Paccia Domna: Carnage - dojmy z filmu

Skupinka dětí v parku. Slovo dá slovo a děcko bez klacku přijde o zuby. O co šlo? Kdo ví. Děcka se perou pořád a nepotřebují k tomu hluboké filozofické důvody. Jenže pak nastupují rodiče…

Roman Polanski vzal hru Yasminy Reza, zavřel do bytu Christopha Waltze, Kate Winslet, Jodii Foster a Johna C. Reillyho a vznikl film Bůh masakru, konverzační komedie, ze které mrazí, drama, nad kterým se smějete, ale někde hluboko cítíte, že je to smích zoufalý, protože veselé to není. (I když za námi v kině seděl chlap s hlubokým hlasem, co se řezal celou dobu.)

Čtyři intelektuálové se sejdou v jednom bytě - rodiče "oběti" pozvali rodiče "útočníka", aby událost společně sepsali a vyřešili v míru jako civilizovaní lidé. A v podstatě se daří - rychle sepsat, s dětmi si to vyřešíme, jsou to děti, to se stává, škoda, že jsme se nesetkali za jiných okolností, vy píšete?, to je milé, mám koláč, dáte si? Jiní by na sebe křičeli, ale my jsme inteligentní lidé, vy jste milí, my jsme milí a chápaví, tohle zvládnem. Náš syn je grázl. Omluví se? Samozřejmě, nedáme mu na vybranou. Ale to musí vzejít od něj, musí se uvědomit… Je to dítě, jaké uvědomění od něj čekáte? Krásné tulipány, za dvacku, nádhera.

Několikrát na odchodu, ale vždy zase zataženi zpět. K Alanově (Christoph Waltz) nelibosti, který po celou návštěvu stále jen telefonuje - je právník a řeší kauzu. Je to neslušné? On sem přece nechtěl. Byl k tomu donucen. Ukázat dobrou vůli. Moment. Ano, Waltre? Představ si, o těch vedlejších účincích věděli už nějakou dobu… Přiznal, že kluk je maniak. Kluk se omluví. Zuby vám zaplatíme. Jdeme.

Ale se zase se vrací. Jedna poznámka, na kterou je nutno zareagovat, slůvko za slůvkem, "nevinné" poznámky, vtípky - a rouška civilizovanosti mizí.

Postupně odhalujeme, že útočník možná měl nějaký důvod ke svému činu, že oběť nebyla tak nevinná, ale na tom nezáleží. Dávno nejde o děti. Možná o ně nikdy nešlo. Tak o co? O morální převahu? My vám ukážeme, že my se chováme lépe a civilizovaněji než vy? My to přece chtěli řešit v klidu…

Nancy s Alanem, kteří přišli v míru, vše odkývali (skoro), už v míru nejsou. Penelope s Michaelem Foster, Reilly), kteří je v míru přijali, mají do klidu taky daleko. Masky padají a skutečné charaktery se vyjevují v celé nádheře. Mít klacek, neskončilo by jen u zubů. Řeší se život, principy, morálka. Za civilizovaností je nakonec vždy jen člověk a jeho malost.

Na počátku by divák mohl cítit sympatie s Penelope a Michaelem (rodiče oběti). Většinou přece cítíme s utlačovaným, ne? Ona - možná trochu řešitelka s ideály o umění a lidské společnosti, to ona se chtěla sejít a problém smírně vyřešit. Snad dokázat, že civilizovanost existuje. On - no, jak může působit někdo s tváří J.C. Reillyho? Dobromyslný, možná trošku prosťáček, bez ambicí, nekonfliktní, snad i podpantoflák poslouchající svou dominantnější manželku.

Naproti tomu Nancy, možná trošku upjatá, upravená dáma v kostýmku, možná zanedbává své dítě kvůli práci… Vše odkývá, nehádá se. Je jí to jedno? Bude to vůbec řešit? Proč s nimi nechce víc spolupracovat? Jejich dobře míněné rady jako by jedním uchem pouštěla dovnitř a druhým ven. A Alan? Ano, ano, máte pravdu, náš kluk je maniak, já sem nechtěl, jdeme. Moment - Ano, Waltre? Ať se k tomu nevyjadřují a jen ptají se, kdo požádal o tu analýzu, že se tu tak náhle vzala… Ano, hned mi zavolej.

Postupem času se ale uhlazenost vytratí.

S Penelope jsem měla od počátku největší problémy. Nevadí mi lidé bez zájmu. Vadí mi lidé dávající najevo svou dobrosrdečnost, mírumilovnost a snahu vše v poklidu a inteligentně řešit - a dávat tak najevo, jak jsou nade mnou na výši. Zastávám názor, že když jsem mírumilovná, tak je to na mně vidět a nikomu necpu. Když to někomu musím cpát, asi tu existuje něco, proč tak na jiné nepůsobím… Herecky tu Jodie podala úžasný výkon. Ty naběhlé žíly, její výraz… Věřila jsem jí každou hysterickou scénu. Krásně zahrané pokrytectví. Syn, jehož tak zoufale bránila (nebo spíš nějaká vyšší idea oběti), šel stranou, sotva Kokoška a Bacon (krásně naaranžovaní v obýváku na stolku s tulipány) utrpěli… no, řekněme nehodu.

Nancy na začátku působí jak manažerka. Vše odsouhlasí, aby to měla co nejdříve smírně za sebou. Hlavně racionálně a nevzrušovat se. Je ochotná odkývat svůj podíl na vině, koneckonců to byl její syn s tím klackem. Ale vše má své meze. Nehodlá akceptovat zdánlivě nevinné narážky a nakonec se vrhá do boje obhájit svůj styl života. A každou volnou chvíli starostlivě kontroluje svůj make-up. A manžel ji vytáčí svým věčným telefonováním. Jako skoro všechny.

Alan pro mě od začátku stojí lehce mimo. Nechtěl to řešit, ale snad v rámci dobrých mezilidských vztahů, snad aby měl pokoj, přišel. Na dohadech se moc nepodílí. Telefonuje. Právník každým coulem. Ví, že jeho klient nese vinu, ale vymýšlí strategie k obhajobě. Nebo spíš k protiútoku. Je cynik? Nemá morálku? Je právník, morálka je luxus. Kdyby se řídil tím, co je obecně považováno za správné, nemohl by své povolání dělat. Trpí výčitkami? Ne. Ze svého úhlu vidí situaci a klidně si mě ukamenujte, ale jeho stanovisko je mi nejbližší.

Michael. Dobrosrdečný, submisivní, nekonfliktní? Časem se ukáže, že jako kluk měl taky svou partu a taky se prali, takže možná z tohoto důvodu na tenhle konflikt, ze kterého jeho syn nevyšel zrovna vítězně, nepohlíží tak fatalisticky jako jeho žena. Rovněž mě zarazila jedna věc v chování ke své matce, která také dává tušit, že to s tou svatostí zase nebude tak horké. (Na křečka kašlu.) Tato postava pro mě byla jediná, kterou jsem za tu chvíli v kině nedokázala nikam zařadit a udělat si o ní obrázek. Zdálo se mi, jako by klouzal mezi jednotlivými polohami, aniž by se k nějaké přiklonil. Ve výsledku tak pro mě stál asi nejvíc mimo celý konflikt, protože i Alan si stál na svém a ze své pozice neustoupil.

Po všech stránkách pro mě byl tento film velmi milým překvapením. Christoph Waltz opět exceloval, jeho mimika a poznámky neměly chybu, pro mě byl bezesporu ozdobou tohoto filmu a bez něj by byl film o mnohé ochuzen.

Že jsem postavy nepopsala důkladně a mnohé aspekty vynechala? No samozřejmě že ano. Ani jsem neměla v úmyslu podat tady detailní psychologický rozbor. Film mě zaujal, a tak jsem chtěla jen lehce nastínit proč. Můžete souhlasit, můžete nesouhlasit, ale to je tak jediné, co můžete. Každý máme vkus jiný, kdybychom neměli, bylo by to pěkně na nic.¨

Že se z látky dalo vyždímat víc? Ano, dalo. To jde ale vždycky. Nikdy není možné natočit/napsat něco tak, aby to všem vyplnilo všechny představy, co by to mělo obsahovat.

Že tam mnohé nebylo dořešeno? Že postavy v některých ohledech zůstaly "neprůhledné"? Asi ano. Mně osobně to nevadí. Nepotřebuju mít vše explicitně řečeno, vše vyřešeno, vše popsáno a identifikováno. Mám ráda občasnou nejistotu ohledně motivů, nevadí mi odcházet z kina s otazníkem v hlavě a vnitřní potřebou si problém dořešit a zodpovědět si ho sama. Film zobrazuje mezilidské vztahy, strhává vnějškovou uhlazenost a nahlíží pod ni. Každý člověk vidí vztahy jinak, jak tedy podat úplnou odpověď? Jistě, existují obecné modely, na kterých stavíme, ale ani těchto koster se nemusíme držet. A odpovídat z pozice univerzálních modelů? Moralit je všude, kam se podíváme, přehršel. Bůh masakru si neklade za úkol hodnotit, odsuzovat, jen poodhalí roušku, nastaví zrcadlo a veškerá hodnocení nechá na divákovi. Pokud se mu hodnotit chce. Taky se může jen zasmát, jak se zástupci inteligence dovedou zhádat.

dva sofistikované manželské páry sepsaly zprávu pro pojišťovnu a v přátelském duchu se loučí. nikdo ale neodejde.

jdeme, jdeme...

tahle se taky tvářím hodně často

alan a nancy.

přátelský rozhovor a tulipány

alan s nancy

hluboký a cituplný vztah

mobil a whisky

kate winslet jsem si jako herečku oblíbila až někdy kolem předčítače, kde byla úžasná. do té doby jsem ji měla spojenou hlavně s titanikem, který jsem protrpěla a našeptávala leonardovi, ať už konečně umře... a on tři hodiny nic...