Pád 52
Vzbudila jsem se uprostřed noci. Věděla jsem, že se mi něco zdálo, ale za Merlina jsem si nemohla vzpomenout, oč šlo. Vybavovalo se mi jen pár nesourodých obrazů, které nedávaly žádný smysl, ačkoli jsem byla přesvědčená, že ve snu smysl dávaly a že tvořily velký epický celek. Smotali se mi tam snad všichni, které jsem znala, a dokonce pár takových, které jsem ani neviděla a kteří zřejmě vznikli jen pro potřeby mého podvědomí. Nebo které jsem si vytáhla z Rankinovy mysli. Další důvod, proč jsem to nedělala ráda. V každém případě mi ale bylo jasné, že teď neusnu. Jindy bych sice zůstala v posteli a pokoušela se o to (co kdyby se zadařilo), zvláště když všude mimo prostoru pod peřinou byla zima, ale teď jsem nějak neměla stání, potřebovala jsem se projít, vyčistit si hlavu a uklidnit se. Po pár vteřinách zírání do stropu skrze tmu jsem se zvedla, hodila na sebe několik vrstev oblečení a s pocitem, že jsem asi úplný idiot, vyrazila na chodbu.
Překvapivě tam byla tma a zima. Louče na zdech se rozžínaly, když jsem šla okolo. Zbytečně, protože venku svítil úplněk, takže bych klidně mohla podniknout vytrvalostní běh po školních pozemcích a viděla bych na to skoro jako ve dne. Ovšem pravděpodobnost, že bych po školních pozemcích běhala ať už ve dne nebo v noci, byla tak titěrná, že ani nestojí za další rozvádění. Několik portrétů se po mně naštvaně otočilo. Jsou papíroví, s největší pravděpodobností i dávno mrtví, a ještě se to bude tvářit dotčeně. Mohou být rádi, že je nikdo nesundá a nepostaví za skříň. Kdybych byla ředitelkou Bradavic já, zavedu tu abstraktní umění. Nebo holandské krajinky.
Ze sklepení se stále ještě linul lehce znatelný pach čehosi neidentifikovatelného, co už bylo dávno vypuštěno do jezera. Pak máme mít s jezerními lidmi kladné vztahy. Radši jsem si ani nepředstavovala, jak to musí smrdět u Severuse. Musí to být ohromně nenáročný člověk, protože já bych v tom spát nedokázala. Minula jsem schodiště a zamířila k Velké síni.
Všechny svíce se rozsvítily, když jsem vstoupila dovnitř. Bylo tu tak krásně ticho… Mé kroky se rozléhaly liduprázdným prostorem. Opravdu krásně je tu o prázdninách… Sedla jsem si ke zmijozelskému stolu a s náhlým záchvatem nostalgie pohlédla k učitelskému stolu. Sedávala jsem právě tady. Ani jsem nad tím nepřemýšlela, když jsem si sedala. Bylo to zcela podvědomé rozhodnutí. Támhle sedával Křiklan a útrpně se po mně díval, když si myslel, že ho nevidím. Vedoucímu koleje jsem nevadila, ale pro profesora lektvarů jsem představovala hořké zklamání. Myslím, že Brumbál si ho tehdy kvůli tomu docela dobíral, ale nikdy jsem se ani jednoho z nich přímo nezeptala. O pár sedadel dozadu, na protější straně sedával Tonny, černovlasý chlapec z vážené rodiny. Kdyby byl štěně, za jeho rodokmen byste zaplatili majlant. V jednom období svého života bych si ho nejraději vzala a klidně kázala svým dětem o důležitosti čisté krve. No, nebylo mi to přáno. Vedle mě sedávala Diana. Její rodiče byli kouzelníci, ale její krev nebyla zdaleka tak čistá jako některých jiných. Byla to půvabná plavovláska s modrýma očima s věčně nepřítomným, melancholickým pohledem. Byla nadaným zvěromágem a v přeměňování byla nejlepší z celého ročníku. Dokonce uměla hrát na loutnu a občas nám hrávala ve společenské místnosti. Všichni jsme si byli vědomi, jak se ostatní dívají na studenty Zmijozelu, a tahle éterická bytost, co u mě sedávala na ošetřovně, pro ně byla jak políček do tváře. Vždyť ani my sami nechápali, jak někdo takový může s námi žít pod jezerem. Milovala tajemství a záhady, kterými byly obestřeny mnohé události, a do kterých se úmyslně halily některé kouzelnické spolky, aby zvýšily svou prestiž a výlučnost. Tu knihu o kouzelnických spolcích, co si u mě vloni Severus půjčoval, znala nazpaměť. Sedávala před krbem a smála se některým dávným rituálům. Vždyť i kouzelníci mají právo na pověrčivost. Poznala i mé malé tajemství a fascinovalo ji. Občas jsme zkoušely, kdo všechno se dá ovlivnit, kam až se dá zajít… Vždy v mezích, samozřejmě. Koneckonců jsme byly rozumné zmijozelské studentky. Nevím, jak bych to zvládla, kdyby mě tehdy neprohlédla a nestála při mně během mého objevování nového světa… Když se Voldemort dostal k moci, její rodiče se připojili k těm, co proti němu aktivně vystoupili. Nevím, co se s nimi stalo, nepátrala jsem po tom. Zmizeli beze stopy. Dianu zabili dva dny po jejich zmizení. Na pohřeb skoro nikdo nepřišel. Všichni měli strach ukázat své sympatie k někomu, jehož rodinu stíhali Smrtijedi.
Zavřela jsem oči.
Ne, o Dianě se mi nezdálo. Ale ten pocit, co jsem měla, když jsem jí pokládala na náhrobek kytici bílých lilií. Pocit absolutní bezmoci, co jsem cítila jen dvakrát v životě. Podruhé jsem ležela na studené kamenné dlažbě londýnské uličky, bolela mě hlava, snad po nárazu, a někdo mi mířil hůlkou do tváře.
Obliviate.
Tenhle obraz si dnes v noci mé podvědomí vytáhlo a pospojovalo ho do bizarní mozaiky s obrazy, které jsem sama chtěla vypudit ze své paměti i bez cizích paměťových kouzel. Do mozaiky s vůní bílých lilií, s Quirinusem ležícím na zemi a stáčejícím svůj obličej ke mně a Severusovi, s postavou v kápi, co ve stejný okamžik pozvedla svou tvář naším směrem, se Severusem tisknoucím mě ke zdi a mířícím na mě hůlkou - obraz, který jsem nedokázala zařadit, zřejmě šlo jen o snovou záležitost, s Luciusem pomáhajícím mi na nohy. Ptal se, jestli jsem v pořádku, a já nechápala, proč se ptá, vždyť jsem jen uklouzla… Do mozaiky s Glorií, která přilívala ananasovou šťávu do červeného likéru a něco říkala, ale já ji neposlouchala, protože jsem musela myslet na Quirinuse. Ten výtisk knihy, co Diana tak nadšeně studovala, ten výtisk jsem měla od něj. Dal mi ho krátce poté, co jsme se seznámili, protože jsem mu o ní vyprávěla. Její kniha byla plná ručně psaných poznámek, moje ne. Kdysi jsem ji četla, ale od té doby ne…
Neměla jsem s Luciusem chodit na to ministerstvo. Nechci otevírat tuhle Pandořinu skříňku bolestí, kterou jsem kdysi dávno zamkla. Možná se všichni mýlí a já bych neměla svým vzpomínkám dávat volný průchod. Možná bych to všechno měla nechat plavat. Možná to, co bych na konci cesty našla, za tu cestu vůbec nestojí.
Žádné komentáře:
Okomentovat