25. 3.

Povinné školení. Čtyřhodinové. Do šesti večer.

Čtyři hodiny života v h a j z l u.

Jsou dva typy školení, co nenávidím.

1) Školení začínající větou "Tenhle seminář povedete vy". Nad tím jsem se tu rozčilovala už jednou. Když se někam přihlásím, tak proto, že se o tom chci něco dozvědět, a chci, aby mi to někdo řekl. Když mě na to přihlásí škola, jdu tam s tím, že se snad něco dozvím, ale rozhodně ne proto, že chci dělat debila před učiteli z celýho okresu. Fakt, inovátoři, vážně si myslíte, že tohle "oživení" je k něčemu?
2) Školení končící větou "Tak máte otázky k zamyšlení". Většinou se jedná o otázky, nad kterými stejně dumáme každý den, kde tápeme a chceme pomoct. A i si tomu přednášejícímu řekneme o konkrétní rady. A výsledek nula. Prostě jen čtyři hodíny sedíme, posloucháme něco bez hlavy a paty, co se motá v kruhu a k ničemu to nevede. Jediná použitelná rada, nic. Na tohle vážně získává NIDV akreditace? Za tohle jsou ti lidi placeni? Za tenhle nesmyslný stand up?

Snad když máme konkrétní dotazy, konkrétní problémy, co řešíme i několik let, a najednou na to dostaneme odborníka, tak se snad dá očekávat, že chceme alespoň nějakou odpověď, že úsěch semináře nespočívá v tom, že si naformulujeme už stokrát naformulované dotazy. Nebo jsem snad blbá a něco mi uniká? Jsem unavená z tohohle mlácení prázdný slámy. A nemám ani sílu tvářit se jinak. Takhle otrávená a frustrovaná jsem dlouho z ničeho nebyla. Ty čtyři hodiny jsem klidně mohla čučet do zdi a bylo by to intelektuálně přínosnější.

A samozřejmě na konci semináře výjimečně žádný evaluační dotazník s připomínkami. Někdo asi ví, kam si to může strčit...