59. kapitola

Pád 2 59

---

Vzbudila jsem se s prázdnou hlavou. Ne že bych měla tak nicotné mínění o své inteligenci, to ani omylem (i když nějak závratné iluze jsem si taky nikdy nedělala), ale cítila jsem úžasný klid. Nikdo na mě nečekal, nikdo na mě nemluvil, nikdo po mně nic nechtěl, nebyla jsem vystavená žádným sociálním interakcím, byla jsem prostě sama doma. Ano, doma. Konečně jsem se tu tak začínala i cítit. Snad za to mohlo to okrasné zelí, co jsme včera zaseli na zahrádku (ať to bylo cokoli, stejně z toho Narbymu vyroste mrkev), snad to, že venku začalo mrholit, nebo prostě jen to, že tu nebyl nikdo z Bradavic. Dlouho jsem se dívala do stropu a přemýšlela nad nesmrtelností chrousta, až mě napadlo, že bych mohla vstát. Podívala jsem se na hodiny.

Šest.

Tak to ani omylem.

Přetáhla jsem si peřinu přes hlavu. Jsem mimo Bradavice, je neděle, příliš brzo ráno, zahnala jsem myšlenky na jakékoli vstávání a spokojeně poslouchala šustění deště za oknem. To už nebude mrholení. Aspoň mi to zaleje zahrádku. Roste ze mě praktický člověk. Spokojená s tímhle zjištěním jsem zase usnula.

Když jsem se probudila podruhé, bylo něco po půl deváté. To už byl akceptovatelný čas pro vstávání, takže jsem se náležitě pomalu vyhrabala z postele, vyházela z vlasů nějaký bordel, co mi tam Rufus přes noc nadělal (už nikdy nedostane na hraní noviny) a šla si uvařit kávu. Není nic krásnějšího než stát zabalená v dece, cítit na kůži teplo sálající z krbu, popíjet kávu nebo earl grey a koukat z okna, jak je tam hnusně, a vědět, že tam nemusím strčit ani špičku nosu.

Káva by byla, teď krb.

Po dlouhých a urputných bojích se zavlhlými zápalkami jsem to vzdala a došla si k posteli pro hůlku. Během pár okamžiků praskal v krbu oheň. K dokonalosti mi chyběla deka. Hm… Kdybych byla domácí skřítek, kam bych uklidila deku? Ve svém předchozím bytě jsem je z nějakého důvodu měla v kuchyni. Ještěže máme Accio. To taky jistě vynalezl někdo, kdo měl problémy s určováním aktuálního místa uložení svých věcí.

Naaranžovala jsem se, jak jsem to pokládala za ideální. Venku už lilo jak z konve, dneska budu bez návštěv. Mou spokojenost kalila jediná věc - Luciusova bedna, kterou Narby v návalu kýčechtivosti zčásti zakryl háčkovanou dečkou a postavil na ni květináč s něčím, co do vzduchu vypouštělo obláčky růžové mlhy, kdykoli jsem prošla kolem. Odnesla jsem kytku i s dečkou na okno. Kde ta se tu vzala? Tu jsem jistě neměla. Že by pozůstatek po bývalých majitelích? Když jsem květináč postavila na parapet, vyfouklo mi to do obličeje obzvlášť velký růžový mrak. Mám dojem, že Zlatoslav dostane dárek. Na truhlu jsem použila zneviditelňovací kouzlo. Byla jsem se sebou spokojená.

Asi dvě hodiny.

Pak mi došlo, že myslet si, že se problém vyřeší, když zmizí, je omyl. A vyřešit úklid tím, že nepořádek schováte, není řešení, protože nepořádek zůstává, jen vy ztratíte možnost orientace v prostoru, a tím pádem se dobrovolně zbavíte možnosti v prostoru manévrovat a vyhýbat se překážkám. Ovšem ta modřina, co jsem si vytvořila blízkým a nečekaným setkáním s Luciusovým majetkem, mi to bude chvíli připomínat. A taky Rufus, jehož neviditelná překážka očividně fascinovala. Každý den se vám nepoštěstí sledovat opici, jak opatrně našlapuje v prázdném prostoru a hledá hranice něčeho, co není vidět. No, když nemůže provokovat Damiena (protože můj kocour se již téměř oficiálně nastěhoval k Filchovi, když mu tam nepřekážela Norrisová), musí se zabavit jinak. A v Bradavicích jsem ho bez dozoru nechat nemohla. Ani mě nenapadl nikdo, komu bych nad ním mohla svěřit dozor. Severus není ta nejlepší volba pro nic - a Brumbál je ještě horší. A nikdo další o něm neví. Snad. Což docela nutí k zamyšlení. Když jsem s minimem úsilí schopná přes půl roku zatajit na hradě přítomnost opice, není se čemu divit, že Tajemná komnata je stále neobjevená. V podstatě můžeme být rádi, že vůbec víme o její existenci. I to je vcelku s podivem.

Zajímalo by mě, co tak důležitého v té bedně Lucius vlastně má a čeho si myslí, že dosáhne, když to schová u mě. Je pravda, že ministerstvo sotva půjde prověřit ohledně jeho záležitostí mě, ale na druhou stranu by určitě našel spoustu lepších míst, kam si schovat kontraband. Leda by mu nešlo o tohle, ale spíše se jednalo o nějaký test určený mé maličkosti.

Vzájemná důvěra, hm…

Samozřejmě že mě obsah té truhly provokoval od chvíle, co to sem přinesl. A kdybych si dala záležet, jistě by se mi povedlo ji otevřít a obejít případná kouzla, která ji zajišťovala, takže by to ani nemusel zjistit. Otázka ale byla, zda mi to vůbec stojí za to. Dozvědět se něco, co s největší pravděpodobností vědět nechci. Odpověď zněla "ne". Občas je lepší ponechat si nějaké ty iluze a právo nevědomosti. Ještě by to ode mě mohlo vyžadovat nějaké nasazení, nutnost nějakého rozhodnutí… Kdepak, ani náhodou! O čem nevím, nemusím řešit. V tomhle už jsem se poučila dost.

Pro jistotu jsem neviditelnou bednu ještě odtáhla do ložnice. Kdybych občas zapojila mozek, než začnu jednat, asi by mi došlo, že kdybych ji nejdřív odtáhla a teprve potom skryla před očima potenciálních návštěvníků (a mýma), ušetřila bych si šmátrání po její hladké neviditelné stěně a hledání úchytu, o kterém jsem věděla, že tam někde je, ale to bylo asi tak všechno, co jsem o něm věděla. Připadala jsem si při tom jak idiot.

Někdy v době, kdy bych měla obědvat (kdybych se uráčila něco si připravit), přestalo pršet. Do hodiny se vrátila včerejší návštěva. Ne má společenská nálada, ale děti. Jane, Tommy a další dva, jejichž jména jsem ještě nezanesla do paměti, přišli navštívit Rufuse. Donesla jsem jim něco koupeného k zakousnutí a nechala je v obýváku. Mou přítomnost nikdo nevyžadoval, tak jsem se uklidila do ložnice, abych napsala krátký dopis lidem, co mě měli na krku během mých studií. V pár řádcích jsem shrnula své nadšení z mé práce a spolupracovníků, informovala je o změně adresy a při té příležitosti přiložila i stručné pozvání na léto. Jednak to byla slušnost, jednak to byli jedni z mála lidí, které jsem vídala opravdu ráda. Možná proto, že jsem je vídala tak zřídka. Neměli sice nikdy problémy se všemi těmi magickými záležitostmi okolo, ale přece jen jsem chápala, že se bez nich cítí lépe. Prohrabala jsem šuplíky v nočním stolku a našla obyčejnou obálku a známku. Vždycky jsem jich pro jistotu pár měla - pro případy, kdy nebylo nejvhodnější použít sovu. Večer ho dojdu hodit do schránky. Někam.

"Paní by se měla vrátit na hrad," řekl Narby a zatvářil se jako někdo, koho krajně obtěžuje, že ho kdosi využil jako poslíčka. Dosud jsem nezažila kohokoli promluvit dříve, než se zcela přemístil. Ani jsem neuvažovala nad tím, zda je to možné.

Je.

Stejně mě to zjištění nenaplnilo žádoucím nadšením.

"Je víkend. Do půlnoci se vrátím." Připadala jsem si jak zvrhlá verze Popelky, co se musí před půlnocí vrátit na zámek, jinak… Jinak co? Naservírují mi dýni?

"Paní by se měla vrátit rychleji," nedal se Narby.

"Co je tak urgentního, že to nepočká?"

"Profesor Brumbál se obává chvíle, kdy profesor Snape potká profesora Lockharta, a vzkazuje, že byste se měla vrátit v zájmu zachování harmonických vztahů v pracovním kolektivu."

"Mám návštěvu, nemůžu," vytáhla jsem poslední trumf. Nevím, co bych já měla dělat s harmonií mezi zaměstnanci Bradavic, navíc s Lockhartem a Severusem, z nichž jsem nemusela potkat ani jednoho, a stejně jsem mohla začít pocit naplnění a uspokojení z plnohodnotného života.

"Zařízeno," znuděně mávl Narby hubenou ručkou těžko definovatelné barvy.

Vytřeštila jsem oči a vyskočila směrem k obýváku, kde jsem tušila čtyři děti a opici.

"To je důvěry," zamumlal Narby a zmizel.

Rozrazila jsem dveře do obýváku. Z idylického nepořádku se ke mně zvedlo patero očí. Uvědomila jsem si, že jsem zapomněla dýchat, a tak jsem se zhluboka nadechla.

Uf, všichni živí a v pořádku.

"July, je skvělej! Řekni, že sem budeš jezdit častěji," žadonila Jane a ostatní tři se k ní přidali. Opět mi na chvíli připomněla někoho, s kým měla společné jen své plavé vlasy. Otřásla jsem se. Většinou si nepříjemné myšlenky nepřipouštím, možná proto jsem ochotná smířit se i s Bradavicemi, protože tam je má mysl stále zaměstnaná něčím jiným a nemá čas se vracet k minulosti, kterou stejně nezměním. Pokud bych tedy neukradla obraceč času, ale při mém štěstí by se mi povedlo vymazat z povrchu země polovinu lidstva. Kouzelnického. Přičemž ta příjemná a družná čistokrevná část by zůstala.

Usmála jsem se na ni, ale než jsem stihla odpovědět, klaply vchodové dveře a vešel Lucas. Copak tady vede školku? Kde jsou rodiče všech těch dětí? Mohl za to Narby? JAK?!

"Zdravím," nervózně jsem ho pozdravila a zapátrala v paměti, zda jsem včera nebyla moc nezdvořilá. Snad ne.

Ulevilo se mi, když se taky usmál. Tak to asi nebylo tak zlé. Možná bych sem přece jen mohla zaskočit častěji.

"Už se cítíte lépe?" zeptal se starostlivě.

K téhle otázce jsem si vypěstovala averzi, protože většinou po ní následuje nějaký požadavek. Ale Lucas se zněl upřímně, tvářil se upřímně. Že by to myslel upřímně?

"Ano, děkuji. Jen… nějaké osobní problémy." Někdo mi smazal vzpomínky na bůhvíco a já nevím, jestli to chci zjistit, a moje podvědomí si začalo uprázdněná místa zaplňovat příšernými nesmysly. Lucius už mě zase tahá na ministerstvo a skladuje u mě cosi, co by Weasley a lidé z jeho odboru velice rádi našli. Můj šéf si mě po několikaleté spolupráci začal prověřovat. Můj kolega je chlap, co je schopen se oblékat růžově a ještě mi káže o módě.

"Lucasi, July není vdaná," ozvala se mrňavá práskačka. S Lucasem jsme se po sobě podívali. Čas na další nervózní úsměv. Teď už jsem se fakt cítila trapně.

"Takže s vaším milým společníkem to neklaplo? To je mi líto," řekl neupřímně.

"Díky. Ale zvládnu s tím žít."

Přikývl.

Znáte ty chvíle, kdy na sebe s někým trapně koukáte a nemáte si co říct, ale ten druhý není schopný vzít děcka a zmizet, abyste se mohli vrátit do školy čar a kouzel, abyste zjistili, proč vás tam její ředitel vlastně chce a okrádá vás o pár okamžiků, kde jste se mohli někde o samotě nudit?

Já jo.

Není o co stát.

"No, asi je načase, abychom šli," prohlásil génius i bez mé dopomoci. Podíval se na mě, jako bych mu to snad chtěla rozmlouvat. Nechtěla.

Vyprovodila jsem je ke dveřím. Děti se rozloučily s Rufusem a vyběhly ven. Svítilo tam slunce. Skvělé, takový hezký den, a já zase letím do Bradavic kvůli Severusovi a Zlatoslavovi. Proč nemůže v Bradavicích pracovat někdo normální? Třeba víc Sibyl? Každá by dostala svou vlastní věž a bylo by…

"Tak nashledanou," rozloučila jsem se s návštěvou, hezky s rukou na klice. Merline, já jsem ale hostitelka! Lucas se ale na prahu ještě zastavil.

"Když mi váš manžel už nestojí v cestě, mohl bych vás příští víkend někam pozvat?"

Asi jsem nevypadala jako nejšťastnější a nejpotěšenější člověk na světě, protože vzápětí rychle dodal: "Samozřejmě jen kdybyste měla zájem."

"No, jistě, ráda," odpověděla jsem zaraženě. "Nejste ale zahradník, že ne?" Jistota je jistota.

Teď vypadal zaraženě on. "Ne. Proč?"

Fajn, má bod. "Bývalý byl."

"Nedovedu si ho představit, jak aranžuje tulipány," prohlásil skepticky.

Chvilku mi trvalo, že myslí Luciuse.

Tak to není sám.

"Ten ne."

"Ach… tak."

No, vysvětlovat mu to nebudu.

"Tak zatím."

Počkala jsem, dokud nezmizí, zamkla a přemístila se co nejblíž k Bradavicím. Zbytek samozřejmě zase musím dojít pěšky. Ani nemůžu říct, že by mě zajímalo, co ti dva spolu zase mají. Když jsem prošla hlavní bránou, měla jsem už zase svou školní náladu. Ještěže starší studenti byli dosud v Prasinkách a většina mladších ve svých kolejích. Ve vstupních prostorách na mě již čekal uvítací výbor. Sibyla po dlouhé době opustila svou věž, aby se podívala mezi ostatní smrtelníky. Sotva mě zaregistrovala, vyrazila ke mně s mystickým výrazem, který nevěstil nic dobrého. Pak přišlo na řadu klasické "viděla jsem něco temného" a "dávej si pozor". To mi chybělo. Zeptala jsem se jí přímo, jestli ví, co po mně Brumbál chce. Teatrálně vzdychla a protočila panenky. Za jejími lupami to vypadalo děsivě. Odevzdaně jsem vyrazila do sklepení.

"Snape tu ještě není," zavolala za mnou věstkyně.

"A kde je?"

"Jak já to mám vědět? Severuse vážně nehlídám." Vědma… "Ale být tebou, došla bych se tam podívat, než se vrátí," dodala tajemně.

"Co tam-?" No nic.

Protože jsem Sibylu nepřesvědčila, aby šla se mnou, vykonala jsem tu cestu sama. Horší než Velká síň na Valentýna to nebude.

Snad.

Zlatoslav má tendence se překonávat.

Cestou jsem se ještě podívala, kam se přesunula všechna brnění. Zdálo se, že jsou víceméně na svých místech. Snad tam zůstanou i v noci.

Na schodišti do sklepení mnou prolétl Krvavý baron. Když my musíme prokazovat úctu mrtvým, nemohlo by to fungovat i opačně? Otřásla jsem se, ale to bylo tak jediné, čím jsem mohla zareagovat, protože si to střihl stropem do dalšího patra a zmizel.

Po několika dalších desítkách schodů jsem pochopila, proč pro mě Brumbál vzkázal. Až Severus přijde, budeme hledat nového učitele obrany proti černé magii. Nebo učitele lektvarů. Záleží na tom, jestli z toho Severuse švihne, až to uvidí.

Ne, nebyla tu žádná růžová.

Bylo tu jaro.

Kdo tohle neviděl, neví, co to je květinová výzdoba.

Pod stropem se válela světélkující mlha, které osvětlovala chodbu, jako by byla plná oken, jimiž by sem dopadalo denní světlo. Stěny obepínaly popínavé rostliny s něžnými bílými kvítky, z květu na květ poletovali světlounce modří motýlci. Jejich výhonky se plazily až ke stropu, kde se ztrácely v pableskujícím oparu. Vzdych naplňovala vůně, jež mi ze všeho nejvíc připomínala kosatce. Brnění postávající na podstavcích byla spoutána břečťanem a jejich podstavce se ztrácely v květech, které jsem neidentifikovala. Což není nic zvláštního, protože poznám leda tak růži od narcisu.

"Merline," zašeptala jsem ohromeně, ale nebyl to Merlin, kdo mi odpověděl.

"Děkuji, že jste se dostavila tak rychle, i když jste asi měla jiné plány."

"Tohle mi to bohatě vynahradilo," odpověděla jsem a Brumbál se zazubil.

"Říkal jsem si, že byste nechtěla přijít o tu chvíli, až to Severus uvidí." Tolik k Brumbálovým obavám o dobré vztahy v pracovním kolektivu.