Víte, co je děsivé? Touto dobou už jednička skončila - a já jsem teď kolem půlky knihy. Budu muset udělat průškrt. :D (nááádherné slovo)
Jinak kapitolka je krátká, mám teď jedno z těch fajn život-stojí-za-h***o-období, ale snad brzy přibude další.
Napadlo mě, zda bych se přece jen neměla stavit za Severusem a zeptat se ho na názor. Ovšem hrozilo tu reálné nebezpečí, že by mi ho řekl, a mně by se nelíbil. Navíc jsem nevěděla, jestli tu skutečně je. Sibyla si odjela domů zalévat kytky, ale ať už to bylo krycí označení pro cokoli, nechtěla jsem to vědět. Poprvé v životě jsem si uvědomila, že u ní v kabinetu nic živého neexistuje. Mám teď na mysli květenu. Myslím, že by tam nic ani nemělo šanci přežít, v těch výparech z čehokoli, co bylo ochotné výpary vydávat. A Severus se tento rok taky choval podivně a čas od času mizel pryč. Všichni byli samozřejmě přesvědčeni, že já znám skutečnou povahu a destinaci jeho výletů, ale neznala - a podobně jako u Sibyly jsem ani nechtěla znát. Nad některými věcmi by člověk neměl dumat.
Mé dilema se nakonec vyřešilo samo. Když jsem sestoupala dolů, ze sklepení se mi vstříc vyvalil téměř hmatatelný důkaz Severusovy přítomnosti na hradě. Z něj se vynořil Protiva, za ním šlehlo několik kouzel, všechny ho minuly a třeskly o zeď, jen pár metrů přede mnou. Strašidlo se kolem mě prosmýklo a vystřelilo vzhůru. Za okamžik se z dusivého kouře vyvalil i Severus, obalen oblakem dýmu, v ruce připravenou hůlku a řval na Protivu spoustu slov, které jsem nechtěně ukládala do své pasivní slovní zásoby. Člověk by nevěřil, jaká všechna slova vlastně zná - a hlavně odkud.
Pak mě uviděl - a v mžiku opustil myšlenku na zabití hradního strašidla - vybral si novou oběť.
"Ty!" namířil na mě hůlku. Pohotově jsem vytáhla svou, odhodlána skolit ho dřív, než se o to pokusí on u mě.
Zeptala bych se, co se stalo, ale něco v jeho výrazu mi říkalo, že to nebude to nejrozumnější, co bych v tento okamžik mohla udělat, takže jsem radši mlčela, ve střehu a napnutá.
"Můžeš mi laskavě říct, cos dělala u Lockharta?" vyštěkl.
Musím přiznat, že tohle mě opravdu zaskočilo. Vyvalila jsem na něj oči, na víc jsem se nezmohla.
"Šla jsem se ho jen na něco zeptat."
"Pochybuju, že ti půjčí natáčky."
"Co je ti vůbec po tom, co jsem tam dělala?" přešla jsem do protiútoku, protože jinak bychom se zase ocitli na nikam nevedoucí spirále vzájemného napadání.
"Tohle!" vztekle ukázal na schodiště vedoucí do sklepa, stále zahalené v mlžném oparu zhmotněného pachu.
"Co já s tím mám společného?" nechápala jsem. "Vždyť jsem šla rovnou k Lockhartovi a-"
"Přesně tak!" přerušil mě. "Ty si jdeš rovnou k Lockhartovi, jenže tě viděl Protiva, který to samozřejmě musel jít vyzpívat mně za dveře, jenže si vybral zrovna chvíli, kdy jsem odvažoval konitrud, lekl jsem se, ujela mi ruka - a vidíš, co jsi způsobila! Nemůžeš jako každý normální člověk zalézt k sobě do kabinetu a zůstat tam až do večeře? Nebo aspoň než skončím? Co bylo tak důležité, že ti to stálo za tohle?"
Měla jsem neodbytný pocit, že si ze mě snad dělá legraci. Jenže na druhou stranu - byl to Severus. Rozhodla jsem se vyrukovat na něj s pravdou. Částečně. Ani na mučidlech by mě nepřinutil přiznat, že jsem se k tomuto činu rozhodla, když jsem byla s Malfoyem. To bych zase měla jakou dobu veselo.
"Šla jsem se ho zeptat na ty své zmizelé vzpomínky. Vloni jsi přece sám říkal, že…"
Zhluboka se nadechl a nasadil ten tón, kdy se snažil, abych se cítila jako pětileté děcko. "Zlato, to je skleróza. S postupujícím věkem se to zhoršuje. Lockhart s těmi svými hokus pokusy ti může paměť leda tak promazat sám, než aby přinesl nějaký užitek."
"Neříkej mi zlato, někdo tě uslyší a utrpí tím moje pověst."
"Tohle je jediná věc, kterou jsi schopná z mé promluvy postřehnout? Navíc tvá pověst nebude nikoho zajímat, dokud nezačneš ve velkém prohlubovat bodový rozdíl mezi kolejemi."
Jako na zavolanou se zpoza rohu vynořili tři studenti. Podle hábitů patřili dva z nich do Mrzimoru a jeden do Zmijozelu. Mrzimorští lehce ztuhli, když uviděli Severuse, ale přece jen se nakonec rozhodli pokračovat v cestě.
"Tak například - strhávám pět bodů Mrzimoru za tu neupravenou košili. Tomuhle říkáte kultura oblékání? To je reprezentace," vrčel a Mrzimorští se rychle obrátili a zmizeli, odkud přišli. Asi se jim nechtěla riskovat další bodová ztráta za nezavázané tkaničky, kterých si Snape ještě nestihl všimnout.
"Dobrý den, pane profesore, paní profesorko," způsobně pozdravil zmijozelský student čtvrtého ročníku, začež byl odměněn pěti body od ředitele koleje. Vrhl krátký pohled na schodiště, rychle zhodnotil situaci a vydal se radši na nádvoří.
"Vidíš?" okomentoval to Severus.
"Tohle celé je tedy jen zoufalý pokus o upoutání pozornosti naší rodičovské autority? Ach, ty můj nedoceněný hrdino." Občas mám kliku, že jsem se Zmijozelu a že už nejsem student. Občas bych se tu jinak ocitla v ohrožení života.
Nestála jsem mu ani za pohled, otočil se a zmizel v kouři.
Žádné komentáře:
Okomentovat