2. kapitola

Smaragdově zelené oči se na nás usmály, v čemž je následovaly i dokonale vykrojené rty, za kterými zazářily dvě řady bělostných zubů.

---

"Vy jste tu kvůli mému kouzelnému já?" zeptal se ten anděl sametovým hlasem.

"Tolik si nefanděte," zahučel za mnou ledový hlas a vrátil mě do reality.

Proti všem předpokladům se žena neurazila, ani se nezamračila, nýbrž na své nádherné tváři vykouzlila líbezný úsměv, před kterým se musela všem podlomit kolena. (Podívala jsem se na Severuse - no, tak všem ne.)

"Ach, vy musíte být z Bradavic. Posílá vás profesor Brumbál, že ano?"

Vypadala pobaveně.

Severus zděšeně.

"Vy máte učit obranu proti černé magii?" mluvil pomalu, kladl důraz na každou slabiku a nevěřícně na ni zíral.

Neodpověděla hned, ale rozesmála se zvonivým smíchem.

"Věřte mi, že se školou jsem skončila ve chvíli, kdy jsem dostudovala, a nemám v úmyslu na tom cokoli měnit."

Ladným pohybem ruky nás vybídla, abychom ji následovali, a elegantní chůzí se vydala přes nádvoří. Dlouhé bílé šaty jednoduchého střihu nenechávaly nikoho na pochybách, že nejen tvář je na této ženě perfektní, a dlouhé vlnité zlaté vlasy ve mně vzbuzovaly nehezké záchvaty žárlivosti. Ano, pocit méněcennosti, to jsem teď opravdu potřebovala.

Bílé oblázky nám křupaly pod nohama a ve vzduchu se vznášela opojná vůně jasmínu, ačkoli ten již měl být dávno odkvetlý. Bělostný palác se před námi tyčil jako snové zjevení. Zatajila jsem dech, když jsem překročila jeho práh a ocitla se v přepychové vstupní hale. Nikdy jsem nenavštívila tak pohádkové místo. Od podlahy po strop vše ladilo, každý detail prozrazoval, že byl vybrán s největší pečlivostí. Zdejší majitel musel mít úžasný vkus (v Bradavicích bude dotyčný zřejmě dost trpět). A zřejmě ho nijak nesvazovaly obavy o prostředky.

Zvuky našich kroků se rozléhaly dlouhými chodbami. V duchu jsem si neustále opakovala "Nezírej!", ale ten povel nešlo při nejlepší vůli vyplnit.

Zavedla nás do rozkošného, načančaného salónku, kde nás hostitelka usadila. V okamžení se na stole objevilo občerstvení a pohárky s nápoji. S omluvou - a bez vysvětlení nás opustila. Pod oknem stojící harfa začala sama hrát. Po chvíli se k ní přidal i klavír. Napadlo mě, co mi to vlastně Rupert přinesl, jestli jsem se neotrávila a teď nejsem mrtvá. Pohled na zhrouceného Severuse, sedícího s hlavou v dlaních, v očích výraz Proč já? Proč VŽDYCKY já? mi ale vnutil na mysl otázku - Proč bych věčnost měla trávit zrovna s ním?

"Ať tu žije kdokoli," promluvil hrobovým hlasem, "dovedeš si ho představit v Bradavicích?"

Nebylo mi ale dáno odpovědět, protože dveře se opět otevřely a dovnitř vlétl zářivý úsměv následovaný kouzelníkem, jehož tvář nebylo možné neznat.

"Zdravím vás, Zlatoslav Lockhart, velice rád vás poznávám," vychrlil ze sebe uvítací věty a oběma nám srdečně stiskl ruce.

"Julia Marciana."

"Severus Snape."

Zarazil se při pohledu na Severuse. Konsternovaně přelétl očima jeho oděv. Na chvilku mu zmizel z tváře jeho úsměv. Hned se ale vzpamatoval, nasadil ho znovu a posadil se k nám.

Severus nevypadal, že by se s ním chtěl o čemkoli vybavovat, a já nemohla uvěřit, že tento slavný kouzelník má skutečně učit v Bradavicích. Téměř každá čarodějka touží po tom, že ho jednou alespoň potká - a já ho budu potkávat denně!

Jako by četl mé myšlenky, věnoval mi další úsměv.

Pochopila jsem, že konverzace je na mně…

Dívat se na Lockharta jako na svatej obrázek mi vydrželo asi čtvrt hodiny. Pak mi došlo, proč nás sem Brumbál vlastně poslal. S tím chlapem se nejen nedalo normálně mluvit, s ním se nedalo mluvit VŮBEC. Zlatoslav měl naprosto úžasnou schopnost slyšet a vidět jen to, co Zlatoslav uznal za vhodné. Co za vhodné neuznal, neexistovalo. Rozhovor s ním tvořily dva na sobě zcela nezávislé monology. Nakonec jsem rezignovala a nechala se unášet proudem jeho řeči. Zatímco jsem předstírala zájem o jeho zážitky a občas přikývla, nenápadně jsem si prohlížela portréty po stěnách. Většinou to byla portréty na téma usmívající se Zlatoslav a pyramidy, usmívající se Zlatoslav a psi, usmívající se Zlatoslav a kniha, usmívající se Zlatoslav za stolem, usmívající se Zlatoslav a…

"To je Valeria," doplnil mi mezeru. Zřejmě už jsem dlouho nekývla, že začal pátrat po důvodu, proč nedávám pozor. "Od jednoho umělce z Francie."

Takže anděl měl i jméno…

"Ten obraz mám moc rád. Povedl se. Vypadám tam moc dobře," zarazil se. "To já ostatně vždy. To víte, musím se snažit kvůli svým čtenářkám," skromně se usmál a pokrčil rameny.

"Samozřejmě," přitakala jsem.

"Sláva má i stinné stránky," podotkl zlatovlasý čaroděj a na zdůraznění svých slov se rozzářil.

Úplně jsem cítila, jak Severus fyzicky trpí.

"Ale po všech těch letech jsem se to naučil snášet."

"To je obdivuhodné."

"To ano. Je to vysilující, ale musím to podstoupit…" Následoval dlouhý chvalozpěv. Rupertovy pěstitelské úspěchy mi najednou nepřipadaly tak zlé. Pokračovala jsem v prohlídce. V celé místnosti byl jediný obraz, ze kterého se na mě neculil a nemrkal člověk, který se na mě culil i naživo. Vlastně to byla fotografie, nenápadná, barvy již trochu zahnědlé, a asi bych si jí ani nevšimla, kdyby nestála na stolku kousek ode mě. Mezi hromadou fotografií Zlatoslava se ztrácela. Byl na ní zachycen zvláštní pár. Mladá žena s dlouhými vlasy barvy myší srsti, jež jí spadaly hluboko pod ramena, seděla na židli a usmívala se trochu tajemně, trochu uličnicky, trochu trpce, trochu výsměšně. Z jejích očí na mě hledělo něco, co jsem nedokázala pojmenovat. Jako by se dívala přímo do mě, ale zároveň někam do jiného světa. Přeběhl mi z ní mráz po zádech. Přesto jsem se od ní nemohla odtrhnout. Něčím se mi zdála tolik povědomá, tolik známá… Muž, stojící těsně za jejími zády, měl ruce položené na jejích ramenou a vypadal, že ho s tímto světem pojí jen ona žena. Lockhartův vyrovnaný a melodický hlas mě uspával...

"Proč mě svět tak nenávidí?" zaúpěl Severus, když jsme opět stáli před vstupní branou, s Lockhartovou nejnovější knihou pod paží a se štosem podepsaných fotografií.

"Chceš na to odpověď?"

"Myslím, že teď se obejdu do konce prázdnin bez jakéhokoli lidského hlasu."

"Můžu na chvíli k tobě?"

Překvapeně zvedl obočí. "Neříkej, že se v tobě probudil zájem o letvary."

"Ne, ale usnul ve mně zájem o Ruperta."

"Myslel jsem, že jsi říkala, že se jmenuje Hubert."

"Jmenuje…" protáhla jsem a chytla ho za ruku, abychom se mohli přemístit.

1. kapitola

Takže KONEČNĚ je tu první kapitolka. Doufám, že se bude líbit a že omluvíte to zpoždění, s jakým se tu objevila. To víte, ten podtitulek (i když varianta Jáji a Páji mi pořád vrtá hlavou a třeba se k ní vrátím)... Když se teď tak dívám na ty rubriky, budu s tím muset něco udělat, protože ty názvy jsou skoro delší jak povídky. To je trochu k zamyšlení. Takže ještě jednou příjemnou zábavu a zkuste zanechat komentář, co vy na to. :)

---

Život je plný malých překvapení a malých radostí. Když vlastníte podnikavého domácího skřítka (který má zřejmě více svobody a vlastnosti než vy sami), je k prasknutí přeplněný velkými překvapeními a radostmi, kterých by se člověk s klidným srdcem zřekl. Jen bylo-li by to možné.

Tím největším překvapením hned na začátku léta pro mě bylo, když jsem dorazila domů - a doma bylo někde jinde. Kam se na to hrabal předchozí rok, kdy jsem prostě byla jen vystěhovaná. Doteď nevím proč. Počáteční vztek a zděšení ale brzy nahradilo smíření a - těžko se mi to připouští - jistý druh spokojenosti.

Místo, na kterém jsem nyní žila, se mi od prvního dne zdálo čímsi podivné. Marně jsem si lámala hlavu, co ten můj pocit způsobuje. Až po týdnu mi to došlo - slunce. Svítilo tu slunce. Ráno vyšlo, začalo svítit a svítilo až do svého pohádkově krásného západu. Žádná depresivní mlha, válející se všude kolem od úsvitu až do setmění. No, možná i po setmění, v noci jsem to nikdy nezkoumala.

Prostě teplo, světlo… Ach, ten nepoznaný jas v mých dnech. Vydržela bych se celé dny procházet okolním krajem, chytat nějakou barvu do obličeje (v Bradavicích vždycky strašně vyblednu). Dokonce jsem se vzdala své školní barvy vlasů a vrátila se ke své černé, kterou jsem okamžitě po svém nástupu do Bradavic z jistých raději nespecifikovaných důvodů opustila.

Za domkem jsem měla zahrádku… Vzhledem ke skutečnosti, že neumím vypěstovat ani mrkev, mě to nijak zvlášť nevzrušovalo. Zato Damien z ní byl nadšen. Hlavně z trpaslíků, které tam celé dny lovil. No… On sice lovil, ale nakonec byl skoro vždy uloven, takže přišel ke slovu Lockhartův atlas domácích škůdců, který jsem pořídila speciálně pro tuto příležitost.

Vynikající kniha.

Pokud ji s dostatečným švihem mrštíte po trpaslíkovi, je úspěch téměř zaručen. Má perfektní vazbu. Pevnou, vyztuženou…

Myslím, že jsem tam začala být opravdu šťastná.

A pak se stala jediná věc, k níž opravdu muselo dojít, protože jsem sice změnila místo svého pobytu, ale nikoli zem - modré nebe se zatáhlo, bílé beránky slily v jednolitou šedou plochu a padla mlha. A na příštích pár let začalo pršet.

Byla jsem doma…

Už dávno ale nejsem naivní. Věděla jsem, že mě ta skutečná zábava teprve čeká.

A dočkala jsem se opravdu rychle - dostavili se naši.

S Rupertem.

Někdy během roku mi zřejmě unikl fakt, že naši Ruperta adoptovali.

Naši přivezli záclony do ložnice, co se tam vůbec nehodí a já je budu muset co nejdřív během nějaké nehody zničit, jinak je budu muset věšet pokaždé, když bude hrozit jejich příjezd. Což by v praxi znamenalo, že by tam musely viset nonstop.

Rupert dodal cosi, co se nehodilo nikam. Vzhledem k jeho zálibám a práci a jsem to tipovala na rostlinu, ale pochybuju, že si tím kdo mohl být jist. Nechala jsem to pro jistotu před vchodem a doufala, že to třeba uteče.

Proč nemůžu jednou dostat třeba růži?

Než jsem umořila to s chapadly a žahavkami, co jsem dostala minule…

"A z téhle mám opravdu radost," rozplýval se Rupert už asi nad stou fotografií a strčil mi ji pod nos. Podezřívala jsem ho, že všechny zachycují totéž, ale toho by nebyl schopen. On ne. Potlačila jsem zívnutí a s vypětím duševních i fyzických sil zaostřila na obrázek, kde stál Rupert vedle čehosi, čeho bych se v životě nedotkla, a tvářil se hrdě. Obvykle se mi daří přestírat zájem, ale tohle už byl opravdu tvrdý oříšek.

Dala bych cokoli za jakékoli vysvobození…

Říká se, že si má člověk dát pozor na to, co si přeje - mohlo by se mu to vyplnit.

O pár fotografií a spousty úsilí nezačít mlátit hlavou o stůl vlétla dovnitř sova.

Byla bych políbila kohokoli, kdo ji poslal - než jsem si ale otevřela dopis. Už písmo bezpečně prozrazovalo pisatele - a podpis jen potvrdil zcela jasné - Albus a nějaká neodkladná záležitost.

Rychle jsem přelétla těch pár řádků.

A pak jsem to přečetla ještě jednou, abych se ujistila, že se opravdu nemýlím.

Drahá kolegyně,

Jisté neodkladné záležitosti mi nedovolují osobně vykonat následující povinnost. Proto se v této záležitosti obracím na Vás. Věřte, že pokud by to nebylo bezpodmínečně nutné, nekazil bych Vám vaše studijní volno (ouha!), a doufám, že Vám nijak silně nenarušuji Vaše plány (no, tentokrát jsem plná odpuštění). Pokud ano, přijměte mou nejupřímnější omluvu.

Jak jste si jistě vědoma, potřebujeme pro následující rok nějakou posilu našeho bradavického sboru. S dotyčným kouzelníkem jsem již o této věci předběžně hovořil, ale potřeboval bych dojednat několik drobností. Při svém aktuálním zatížení ale bohužel nejsem schopen se za ním vypravit osobně, a jak jistě uznáte, není právě nejzdvořilejší, vyřizovat podobné záležitosti jen prostřednictvím sov. Zasílám Vám seznam věcí, které potřebuji ještě vyjasnit. Týž seznam obdržel i Severus, očekávejte v nejbližší době jeho návštěvu. Zaslal jsem mu i přenášedlo, abyste se na místo bezpečně dostali.

Děkuji Vám za Váš čas a vaši ochotu.

Se srdečným pozdravem

Albus Percival Wulfric Brian Brumbál

Zdálo se mi to, nebo A. P. W. B. B. skutečně nenapsal, koho to máme poctít návštěvou?

"Špatné zprávy?" zeptal se ustaraně Rupert.

"Neumíš si představit," odvětila jsem. Při pohledu na balíček fotek v jeho ruce jsem ale pocítila k muži, jehož jméno jsem ani neznala, obrovskou vděčnost.

Jak vzdálená mohla být ta "nejbližší doba"? Nic není dostatečně brzy.

V tu chvíli se za dveřmi ozvalo lupnutí.

Že by až tak?

Dveře se pomalu otevřely - a v nich stáli mí rodiče, kteří byli tak neskutečně milí, že nás tu nechali o samotě, abychom si spolu mohli nerušeně popovídat. Milé od nich, jak myslí na mé blaho. Spiklenecky se na nás usmívali.

Rupert jim úsměv oplatil.

Jednou jim asi neskutečně zlomím srdce.

Další lupnutí.

Tentokrát se ale dveře rozletěly a dovnitř vpadl jak velká voda Severus. Oči mu sjely na otevřený dopis v mé ruce.

"Můžeš mi říct, proč ses stěhovala? Kvůli tobě jsem musel ještě za Brumbálem, aby mi dal laskavě i adresu. Jestli sis nevšimla, mám prázdniny a spoustu jiné práce než někde uhánět své kolegyně."

"Taky ti přeju krásný den," rozzářila jsem se na něj. "Tohle jsou mí rodiče, tohle je Hubert," pokynula jsem ke jmenovaným rukou. "Tohle je Severus," představila jsem užaslým příchozího.

Severus zřejmě až teď zaregistroval i jiné účastníky této situace.

"Snape," kývl lehce hlavou do prostoru k ostatním a pak se hned rázně obrátil ke mně.

"Jdeme? Mám doma něco rozděláno a potřebuju být do čtyř hodin zpět, jinak budu muset jít bydlet k tobě nebo k Brumbálovi, takže…" zasekl se a zaraženě někam koukal. Obrátila jsem se tím směrem a mé oči našly, co ho tak upoutalo - nakadeřené růžové záclony plné červených a bílých kytiček stále ležely na stolku před krbem.

Konsternovaně se na mě podíval. Jeho obličej byl kamenný, ale já viděla, jak to v koutcích jeho úst cuká a v jeho černých očích se objevuje zlomyslné pobavení.

Teď už mlčky, aby ho jeho hlas nezradil, ke mně natáhl ruku se starým hnusným šátkem. Omluvně jsem se usmála na svou rodinu a přibrané a chytla přenášedlo.

Přistáli jsme v obrovském parku.

"Nechci nic slyšet," zasyčela jsem na Severuse dřív, než ho napadne něco říct.

Pokrčil rameny, ale teď už se nesnažil udržet vážný obličej a šklebil se mi do tváře.

Zaťala jsem zuby a rozhlédla se okolo, abych zjistila, jakým směrem že se to máme dát.

Bylo to půvabné místo. Stáli jsme na břehu průzračně čisté tůňky s lekníny a lotosy. Všude kvetly květiny a opojně voněly. Nic nenaznačovalo, který směr by mohl být ten pravý. Vydali jsme se po pěšince mezi okrasnými keři a stromy. Někam dojít musíme - a když to bude špatně, zkusíme to na druhou stranu. Já domů nespěchám.

"Psal ti Brumbál, za kým to vlastně jdeme?" zeptala jsem se.

"Samozřejmě že ne."

Skvělé…

Náhle se před námi vyloupl zámek. Nevím, jak jinak bych to stavbu popsala. Byl nádherný, vznešený, elegantní. Bílá perla uprostřed ráje.Čím více jsme se blížili, tím více ve mně hlodala zvědavost, koho že to Albus přesvědčil, aby opustil tohle panství a vyměnil ho za bradavický hrad.

S kapkou bázně jsem zazvonila na zdobený zvonec u vstupní brány. Severus hleděl nahoru a mračil se.

Skoro bych čekala lokaje v nažehlené livreji, ale nikdy mě nenapadlo, že uvidím něco podobného jako to, co otevřelo dvířka v bráně. Před námi stála ta nejkrásnější bytost, jakou jsem kdy v životě viděla…

Kapitola 2

Konečně jsem našla kapitolku Křišťálu. Už od konce školního roku byla napsaná, ale nějak jsem se nemohla dostat ke zveřejnění. Buďte prosím shovívaví, jsem na začátku.

PS: Na Pádu se pracuje, ale s podtitulem jsou problémy... XD

---

Kasandra, Kasandra, Kasandra… K žádnému jménu jsem nikdy necítila tolik zášti jako ke své praprapra… Byla už mi otlučena o hlavu tolikrát, že jsem byla samá boule. A všichni se ze všech sil snažili vytvářet nové a nové.

Vystřelila jsem ze dveří s úderem poslední vteřiny, jen pryč od těch všech uctívačů té obrovské vědmy, které já nikdy nebudu sahat ani po kotníky. A ani nechci. Co je mi do budoucnosti? Ať si je taková, jaká chce být. Já ji nechci špehovat. Nezajímá mě jasnovidectví. Jedna jasnovidka už v rodině byla, tak myslím, že jako dynastie už v tomhle ohledu máme splněno. Která jiná tohle může říct? Ať se v tom šťourají jiní.

Rychlou chůzí jsem zdolala nádvoří a zamířila do parku. Vztek ve mně vřel a utužoval mou nenávist k osobě, která i po desítkách let stále vrhala svůj stín na náš rod - a hlavně na mě. Vztekle jsem mrštila knihu do prvního křoví, které jsem potkala. Za letu se otevřela, vyplivla několik papírů s mými poznámkami a pak žuchla někam do trní. Sledovala jsem, jak se osvobozené papíry třepotají ve vzduchu a poklidně přistávají v trávě okolo. Štvalo mě to. Všechno mě štvalo. Všichni mě štvali. Jako snad už posté jsem přemýšlela, že odsud odejdu.

Ale kam bych mohla jít? Její jméno bylo prokletí, které se za mnou táhlo kamkoli. Ať jsem se kamkoli hnula, dříve nebo později se mi zase drze šklebila do obličeje.

Mrcha.

"Tím to nevyřešíš."

Škubla jsem sebou, protože jsem předpokládala, že jsem tu sama, a otočila se za tím hlasem. Jeho původce stál pár metrů přede mnou a zářivě se na mě culil tím svým pověstným úsměvem, kdy jsem čekala, že se mu konečně ty zuby vysypou z úst a bude klid. Tenhle floutek svou otravností dost silně šlapal na paty i drahé Kasandře. Rozhodla jsem se ho ignorovat a jít si po svých. Zůstal tam stát, jako bych snad na něj použila svazující kouzlo.

Dlouho mu to ale nevydrželo.

Bohužel.

"No tak počkej," zavolal. "Nezlob se."

Ani nevím, proč jsem se zastavila a počkala, až mě dožene. V ruce držel mou knihu a pod ní - oči mi tam sjely úplně automaticky a já se musela zamračit - jeden výtisk Odhalování věcí budoucích. Všiml si mého pohledu a bleskurychle obrátil knihu tak, aby na mě její hřbet nemířil. To byla snad první věc, kterou jsem u něj kdy ocenila.

Smířlivě se usmál a podal mi mou učebnici, opravenou a nezmačkanou. Váhavě jsem si ji vzala zpět. Čekala jsem, co z něj vypadne, co po mně může chtít, protože my dva se spolu nikdy nebavili.

Znovu se zazubil - teď už to byl zase ten jeho klasický sebejistý úsměv.

"Sibyla, že?"

Úžasný.

Po těch několika letech ignorace a nevšímavé existence si byl schopen zapamatovat mé jméno.

I když moc jistě při tom nevypadal.

Mlčky jsem kývla a čekala dál.

Další úsměv.

Nevím, čeho tím chtěl dosáhnout. Fanklub za zády neměl a já se do něj vstoupit nechystala.

Zřejmě mu to došlo, protože se náhle zatvářil vážně. Na takový výraz jsem u něj nebyla zvyklá a do této chvíle jsem ani nevěřila, že je ho schopen na své tvářičce vykouzlit.

"Co děláš zítra odpoledne?" zeptal se a věnoval mi další pomněnkový pohled.

V ten moment mé obočí vystřelilo až do nebes a čelist spadla až na zem. Vykuleně jsem na něj zírala s pusou dokořán.

"Kolem čtvrté tady? Vyhovuje?"

Oněměle jsem přikývla.

Ulehčeně se usmál, párkrát pokýval hlavou, jako by mi chtěl ještě něco říct, ale nic neřekl, jen zdvihl ruku k pozdravu.

"Na věštkyni se necháš dost snadno vyvést z rovnováhy," utrousil na odchodu přes rameno.

Mrštila jsem po něm svou učebnici, ale byl rychlejší a uskočil stranou.

Pád 2 na cestě

Už ani nevím, kdy jsem tu slibovala druhý díl Pádu. He... No, první kapitolka zbývá dopsat a přepsat. Problém mám ale s podtitulkem. Nějak mě nenapadá nic kloudného... Zatím vám přeju příjemný čas nad Spirálou. Hlavně těm, co mají depresi. :D

Epilog

Nevěděl, co ho sem přivedlo.

---

Cítil se tu nesvůj.

Roztržitě četl jména na náhrobcích, až se zničehonic zastavil.

Tohle jméno mu bylo povědomé…

Kdysi mu o něm někdo vyprávěl.

Už si nepamatoval co.

Zapamatoval si jen to jméno.

A fotografii, ze které ho znal.

Fotografii, kde stál s dívkou, jejíž jméno nikdo v jeho rodině neznal.

Ta dívka ho provázela celý život.

Její oči hledal v každé ženě, kterou kdy políbil.

Dávno už na ni zapomněl.

Až dnes v noci…

Ten sen…

Ten přízrak…

Ta hříva rudých vlasů…

Ta vůně snů a dávno zašlých časů…

Vyběhl za ní do noci, ale rozplynula se jako mlha.

Běžel spícím městem a hledal svůj přelud, až skončil zde.

Pohled mu sklouzl k zemi.

Sehnul se a dlaní smetl z hrobu hromádku jemného popela.

Na náhrobku stálo jméno - Leonard.

Její jméno nebylo nikde…

Ach, Valerie…

(Strašně moc bych tohle chtěla věnovat jednomu člověku. Osobě, pro kterou to bylo psáno a kterou jsem měla celou dobu před očima. Osobě, která si tohle nikdy nepřečte... Proto to věnuji aspoň jim. A myšlenkám na šťastné konce...)

6. obraz

Zkřehlými prsty něžně přejela jméno vytesané v kameni.

---

Datum pod ním ji pálilo v srdci.

Den poté, co odešla.

Marně.

Zbytečně.

Mohla být s ním.

Mohla ho držet za ruku…

Co si nalhávala?

Byla tu jiná, které patřilo to právo.

Její jméno stálo vytesáno hned vedle.

S datem tak vzdáleným od jeho…

Ruce se jí chvěly.

Oči pálily.

Smět plakat.

Moci plakat…

Nebyl rozdíl mezi životem a smrtí.

Oba zemřeli.

Jen ona musela ve smrti žít dál.

Stáhla svou studenou ruku od chladného kamene a pohlédla k východu.

Město spalo.

Leželo jí u nohou a mírumilovně oddychovalo.

A najednou byla schopná cítit klid.

Již za pár chvil vyjde slunce.

Celé věky neviděla východ slunce…

První paprsky vyšlehly zpod obzoru.

Spalující nádhera…

A náhle stál před ní.

Díval se na ni a usmíval se.

Natáhla k němu ruku.

V očích se mu třpytily slzy.

Kolik něhy v nich bylo, Kolik lásky…

Slunce se vyhouplo nad kraj.

Jejich ruce se setkaly…

Poklidný větřík si pohrával s hromádkou jemného popela.

5. obraz

Slunce pomalu zapadlo za obzor.

---

Stála na místě, kde spolu tolikrát trávili čas.

Dnes poprvé jiná.

Dnes navěky jiná.

Prázdnýma očima sledovala místo, kde žila.

Cítila tisíce bijících srdcí, tisíce zbytečných srdcí, tisíce srdcí, která mohla zničit. A cítila touhu, obrovskou touhu zničit je.

Ne…

Sama pro sebe potřásla hlavou, až se jí vlasy rozlétly na všechny strany.

Dnes se zrodila.

Dnes zemřela.

Dnes musela odejít, aby mohli žít.

Aby on mohl žít.

Na okamžik zaváhala.

Mezi tisíci světly rozeznala jediné.

Jediné, které ji přitahovalo jak plamen můru.

Nemohla od něj odtrhnout oči.

Stín vedle ní se pohnul.

Byl čas.

Mlčky na něj pohlédla.

Na svého stvořitele.

Na svého vraha.

Zmizel ve tmě - a ona věděla, že musí za ním.

Naposled se obrátila k oceánu světel - a strnula.

Stál tam a díval se na ni.

Jeho oči naposledy ulpěly na její tváři.

Nemohl tušit, co udělala.

Ale věděl, že musela…

Nikdy neviděla tolik bolesti.

A takhle si ho měla zapamatovat?

Ten pohled se jí vryl do duše.

Jen kvůli tomu pohledu se dnes vrátila.

Ten pohled ji vydělil ze všech společenství.

Jen kvůli těm očím v ní zůstaly střípky té, kterou byla. Která ho obětavě milovala.

Bez podmínek.

Bez naděje v naplnění.

Střípky srdce Valerie.

4. obraz

Byl krásný den, tenkrát…

---

Seděli na lavičce a mluvili.

Nepřetržitý proud slov, plynoucích poklidně jako hluboká řeka.

Slunce se jim opíralo do vlasů a kouzlilo v nich nové zářivé odstíny…

Usmíval se a ona sledovala drobnou jizvičku nad jeho rtem.

Jeho oči zářily štěstím a hladily ji na duši.

Jediná duše, dvě těla…

V jediném okamžiku.

A navěky.

Dnes vše halila tma.

Lavička byla dávno pryč.

Zdálo se to jako sen…

Možná to byl sen…

Oheň rudých vlasů divoce plápolal ve větru.

V přítomnosti stála Medúza - ale před jejíma očima žila minulost.

Nepomáhalo zavřít oči.

I za zavřenými víčky viděla jeho tvář. Viděla jeho oči… Usmívaly se na ni a naplňovaly ji klidem.

Klidem, který necítila od… Od doby, co…

Medúza sklonila hlavu.

Celé věky necítila emoce.

Celé věky byla prázdná.

Prý před smrtí proběhne člověku celý život.

Nebylo toho moc, co jí mohlo proběhnout před očima.

Tenkrát…

Na celou věčnost to potlačila.

Stala se někým jiným. Někým, kdo nemusel cítit, nemohl cítit…

Ale emoce nejdou zničit.

Nejdou pohřbít…

Plakala by… Kdyby mohla…

Chtěla je pustit ven, ale nemohla. Už dávno toho nebyla schopná.

Sžíraly její nitro.

Zavřela oči a viděla ho.

Pro něj zemřela.

Zbytečně.

Nešťastná Valeria…

3. obraz

Posadila se na starou pohovku. Do vzduchu se zvedl oblak prachu. Nevadilo jí to. Nemusela dýchat.

---

Tady ale chtěla.

Její dům jí nic neříkal, tento k ní ale mluvil.

Zavřela oči.

Cítila pachy a vůně dávno mrtvých dnů.

Zde se čas zastavil a minulost zůstala živá.

Dokázala tu ucítit i jeho.

Tady se cítila doma.

I když sem nikdy nevkročila.

Dnes tu byla poprvé.

Zhluboka se nadechla.

Mohla by tu sedět celé věky. Dokázala by to.

Nehnutě sedět a vracet se do časů, ze kterých byla násilně vytržena.

Ne…

Zvedla se a odhrnula si vlasy z tváře. Pomalu procházela jeho domem.

Nikam nespěchala.

Každý krok byl krokem zpět.

Na každém kroku potkávala lidi, kteří již dávno nežili.

Dívali se na ni beze slov a vedli ji dál a dál...

Pomalu opouštěla všechny úmysly, se kterými sem přišla.

Ne, ona se nevrátila.

Ne tak, jak si ještě před chvílí nad městem myslela...

Lehce strčila do omlácených dveří.

Se skřípěním se otevřely a nová vlna pachů ji téměř srazila na kolena.

Propadala se zpátky.
Vír ji strhl a unášel. Nesnažila se plavat proti proudu. Chtěla se vrátit.

Alespoň na okamžik.

Alespoň na chvíli chtěla zase být tím, kým bývala.

Valerií…

Kapitola 1

Jak jsem avizovala, první Křišťál je tu. A zase jinak, než jsem zamýšlela. No, co se dá dělat, člověk míní...

---

Ačkoli jsem jasnovidka (a velmi dobrá, mám-li objektivně zhodnotit své schopnosti), nikdy by mě nenapadlo, že skončím jako učitelka jasnovidectví v Bradavicích. Nad tím jsem jednoduše nikdy ani v nejmenším neuvažovala. Dost možná na tom měla podíl ta událost s Minervou McGonagallovou, když jsem jí - kdysi dávno z mladické nerozvážnosti a v záchvatu upřímnosti - řekla, že se dožiju vyššího věku než ona a že by měla pomalu uvažovat nad závětí. Od té doby jsem měla neodbytný pocit, že pro mě zrovna neplane sympatiemi. Nechápu proč. Řekla jsem jí přece "pomalu"…

Každopádně když jsem se tu pak zase zjevila s Brumbálem v patách a se smlouvou, ze které jsem rozhodně neskákala radostí ke stropu (Spíše jsem byla značně rozpačitá, protože s mládeží jsem moc nevycházela, když jsem k ní patřila, a docela jsem pochybovala, že teď se to změní k lepšímu, což se hned první rok ukázalo jako obava opravdu oprávněná.), v kapse, hned při prvním setkání jsem pochopila, že tato dáma má mnohem lepší paměť, než jsem doufala, protože se na mě podívala jednoznačně vražedným pohledem. Tento pohled mě provázel po celou dobu mého působení (ať se na mě zrovna dívala nebo ne), takže jsem byla neskutečně vděčná za to, že se můj kabinet nacházel nikoli hluboko v útrobách hradu, ale pěkně vysoko. Nemožnost přemísťování se v Bradavicích byla v mém případě také požehnáním, i když pochybuju, že by mě někdy dobrovolně poctila návštěvou.

Život nahoře mi docela vyhovoval. Sice jsem si dovedla představit lepší náplň dne než nekonečné leštění křišťálových koulí pro studenty, kteří o budoucnosti stejně budou vědět akorát to, že po dnešku přijde zítřek (a někteří si tím ještě navíc ani nebudou zcela jisti), ale taky to mohlo být horší - mohla jsem opravdu pracovat.

Nikdy jsem nepochopila, proč Bradavice vlastní tolik křišťálových koulí. Už v dobách svých studií jsem nabyla jakéhosi neurčitého dojmu, že nejsou zrovna pozitivně nakloněny věštectví. V dobách svého pedagogického působení jsem zjistila, že to nebyl jenom dojem. Bradavice tomu oboru opravdu nakloněny nebyly - a pokud šlo o profesorku přeměňování, ta nebyla nakloněna ani jejich vyučující. Profesorka jasnovidectví zase nebyla nakloněna koulím. Jistě, měla jsem svou krásnou, křišťálovou, udržovanou… Ta jediná mi nevadila. Ale ty, ze kterých jsem každý týden drhla otisky umaštěných prstů bradavické mládeže, ty jsem nesnášela. Nechápu, proč Brumbál nepořídil třeba karty. Víc karet. Karty mě baví. Jen je pokaždé musím přepočítat, když je rozdám mezi studenty - s oblibou mi je totiž kradou. Nevím proč. K čemu jim bude pár karet, ze kterých nesloží ani jeden balíček? Nebo mě chtějí jenom naštvat? No, většinou se jim to daří. Ale za ty roky by si mohli najít něco nového. Někdy bych opravdu uvítala změnu, nějaké překvapení. Na životě toho není moc zajímavého, když budoucnost není tajemná. Už od mládí (co to říkám, pořád jsem mladá) jsem toužila zrovna tuhle otevřenou knihu zavřít. Velmi dlouho jsem se o to snažila.

A téměř se mi to povedlo…

Osud - a bohužel nejen ten - tomu ale zřejmě chtěl jinak.

2. obraz

Léta plynula podivným tempem. Neuběhlo jich tolik, přesto se to někdy zdálo jak celá věčnost. Celý život strávila zde. V tomhle domku, jehož okna teď svítila do tmy. Vždycky svítila do tmy. V tomhle domě si jako malá hrála, v tomhle domě snila, když dospívala…

---

V tomhle domě snila, když dospěla.

O muži, jehož nikdy nemohla mít.

Dívala se na ta rozzářená okna.
Po všech těch letech byla zpět. Měla by přece něco cítit.

Ale necítila nic.

Od chvíle, kdy odešla, nic necítila.

Od chvíle, kdy vtrhl do jejího života a vše obrátil naruby, nabral život (a to, co přišlo) špatný směr.

Medúza zvedla tvář k černým nebesům.

Hvězdy se nemění. Jsou jednou z mála konstant v … životě. Vše ostatní se změnilo. Starý dům, nová rodina. Ne, z těch stěn nedýchala minulost. A už vůbec ne její. Nový život pohřbil vzpomínky.

Noví lidé, nové vůně, nové zvuky.

Co čekala?

Její domov byl pryč.

Čekala vůbec něco?

Proč se vůbec vracela?

Čas se tu dávno zastavil, přesto tu ale vše bylo jinak. Kdysi domov, dnes naprosto cizí místo. Ostatně jako všechna ostatní místa.

Jen zde se ale tato skutečnost jevila bolestivější.

Obrátila se k tomu domu zády.

Jako tehdy… Jen s jediným rozdílem - tentokrát už věděla, že dnes je to naposled.

Dnes je to definitivní.

48. kapitola

Tak, a je tu definitivně poslední kapitolka prvního dílu. Dostávám svému slovu a věnuju ji KiVi. Doufám, že se vám bude líbit a že zůstanete i na díl druhý. :)

---

Vůbec jsem neměla náladu někam jít. Bylo mi mizerně, myslím, že jsem měla horečku, bez kapesníku jsem neušla ani dvacet metrů a navíc jsem vůbec nepotřebovala vidět žádné lidi - ani studenty. Ale když za mnou přišel Severus, v tváři něco jako nadšení (asi to bylo ono, u Severuse vypadají skoro všechny emoce stejně a já nebyla zrovna ve stavu soustředit se na jemné nuance), a spustil na mě lavinu slov, jejichž pointou bylo zřejmě to, že Zmijozel vyhraje školní pohár (No kdo taky jiný, že? A navíc už to po těch letech byla skoro tradice.), nedokázala jsem mu zkazit radost a odmítnout. Ne po tom, jak tu se mnou dnes ráno po snídani zůstal a snažil se mě přivést na jiné myšlenky. I teď se sice tvářil ustaraně, když se na mě podíval, ale snažila jsem se na něj usmívat, aby si myslel, že se cítím líp. Jenomže jemu se tak strašně špatně lže!

Převlékla jsem se do něčeho slavnostnějšího, než byl můj aktuální oděv (župan a huňaté pantofle nedodávají nikomu na důstojnosti), Severus řekl, že mi to sluší, což jsem od něj slyšela poprvé a zřejmě taky naposled, zamkla jsem Damiena do pokoje (brzy odjíždím a nechci ho zas nahánět po celých Bradavicích) a vyrazili jsme.

Velkou síň jsme slyšeli z dálky, zřejmě už se většina lidí a studentů dostavila. Severus se dmul pýchou, když jsme vkročili dovnitř a Velkou síň již po sedmý rok v řadě zdobily ty nádherné a elegantní barvy - zelená a bílá. A stříbro. Krásné, vkusné. Nedalo se tomu nic vytknout. Severus pokynul na pozdrav rozjásanému zmijozelskému stolu a usadil se na místo. Kdyby se na Severuse v tu chvíli někdo pozorně podíval, viděl by v jeho očích planout plamínky vzrušení a radosti, když je sledoval. Jenže na Severuse se radši nikdo nikdy pozorně nedíval. Ke svému údivu jsem pocítila, že jejich nadšení pomalu začínám sdílet i já. Zaregistrovala jsem pohledy, které si vyměnili představení nebelvírské a zmijozelské koleje. Bylo zvláštní vidět podmračenou Minervu a spokojeného Severuse.

Náhle vše ztichlo.

Zhnuseně jsem odložila svůj pohár, protože se v něm nacházela jedna z mála tekutin, na které jsem opravdu alergická. Ale vedení má zřejmě někde dýňové pole. Zatímco jsem na oko zaujatě pohledem provázela Pottera na jeho cestě k Weasleymu a Grangerové, nenápadně jsem pohár vylila k nějakému Pomoninu výpěstku příhodně stojícímu za mou židlí. Severusovi to asi neuniklo. Na chvíli v jeho tváři totiž vystřídalo nenávist k příchozímu zjizvenému chlapci lehké škubnutí koutku úst. Ten záchvěv byl ale naštěstí to jediné, co má akce vyvolala, nikdo si ničeho nevšiml.

Konverzace se znovu rozproudila. Rozhlížela jsem se po stole, jestli nenajdu něco tekutého, z čeho bych zároveň ale nedostala pupínky.

Severus ke mně přistrčil podnos s dýňovými paštičkami. Poslala jsem tu pomstu kuchaře dál a nadechla se, abych mu náležitě poděkovala.

Zachránil ho příchozí ředitel.

Něco nebylo v pořádku, protože se na jeho tváři rozléval podezřele spokojený výraz a jeho úsměv nezkysl ani při pohledu na barevnou úpravu sálu. Měla jsem z toho divný pocit. Ten nezmizel, ani když se naše slunce posadilo, obdařilo nás všechny svými paprsky, odsunulo ze svého dosahu tác s tuňákovými chlebíčky.

Sál opět utichl a stovky očí se na něj upřely.

Pocit v mém žaludku sílil.

Albus vesele ohlásil konec školního roku. Toto veselí jsem byla schopná sdílet, i když výhled na Ruperta, který mě zřejmě v nejbližší době čekal, o což se má matka jistě dávno postarala, mě k vytržení nepřiváděl. Nastalo zhodnocení bodového skóre. Zmijozel, Havraspár, Mrzimor, Nebelvír. Potter a jeho okruh byli opravdu přínosem.

Pro Zmijozel.

Severus vypadal stále spokojeněji. Pohodlně se opřel na židli a položil si ruce na kolena.

A pak to přišlo…

"… musíme ještě vzít v úvahu to, co se událo v posledních dnech," zazvonil Albusův hlas.

Severus křečovitě zaťal prsty do svých kolenou.

I zmijozelský stůl pochopil. I bez Sibyly věděli, že příští chvíle nepřinesou nic příjemného.

"Na poslední chvíli musím ještě rozdělit pár bodů."

Zcela automaticky jsem sevřela Severusovu ruku.

Konsternovaně koukal na Albuse a kladl si tutéž otázku, co já. Je tohle vůbec možný?

Padesát bodů Weasleymu. První facka do tváře spravedlnosti.

Tři koleje vybuchly nadšením.

Padesát bodů šavlozubé veverce. Severus začal drtit mou dlaň.

Šedesát bodů pro… Nejradši bych začala skřípat zubama.

Během pár vteřin srovnal skóre a vytáhl Nebelvír z propadliště dějin na výsluní vedle Zmijozelu.

Bláhový by ale byl ten, kdo by si myslel, že to tím skončilo.

Deset bodů pro Longbottoma zcela pohřbilo veškeré snahy Zmijozelu za celý rok a zašlapalo je do prachu.

Sál jásal.

Severus nasadil zcela kamennou tvář. Nebylo nic, co se dalo dělat. Byli jsme bezmocní. Pustil mou dlaň, tou dobou jsem ji už ani necítila a s vynuceným úsměvem pogratuloval Minervě. Však bylo k čemu. Slovy Brumbála - takovou partii Bradavice ještě neviděly.

Zhluboka se nadechl, vyhnul se očima svým zklamaným a poníženým svěřencům a zpříma se mi podíval do očí.

"Já ho snad jednou zabiju," sykl ledově.

Tu noc jsme strávili s jediným normálním Brumbálem v celém klanu. Seděli jsme s Aberforthem v krčmě a pomlouvali mu rodinu. Když se s námi nad ránem loučil, řekl nám něco, co jsme ani jeden nepochopili - prý si máme dávat pozor na sovy od Albuse…

Rozlet

...

---

Chceš vzlétnout k nebesům

a přemýšlíš, co ti v letu brání.

Chceš roztáhnout bělostná křídla -

a letět, letět bez ustání...

Chceš vzlétnout k nebesům

a přemýšlíš, co tě k zemi váže -

tíže tvá či tíže ostatních?

Proč jen se srdce vzepřít nedokáže?