26. 12.

Vánoční dovolená u rodiny má opravdu kouzelnou moc. Už tři dni se těším do práce jak malá.

23. 12.

Můj doktor je super. Dal mi dvoje prášky a já abych si teď vygooglila, co že mi to vlastně je.

20. 12.

Samozřejmě, že chodím na koncerty kvůli kapele. To, co na mě ale většinou nejvíce zapůsobí, jsou ostatní návštěvníci. Třeba dnes sebou přede mnou zmítala opilá rusalka krutě za zenitem, u které jsem se nemohla rozhodnout, jestli je sjetá, ožralá jak doga nebo jestli k tomu ještě přistupuje euforie, že se i ve svém stavu stále ještě dokáže udržet na nohou. Třikrát mi šlápla na nohu, než se mi ji povedlo na oplátku nakopnout nazpět - ono se to nezdá, ale v takovémhle stavu se těžko odhaduje, kterým směrem se bude kácet v příští vteřině. Na poslední tři písničky ji vystřídal hošan s rameny nad mou hlavou (což bylo nemilé, protože jsem viděla z kapely velké kulové), jehož taneční kreace byl neustálý boj, jestli bude předstírat hru na bicí nebo na kytaru. Ve výsledku to bylo jedno, zezadu to všechno vypadalo jako zuřivá masturbace, chvílemi v dost prapodivných polohách.

A teď jsem ráda, že mám vyblokované reklamy, protože už zase vidím, co mi to sem systém po tomhle článku hodí.

19. 12.

Dnes jsem ve škole dostala první vánoční dárek. Ponožky. Od kolegyně.

Prý: "Když jsem je viděla, tak jsem si na tebe vzpomněla."

5. 12.

Kdybyste někdy zapomněli, co znamená ta moje přezdívka tady...

Dnes jdu večer na cvičení. Hned dole, sotva za mnou zapadnou dveře domu, si uvědomím, že klíče mám bezpečně zamčené nahoře v pokoji. No nic, fajn, spolubydlící mě potom pustí. Přijdu do fitka, kouknu do tašky - a ejhle, cvičební kalhoty mám na pokoji, hozený přes židli a připravený na cestu. Takže jsem teda cvičila v dlouhé sukni.

Prostě debil. (A taky možná důvod, proč se můj mozek snaží vytěsňovat ty čtvrtky.)

4. 12.

Spolubydlící, minulý týden: " Tak jaký jsi měla den?"

"Ještě přežít jeden den a bude to dobrý."

"A co budeš dělat v pátek?"

Dopr*ele! Oni zbývaj dva...

Dnes volám domů:"Hele, zítra dorazím až po osmý, a když to nestihnu, tak až v sobotu odpoledne."

Mamka: "Myslíš pátek, jo? Dneska je středa."

Dopr*ele už, kde se ty dny pořád berou?!

25. 11:

Když tak občas učím na základce, říkám si, že je neuvěřitelné, že z některých těch tvorů mají fakt vyrůst lidi.

13. 11.

"Třetí ročník. Šestnáct studentů, z toho čtyři dívky. A jeden kombinovanej." Aneb jak se mi dnes podařilo rozložit celou pedagogickou radu. (překlad: Mám v ročníku šestnáct dětí, z toho jsou čtyři dívky. A taky mám jednoho studenta v kombinovaném studiu.)

Kolega přispěl také dobrou storkou. Můj svěřenec na něj o hodině vyjel, že po něm hodil papír, kde mu říká, že je idiot. Kolega mu vysvětlil, že podobné papíry po nikom opravdu neháže, načež se můj hoch uklidnil: "Aha, tak to bylo na vás, ale trefilo to mě."

A do třetice dnešních zážitků - u masného pultu se mi podařilo koupit deset deka uzeniny. Ne, devět, ne dvanáct, ne sedmnáct, ale fakt rovných 0,100 kg! Skoro jsem si ten štítek ze sáčku schovala na památku.

12. 11.

Někdy je prokrastinace tak silná, že dokonce začnete i zašívat ponožky, jen abyste nemuseli něco dělat.

31. 10.

Včera jsem se konečně dokopala k tomu, abych si složila stůl. Tohle mi zbylo.

27. 10.

Ráno jsem se oblékla do kostela. Klasika, česná sukně, černé triko s potiskem. Až před dveřmi do kostela mi došlo, že triko Make hell great again asi nebyla ta nejlepší volba.

23. 10.

Supl.

Studentka: "Paní učitelko, můžeme jít nahoru za panem X?"

Student: "Víš, že nám akorát řekne, že jsme kokoti, že jo?"

Já: "To vám můžu říct taky a nemusíte nikam chodit."

14. 10.

Pořád se snažím základce vysvětlit, že všechno, co je podstatné jméno, se v němčině píše s velkým písmenem. Je to boj. Zvlášť, když půlka z nich se malými písmeny i podepisuje... (Učím sedmičku, osmičku, devítku.)

13. 10.

Člověk se o sobě dozvídá stále něco nového. Tak třeba mně se dnes do ruky dostal úřední dokument ještě z ČSSR, kde jsem se jmenovala Marek...

25. 9.

Včera mi ředitel poslal pozvánku na povinnou hospitaci do Prahy, protože jsme ta síť škol a tak. Okamžitě jsem odeslala zamítavou odpověď, protože zrovna ten den mám ortopedii, kterou jsem si domlouvala už na konci srpna a jen proto, že Praha má zase myšlenku, nebudu čekat minimálně další dva měsíce na nový termín. Sice už to není tak strašné jako v létě, nepajdam, ale denně s tím cvičím, masíruju, prohřívám, mažu a do ortopedické obuvi už mám členskou kartičku.

24. 9.

Tak jsem tu. Já jsem tu sice probíhala skoro každý den, ale nějak jsem neměla sílu. Respektive nejdřív jsem neměla sílu a potom jsem měla pocit, že bych to měla vzít nějak obšírněji, ale prostě to nějak nešlo. Asi jako s mým deníkem (ryze pracovní název) - letos jsem ho otevřela, zjistila, že poslední zápis je tam z loňska touhle dobou, navíc nedokončený, a předtím něco podobného. Prostě nebyl čas to zapsat, a když se něco stalo, z čeho bych se chtěla vypsat, nechtěla jsem, aby to byla první zpráva, když se přece v mém životě děly důležitější věci, které bych si zapamatovala radši. Ne ty, ze kterých se chci vypsat. Ty chci většinou jen zapomenout. Takže všechno nějak stagnuje. Dále pro ilustraci - kamarád, kterého většinou bombarduju já, už mi v mezidobí stihl napsat dva romány... Prostě jsem to teď zanedbávala na všech frontách. Více níže.

---

Co je tedy nového a co se dělo.

Nejdřív se mi vdávala sestra. Ta, co mě už dva roky nezdraví, když nemusí. Za Teda. Ta, co mi poslala tu super pozvánku, co jsem ji sem možná taky dávala. Ono to zní úsměvně, ale upřímně - mám toho po krk. První rok mě to opravdu dost mrzelo a bolelo. Myslela jsem, že jsme kamarádky, spoustu akcí jsme podnikaly spolu, a najednou všechny schůzky, co jsme měly s kamarádkami domluvené na poslední chvíli rušila - většinou po upozornění, že jsme domluvené, tak jestli jde, následoval překvapený kukuč, a že ne, nemůže. Tohle se dělo u všech akcí. Kromě jedné, kam sice dorazila, ale my musely celou dobu sedět v restauraci u stolu a být zticha, protože ona přes půl hodiny telefonovala, tak abychom ji nerušily. Když jsme spolu přijely z domova, zásadně čekala, až si odejdu na záchod nebo vybalit věci do ledničky, a během té chvíle se vypařila. Nestála jsem ani za blbý ahoj z předsíně. Jestli se během týdne na bytě mihla, jsem poznala podle toho, že mi zmizely věci z ledničky. Ona se totiž osamostatňovala a musela šetřit, že jo. Ale to je jen vršek ledovce, občas jsem v pokušení sepsat si to všechno, abych to měla v paměti, až zase bude něco potřebovat a přijde se svým falešným úsměvem a bude se chovat jako největší kámoš, to jí jde výborně.

Poslední rok už nám všem dávala najevo všem, že pro ni nejsme dost dobří, čas svatby jsem zjišťovala týden před, protože to asi zase byla nějaká samozřejmost, tak se to neobtěžovala ani říkat. Ke konci prázdnin mi po jednom jejím hovoru už volala i mamka, že se jí na tu svatbu asi vykašle a nikam nepůjde. A to je prosím první dítě, co se jí vdává. Poslední její návštěva proběhla tak, že na konci prošla kuchyní, koukla na hodiny a že se bude muset jít už asi sbalit. To jsme ji viděli naposled. taky ani nepřišla říct ahoj. Mamka docela koukala, já jsem po dvou letech zvyklá.

Týden před svatbou, ze kterého tu byl poslední příspěvek, jsem tedy byla docela otrávená a bez nálady, protože ve škole kolegyně pořád sondovaly, co svatba, kde to bude, co bude mít slečna na sobě, co kytka, co oběd, co všechno, a já jim nebyla schopná vysvětlit, že fakt nic nevím. Vždyť i datum svatby jsem se dozvěděla od naší sekretářky a pak jsem ho volala domů. S tím už jsem se jí i pochlubila, když jsem se jí jednou snažila vysvětlit, že i když jsme tady byly jako kolegyně nejlepší kámošky, tak už se spolu fakt nebavíme a já nic nevím. A vlastně už mě to ani nějakou dobu nezajímá. Nemám chuť mít ve svém životě falešné lidi a nechat se sebou jednat jak s onucí. Nestojí mi to za to. Proč já bych se měla snažit, když o to evidentně nestojí? Ona mě úplně odstříhla před dvěma roky a já už se s tím prostě nějak srovnala. Snažila jsem se to v sobě uzavřít a snad se mi to už nějak i povedlo. Vlastně jsem se na svatbě cítila spíš nepatřičně, proč se vtírám na svatbu svého kolegy, co tam vlastně dělám.

Ona pak sice huhlala, že nikdo od nás nepřijel po obědě na její zahradní párty, ale s bráchou nevycházejí vůbec, na toho je milá fakt, jen když něco chce, takže ten je na ni lehce alergickej - a ten vezl mamku, a táta je na tom teď zdravotně blbě, tak byl vyřízenej, jen přešel náměstí (k tomu řídil druhé auto tam a zase zpátky, s problémy s nohama je to taky prima záležitost), takže byl taky celej žhavej jít se motat někam na zahradu s lidma, co vůbec nezná, protože Teda už sice naši jednou zhruba pět minut viděli, kdy se Ted stihl akorát tak představit, ale jinak se madam neobtěžovala nikoho seznamovat, takže celá ta akce byla slušně řečeno trapná. (Naše sekretářka říkala, že to musel být super rozhovor: "Dobrý den, já jsem Ted a už dva roy šukám vaši dceru, tak zas nashle.")

No, mamka taky říkala, ať jí ho na svatbě kdyžtak ukážu, aby věděla, komu má pogratulovat, že už si ho nepamatuje. A že stejně počítá s tím, že už ji pak vůbec neuvidíme... (Což zase není tak špatná varianta, protože teď byla u druhé sestry o víkendu na návštěvě, protože Ted měl už asi třetí rozlučku se svobodou, tam si vybrala nějaké kytky, tak ji kvůli nim odváželi autem přes půl republiky k ní domů, protože s tím samozřejmě nemohla jet vlakem. Sestra studuje a její přítel už roky splácí dluhy svého strýce, ale tak samozřejmě se všichni kvůli princezně přetrhnou. Opravdu jsem ráda, že nemám nic, co by ode mě mohla chtít. A teď už mi nevyžere ani ledničku. V rámci šetření.)

Po svatbě jsem zase byla permanentně zpruzená, protože ve škole neustálá sondáž, co novomanželé a tak podobně - a zase nikdo nebyl schpen pochopit, že já novomanželku viděla naposled tam a teď už ji asi ani nikdy neuvidím. K tomu se přidaly i děcka, začaly sondovat, jak ji Ted požádal o ruku, ať se zeptám. No, vysvětlete jim, že mně je to někde a že se spolu dva roky nebavíme.

No nic. Po svatbě jsem odjela domů. Venčit psa a začaly růst houby. A kdybych tu zůstala, neměla bych obhajitelný důvod, proč nejdu na zahradní párty. Takže ten víkend jsem se na internet nedostala. Ještě by na mě vyskočila nějaká fotka a... fakt nezájem.

Minulý týden byly hoňky v práci - pondělí a úterý učím do čtyř (v pondělí pak ještě do půl sedmý jazykovka a od osmi se chodím učit já) a od středy do pátku mám tři hodiny, přičemž ve čtvrtek neučím vůbec. Protože ale smluvně jsem asistent, dřepím ve škole, dokud je tam můj svěřenec, takže si nemůžu dát ani jazykovky, protože ve středu má do čtyř (samozřejmě), ve čtvrtek sice končí brzo, ale zase tam od dvou musíme mít okénko, kdyby byla porada, takže jazykovky případně stejně nejdřív od půl pátý (od půl sedmý pak chodím cvičit) a v pátek odpoledne jsem fakt celá žhavá ještě někam běhat, když chci jet domů.

K tomu jsme měly plány s kamarádkou, kam všude na podzim vyrazíme, až jí skončí sezónní pracovní doba. Protože má ale za šéfy fakt pohlavní orgány nejvyššího kalibru, má mimosezónní pracovní dobu ještě lepší než v sezónně, takže má soboty do šesti večer. V rámci legální šikany, aby ji dohnali k výpovědi a nemuseli jí dávat odstupné. Zbyly nám tedy dva víkendy, kdy někam můžeme, ten, co byl, a ten, co bude. Ten, co bude, čekám red code, takže nehrozí, že bych někam vyrazila a byla akční, protože antikoncepce už intenzitu nedrží tak, jak držívala, a prostě já a moje děloha bychom to nedaly, tudíž nezbylo, než během minulého týdne něco narychlo vymyslet a zařídit někde ubytování. Dostala jsem to do režie, že to už nedá, tak jsme vyrazily, kam jsem si já usmyslela. Akce se vyvedla, nicméně včerejšek jsem běhala po wc a prováděla důkladou očistu střev. nejřív jsem myslela, že je to z jídla, měla jsem konkrétní tip, ale když jsem se večer vracela z jógy (výjimečně, protože mi večer padla hodiny a dnes jsem nemohla na svoje cvičení), ukázkově mě rozbolela hlava, takže jídlo v tom bylo nevinně. Dnes už mám střeva pročištěná, hlava jak před spuštěním rýmy a žiju na paralenech.

A teď čas na pozitivnější okénko. To bude kratší :)

Tímto bych chtěla vyseknout poklonu naší poště. Jako fakt, žádná ironie. Jako je pravda, že na konci srpna mi kamarád napsal, že mu dorazil pohled z Londýna (byla jsem na konci července) a minulý týden mi napsal, že mu dorazil pohled z Florencie (tam jsem byla v polovině července, ale tak italská pošta, co bysme chtěli). Ale minulý týden mi dorazil dopis z Anglie, kde na obálce bylo jen číslo domu, PSČ, pošta a Czech Republic. Žádné jméno, bližší určení bydliště, nic. V místě pošty nebydlím. A přišlo to rychle, velmi rychle, což mohu posoudit velmi dobře, protože to byla odpověď na žádost o autogram a vím, kdy jsem to zhruba posílala. A dotyčný psal, že doufá, že to dorazí, že to přišlo poničené od vody a nečitelné, tak ať mu dám případně vědět, jestli to dorazilo. Poničené od vody v tomto případě znamená dočista smyté. Mamka sice říkala, že mě stejně všichni pošťáci znaj, tak šlo najisto, ale stejně. Klobouk dolů.

Dnes jsem byla na přednášce o masových vrazích A. Drbohlava. Vloni jsem absolvovala sériové vrahy, tohle bylo ještě zajímavější, fakt super. Kdo budete mít šanci se turné zúčastnit, doporučuju. Protože jsem se ale o víkendu nedostala domů, abych si vzala knihu k podpisu, koupila jsem si ji na místě znovu (za řadu autogramů jsem stejně zaplaila víc). Nepodepsaný výtisk dostane Bajaja.

Už tu existuje ještě vtipnější škola, než je naše!

A musím vyzvědět u zástupkyně, jestli chce napřesrok odejít do důchodu, protože jestli jo, letos budu mít naprosto fantastickou příležitost vzít roha.

Tímto končím s románem, od příště u zase budu pokračovat kratšími sděleními. A hlavně častější aktivitou.

9. 9.

Žiju obklopena samými drzými lidmi. V sobotu jsem se nechala ostříhat.

V pondělí kolegyně: "Ses nechala ostříhat, abys odlehčila tý noze?" (jak tu kvůli ní furt fňukám a termín na ortopedii mám na konci října)

Žáci: "To jste se nechala na zimu ostříhat, aby vám nebylo horko?"

5. 9.

Po týdnu jsem konečně složila regály. Sama. Už to u mě nevypadá tolik jako ve squattu a zmizela ozvěna. Chtěla jsem složit i komodu. Rozbalila jsem krabici, koukla na návod, zjistila, že to je vyšší dívčí, tak jsem to zas zavřela a čekám na další záchvat tvůrčí geniality. (Spíš se ale bojím, že reálně budu bez komody.)

27. 8.

Objevila jsem nový super způsob přípravy cukety. Večer jsem nesla nějaké kamarádovi a jeho manželce - vím, že je mají rádi. Na místě jsem zjistila, že mají děti u prarodičů, tak jsem zůstala i na návštěvu a na večeři - byla cuketa. A vínko. Takhle se to dělá.

26. 8.

My asociálové uvítáme každý nenásilný způsob seznamování. Tak třeba já teď začala poznávat lidi v novém domě.

Stojím si tak už několik minut u vstupních dveří, snažím se otočit klíčem a od chvíle, kdy vzteky praštím do skla a prostě projdu zavřenými dveřmi, mě dělí jen vlásek.

"Taky se tam nemůžete dostat? Ty jsou strašný, tyhle dveře, já tu někdy stojím i pět minut."

Spolkla jsem, jak dlouho tam stojím já a ještě chvíli se snažila pod jejím dohledem. Nakonec jsem kapitulovala. "Tak nechcete to zase zkusit chvíli vy?"

Výměna rolí a vnitřní uspokojení, že nejsem retard, když neumím odemknout dveře.

Znovu jsme se vystřídaly. Tentokrát mi to netrvalo ani dvě minuty a byly jsme tam. A to prý loni ten zámek měnili, že byl nějakej vyčochtanej a nešlo ho otevírat.

20. 8.

Malé shrnutí:

Včera měl Vision hysterickej výstup, drží ho to ještě dnes, ale asi shání podporu, dnes mi přines švestku.

Nový bydlení fajn, jen to musím ještě zařídit, potřebuju nějakej regál. Minimálně. A koberec. Mám tu ozvěnu.

Klíč u vchodovejch dveří je super, už teď uvažuju, že si pořídím nějakej paklíč.

A dnes má první slova byla: Ty vole, co to tu máš v okolí za č*ráky?! (nařídila jsem si budík na osmou a od šesti mlácení hřebíků a vrtačky)

15. 8.

Nesmím koukat na zprávy.

Nějaký hlubokomyslitel se tam vyjadřoval k přemnoženým hrabošům - stačí sklidit pole (respektive to, co z nich zbylo) a posekat to okolo, aby myši vyhladověly.

Ani ne minutu po něm si další stěžoval, že myši likvidují i pastviny a že to povede ke zdražvání mléka a mléčných výrobků.

Jak tedy budeme ty myši hladovět, když nám nezůstanou na místě, aby tam v klidu zdechly?

12. 8.

Na pondělí jsme byly domluvené s mou bývalou třídní, že zajdeme na kafe (což má sestra okomentovala - Cože, ty jdeš s učtelkou? Jo aha, ty jsi vlastně taky...). Už jsme byly domluvené v červenci, ale vlezla nám do toho migréna, navíc já byla furt někde pryč. Ráno jsem to vzala přes doktora kvůli noze - s tím, že snad tam nebude moc důchodců a stihnu bus po jedenácté, abych to na jednu stihla do města. Návštěva předčila všechna má očekávání - dostala jsem se na řadu poměrně rychle, dotor na mě ani nekouk, sestra se zeptala na pár věcí, strčila mu do tiskárny papír, pak na něj vrazila razítko, on se podepsal - a tím jsem byla vyslána na rentgen. Stihla jsem dřívější bus do města, takže o půl desáté jsem byla i po rentgenu a zbyl mi čas i na kulturu. Tak mi držte palce.

PS: V neděli jsem dostala od třídní dvě zprávy:

Pacuško, tak jsem tu. (a dva smajlíky, ale to můj mobil neumí, tak mám dva čtverečky)

a po osmi minutách: Ona je dnes neděle. (a zas dva čtverečky)

Já si je přečetla po dvou hodinách a naštěstí v opačném pořadí, jinak by ve mně asi dost hrklo.

9. 8.

Aby to nevypadalo, že si tu furt jen stěžuju - v pátek jsem byla na výletě s kamarádem na výletě - klášter, věž, výstavy (dvě), knihkupectví, antikvariáty a zmrzlina.

7. 8.

Předevčírem mi má sestra koupila krabičku oliv se sýrem. Jak je jejím zvykem, několikrát mě o tom dobrém skutku informovala a řekla mi, kolik toho bylo. Než jsem se k nim dostala, tak se mi o ně i sama postarala. Asi aby se nezkazily. :-D

3. 7.

Můj organizmus vzal definitivně na vědomí, že jsou prázdniny a mám dovolenou. Už třetí den mám zalehlý ucho a neslyším. Miluju, jak spolehlivě mé tělo funguje.

30. 6.

Lehce opožděně, ale dřív to nešlo. V pátek 28. jsme měli kromě vysvědčení i odevzdání posudků k maturitním pracem těch, co nezvládli jarní termín. Pro mě to znamenalo číst znovu dva, kterým jsem už v březnu dala pětku. Pročetla jsem, mocc nadšená jsem nebyla, protože mi bylo jasné, že zas budu muset smolit dlouhé elaboráty. Týden byl nabitý, takže jsem počítala, že to zvládnu ve čtvrtek večer. Sedla jsem k tomu, kolem půl jedné v noci jsem se přistihla, že padám ze židle, a začala mě pobolívat lehce hlava, tak jsem si řekla, že to nemá cenu a nařídila si budíka na pátou. Vysvědčení je od devíti, to stihnu. Probudila jsem se o půl třetí, zpocená a s neskutečnou bolestí hlavy. Vzala jsem si prášek - a to byla poslední kapka. Za chvíli už jsem letěla do koupelny zvracet. Program do rána byl jasnej, letěla jsem asi pětkrát. V pět jsem skutečně otevřela notebook a pustila se do práce - spánek byl stejně vyloučen, lehnout jsem nemohla. Jenže zír ání do obrazovky nepomáhalo taky. Třikrát jsem zvracela během jednoho posudku, v sedm ráno jsem psala zástupkyni, že od půl třetí zvracím, je mi fakt blbě a druhej posudek ddám až po neděli z domova, že tohle nezvládnu. Když jsem před devátu dorazila do školy, už měli pro všechny případy připraveného člověka, co by případně předal vysvědčení za mě.

Vysvědčení i poučení bylo vyřízeno během šesti minut - v mé třídě nefunguje klimatizace, bylo tam dusno a mně bylo furt šoufl, takže jsem neprotahovala ani minutu. Cestou do třídy jsem si uvědomila, že něco podobného se mi stalo i vloni - taky tam se mnou šel kolegy, kdybych náhdou zkolabovala. Prostě konec roku, tak totální kolaps organizmu. Omlouvá mě to, že opravdu nespím déle než dvě tři hodiny denně, protože v tom podkrovním pekle je na mě vedro a pořád se probouzím zpocená. Prostě to jen vyvrcholilo.

Po vysvědčení jsem zůstala ve škole - v kanclu mám líp. Zhruba po hodině jsem se rozhodla, že už asi zvracet nebudu, tak když tam sedím, že kouknu na ten druhej posudek. Myšlenka, že je to tak blbý jako napoprvý, mi vnukla myšlenku. Vzala jsem klíče od kanceláře a vyzala si březnovou verzi. Ten BLBEC, KTERÝMU JSEM NAPSALA UŽ PŘEDTÍM DLOUHEJ POSUDEK SE SEZNAMEM VÝTEK, ODEVZDAL ÚPLNĚ TO SAMÝ! Jen odstranil číslování kapitol a zvětšil font, asi že mu to pomůže k normostranám nebo co. Tak jsem vzala flashku, březnovej posudek, na úvod části s komentářem napsala, že je to totéž, co březnu, jen s většíma písmenama, a umazala jsem u výtek čísla stránek, protože to mi rozhodil. Nové číslování jsem nedohledávala, to mi za to fakt nestálo. Vytiskla jsem, podškrábla a hotovo. On nemusí novou práci, já nemusím novej posudek.

Na sobotu přišlo ochlazení, konečně jsem se vyspala. Dokonce jsem byla i přikrytá! (Po dvou měsících asi poprvé, když nepočítám výlet za kamarádkou.) Dnes už doma, spala jsem skoro do poledne. ještě párkrát a začnu normálně fungovat.

29. 6.

Každoroční stěhování. Asi bych se měla nad svým živtem zamyslet, když polovina mých věcí jsou flašky a druhá tampony.

27. 6.

"Jé, ty tu máš okno!" - dnes každý, kdo ke mně dorazil do kabinetu. (Měli jsme si uklidit stoly, aby se mohla umýt okna.)

20. 6. (3)

Jakási americká křesťanská skupina sehnala přes 20 000 podpisů pro petici, kterou zaslala Netflixu, aby stáhnul Good Omens (seriál podle knihy T. Pratchetta a N. Gaimana o Antikristovi a Armageddonu, kde jsou hlavními postavami démon a anděl). Ve svém náboženském zápalu si už ale nevšimli, že seriál nemá Netflix, ale Amazon. :-D

20. 6. (2.)

V pondělí se na mě známá zahleděla a zeptala se mě, co že to mám vlastně za barvu. Zrovna jsem se obarvila, takže jsem mohla zodpovědně prohlásit, že rubínově červenou.

"Já myslím vlastní barvu."

"Hnědá, ale už moc šediví."

"Ty už šedivíš? Kolik ti vlastně je?"

Spolkla jsem své obligátní "pětadvacet" a řekla pravdu.

"PĚTATŘICET?! TOBĚ JE UŽ PĚTATŘICET?" To bych nikdy něřekla, tak dvacet osm maximálně."

Potěšilo. I když obvykle říkám, že je mi pětadvacet.

Letos mám desáté výročí.

20. 6.

Škola, půl deváté ráno.

"Dneska jdeš nějak pozdě, ne?"

"Je půl devátý. Učím ve 13:40. Já jsem tu s předstihem jako nikdo!"

18. 6.

Po roce poctivě předstírané snahy mám uzavřené známky, na hodině půlku dětí a v látce jsem tak tak daleko, jak jsem se už dlouho nedostala, tak jsem si řekla, že koukneme na film. Německý s titulky, samozřejmě. Hudební podklad - techno. Sice jsem to měla puštěné potichu, ale i to stačilo, aby naše papírové zdi vibrovaly. A zrovna dneska musel ředitel vyrazit na kontrolu školy, takže nám tam s celým procesím vlezl, jestli tam i nehulíme.

17. 6.

Učitelky na základkách dostávají na konci roku od dětí kytky. Já na jazykovce letos už dostala dámský mini švýcarský nůž a nůžky na větve. Začím přemýšlet nad tím, co si o mně ti chlapi myslí.

14. 6.

Větrák na pokoji je super. Furt je tam dusno a vedro, ale aspoň jsem v průvanu. Sice ho tam dle kolejního řádu mít nesmím (nenahlášenej spotřebič - ale tak to už tam mám notebook, žehličku, fén...), ale i přesto, jak je velkej, je můj bordel větší, takže když ho strčím při odchodu ke stolu, není vidět.

Dnes pouštíme SŠ domů dřív, protože v hygienické vyhlášce je, že když je venku nad třicet, je to problém a žákům se má nabídnout alternativní výurka a má se s nima jít ven. Klimatizované třídy vyhláška neřeší. A nikomu se nechce jít zdechnout z klimatizovaných prostor do výhně ulic, protože dle našeho zákona je to tam lepší.

13. 6.

Když už si myslím, že mě nemůže ničím překvapit, dokáže mi opak. Včera chtěla sestra přijít. Během hodiny, co se u mě zdržela, si sbalila rodný list a celou dobu mi líčila, co je nového u nich ve škole. O svatbě ani slovo. Večer mi poslala zprávu, jestli mám čtrnáctého čas, abych se stavila, že by pozvala i X (moje kamarádka). Odepsala jsem, že zítra odpoledne učím. Odepsala, že až v září. Tak jsem napsala, že tam ještě neučím. Dnes vysvětlující zpráva: to je den po svatbě a Y (druhá sestra) tam nechce být sama, tak že by nás pozvala. Tak TOHLE je prosím první zpráva o svatbě...

PS: Naši od ní pořád nic nevědí, ale mamčina bývalá spolužačka už je zvaná. Jo, je to miláček.

edit: Večer jsem měla v chatu hafo omluvenek, že nevěděla, že nevím (no, když mi to neřekne, tak holt nevím, pokud se jako oznámení nebere, když za mnu přiběhne sekretářka s tím, že ty víš, že se berou?), že se omlouvá, že to brala automaticky, že jsme zvaní a tak. Takže teda nakonec na svatbu jdem. Ale dobře mi z toho dopoledne fakt nebylo.

12. 6.

Dospěla jsem do bodu smíření se s podkrovním peklem. Koupila jsem si velkej větrák.

11. 6.

Když se cítíte pod psa a váš oblíbený a spolehlivý sběratel autogramů nahodí slevy...

7. 6.

Má současná výuka ve třetím ročníku v podstatě vypadá tak, zez namátkou vyberu probranou látku a probírám ji jako poprvé...

6. 6.

Když se termín svatby vlastní sestry dozvíte náhodou od kolegů v práci...

4. 6.

Včera jsem si šla do drogerie u školy koupit vlčené ubrousky na brýle. Prolezla jsem prodejnu, a nenašla. Dnes jsem šla kolem drogerie cestou ze cvičení, tak jsem si řekla, že bych se mohla podívat, jestli je nemají. Prolezla jsem celou prodejnu - koupila jsem si troje tampony, dvě voňavky (akce) a bombičkové pero. Na pokladně jsem se potom zeptala, jestli mají ty vlhčené ubrousky na brýle, když už tam speciálně kvůli nim jdu...

3. 6.

Kdybych ty výkony, co jsem schopná podávat po termínu nebo na poslední chvíli, byla schopná podávat průběžně a včas, jsem pracant roku v celým městě.

A teď si jdu udělat svačinu do práce, to musím s předstihem, protože nám v kuchyni umřelo světlo a potmě to nezvládnu.

28. 5.

Včera o půl jedenácté večer na nádraží v A: "Do B."

Mladík kouknul na obrazovku, na mně a řekl: "Ale tam už vám nic nejede."

"Jede. O půl dvanáctý do C, v jednu v C a po čtvrtý do B." A o půl šestý ráno jsem v B.

"Jo. Tohle jede."

No, já taky nejsem odvařená, ale je to jedinej způsob, jak se dostat do cíle včas, umýt se na chvilku padnout a stihnout práci.

Ve vlaku revizorka: "Ale víte, že končíme v C, že jo?" Jo...

V C problém. Ty mrchy zrušily nonstop. Takže přes tři hodiny čerstvej vzduch, naštěstí se vypršelo, když jsem jela do A. Ano, byla možnost do tří do bowling baru, ale tam bylo vedro už za dveřma a banda ožralejch pubertálních dementů. Takže čerstvej vzduch.

Shrnu.

Spala jem dvě hodiny, do práce dorazila o hodinu později (protože první hodinu neučím, tak jsem se rozhodla, že spím), ale Frankenstein (NT LIve) i podvanácté stál za to.

27. 5.

Měla jsem jet s kolegyní v červnu na víkend do Berlína. Dnes mi poslali mail, že se z důvodu velkého zájmu akce přesouvá na červenec. Tak si teda nechám vrátit peníze, protože, světe, div se, na prázdniny už něco mám. Ale jako obchodní strategie je to super - máme velký zájem, tak to odsunem jinam, nazdar.

21. 5. (2)

Vision: A kde je ovládání k tý časomíře?

Já: No, to prostě vstaneš, dojdeš k tomu a pustíš to.

Dnes můj top z maturit: "Jeho díla jsou bohatá na jeho slovní zásobu." No, proti tomu se nedá namítnout ani ň.

21. 5.

Maturujeme. Dozvěděla jsem se, že jsem se v podstatě narodila během národního obrození. Moc mi to teda nepřidalo.

19. 5.

Pořídím si leguány, budu se s nima dělit o své jídlo a budu mít armádu draků chrlících oheň. Aneb já se ten pepř prostě odhadnout nenaučím a nenaučím!

3. 5.

Brácha mi zakázal spoilerovat mu cokoli ohledně Avengers. Včera před půlnocí mi volal, že jsem mu mohla říct, že tam není žádná potitulkovka. Mohla, no... on nechtěl spoilery...

30. 4.

O úvazek přijdu, protože mi hošan skončí, o hodiny přijdu, protože mě ředitel posadí k maturám, kde ze zákona ani být nesmím, a jazykovku musím zrušit, protože si ten pi*us vymyslí porady...

15. 4.

Život prostě tak nějak jde... A pak se v jednu chvíli úplně všechno ze*ere.

10. 4.

Dnes se mi asi na pět minut podařilo sjednat v mé spojené hodině na základce klid. A zvládla jsem to sama. Chlapcům, co tradičně nejvíc rušej, jsem upřímně řekla, že už se těším, až je přijmem na střední školu a budeme je konečně moct vyhodit...

PS: Pokud u starších článků narazíte na situaci, že nemůžete komentovat, tak proto, že místy jsem to byla nucela ukončit, protože mi tam chodila spamovat půlka Ruska. A to je hodně spamerů.

5. 4.

Až se budu chtít škole pomstít, udělám si diplom z angličtiny.

4. 4.

Vždycky jsem si myslela, že do práce člověk chodí, aby si vydělal. No, evidentně já tam chodím, aby mě to zruinovalo.
Mám zas nový boty, v sobě dva panáky a sklenku vína a začínám se zas cítit fajn.

2. 4.

Jedna příhoda za všechny o tom, jak chodím včas. Dneska jsem dorazila do fitka o dvacet minut dřív, slečna na recepci na mě vykulila oči, "Co dneska tak brzo?!".

Já tam totiž většinou mívám kurzy, takže dobíhám tak akorát. Dneska jsem měla mít nový kurz, takže jsem místo svého obvyklého cvičení musela zvolit jiné o hodinu později. Na paní jsem čekala 25 minut, pak jsem napsala řediteli, že už to asi nemá smysl a že už jdu. On jí pak volal a napsal mi, že prý to paní ruší, že tam nebyl ani učitel. No nevím, kde baba čekala, já mám několik svědků, že jsem tam fakt stála před učebnama jak tydýt a děsila jsem angličtinářky, když jsem se jich ptala, jestli nejdou na němčinu. Dokonce jsem několikrát slezla i dolu ke vchodu, jestli nestojí tam. Ovšem pokud stála na dvoře nebo na ulici, tak tam jsem fakt nelezla. Žlučí mi hnula pěkně, ale zase na druhou stranu aspoň mám alespoň v úterý chvilku volna.

31. 3.

Když vám ředitel pošle v deset večer mail, že druhý den musíte od 12.50 být na poradě, a vy tou dobou máte hodiny jinde... Tohle vážně miluju. Nechám si volný středy, protože celý roky byly porady ve středu. Tak to umělec šoupne na pondělí. A pak posílá programy v neděli v noci, takže pak je člověk všude za neprofesionálního blba.

25. 3.

Povinné školení. Čtyřhodinové. Do šesti večer.

Čtyři hodiny života v h a j z l u.

Jsou dva typy školení, co nenávidím.

1) Školení začínající větou "Tenhle seminář povedete vy". Nad tím jsem se tu rozčilovala už jednou. Když se někam přihlásím, tak proto, že se o tom chci něco dozvědět, a chci, aby mi to někdo řekl. Když mě na to přihlásí škola, jdu tam s tím, že se snad něco dozvím, ale rozhodně ne proto, že chci dělat debila před učiteli z celýho okresu. Fakt, inovátoři, vážně si myslíte, že tohle "oživení" je k něčemu?
2) Školení končící větou "Tak máte otázky k zamyšlení". Většinou se jedná o otázky, nad kterými stejně dumáme každý den, kde tápeme a chceme pomoct. A i si tomu přednášejícímu řekneme o konkrétní rady. A výsledek nula. Prostě jen čtyři hodíny sedíme, posloucháme něco bez hlavy a paty, co se motá v kruhu a k ničemu to nevede. Jediná použitelná rada, nic. Na tohle vážně získává NIDV akreditace? Za tohle jsou ti lidi placeni? Za tenhle nesmyslný stand up?

Snad když máme konkrétní dotazy, konkrétní problémy, co řešíme i několik let, a najednou na to dostaneme odborníka, tak se snad dá očekávat, že chceme alespoň nějakou odpověď, že úsěch semináře nespočívá v tom, že si naformulujeme už stokrát naformulované dotazy. Nebo jsem snad blbá a něco mi uniká? Jsem unavená z tohohle mlácení prázdný slámy. A nemám ani sílu tvářit se jinak. Takhle otrávená a frustrovaná jsem dlouho z ničeho nebyla. Ty čtyři hodiny jsem klidně mohla čučet do zdi a bylo by to intelektuálně přínosnější.

A samozřejmě na konci semináře výjimečně žádný evaluační dotazník s připomínkami. Někdo asi ví, kam si to může strčit...

Harry Potter - Don't You Worry Child

14. 3. (2)

Právě na mě na facebooku vyskočilo tohle.

Hádejte, co už mám objednáno :-D

14. 3.

Od včerejška se všichni prohlížíme, jestli nám nenaskočí vyrážka. Dneska přišla zpráva, že kolegyně spalničky nemá. Je v nemocnici na infekčním a nevědí, co jí je. Hypochondr ve mně neví, jak se zařídit.

Včera jsem padla ani ne v deset. Bylo to jedno, protože jsem do půlnoci stejně nespala a kašlala. Ráno klasicky mrtvá, a když mi slečna z jazykovky napsala, že by dneska zrušila hodinu, protože mají ve škole chřipku a jí je blbě, skoro jsem jí poslala milostnej dopis.

13. 3.

Ráno jsem se vzbudila - unavená, bolest hlavy, červené oči, bolest v krku, kašel, rýma. Přijdu do školy a dozvím se, že kolegyně zůstala doma, protože spalničky. Hned je mi líp.

9. 3.

Tenhle týden mě všichni štvou.

Mám nový triko, boty a objednaný kalhoty.

6. 3.

Měla jsem docela obavy, abych nedostala tu ďouru k úhradě. Hned ráno mě odchytila zástupkyně, ja. k vypadám a jestli jsem naštvaná. Nechápala jsem proč, ale naštvaná jsem lehce byla, protože prasata na koleji. To ji ale zas až tak nezajímalo. Pak mě chytil ředitel, že ho docela poplašil můj včerejší mail, že se byli hned ráno dívat v učebně a všechno v pořádku (všechno funguje a koberec je čistej), tak jak jsem na tom já, že mu docela spadl kámen ze srdce, že nechci vyplňovat pracovní úraz. Studenti, kolegové a sekretariát se mi smějou ještě teď.

5. 3.

Po několika letech ve školství jsem konečně dosáhla toho, že studentstvo se zaujetím sledovalo každý můj krok. Doslova. A to měli práci, takže si mě ani všímat neměli.

Hodina němčiny, mé spojené ročníky. Ve spojených ročnících mám skupinku, co přišla v průběhu studia a nikdy němčinu neměla - nebo to alespoň tvrdí, ale podle toho, co dělají, tak jim věřím. Jedu s nimi od začátku. Takže jsem zadala práci standardním studentům a maturantům a začala vykládat novou látku začátečníkům. Samozřejmě píšu na tabuli - to je prostor, kde spousta učitelů prostě pořád jenom couvá do strany, aby nepřekáželi studentům, ale zároveň se s nimi snaží udržovat kontakt. Takže si tak couvám - a najednou děsnej praskot a jsem pod podlahou. Máme totiž vedle katedry vyndanou jednu dlaždici a v díře v podlaze jsou zásuvky a kabely. Doteď byla díra vedle katedry, takže jsem couvala a vždycky to naprala do stolu - sice mám od toho boky samou modřinu, ale jinak v pohodě. Teď někdo katedru o dvacet čísel posunul a díra začíná už před ní. Během dvou minut jsem tam málem zahučela ještě jednou, ale nějak jsem to ubalancovala s prapodivným tanečkem na hraně.

Potom jsem si sedla. Povídáme s maturanty a najednou za mými zády rána. Květináč. Ono se totiž stále topí, děti málo větraj. Když přijdu do učebny odpoledne, je tam mdlo. Když otevřu větračku, není to znát, když otevřu naplno, děti mi skuhraj, že je jim zima. Tak jsem otevřela a založila okno květináčem, aby to nešlo do krajní polohy. Jenže ono fouklo. Silně fouklo. Květináč na koberci, čerstvě zalitej, bahno a louže pod ním. A spousta strašně veselých studentů: "To kdyby viděla paní zástupkyně!" (to jsou její kytky), "To až uvidí paní uklízečka!" (furt s nima bojujem, že dělaj děsnej bordel), prostě nádhera.

Takže jsem půl hodiny po škole ještě drhla koberec, aby se to zítra nerozšlapalo, a pak psala řediteli a zástupkyni, co jsem dneska vyváděla. Ono se to těžko zatlouká, když máte dvacet svědků.

A to už na mě v téhle skupině letos jednou spadla tabule...

1. 3.

Zkuste hádat, co jsem tak dneska při vlahém večeru dělala.

Stála jsem na dvoře jazykovky a čekala, až půjde správcová uklízet učebny, aby mě pustila do bytu, protože jsem šla vynášet odpadky po zdejších prasatech a klíče jsem si nechala na pokoji. Do budovy jsem se sice dostala, ale jen ke dveřím bytu, dál ne. Zvonek totiž nezvoní. Ano, na začátku roku jsem si tu stěžovala, že se občas spouští sám od sebe a nechce zdechnout - tak teda zdechnul. Na bytě byli lidi na jednom pokoji, jenže když nezvoní zvonek, mám smůlu, klepání nikdo neuslyší. Takže já jejich sexuální život poslouchám furt, ale když by jednou mohli být i k něčemu, tak zas nic. Číslo na správcovou nemám - visí na nástěnce - v bytě. Za zamčenými dveřmi. Na nástěnkách po chodbách je akorát, že máme třídit a máme k tomu kontejnery na dvoře. Nemáme. Protože se mi nechtělo sedět potmě na schodech a čekat, jestli jeden z těch dvou nepůjde náhodou na záchod, že by mě třeba slyšel klepat, šla jsem radši dolů čekat, až odněkud vyleze správcová a pustí mě. A když si postěžuju smskou kamarádovi, jak trpím, tak mi napíše, že doufá, že mě zachrání nějaký rytíř na bílém koni nebo rudá armáda...

24. 2.

Už se nám úplně postavila ouška. Včera jsme ještě měli lehce špičky dopředu, ale dnes už nám ouška stála ukázkově. Teď se ještě naučit nežrat moji sukni. I když už ji má slíbenou do pelechu. Ještě párkrát a je její, mám díry až pod zadek.

17. 2.

Dnes jsem byla na nákupu a vedle potravin jsem si koupila i Frisco. A PANÍ PRODAVAČKA PO MNĚ CHTĚLA OBČANKU! PO MNĚ!

(Pro vás, co mě neznáte - pro nás, co už tu plnoletost složíme skoro dvakrát, je to na zápis do deníčku a zítra se tím hodlám chlubit ve škole.)

13. 2.

Je po desáté večer. Zaklapuju notebook a říkám si, že jdu do sprchy a spát. V tu ránu mi zvoní telefon. Ředitel. Samozřejmě se leknu, co jsem vyvedla nebo neudělala. Nic, dobrý. Mám jít do školy, zamkli nám tam naši novou kolegyni, a pustit ji na svobodu.

10. 2.

Někdy si říkáte, co byste si bez některého člověka počali - a když je pryč, říkáte si, co vlastně tak dlouho ve vašem životě dělal.

7. 2.

Už se vám někdy stalo, že jste se probudili a všechno dávalo naprostý smysl, všechno bylo křišťálově jasné, všechno bylo tak, jak má být?

A pak jste se doprobrali a mozek začal pracovat a bylo po všem...

Jinak dnes je Harry Potter Night - 22 let od chvíle, kdy to všechno začalo.

1. 2.

Něčí nepřítomnost je opravdu citelně znát.

Moje kolegyně si dnes vzala dovolenou (jsou pololetní prázdniny) a já zůstala v kabinetu sama. Takže jsem dostala vynadáno, že je tam děsná morna. (Já ráno otevřu, abych vyvětrala, pak dorazí kolegyně a zavře. K téhle fázi jsme se dnes nedostali, protože mně tam zima není.)

29. 1.

Vloni jsem kamarádovi posílala přání k narozeninám - objevila jsem taková retro přání přímo s rokem narození, kde jsou nejrůznější zajímavosti z toho kterého roku. Sice jsem ho objevila čtyři měsíce po jeho narozeninách (k narozeninám samozřejmě dostal), tak jsem mu ho poslala coby takový pozdrav. Když nic, aspoň překvapilo :-D Navíc bych ho do těch dalších zase ztratila.

Včera jsem objevila z této série přání se svým rokem - takže v roce, kdy jsem se narodila, Michaelu Jacksonovi chytly vlasy od pyrotechniky při natáčení reklamy na Pepsi. A jsem stejně stará jako tetris. Jen abyste věděli...

27. 1.

Já včera: "A když jsme stavěli na nákup, tak jsme se šly vyvenčit na parkovišti a udělaly jsme loužičku."

Táta: "Jako obě? He he he."

Táta dnes ráno: "Byli jsme venku a tam jsme se tak pěkně vykadili. Jenomže pak jsme to začali žrát, tak jsme šli domů."

Já: ...

26. 1.

Přivezli jsme si malou princeznu. Buď to kouše, nebo to spí. Ale je nádherná.

(PS: Jen aby bylo jasno, štěně jsme si přivezli, nemám mimino.)

22. 1.

První týden v lednu jsem chytla nějakej mor a migrénu a usnula ve škole.

Druhý týden přišla má oblíbená myomová alotria.

Třetí týden jsem v pondělí smrkla a asi si protrhla ucho. Celý den jsem bolestí skučela, po dvou dnech si koupila kapky, ucho přestalo bodat, zalehlo a v sobotu jsem začala zase slyšet.

Čtvrtý týden (tento) se mi odštípl zub. Sám. Prostě jsem přišla z hodiny a stěna zubu pryč.

Nemůžu se dočkat, co bude příští týden.

8. 1.

Matematika:

- Teda jestli tohle spočítám, tak si podám přihlášku na matfyz.

- Až tak, jo?

- No, zatím jsem to sotva přečet.

PS: Zdravím čtenářku prvního dílu a děkuji za komentář. :)

6. 1.

Dopoledne jsem u nás doma zlomila na sněhu hrablo. Večer přijedu do města, kde pracuju - ani vločka. Jak jinak.

Edit: Že dělám věci na poslední chvíli? OK. Ale když je dělá šéf, staví to moje "na poslední chvíli" na zcela novou úroveň. Tak třeba teď (v neděli po 22. hodině) jsem se dozvěděla, že zítra dělám rozdílovku. Takže musím jít vytvořit rozdílovku. Ha ha.

4. 1.

Ačkoli jsou prázdniny, respektive ředitelská volna, od včerejška už jsme museli dřepět ve škole. Takže včera jsem si za celý den ve škole přebrala hromádku papírů. Večer jsem byla unavená, ale ještě jsem vyrazila na cvičení (už to nešlo zrušit), pak jsem si připravila večeři, vynadala ji z trouby, přikryla a padla do postele. Na ráno jsem si nařídila budík, abych stihla v klidu posnídat svoji večeři. Vzbudila jsem se půl hodiny před ním bolestí v krku. Zabalila jsem si krk do ručníku. Přidala se k tomu hlava. Hodinu po budíku jsem vylezla na snídani. Vzala jsem si dva prášky a vyrazila s hodinovým zpožděním do školy. Během celého dne jsem zaevidovala 12 knížek (práce na 20 minut) a mezi tím polehávala na stole (mimo chvíle, kdy jsem polykala další prášky). Po jedenácté jsem přes sebe hodila sako, abych byla ve tmě. Vzbudila jsem se po jedné a řekla si, že pro dnešek už na to dlabu. No, ale hlavně že jsem musela být v práci. Bohužel jediné, co se dá říct, že jsem tam byla.