Jedna povídka na tohle téma tu už byla, ale dávno - a mně to zase nedalo... (Takhle nějak by asi dopadl Potter z povídky Chlap se neptá na cestu.
Uprostřed mýtiny plápolal oheň, kolem něhož postávali v hloučcích Smrtijedi s maskami na tváři. Napětí bylo přímo hmatatelné, naštěstí si díky maskám nemuseli navzájem hledět do nervózních obličejů. Před pár hodinami dal Pán zla Bradavicím ultimátum. Vydejte Pottera a ušetříme Školu čar a kouzel. To přece znělo dobře. Všichni od samého počátku věděli, že se ti dva musí střetnout tváří v tvář. Nebyl důvod to stále odkládat. Muselo k tomu dojít, proč ne teď? Spojit příjemné s užitečným…
Pán zla se pomalu procházel v dostatečné vzdálenosti od plamenů. Byl 2. květen a pobyt v blízkosti tak velkého ohně nebyl zrovna nejpříjemnější, ačkoli zlé jazyky tvrdily, že Temný lord je již spíše plazem než člověkem, takže už přešel od teplokrevných ke studenokrevným, a tudíž by mu to mělo vyhovovat. Ostatně zlé jazyky to nikdy netvrdily častěji než jednou.
"Myslel jsem, že přijde," řekl Voldemort spíš sám pro sebe než pro ostatní. Tak nějak předpokládal, že se chlapec, který byl ochoten vpadnout na Ministerstvo kouzel, ab zachránil svého kmotra, dostaví, aby zachránil celé Bradavice. "Očividně jsem se zmýlil," zašeptal sám pro sebe, ale napětí jeho společníků stouplo, ačkoli druhou větu zaslechli jen ti nejbližší. Na Voldemortově tváři, kterou nekomplikovaly přebytečné rysy jako tváře běžných lidí, byly moc dobře patrné jeho emoce. Emoce, které nikdy z přítomných nechtěl pocítit na vlastní kůži.
"Můj pane," ozval se nejistě jeden ze Smrtijedů. "Možná bychom mohli ještě chvilku počkat."
"Počkat?!" zasyčel Pán zla a namířil na Smrtijeda hůlkou.
Než se odvážlivec stihl rozloučit se svým životem, ozvalo se z lesa zapraskání a tiché zaklení. Pohledy všech se okamžitě stočily jedním směrem. Nic se ale nedělo. Pozorně poslouchali a snažili se identifikovat další zvuky, jestli se jim to jen nezdálo.
Bylo to žuchnutí?
Konečně se z šera vyloupl obrys štíhlé postavy. Trošku klopýtal, ale blížil se k nim, až konečně rozeznali rysy tváře chlapce, na něhož všichni čekali.
"Nezmýlil," zavrčel chlapec poněkud rozladěně. "Uvědomujete si, jak velký je Zapovězený les? Lítám tu už skoro hodinu."
Smrtijed, co ještě před chvilkou tak odvážně promluvil, nyní vycítil svou šanci a němě se stáhl o několik kroků zpět, než si jeho pán vzpomene, co chtěl ještě před pár okamžiky provést.
Voldemort beze slova počkal, až Harry přijde až k němu. Možná to nebyl nejlepší nápad, utábořit se v Zapovězeném lese, ale moc na výběr neměli. Na školních pozemcích by byli na ráně - a Bradavice se stále ještě bránily obsazení. Měli tu přece oheň! Musel být vidět na míle daleko! No, přes stromy asi ne…
Harry se zastavil několik metrů od Voldemorta. Vypadal smířeně - a Pán zla ho nechtěl zklamat. Byla tu ovšem ta VĚC - kdykoli se setkali, dopadlo jejich setkání stejně. Nechtěl riskovat, že si to zase zopakují.
"Bellatrix," oslovil jednoho z mála lidí, co neměl masku. V mžiku stála po jeho boku.
Nedalo jí to moc práce, protože se mu neustále držela v blízkosti.
"Ano, můj pane?" zeptala se dychtivě.
Povzdychl si. Tolik let po tom toužil, snil o tom… Marně. Musel se s tím smířit.
"Udělej to ty. Jestli se o to pokusím já, zase se z toho vyvlíkne."
Žádné komentáře:
Okomentovat