně studentů lehce odlišné údaje ohledně narození než ministerstvo.

Během několika okamžiků mi Lucius zmizel mezi regály. Musel znát jméno našeho hledaného, protože šel očividně na jistotu. Zůstala jsem hned za dveřmi a udržovala Rankinovu mysl zaujatou tvorbou rodokmenu, jíž ho pověřila jakási rodina z Dorsetu, která si chtěla dokázat, že její kořeny sahají opravdu, opravdu hluboko do minulosti. Zavřela jsem oči a zcela se soustředila na jeho myšlenky, které nás už zcela opustily a kroužily jen nad rodinou Wildewicků. Naprosto jsem přestala vnímat svět kolem sebe. Už dlouho jsem tohle nedělala, takže jsem si to po prvních minutách začala docela užívat. Nevěřila bych, že to kdy řeknu, ale určitým zvráceným způsobem mě to bavilo. Je to zvláštní pocit, operovat na dvou místech souběžně. Smrtijedi s kletbou Imperius nemohou ani pochopit ten opojný pocit, aktivně se podílet na takové kontrole, protože Imperius je v podstatě pouze pasivní záležitost. Pronesete zaklínadlo - a vyřízeno. Ale být celou dobu při tom, v centru… Byla to pěkně trhlá hra, ze které by měl asi málokdo radost. Jistě, mohla jsem Rankina jen přesvědčit, aby se plně soustředil na svou práci, ale nedokázala jsem odolat pokušení průběžně kontrolovat, zda to skutečně dělá.

Otevřela jsem oči, až když jsem ucítila lehký dotyk na svém rameni. Lucius se vrátil a na tváři měl nečitelný výraz. Podržel si ho po celou cestu zpět a nepřešel ho ani později. Byla jsem ještě trochu mimo, takže jsem nic nezjišťovala. Položil mi ruku kolem pasu a přidal do kroku. Pomocí letaxové sítě jsme se přenesli k jednomu z vchodů pro zaměstnance, umístěnému v jisté omšelé budově v omšele vyhlížející úzké uličce, kterou bylo možno dále projít třeba i do Obrtlé ulice. Nebo vyrazit opačným směrem a vmísit se mezi mudly.

Když jsme vyšli ven, nadechla jsem se, abych se zeptala, co zajímavého se mu podařilo zjistit, ale zničehonic mě přepadl velmi podivný pocit. Na okamžik jsem byla úplně dezorientovaná, a kdyby mě nepřidržel, určitě by se mi povedlo se na místě skácet. Opřel mě zády o zeď a počkal, až se trochu vzpamatuju. Vnímala jsem, co se se mnou děje, věděla jsem, kde jsem, ale ta chvilka… Snažila jsem se vypátrat v paměti, co se stalo, ale nedokázala jsem ten pocit nijak popsat. Jen jsem nejasně cítila, že je něco špatně. Jako bych to měla na jazyku, jen to vyslovit, ale nedostávala se mi slova. Nebyla jsem schopná ten dojem nikam zařadit - a najednou byl pryč. Všechno se zdálo být normální.

Možná jsem to jen přehnala s Rankinem, přece jen jsem to dlouho nedělala, možná na mě jen dolehl ten výtah inspirovaný šejkrem, možná jsem se měla nasnídat… Možná potřebuju dovolenou.

"Jsi v pořádku?" zeptal se a já CHTĚLA odpovědět, že ano, ale jen jsem se slyšela, jak říkám "Já nevím".

A pak mi v choré mysli uzrála další myšlenka. "Potřebuju mluvit s Lockhartem," oznámila sem překvapenému Malfoyovi a nechala ho tam bez vysvětlení stát.

48. kapitola

Pád 2 48

---

Přecházela jsem po obýváku sem a tam. Ještě pár takových návštěv, a budu tu mít vyšlapanou cestičku. Ale stav koberců a podlahy mě momentálně nezajímal. Při mým štěstí mě stejně zase Narby přestěhuje, sotva se tu zabydlím.
Potřebovala jsem myslet, ačkoli mi bylo předem jasné, že stejně nemám šanci na nic přijít. Lucius mě sledoval, na tváři přišroubovaný ten pověstný malfoyovský výraz, co se v jejich rodině dědí z generace na generaci. Mlčel. Věděl, že jednou se stejně budu muset zastavit, a do té doby nemělo cenu mluvit.

Nechápala jsem to. Byly Vánoce, svátky klidu a míru, všude vládl pokoj a sváteční nálada, jen já mám na krku jedenáct let starou bezejmennou mrtvolu. To začal někomu chybět až teď? Jestli jsem si myslela, že já mám komplikované rodinné vztahy, zřejmě na tom ještě nejsem nejhůř. Mé zmizení by snad naši zaregistrovali dřív.

Snad.

No, každopádně kdyby zmizel Rupert, tak by si všimli.

Hm… Až teď mi došlo, že jsem ho na tom jejich "soukromém" večírku ani nepotkala, ačkoli tam měl přece být. Kladla jsem to za vinu sestrám Sibertovým, se kterými jsem strávila podstatnou část večera u baru, takže bych si ho nevšimla, pokud bych o něj přímo někde nezakopla.

Opsala jsem další půlovál od jedněch dveří ke druhým.

"Tak jo, už jsem klidná," prolomila jsem nakonec mlčení. "Co přesně ode mě vlastně chceš?"

Viditelně si oddechl, že jsem se zase rozhodla komunikovat.

***

V žádném případě mě nezaplavilo nadšení, že bych se měl vypravit na ministerstvo v nějaké pochybné záležitosti. Možná mám až nezdravě ráda svůj krk, nevím… Ale nechci ho nasazovat jen proto, že Luciuse zajímá identita přes deset let mrtvého člověka. Čím méně se do celé záležitosti budeme angažovat, tím lépe pro nás. Pokud do toho nebudeme strkat prsty, kdo by si nás s tím mohl spojit?

Pokusila jsem se Luciusovi své důvody zformulovat do (podle mě) přesvědčivých argumentů, jeho jsem nepřesvědčila, protože ke mně přišel už odhodlaný a rozhodnutý jednat. Neměla jsem nejmenší zdání, jak si to představoval, nevím, jestli on to již přesně věděl, ale odhodlaný byl. Můj názor ho ani trošku nezajímal. Vážně překvapivé. Občas přemýšlím nad tím, jestli má vůbec cenu tvořit si vlastní postoje, protože nikoho dalšího stejně nevzrušují. Nebo si jen neumím vybírat přátele.

Známé.

Občasné spoluexistující bytosti.

Počkat, vždyť já si ho ani nevybrala!

Jednou mu napíšu nějaký milostný dopis a pošlu mu ho domů, aby ho našla Cissa. Třeba mu pak zakáže se se mnou stýkat.

Pokud to vůbec ví…

No, aspoň by si ho hlídala a trochu mu zkrouhla perimetr…

Tak jako tak, já bych na tom získala. Svobodu, prostor, pokoj od Severuse, od Brumbála…

Každopádně na tom nemohu tratit.

"Vnímáš mě?"

"Eh?" vytrhla jsem se z paralelního vesmíru a jako správný mimoň zírala na Luciuse, který mi očividně už nějakou dobu něco vykládal. Okamžitě poznal, že jsem nevnímala ani slovo a nasadil masku dotčenosti a hluboké uraženosti. Zase. Bylo mi to úplně jedno. Zase. Z mého výrazu to musel vyčíst - a z mé strany to nebyla žádná přetvářka. No, z té jeho možná taky ne…

"Mohla bys aspoň předstírat, že mě posloucháš?"

"To pro tebe můžu udělat. Spusť."

"Venku někdo je."

Tohle jsem nečekala. Zvedla jsem hlavu a podívala se k oknu. Nic jsem neviděla, ale stejně jsem se přesunula ke dveřím, otevřela a vystrčila nos do zimy venku. Možná bych se v dané situaci měla chovat poněkud opatrněji, ale jak už jsem říkala, někdy mívám problém synchronizovat myšlení a jednání. Tentokrát mě to život nestálo. Jen jsem dveřmi skoro sejmula nějakého muže, který se asi chystal zaklepat, soudě dle jeho ruky ustrnulé v nezaměnitelném gestu.

"Dobrý den, mohu pro vás něco udělat?" zeptala jsem se nečekaného návštěvníka.

"Promiňte," spustil ruku podél těla a nervózně se na mě podíval. "Jsem dole ze vsi a děti si všimly, že odsud stoupá kouř, tak měly strach, jestli tu nehoří."

Povytáhla jsem trochu obočí. Přišlo mi to poněkud absurdní, ale nechtělo se mi hned obviňovat potenciálního souseda ze lži.

"To je od vás milé. Všechno je v pořádku." Bylo v jeho nejlepším zájmu odsud zase co nejrychleji vypadnout. Dokud mám za zády čistokrevného čaroděje z přesvědčení, není to pro žádného mudlu ta nejvhodnější příležitost k seznamování.

"Určitě?" ostražitě nahlédl přes mé rameno do místnosti. Ještěže byl Lucius v obýváku. Aspoň doufám.

"Určitě," ujistila jsem ho. "Ale jsem tu pouze na skok, přijela jsem si jen něco vyzvednout a musím zase pryč, chvátám, mám teď v práci trochu napilno."

"Teď o svátcích? V jakém oboru pracujete?"

Ve školství… Z donucení.

"Dalo by se říct, že ve službách. Nezlobte se na mě, ale opravdu spěchám, takže kdybyste mě omluvil…"

Bylo to sice kapánek nevychované, ale bylo to pro jeho dobro. Zavřela jsem mu dveře před nosem a vrátila se ke svému druhému hostovi.

"Uvítací výbor ze vsi," oznámila jsem stručně. "Tak co ses mi předtím snažil sdělit?"

"Mudla? Neměla bys radši žít v nějaké kouzelnické vesnici?"

Ano, ještě o bydlení se mi bude starat!

"Ne," rezolutně jsem zamítla každý další návrh na změnu mého bydliště.

Pokrčil rameny. "Bylo by to jednodušší…" neodpustil si poslední poznámku někdo, kdo má své panství vybudované hezky mimo jakékoli osídlení.

Napadlo mě, že bych mohla použít pár odpuzovacích kouzel, aby se mi sem volně necourali lidi, ale možná nebylo nejlepší nápad vytvářet tomuhle místu nějakou tajemnou pověst. Ale trošku lépe bych to tu zajistit mohla.

"Nech moje bydlení plavat, radši jdeme na to ministerstvo." Vážně jsem to řekla?

Hned zase vypadal samolibě a spokojeně.

Než jsem mu stačila říct něco, po čem by ho ten úsměv přešel, stál před domem a čekal, až si laskavě zamknu. Při pohledu na téměř nedotčený sníh před domem jsem si ale ještě uvědomila jednu věc. Pokud sem chci zapadnout, musím se chovat víc jako mudla a nevzbuzovat pozornost. Absence vyjetých kolejí na příjezdové cestě se teď sice dala zdůvodnit tím, že bych mohla přijet večer a přes noc je vítr zase zavál sněhem, ale kdyby se tu neobjevily ani teď, mohlo by to přitáhnout nezdravý zájem. Zvláště jestli tam dole zaregistrovali, že tady nahoře zase někdo žije.

"Pojedeme autem," postavila jsem Luciuse před hotovou věc a přebrodila se ke garáži. Zůstal stát na místě jako solný sloup a nevěřícně mě sledoval, když jsem skutečně vyjela ven a zastavila na cestě pár metrů od něj. Mohla jsem se rozloučit s představou, že by mi zavřel dveře do garáže, takže jsem musela vystoupit a provést onen úkon sama.

"Nastup," otevřela jsem mu dveře u spolujezdce a dopřála si pohled do jeho tváře. Samolibost byla tatam. Zlomyslně jsem si to vychutnávala. Takže tohle znamená ono spojit příjemné s užitečným.

"Už zase?"

Zase? Byla jsem skálopevně přesvědčená, že v mudlovském automobilu seděl poprvé (a taky naposled) před jedenácti lety na cestě z Godrikova Dolu. Takže slovo zase mi nepřipadalo zrovna příhodné.

"Právě jsem svému sousedovi oznámila, že zase musím odjet, takže bych měla odjet a zanechat po sobě stopy. Přemístění tomuhle účelu moc neposlouží."

Se sebezapřením se posadil vedle mě.

Ještě tu ale byla jedna věc, kterou jsem si nedokázala odpustit - "Zapni si pás."

***

Kopec jsme sklouzávali za oboustranného hrobového mlčení. Já se soustředila a Lucius tiše zuřil. Zhruba v polovině kopce jsme potkali muže, který to všechno spískal. Než si můj spolujezdec stačil uvědomit, k čemu se chytám, bylo už pozdě. Zajela jsem ke svému návštěvníkovi a opatrně sešlápla brzdu. Vůz téměř okamžitě zastavil. Kouzelnická vylepšení mají své nepopiratelné výhody. Stáhla jsem okénko a oslovila ho.

"Svezu vás, pojďte."

Muž se nenechal dlouho přesvědčovat. Byla opravdu zima a musel toho mít dost už při cestě nahoru. Vděčně se nasoukal na zadní sedadlo a znovu jsme se rozjeli. Ani jsem nemusela kontrolovat Luciusův výraz.

"Lucas Parker," představil se. Mohlo mu být lehce přes třicet, tmavé hnědé vlasy, tmavé oči, velmi ucházející zevnějšek.

"Julia Marciana-" V prvním okamžiku jsem chtěla jmenovat i Luciuse, ale ve druhém mě to přešlo.

"Asi bych vám měl trochu objasnit mou návštěvu, abyste z toho nezískali špatný dojem." Skvělé. Teď patříme s Luciusem dohromady. Sbohem, Lucasi s ucházejícím zevnějškem. "Nechtěl jsem vás nijak přepadnout, ale víte, ten dům má trochu zvláštní pověst. To už ale asi víte."

"Ne," odpověděla jsem za náš manželský pár a ve zpětném zrcátku překontrolovala našeho pasažéra.

"Aha. No, víte, během let tam došlo k několika podivným událostem, taky tam několikrát hořelo, takže se začalo povídat, že tam straší a že jeho bývalá obyvatelka byla čarodějnice… Vesnické povídačky, znáte to. Ale pro děti je to jednou začarovaný dům, takže přitahuje jejich pozornost," omluvně pokrčil rameny.

Lucius po mně střelil výmluvným pohledem.

Paráda, pořídila jsem si barák, co přitahuje pozornost celého místního mikrospolečenství. Tedy Narby pořídil… Ovšem je logické, že vybral dům po někom z našeho světa, mudlové by asi na domácího skřítka pohlíželi trochu… zaraženě.

"No, doufám, že teď už bude vše v pořádku."

"Myslím, že vás nikdo z čarodějnictví ani podezřívat nemůže," snažil se mi neohrabaně složit nějakou poklonu. Kdyby tušil, chudák…

"No, už mi říkali i hůř," usmála jsem se na něj do zpětného zrcátka.

"Tomu se mi nechce věřit."

"Mně jo," utrousil tiše Lucius. Nepříjemně mi tím připomněl Severuse.

Lucas Parker se po něm zmateně podíval, ale přešel jeho poznámku mlčky. Naše manželství zřejmě procházelo vážnou krizí. Možná hrozil i rozvod…

Sjeli jsme na silnici vedoucí k vesnici. Zbytek cesty už jsme strávili mlčením. Vysadila jsem Lucase někde, kde to vypadalo jako centrum, rozloučili se a odjeli tou nejlépe vypadající cestou pryč. V podstatě jsem potřebovala odjet jen bezpečně z dohledu a někde zaparkovat, zaopatřit vůz několika zaklínadly, aby ho nikdo neviděl nebo do něj nevrazil, a potom už jsme se k Luciusově velké úlevě přemístili na ministerstvo.