4. kapitola

Pád 3 4. Původně jsem počítala s tím, že kapitolu dodám až o víkendu, ale protože tady včera byla rekordní návštěvnost, tak vám chci moc poděkovat. Nevím, jestli za to mohl Munch nebo Severusovy narozeniny, každopádně děkuju.

---

Už dobrou půlhodinu jsem stála v koupelně a strnule zírala do zrcadla.

V noci mi možná tváří v tvář vlkodlakovi život před očima neproběhl, ale tváří v tvář sama sobě něco probíhat začalo. Mohla jsem s čistým svědomím říct, že setkání s Lupinem ve mně - a na mně - zanechalo nesmazatelné stopy. Kdybych chtěla, byla bych schopná poreferovat o velikosti vlkodlačích zubů, o vzájemné vzdálenosti jeho drápů… Na to jsem ostatně měla i důkaz. Koukala jsem na sebe a se zpožděním mi celá věc začala docházet. Mohla jsem umřít. Zase. Skončila jsem v cizí posteli a dotyčný trpělivě počkal, až se proberu (případně jestli se proberu). Zase. Můj život se ocitl na nějaké zakleté komické spirále. V mých vztazích k mužům je něco patologického.

Už nějak dlouho jsem nemrkla.

Mrkla jsem a pokračovala v zírání.

Mohla jsem umřít ve škole. O prázdninách. Cestou z hospody. Potupný!

Vlkodlak v Bradavicích jako učitel obrany proti černé magii! Buď Brumbálovi definitivně přeskočilo, nebo má opravdu zvrhlý smysl pro humor. A pak že my ze Zmijozelu jsme nevypočitatelní… Ve srovnání s Nebelvírem máme co dohánět. No, teď se můžu učit od mistrů, když už máme zase původního ředitele na svém místě.

Další mrknutí.

Ještě nikdy jsem se nemusela k mrknutí nutit nebo nad ním přemýšlet

Roztřásla se mi kolena. MOHLA JSEM UMŘÍT, ZATRACENĚ! Na co Brumbál zase myslel, když ho napadlo tohle?!

Někdo zaklepal. Dost nahlas. Asi už chvilku klepal, ale protože jsem byla v koupelně, neslyšela jsem. Ale momentálně bych možná neslyšela, ani kdybych stála hned za dveřmi. Jen o vlásek jsem unikla smrti. Na svém pracovišti. Na tom nejbezpečnějším místě v celé Británii. Údajně. Asi bych se měla začít rozhlížet někde jinde. Zamotala jsem se do županu a šla se podívat, co mi kdo chce. Jestli je to Brumbál, tak ho praštím dveřmi.

Nebyl.

K mému nezměrnému překvapení stál za dveřmi Severus a držel pomeranč.

Zamračila jsem se na ovoce, ale nakonec jsem usoudila, že to by k ničemu nevedlo, a mračila se radši na toho, kdo ho přinesl.

"Odkdy klepeš?"

"Od té doby, co zvažuju, jak velká je tu šance, že budeš za měsíc výt na měsíc v novém kožichu. V tom případě mám plánu udržet harmonické vztahy, než budu mít jistotu. Ovoce?"

Srdce mi spadlo snad až někam ke kotníkům. Asi jsem taky právě dostala astma. Nemohla jsem se nadechnout. Asi se mi zastavilo srdce. Pár úderů každopádně vynechalo. Merlinemerlinemerlinemerline! Tolik jsem se soustředila na šok, že bylo skoro po mně, že jsem si neuvědomila, jaké tohle setkání mohlo mít důsledky.

Zavrávorala jsem dovnitř a opřela se zády o zeď. Barvou jsem s ní skoro splynula.

Severus si to vyložil jako pozvání a vešel za mnou. Damien zaprskal a zmizel pod skříní, Rufus ale prokázal mnohem více odvahy, když zmerčil, že Severus nepřišel s prázdnýma rukama, a při první příležitosti mu oranžovou kouli ukradl. Severus se ji ani nesnažil uhájit. Můj nedostatek vitamínů ho asi moc nevzrušoval.

Výt na měsíc!

Srst!

Ty hnusné křivé nohy!

Do háje, SRST!

Jestli obrostu, tak Brumbála zakousnu.

A Lupina hned potom.

Jakmile mi srdce zase naskočilo, začalo bušit až neskutečně nahlas. Hučelo mi v hlavě. Srst… Až po chvíli jsem si uvědomila, že Severus mluví. Přes vlastní burácení jsem ho vůbec nevnímala.

"… ale nemusíš mít strach, pořídíme ti boudu vedle Hagridovy hájenky a budeme vás oba, a možná i s Chloupkem, pravidelně venčit."

Nechápavě jsem zamžikala, co to tu mele. Mile se na mě usmál.

"Severusi, přestaň si ze mě utahovat, tohle není vtipný!"

"Jak pro koho," odvětil a v koutcích mu zacukalo.

Odlepila jsem se ode zdi a popadla ho za ramena. Tenhle útok nečekal, takže pro změnu překvapeně zamžikal on.

"Jaká je šance, že… že…" Ani jsem to nedokázala vyslovit. Představa, že ze dne na den změním živočišný druh, není něco, s čím bych se vypořádávala každý den.

"Pokousal tě?"

Vykulila jsem na něj oči.

Jak to mám vědět? V noci jsem uprostřed hradu potkala vlkodlaka. Detaily jsem vypustila.

"Snad ne." Aspoň jsem nikde žádné kousnutí neviděla. "Nebo jo?"

"A jak to mám vědět já? Já tě do detailů neprohlížel. Promiň, jestli jsem se tě tím nějak dotkl, ale dovedu si představit lepší zábavu."

"A můžu… může se ze mě stát… tohle…, když mě nepokousal?"

"Tohle… Z tebe by Brumbál moc radost neměl. Jsou nám rovni, takže o nich mluvíme jako o nich, a ne těch."

"Jenže ze mě v žádném případě nestane on!"

"Pokud tě nepokousal, můžeš být v klidu. A jestli si nejsi jistá, za měsíc se to dozvíš," pokračoval v klidu dál, jako bych ho ani nepřerušila. "Vlkodlakem se stává jen ten, kdo se vlkodlakovi narodí, koho pokousal jiný vlkodlak, nebo kdo…"

"Já jsem taky kdysi tu knížku četla!"

"V tom případě nechápu, co pořád řešíš."

"Ta kniha je stará. Druhy se vyvíjí, ne? Co když už stačí jenom poškrábání?"

Skepticky stáhl obočí.

"Co když si olízl packy?"

Pohrdavě si odfrkl.

"Co když měl sliny za nehty… na drápech?"

"Tohle myslíš vážně?"

"Ne, jen tady tak žertuju, abych ti přišla roztomilá! Zatraceně, co když za měsíc budu… budu…"

"Můj vztah k tobě se nezmění, jen ti pořídím vodítko," odpověděl uklidňujícím tónem, jako by tohle bylo přesně to, co mě v tuto chvíli trápilo nejvíc. Nevěděla jsem, jak to mám chápat, ale nepátrala jsem po tom.

"Přísahám, jestli se proměním, tak si ho najdu a roztrhám ho na hromadu mrňavých štěňat."

"V tom tě bezvýhradně podporuju."

Ve chvíli, kdy jsem byla schopná se naštvat na všechny okolo, jsem začala opět trošku uvažovat.

"Co tu vlastně děláš? A co jsi dělal v noci tam?" vyklopila jsem otázky, ke který dosud nebyla příležitost.

Zalovil v kapse a podal mi malý kelímek zavřený víčkem. Nedůvěřivě jsem si ho vzala a ještě nedůvěřivěji odšroubovala víčko. Uvnitř byla hustá nazelenalá mast. Opatrně jsem přičichla a hned zase ucukla.

"Co to je?"

"To je na ty jizvy. Měly by se ztratit po jednom dvou namazáních. Jsou čerstvé, takže to půjde dobře. Pokud si je nechceš nechat na památku."

Tohle mě nenapadlo. Já se toho mohu zbavit?

Můj pohled rázem přetékal vděkem. Jizev se zbavím a pak seženu někoho, kdo mi vymaže paměť.

"Na tu další to ale nepomůže. Černá magie?"

Ruka mi instinktivně vyrazila k boku.

"Ten, kdo to léčil, to zbabral. Měla sis to nechat ošetřit odborně."

To by Lucius slyšel moc rád.

"Ten, kdo to léčil, mi zachránil život."

"Možná. Ale v léčebných kouzlech se moc nevyznal."

"Nemůžeme nechat tuhle roky starou záležitost plavat? Momentálně řeším jiný problémy."

Pokrčil lhostejně rameny. "Jen jsem se tě snažil rozptýlit."