49. kapitola

Pád 2 49

---

Věnovala jsem zářivý úsměv skupince kouzelníků stojících v hloučku před monumentální sochou, která musela přitáhnout pozornost každého bez ohledu na to, kolikrát už ministerstvo navštívil. Bavili se případem nějakého mudly, který galantně zvedl rukavičku, jež upadla jedné čarodějce, a skončil poblíž Stirlingu, protože rukavička byla přenášedlem. Zmatek asi nebyl přesný popis toho, co asi dotyčný cítil, když se namísto v Londýně náhle ocitl na severozápad od Edinburghu.
Znala jsem obdobné vtípky moc dobře. Mezi dospívajícími kouzelníky bala a jsou přenášedla velmi populární. Není nad to, když se ráno probudíte, rozespalí vylezete z postele, vlezete do pantoflí - a skončíte venku v závěji sněhu, protože vašemu spolužákovi to přišlo jako skvělý nápad. Někdy v sedmém ročníku jsme všichni z naší koleje už trpěli menší paranoiou ohledně jakýchkoli předmětů, než se Křiklan rozhodl rázně zakročit a skoncovat s tím.

Jeden z kouzelníků lehce zdvihl svou špičatou čapku, ostatní jen mírně kývli hlavami, což patřilo spíše Luciusovi než mně. Tenhle druh nezájmu a ignorace mi naprosto vyhovoval. Nechala jsem se Luciusem provést celou halou, aniž by nás kdokoli zastavil. Část kouzelníků se mu snažila klidit z cesty od chvíle, kdy si s Weasleym vyhlásili tu svou soukromou válku, ale většina místních zaměstnanců trávila tyto chvíle doma se svými rodinami.

Nastoupili jsme do výtahu k elegantně oblečenému kouzelníkovi. Krátce se s Luciusem pozdravili, výtah sebou škubl a vyrazili jsme prudce dozadu. Poděkovala jsem prozřetelnosti, že jsem ráno nesnídala. Nepochopím, proč při vší magii, kterou naše společnost vládne, nemůžeme sestrojit pohodlné transportní zařízení. Na potvrzení mých myšlenek začal výtah rázem prudce padat. Ještě jedna věc mi nešla na rozum - řada zdejších zaměstnanců již dosáhla důchodového věku (při pohledu na některé bych byla ochotna tvrdit, že i několikrát), to jim tenhle způsob přepravy vyhovoval? Zlaté Bradavice a jejich pohyblivá schodiště!

Výtah prudce zabrzdil. Cítila jsem uvnitř své břišní dutiny zcela jasně trajektorii svého žaludku. Než se ale stihl usadit, výtah se dal zase do pohybu.

Zajímalo by mě, jak to tu vypadá po pauzách na oběd.

Třeba jedna směna pracovala do oběda a další od oběda.

"Ohledně té bradavické záležitosti je už většina zařízena," slyšela jsem muže, o němž jsem se domnívala, že se jmenuje Dryer nebo tak nějak podobně, a věděla jsem o něm jen tu věc, že ho můj otec nemá rád.

"Výborně," odpověděl Lucius a dále to už nerozváděl.

Že by začali řešit tu naši nestvůru? Nečekané, ale milé.

Když jsme konečně zastavili a vystoupili, věděla jsem, že má pleť už chytla typický zelenkavý nádech, a čekala jsem na tradiční posměšnou poznámku, které se mi běžně dostávalo od mého otce, ale od Luciuse jsem se ničeho podobného nedočkala. Po dnešních početných mínusech si vysloužil první malé bezvýznamné plus. Zanesla jsem ho do své soukromé statistiky.

Protože jsem patřila mezi lidi, co jsou i po letech schopni zabloudit v Bradavicích, přirozeně jsem netušila, kde to zase jsme a kam jdeme. Stejně to bylo jedno, protože mě stejně vedl Lucius, takže jsem momentálně ani jinam nemohla.

Chodby zely většinou prázdnotou, to bylo dobře. Tím méně práce pro mě. Jen občas jsme potkali nějakého zakaboněného kouzelnického úředníka, jak někam spěchá někomu přidělat práci a starosti. Sklonila jsem hlavu k zemi a sledovala dlaždice. Potřebovala jsem se uklidnit a soustředit. Navíc rozhlížení se by mohlo přitáhnout nežádoucí pozornost.

Procházeli jsme kolem kanceláří divize zvířat, osob a duchů. Takže jsme museli být ve čtvrtém patře. Zvláštní, přísahala bych, že jsme v tom výtahu museli objet celé ministerstvo nejmíň čtyřikrát. Vůbec smysl té nelogické dráhy výtahu mi unikal. Začínala jsem chápat Weasleyho nadšení mudlovskou "primitivní" technikou.

Vešli jsme do jedné z kanceláří. Na první pohled byla maličká a působila stísněným dojmem. Za stolem seděl drobný a letitý mužík s dlouhatánským stříbrným plnovousem a dlouhými stříbrnými vlasy pod starou odřenou čapkou, pohřbený za hromadou listin, které přetékaly ze stolu všemi směry. Člověk by řekl, že patřil spíše k inventáři nežli k zaměstnancům. Stěnu za jeho zády zakrývaly police plné dalších písemností, nastrkaných v každém volném milimetru prostoru, zdánlivě bez ladu a skladu. První dojem ale mohl klamat. Alphonsius Rankin patřil mezi velmi svědomité pracovníky a ve svých záležitostech udržoval přísný pořádek, ve kterém se ale vyznal pouze on sám.

Lucius mu přednesl přijatelnou verzi své přítomnosti zde. Moc jsem ho neposlouchala, mým úkolem bylo rozptýlit Rankinovy myšlenky, aby nepátral po přesnějším objektu Luciusova zájmu a bez dalších otázek ho pustil dál, k osobním záznamům čarodějek a kouzelníků, jež také nebyly pro kdekoho tak docela přístupné. Technicky vzato by dovnitř měla smět pouze osoba, jež za ně byla zodpovědná - Alphonsius Rankin - a v případě oficiálního povolení tato osoba mohla poskytnout konkrétní dokumenty k nahlédnutí. Tento postup byl ale pro nás nepřijatelný, protože s člověkem, na něhož jsme se přišli podívat, si nás nikdo nesměl spojit.

"…a protože tu přes Ambrosiuse existuje jistá, a doufejme zanedbatelná, možnost pokrevní spřízněnosti, musíme si tuto eventualitu ověřit," pokračoval Lucius. Kdybych nevěděla, že je to naprostý nesmysl, asi bych mu také uvěřila, že uvažuje nad možností, že jsou naše rody možná vzdáleně příbuzné. Každopádně díra v mém rodokmenu mu nahrávala do karet. Neměla jsem ale čas zaobírat se myšlenkami co by, kdyby, protože jsem se musela soustředit na spoustu drobností, jimiž jsem zaměstnávala Rankinovo vědomí, abych mu nakonec podstrčila rozhodnutí, aby nás dovnitř pustil sám z vlastní vůle a zcela bez dozoru, ať se tím provrtáme sami a dáme mu svátek. Zároveň jsem za sebou rovnou zametala cestu, "rozmazávala" jeho vzpomínky na toto setkání a ukládala k nim přesvědčení, že bylo banální, nepodstatné a není třeba na něj nikterak vzpomínat a zabývat se jím. Jako většina lidí se nechal stařík poměrně snadno rozptýlit a svést do příhodných kolejí. Většina kouzelníků není příliš cvičena v nitrobraně a není schopna rozpoznat, kdy by bylo na místě ji použít, zvláště pokud nemají důvod domnívat se, že jim někdo leze do hlavy. Stejně jsem si ale oddechla, když jsme se ocitli za dalšími dveřmi, v obrovském sále táhnoucím se všemi směry, plném regálů s krabicemi popsanými letopočty, jmény, místy a řadou běžnému kouzelníkovi nesrozumitelných značek. Byrokracie prostě nebují jen mezi mudly. Zde byla zanesena všechna jména všech kouzelníků a všech čarodějek, data jejich narození, jejich zaměstnání a další informace. Tato evidence ale neznamená, že bychom o sobě měli dokonalý přehled. Spíše naopak. Dokumentace se ztrácí, ne každá informace je přesná, ne všechno dotyčný kouzelník přizná a uvede… Například od chvíle, kdy mají zvěromágové povinnost se registrovat, klesl jejich počet na ani ne dvacet procent původního množství. Párkrát se nám dokonce stalo, že jsme v Bradavicích měli ohledně studentů lehce odlišné údaje ohledně narození než ministerstvo.

Během několika okamžiků mi Lucius zmizel mezi regály. Musel znát jméno našeho hledaného, protože šel očividně na jistotu. Zůstala jsem hned za dveřmi a udržovala Rankinovu mysl zaujatou tvorbou rodokmenu, jíž ho pověřila jakási rodina z Dorsetu, která si chtěla dokázat, že její kořeny sahají opravdu, opravdu hluboko do minulosti. Zavřela jsem oči a zcela se soustředila na jeho myšlenky, které nás už zcela opustily a kroužily jen nad rodinou Wildewicků. Naprosto jsem přestala vnímat svět kolem sebe. Už dlouho jsem tohle nedělala, takže jsem si to po prvních minutách začala docela užívat. Nevěřila bych, že to kdy řeknu, ale určitým zvráceným způsobem mě to bavilo. Je to zvláštní pocit, operovat na dvou místech souběžně. Smrtijedi s kletbou Imperius nemohou ani pochopit ten opojný pocit, aktivně se podílet na takové kontrole, protože Imperius je v podstatě pouze pasivní záležitost. Pronesete zaklínadlo - a vyřízeno. Ale být celou dobu při tom, v centru… Byla to pěkně trhlá hra, ze které by měl asi málokdo radost. Jistě, mohla jsem Rankina jen přesvědčit, aby se plně soustředil na svou práci, ale nedokázala jsem odolat pokušení průběžně kontrolovat, zda to skutečně dělá.

Otevřela jsem oči, až když jsem ucítila lehký dotyk na svém rameni. Lucius se vrátil a na tváři měl nečitelný výraz. Podržel si ho po celou cestu zpět a nepřešel ho ani později. Byla jsem ještě trochu mimo, takže jsem nic nezjišťovala. Položil mi ruku kolem pasu a přidal do kroku. Pomocí letaxové sítě jsme se přenesli k jednomu z vchodů pro zaměstnance, umístěnému v jisté omšelé budově v omšele vyhlížející úzké uličce, kterou bylo možno dále projít třeba i do Obrtlé ulice. Nebo vyrazit opačným směrem a vmísit se mezi mudly.

Když jsme vyšli ven, nadechla jsem se, abych se zeptala, co zajímavého se mu podařilo zjistit, ale zničehonic mě přepadl velmi podivný pocit. Na okamžik jsem byla úplně dezorientovaná, a kdyby mě nepřidržel, určitě by se mi povedlo se na místě skácet. Opřel mě zády o zeď a počkal, až se trochu vzpamatuju. Vnímala jsem, co se se mnou děje, věděla jsem, kde jsem, ale ta chvilka… Snažila jsem se vypátrat v paměti, co se stalo, ale nedokázala jsem ten pocit nijak popsat. Jen jsem nejasně cítila, že je něco špatně. Jako bych to měla na jazyku, jen to vyslovit, ale nedostávala se mi slova. Nebyla jsem schopná ten dojem nikam zařadit - a najednou byl pryč. Všechno se zdálo být normální.

Možná jsem to jen přehnala s Rankinem, přece jen jsem to dlouho nedělala, možná na mě jen dolehl ten výtah inspirovaný šejkrem, možná jsem se měla nasnídat… Možná potřebuju dovolenou.

"Jsi v pořádku?" zeptal se a já CHTĚLA odpovědět, že ano, ale jen jsem se slyšela, jak říkám "Já nevím".

A pak mi v choré mysli uzrála další myšlenka. "Potřebuju mluvit s Lockhartem," oznámila sem překvapenému Malfoyovi a nechala ho tam bez vysvětlení stát.