67. kapitola
Sice jsem si umínila, že se tedy na Brumbálovo přání vrátím do Bradavic, když beze mě nemůže žít, že se tu nebudu zdržovat, abych nebyla nucena do společenských interakcí, ale odmítněte chlapa, který k vám přijde, tváří se jako Damien, když uloví myš a přinese vám ji chcíplou a hnusnou do postele. No, to už se dlouho nestalo, protože teď ta potvora nevděčná asi nosí myši Argusovi. Damienova náhražka naštěstí nepřinesla nic chcíplého, ale víno a spoustu omluv za minule, takže jsem večer místo ve Velké síni mezi Severusem a Zlatoslavem strávila v jedné příjemné restauraci, kde neměli ani jeden pokrm z dýní. Bylo to až nepřirozeně dokonalé. Nikde se nevynořila Minerva s tím svým káravým pohledem, odnikud sem nevpadla Gloria nebo kdokoli z té jejich rodiny, nikde žádný Brumbál, žádný Potter (který se mně stejně netýkal), žádní studenti - a když jsem podnikla krátkou exkurzi do Lucasovy mysli, mohla jsem se stoprocentní jistotou potvrdit, že přede mnou sedí naprostý mudla nikterak netknutý magií. Žádné "čtení" myšlenek. To zvládám jen s opravdu maximálním soustředěním - a ještě navíc ne vždy. Sice jsem se o to jeden čas pokoušela, protože jsem si myslela, že tak víc mohu pochopit tu svou věc, ale k ničemu to nevedlo. Mimo toho, že došlo k onomu známému jevu, kdy se všichni v okolí člověka, jenž se učí nitrozpyt, začali učit nitrobranu. Naštěstí jsem nikdy neměla moc tendence ke sdílnosti, takže těch lidí moc nebylo. Ušetřila jsem spoustu lidí před dalším studiem. Ano, jsem úžasný a ohleduplný člověk. A přitom tak fantasticky nezištný…
Merline, jsem Zlatoslav v ženském vydání!
"Řekl jsem něco?" zeptal se Lucas starostlivě.
"Co?" vyhrkla jsem.
"Najednou jsi strašně zbledla."
Ty bys zblednul taky, kdybys došel k podobnýmu závěru jako já právě teď. "Ne, nic. Jsem v pořádku." Zatraceně, stýkám se se špatnými lidmi. A co s tím udělám? Nic! Proč? No, mám své důvody…
I když jakékoli důvody nevypadají tak závažně, když si uvědomíte, že vám kolem ložnice pobíhá něco, co nikdo nikdy neviděl, a proměňuje vám to studenty a kočky v kámen a imobilizuje duchy.
A do ložnice vám leze někdo, z koho byste v šeru na ulici dostali infarkt.
Och Merline, viděli jste někdy někoho trávit rande podobnými úvahami?
***
Většina studentů trávila dny v Prasinkách, první dva ročníky byly zalezlé v kolejích nebo poletovaly kolem hradu, protože počasí se už konečně trochu umoudřilo. Brumbál se tvářil stejně jako vždy, takže Minerva buď mlčela (čemuž jsem moc odmítala uvěřit), nebo tomu prostě nepřikládal váhu (což mi při paranoie vládnoucí ve zdech hradu připadalo neuvěřitelné rovněž). Tak jako tak jsem byla ráda, když opět začala výuka a všichni zase měli svou pravidelnou práci. Sice jsem chtěla během volna opravit pár esejí (nedávno jsem si s hrůzou uvědomila, že mi na hodiny chodí jen samí grafomani), ale moc jsem toho nestihla, protože z nějakého důvodu se mi musel věnovat Lockhart ("Myslíte, že mě lépe vystihuje tato fotografie, kde se usmívám na trola, nebo tato, kde se usmívám na hydru? Tak já tam dám obě."), Severus ("Nemám čtyři ruce a Brumbála si do pracovny nepustím, když nemusím."), Charity, která se zase vrátila od nějakých mudlů a měla spoustu novinek k prodiskutování (svěřte mudlovská studia někomu, kdo má z mudlů oči navrch hlavy… Quirinus to tak nikdy neprožíval…) nebo Rolanda, která dospěla nějakými zvláštními myšlenkovými pochody k přesvědčení, že mě obrušování košťat naplňuje na mé bezútěšné pouti životem, a snažila se mě tímto způsobem rozptýlit, kdykoli se mi ji nepodařilo přesvědčit, že jsem naprosto zaměstnaná žena. Během několika hodin ve mně byla schopná vypěstovat takovou averzi ke slovu famfrpál, jaká se nepodařila ani Severusovi nebo Minervě během jejich neustálých dohadů za celá léta.
"Julie," zastavila mě Minerva na chodbě jednoho krásného slunného dne, když se mi povedlo proklouznout nepozorovaně kolem Rolandy spěchající něco připravit na dnešní utkání. Konečně se jí to podařilo - nestihla jsem jí utéct. Prostě jsem se spolehla na to, že když se dnes hraje famfrpál, bude mít hlavu plnou zápasu, ale protože se nehrálo se Zmijozelem, asi tam zbylo místo i pro mě. Jaká čest!
Odevzdala jsem se do rukou osudu a počkala, co z ní vypadne.
"Mohu vám nějak pomoci?" Nasadila jsem vzorně úslužný tón, patřičně falešný, aby si náhodou nemyslela, že to myslím vážně.
"Profesor Brumbál vám to možná toleruje a z nějakého důvodu vám důvěřuje, ale já nikoli. Záleží mi na této škole a nepřipustím, abyste za našimi zády předávala informace o jejím chodu Malfoyovým." A bylo to tu.
Čekala jsem mnohé, ale ne takhle přímé a nesmyslné obvinění. Za prvé jsem netušila skoro nic o chodu Bradavic, protože mě byrokratické záležitosti nikdy nezajímaly, za druhé mě uráželo, že by si vůbec někdo mohl myslet, že někomu donáším. Ale jistě, já byla zločinný Zmijozel, tak co jiného by si chrabrý a spravedlivý Nebelvír mohl myslet!
Stiskla jsem pevně čelisti, abych překonala pokušení jí hned odpovědět. Opravdu se mě to dotklo. Tohle všechno si o mně opravdu myslí po všech těch letech?
Ale ona tam jen klidně stála s tím svým upjatým výrazem povýšené dámy starší generace a čekala na mou reakci.
"Myslím, že můžete klidně spát," řekla jsem nakonec, pyšná, jak klidně jsem to dokázala vyslovit, i když se ve mně vřela krev. "Hodně štěstí při dnešním zápase."
Nechala jsem ji tam stát a rychle odkráčela pryč, než bych podlehla pokušení a uřkla ji.
Zamkla jsem se u sebe, abych mohla v klidu trucovat, a pustila se do jarního úklidu. Občas mám problémy vyhodit určité zbytečnosti, které jsem během roku nashromáždila. Když jsem naštvaná, tenhle sentiment nemá šanci. Sice občas vyhodím i věci, která bych si za jiných okolností nechala, ale jsem ochotná toto riziko podstoupit. A pokud se něco rozbije, tím líp.
"Ty máš dneska náladu," zkonstatoval ledový hlas pode mnou, takže jsem upustila krabici s kouzelnickými šachy, kterou jsem zrovna držela a chtěla jsem ji přestěhovat o několik polic výše, protože bez Quirinuse se tu stejně válely bez užitku.
Krabice dopadla na zem, roztříštila se a figurky se vysypaly.
Potom se se zvoláním "Svoboda!" rozutekly pod každý kus nábytku, který stál v jejich dosahu.
Skvělé! Dva dny tu budu pobíhat a honit ty černé mrchy. Jako minule. Bílé jsem měla za den, ty se moc neschovají, ale ty černé potvory maskovací… Kdyby aspoň kouzelníci netrávili čas tím, že předměty očarovávají, aby na ně nešlo použít Accio. K čemu nám to je? Neustále se snažíme tvrdit, jak se odlišujeme od mudlů, ale jak můžeme, komplikujeme si život, abychom se dostali na jejich úroveň.
Slezla jsem ze štaflí a vrhla se na kolena, abych obhlédla situaci. Hůlkou jsem vyšťourala dva bílé pěšce zpod jedné skříňky. Protestovali, ale nebylo jim to nic platné.
Namířila jsem hůlku na rozbitou krabici, "Reparo" a strčila je dovnitř. Jeden mi zahrozil zdviženou pěstičkou. Zaklapla jsem víko.
"Bylo zamčeno."
"Už zase je," odpověděl klidně.
"Chceš něco nebo jsi mi jen přišel zpříjemnit den?"
"Nemůžu přijít na kolegiální návštěvu?"
"Když se předem ohlásíš, můžeš."
"Když se ohlásím, zmizíš."
"Chytrý chlapec."
Zavrčel něco nesrozumitelného. Nelíbilo by se mi to.
Podívala jsem se na hodiny.
"Proč nejsi na famfrpálu? Nemají za chvíli hrát?"
Opovržlivě pokrčil rty. "Mrzimor s Nebelvírem? Nemusím vidět všechno."
"Fajn. V tom případě hledej černý, já si beru bílý."
"Nemysli si, že tady polezu po kolenou a budu hledat tvůj nepořádek."
"Julie! Jste tu?" ozval se ode dveří Minervin hlas. Za normálních okolností bych jí neotevřela, ale její hlas zněl opravdu naléhavě, takže jsem tam přece jen došla a otevřela dveře dokořán.
"Ano, Minervo?" Dala jsem si záležet, aby poznala, že jsem stále ještě dotčená jejími nařčeními, ale při druhém pohledu do její tváře ze mě vztek vyprchal. "Co se stalo?" vyhrkla jsem.
"Došlo k dalšímu útoku-"
"Draco!" vydechla jsem zděšeně, jak se mi vybavila ustaraná Cissina tvář.
"Ne," odpověděla trochu podrážděně a mně spadl kámen ze srdce. Snad si toho nevšimla. "Právě jsme našli slečnu Grangerovou. Nesou ji na ošetřovnu. Mohla byste… Ach, Severusi, vy jste tady?"
Koutkem oka jsem zaregistrovala blížící se černý stín.
"Jdu právě na hřiště a pošlu studenty do jejich společenských místností. Musíme jim vysvětlit situaci a přijmout určitá opatření. Potom se sejdeme všichni v ředitelně. Julie, svoláte zatím ostatní kolegy, co nejsou na hřišti?"
Než jsem se stihla vzpamatovat, byli oba pryč. Vyrazila jsem pro Sibylu. Podle mého názoru to byl jediný člověk v Bradavicích, co (kromě mě) necítil potřebu sledovat nebelvírko-mrzimorský zápas… nebo neměl potřebu být tam viděn.
Žádné komentáře:
Okomentovat