50. kapitola

Pád 2 50

---

Ačkoli jsem se stále nacházela v nějakém horečnatém oblouznění, mé první kroky vedly k mému autu. Vědět, co se mi to smotalo v hlavě, by sice bylo fajn, ale přece jen se budu cítit klidněji, až bude můj miláček zase bezpečně v garáži.

Okna mi během té chvíle na ministerstvu namrzla a uvnitř byla šílená zima. Ne že by venku bylo hezky. Vytáhla jsem škrabku a vystoupila, abych alespoň část předního skla zbavila námrazy. Nešlo to tak hladce, jak člověk ve spěchu potřebuje, takže jsem se vykašlala na škrabku a použila hůlku. Mudlové mají život plný zbytečných zdržovaček.

Podařilo se mi nastartovat na první pokus. Pustila jsem naplno topení a ujela zbytečně šest mil navíc, než jsem našla místo, kde jsem se mohla otočit a vrátit se přes ves domů, takže když jsem projížděla tou civilizací pod svým domem, už jsem měla uvnitř příjemně teplo. To místo nebylo tak malé, jak jsem se domnívala. Spíše se jednalo o menší městečko. Když jsem míjela obchod s potravinami, napadlo mě, že by nebylo marné se zastavit a pořídit si k pití něco, co nemělo nic společného s dýněmi. V přihrádce jsem objevila nějaké mudlovské peníze, což mě jen utvrdilo v mém rozhodnutí a potvrdilo, že jsem se rozhodla správně. Opatrně jsem zaparkovala a odhodlaně vyrazila vyzkoušet zdejší zásobování.

Obchod vypadal naprosto obyčejně, všedně a mudlovsky. Nebylo zde nic extra, ale bylo tu vše potřebné. Vzala jsem si z police pomerančový džus a spíše jen informačně zabrousila mezi regály. Mudlovský obchod jsem nenavštívila už hodně dlouho, protože přes rok jsem stárla v Bradavicích a o prázdninách většinou nákupy obstarával Narby nebo jsem vše pořizovala někde v kouzelnickém prostředí, kde si člověk nemusel hlídat každý pohyb nebo slůvko. Řada značek potravin mi nic neříkala, asi jsem byla mimo už moc dlouho. Měla bych udržovat kontakt s mudlovskou realitou trochu častěji. Něco mezi regály mi ale cosi říkalo. U zeleniny se ometal můj ranní host, jehož jméno mi krásně vypadlo z paměti, takže jsem se na něj jen usmála, když si mě všiml.

"Myslel jsem, že jste spěchala někam pryč."

"To ano, něco jsem… zapomněla, takže musím… na skok a pryč."

"Manžela?"

"No, toho taky…"

"Jste dnes nějak roztržitá," pokračoval dál a já lovila v paměti jeho jméno.

"Nejen dnes," připustila jsem a zamířila k pokladně, abych odsud co nejrychleji vypadla. Nechtěla jsem se zbavit posledních zbytků toho pocitu, co mě přepadl, než jsem opustila Luciuse. Teď ho zase budu muset jakou dobu nahánět, pokud budu chtít vědět, co vlastně zjistil, došlo mi. Zatraceně. Celý rok se nic neděje (když nepočítám těch pár kamenných studentů a chlupatou Grangerovou) a pak zničehonic si člověk musí vybrat mezi - čím vlastně?

Zaplatila jsem, vypadala při tom jako tuctový mudla, byla jsem na sebe pyšná. Mávla jsem na rozloučenou na známého neznámého a vrátila se k autu, jež za ten kratičký okamžik stihlo kompletně vychladnout. Zbytek cesty uběhl hladce. Ve všech možných významech toho slova, mimo toho jediného, ve kterém se většinou přeneseně používá. Cesta k domu klouzala naprosto neskutečně a já se přistihla používat slova, o kterých jsem ani neměla tušení, že jsem je kdy slyšela, natož že by se nějak dostala do mé aktivní slovní zásoby. Nechápu, jak to tady mohli zvládat lidé bez kouzelnických schopností. Když potom bylo vozítko zamčeno bezpečně v garáži, cítila jsem se skoro na vrcholu blaha.

***

Ve vlasech a na kabátě mi začaly tát sněhové vločky, když jsem stanula před Lockhartovým kabinetem. Až v tu chvíli mi došlo, že jsou vlastně stále Vánoce a že je normální lidé tráví se svými blízkými. První možnost mě nijak nevzrušovala, protože Lockhart normální nebyl ani v nejmenším, ale možnost, že by mohl být doma s Valerií, se jevila docela pravděpodobně.

Do chvíle, než jsem zaslechla zevnitř hlasy.

První z nich patřil ženě a vzhledem k tomu, že se Zlatoslavovi vyhýbali skoro všichni z profesorského sboru, bylo mi vcelku jasné, které náležel.

"Okamžitě to ze mě sundej!" vřískala hystericky hradní vědma. "Nebo ti ho probodnu hůlkou."

"Klid. Jsou celí nesví, nemůžeš se jim divit - po tom, co je potkalo…" ozval se konejšivý, ale lehce nejistý Lockhartův hlas.

"Zlatoslave, motivace mě nezajímá. Vymotej mi to z vlasů nebo ho vidíš naposled v životě."

"Kdybys čas od času použila hřeben, k takové situaci by vůbec nemuselo dojít."

"Tímhle přístupem situaci moc nezlepšuješ."

Možná bych se měla dojít někam oklepat a vrátit se sem později… Nechala jsem ruku zase klesnout a už už jsem byla na odchodu, když se dveře otevřely a v nich se objevila Zlatoslavova hlava. Okamžitě ji ozdobil zářivý úsměv.

"Pojďte dál," vybídl mě, jako by se mě nemohl dočkat, takže mi nezbylo nic jiného, než taky nasadit úsměv a vejít.

Říct, že třída, kabinet i byt byly vánočně vyzdobeny, by bylo urážkou Zlatoslavova dekoračního úsilí, protože v celých prostorách neexistovalo místo, které by se netřpytilo nebo nebylo pokryto nějakými ozdobami. Opravdu velkolepé. A trochu děsivé.

Uprostřed všeho toho lesku stála Sibyla a snažila se dostat z vlasů malé modré létající stvoření, divoce se vzpouzející a snažící se uniknout jejím rukám.

"Dobře, že už jsi tady," řekla. "Pojď mi s tím pomoct, od tohohle," kývla hlavou k Lockhartovi, "se pomoci sotva dočkám."

Pomohla jsem rarachovi uvolnit se z jejích vlasů. Okamžitě vystřelil ke stropu a připojil se k ostatním, kteří byli očividně fascinováni místní výzdobou. Těžko říct, kdo z nich cítil větší úlevu.

"Vy jste si pořídil nové?"

"Nové?" odfrkla si posměšně Sibyla. "To jsou stále ti samí."

Ti samí? Ti, co jsme je zkamenělé stavěli na poličky v té místnosti, ze které se mi dělalo na nic?

"Jak je to-?"

Zlatoslav se tajemně usmál, ale Sibyla mu to tajemství nedopřála uchovat. "Tak dlouho hučel do Valerie, až zkontaktovala své známé a obstarala mu všechny nezbytné přísady do lektvaru."

"Vy máte lektvar, který by proměnil všechny zkamenělé zpět?"

"Už ne," pokrčil rameny Zlatoslav a prudce se sehnul, protože jeden z rarachů mu prosvištěl nad hlavou s ukořistěnou baňkou, v níž se divoce sypal sníh.

"Ale mohl byste ho obstarat?"

Proč tu vlastně nikoho nenapadlo obstarat si potřebné suroviny mimo Bradavice? Pomona přece nebyla jediná, kdo pěstoval mandragory. Mohli jsme zkamenělé vrátit k životu téměř okamžitě, a ne jen čekat, až naše várka dospěje.

Zlatoslav nejistě pohlédl na Sibylu. Ta se posměšně ušklíbla. "Mohl, samozřejmě že mohl," odpověděla. "Jenže mimo studentů bychom museli oživit i Filchovu kočku a Zlatoslav ji nemá rád."

Jo, ta kočka by mohla vysvětlovat vše. Takže pokud Arguse nenapadne, že nejsme jediným producentem kouzelných rostlin, nikoho jiného zase nenapadne o takové eventualitě ani ceknout.

Dobře, postoj bradavických by se dal pochopit… Ale proč s tím nepřišel někdo z rodičů konzervovaných studentů? Byly Vánoce… i kdyby se po nich do této doby nesháněli, tohle byla doba, kdy jezdili domů, případně alespoň posílali domů přání… A Denní věštec mlčel. Rita Holoubková by si přece podobnou příležitost nenechala jindy ujít…

"No nic," přerušila Sibyla tok mých myšlenek. "Musím si ještě doma zalít květiny, takže hezké svátky."

Květiny? Doma? Sibyla? To byla tři slova, která v jakékoli kombinaci stála někde mimo mou představivost. Ale jinak jsem její odchod uvítala, protože jsem si se Zlatoslavem potřebovala promluvit pokud možno o samotě.

"Chtěla jsem se vás na něco zeptat," ozvala jsem se, sotva za věštkyní zapadly dveře.

Ve Zlatoslavově tváři se vystřídalo nadšení a nedůvěra. Když jsem vyslovila pár dalších vět, převládlo to druhé. "Zajímá mě pár věcí ohledně paměťových kouzel a nemyslím si, že bych to chtěla řešit s brumbálem nebo se Severusem. A protože jste mi zkraje roku docela pomohl-"

"Na chvíli," skočil mi o řeči.

"To teď nechme stranou." Možná jsem si měla připravit řeč, abych teď složitě nevymýšlela způsob, jak to sdělit. "Zajímá mě, jestli… nebo spíš jak přesně paměťová kouzla působí."

"Osoba, na kterou je použijete, zapomene," odvětil prostě.

To by mě nenapadlo.

Tak jinak.

"Zničí vzpomínky nebo je jen… potlačí?"

Taky jsem si mohla nastudovat literaturu, ale to by bylo nadlouho… Navíc bych musela do knihovny a Brumbál by mohl… Ne, jsem už taky paranoidní, musím omezit styky se Severusem.

"Posaďte se," vyzval mě Zlatoslav a odehnal ze dvou křesel rarachy, kteří se tam prali o zlatý vánoční řetěz. Překontrolovala jsem, jestli si nesedám třeba na nějaké střepy nebo cokoli jiného, co by tam mohly ty modré potvory pohodit, a posadila se.

"Na tuto otázku není jednoduché odpovědět," připustil. "Naštěstí jste se ale obrátila na odborníka." Samozřejmě. "Existuje celá řada paměťových kouzel s různými účinky a různým použitím. Například Ministerstvo kouzel, pokud odstraňuje mudlům vzpomínky, když se stali svědky nějaké magické činnosti, tyto vzpomínky vymaže a nahradí je nějakou pro mudly přijatelnou variantou skutečnosti. Protože mudlové nepřicházejí do styku s magií, ani je nenapadne hledat třeba případné nesrovnalosti. U kouzelníků je to obtížnější, protože si tuto možnost uvědomují, takže je nutná lepší příprava, aby…"

"Nedávno, když jsme spolu mluvili, jste říkal, že bych se neměla bránit tomu, si vzpomenout…"

"To sice ano, ale…"

"Jak si ale člověk může sám od sebe vzpomenout na věci, které někdo vymazal? Pokud je někdo vymazal?"

"Existují zaklínadla, lektvary…" zamračil se. "Tohle všechno ale přece víte."

No, to sice ano, ale když se problém zformuluje nahlas, může to pomoci najít řešení. Ten Severusův počin z konce léta to sice všechno odstartoval, ale stále narážel na další a další překážky. A do své hlavy ho rozhodně nepustím. Bohatě stačí, že ho mám věčně v bytě.

"Co přesně po mně vlastně chcete?"

"Pomoct mi zjistit, co se stalo."

Otevřel ústa, ale nic neřekl, takže jsem pokračovala já. "Na konci loňského roku k něčemu došlo, k něčemu, co způsobilo ty mé noční můry, ale čím déle to trvá, tím více se mé sny proměňují a já cítím, že se vzdalují od pravdy. Já si ale chci vzpomenout, co se stalo. A nejen tehdy. Dnes jsem měla velmi silný pocit na jenom místě, že jsem… Ale nemám nejmenší tušení, kdy, co… Hned to zmizelo, ale já stejně vím, že…" Protože jsem se začala vyjadřovat tak, že už jsem z toho nebyla moudrá ani já, která jsem věděla, o co jde (nebo aspoň bych měla nejlíp vědět, o čem mluvím), nadechla jsem se a zkusila to znovu: "Může to, že jsem si začala - možná - rozvzpomínat na jednu věc, spustit i vzpomínky na něco naprosto odlišného?" Možná by se mi mluvilo lépe, kdyby na mě nepoulil své velké oči rarach sedící na opěradle Lockhartova křesla. Cenil na mě zuby a upřeně sledoval cosi na mé hlavě. Dost mě to znervózňovalo, ale protože mistr estetiky zatím nic neřekl, usoudila jsem, že na hlavě nemám nic, co by tam nebylo jindy. (Teď ale nevím, jestli mě toto zjištění uklidnilo…)

"Není lehké zkusit vrátit vzpomínky, které někdo odstranil. Vy víte přece sama nejlépe, že mysl každého člověka funguje trochu jinak. Pokud neznáte přesné zaklínadlo nebo nemáte kouzelníka, který ho použil, mohou pokusy o navrácení paměti způsobit dokonce i problémy, zvláště pokud se jednalo o nějaké ne zcela standardní zaklínadlo… Samozřejmě, na standardní zaklínadla existují standardní protikouzla, je ovšem jen na vás, jestli to chcete riskovat. Já bych na vašem místě možná ještě chvilku počkal, protože pokud se vaše paměť začala obnovovat sama, není vyloučeno, že se celý proces zvrátí sám od sebe. Navíc by to byl naprosto jedinečný případ," zasnil se a já najednou klesla na úroveň pokusné bílé myšky. Skvělé. Takže jediné, co mi doporučuje, je dát tomu volný průběh? Kvůli tomuhle jsem zdrhla Luciusovi? Musím začít nejdřív přemýšlet o svých rozhodnutích, než je podniknu, věk už na to mám.

"Mohu se zas na něco zeptat já?"

Přikývla jsem.

"Minule jste říkala, že vás nepřekvapilo, že to kouzlo fungovalo jen krátce. To není zcela obvyklé, ne u obyčejných kouzelníků, což mě vede k zamyšlení…"

"Moc nad tím nehloubejte, nebo budete mít vrásky. Navíc pokud si vzpomínám na věci ze vzdálenější minulosti, pak ty, co nejsou tak vzdálené, mohou být ještě dosažitelnější…"

"Tak to nefunguje. Nezáleží na tom, kdy-"

"Tak co přesně chcete vědět? Nejsem odbornicí na paměťová kouzla, kdybych byla, nejsem tady." V žádném případě jsem se mu nehodlala svěřovat, na co mám talent zase já, a že díky tomu jsem byla schopná zvládnout nitrobranu a nitrozpyt rychleji než mnozí jiní. Možná se mé podvědomí také dokáže lépe bránit vůči věcem, které… které do něj úplně nepatří.

Podezřívavě se na mě podíval, ale potom potřásl hlavou. "Asi jsem se zmýlil, zapomeňte na to."

Usmála jsem se. "I bez magie? Dobře, zkusím to." Existovala celá řada jiných věcí, které jsem si chtěla pamatovat.