Když jsem sepisovala seznam toho, co je tu k nalezení, docela jsem se vyděsila, co všechno je jen rozepsáno. Takže se pokusím dohnat resty.
Park se utápěl v nazlátlém světle zapadajícího slunce. Poslední paprsky ji hřály do tváře. Kdyby teď zavřela oči, vnímala by jen je. Její oči ale sledovaly tři děti, jak si hrají na pískovišti, její rty zdobil zasněný úsměv. Tyhle okamžiky ji naplňovaly téměř hmatatelným pocitem štěstí. Seděla na lavičce, obklopená svým osobním mikrosvětem, a nechtěla myslet na nic, co se odehrávalo mimo jeho hranice.
Sarah se zničehonic zvedla a rozeběhla se. Krátké nožičky se jí bořily do písku, ale to ji ani trochu nebrzdilo. Elizabeth očima provázela každičký její krok, dokud děvčátko nespadlo nosem do dvou báboviček, které před pár minutami postavilo. Elizabeth čekala, že se rozpláče, ale Sarah se zvedla a vyslala k matce rozzářený úsměv z tvářičky polepené pískem. Pak se obrátila a docupitala ke svým sourozencům, hloubícím uprostřed písečné plochy kráter. U žádného z nich se zatím žádná kouzelnická schopnost neprojevila, ale strach jejich matky to nikterak nesnížilo. Děsila se každého nového dne, že přinese konec spořádaného života, o kterém snila. V nočním stolku jí jako memento ležela cizí mahagonová hůlka. Nejraději by ji zlomila a vyhodila, ale nedokázala se k tomu přinutit, i když v ní jen vyvolávala vzpomínky, které jí dnes už byly cizí, vzpomínky na svět, do kterého už nechtěla patřit.
Mladá žena stojící u skluzavek na ni zamávala. Elizabeth zvedla ruku na pozdrav a usmála se na ni. Marnie Wayneová tyhle problémy nikdy řešit nemusela. Bydlela ve stejné ulici, jen několik domů od Morganových. S Elizabeth byly přítelkyně již několik let a jejich děti čekala společná školní docházka, protože Cody byl jen o tři měsíce starší než trojčata. Když odešli, zůstala už na hřišti Elizabeth s dětmi samotná.
"Půjdeme domů?" zeptala se.
"Ne." Trojí rezolutní zavrtění hlavičkami, tři prosebné výrazy.
"Tak ale už jenom chviličku."
Bylo tak krásně. Nebe se barvilo do ruda a z nedalekého lesíka sem doléhal zpěv ptáků. Nádherný den, nádherný večer.
Náhle její pozornost upoutala silueta dívky vystoupivší ze stínu stromů. Kvůli západu slunce nedokázala rozpoznat rysy její tváře, ačkoli ji od ní dělila jen poměrně krátká vzdálenost. Přesto ani na okamžik nezapochybovala, že se jedná o stejnou dívku, kterou zahlédla nedávno ve své ulici a která jí přinesla kouzelnickou hůlku. Lehký větřík jí cuchal už tak dost rozcuchané vlasy. Bez hnutí postávala na místě a obě na sebe chvíli hleděly. Dívka neučinila žádný pohyb, žádný náznak, že by se k nim chtěla přiblížit. Elizabeth překvapilo, že ani necítí strach, přítomnost té neznámé v ní vůbec neprobouzela napětí. Prostě tam byla, ať byla kýmkoli. Určitě nepatřila mezi stoupence toho, kdo kouzelnický svět uvrhl do strachu, a určitě ani nepatřila k těm cvokům, o kterých se zmiňoval její neznámý návštěvník.
"Děti, jdeme!" zavelela a během chvilky byli všichni tři úspěšně naloženi v kočáře a připraveni k transportu. Ještě jednou pohlédla ke stromům, ale po dívce už tam nebylo ani památky, jako by se propadla do země nebo byla jen přízrakem. Možná byla. Ve světě, ze kterého Elizabeth odešla, bylo možné téměř cokoli.
***
Větve stromů jí šustily nad hlavou, když pod nimi kráčela se svými dětmi domů. Zapadající slunce prodlužovalo stíny, které před sebe vrhali. Na místo známého světa nastupoval svět nový, tajemný, neprobádaný… a nepoznatelný. Přidala do kroku. Děti už měly dávno spát, ale ani jedno z nich na sobě zatím nedalo znát únavu. Nejraději by vyskočili a rozběhli se do světa, který se kolem nich otevíral. Jednou jim bude patřit, napadlo Elizabeth, jednou v něm všichni tři najdou své místo. Děti čarodějky, která zanevřela na kouzla. Co jen pro ně život může mít připraveno?
V oknech se již svítilo, James byl doma a připravoval večeři.
Ne, Phil nikdy nemohla pochopit, že ona nic neobětovala a ničeho se nevzdala. Jen následovala svůj vnitřní hlas tam, kam ji vedl. A ona mu nikdy nevyčítala, kam ji zavedl. Právě naopak, každý den mu za to děkovala. Na prahu se ještě otočila a ze zvyku přelétla pohledem ulici. Dříve se nerozhlížela, ale časy se změnily. Její bývalý svět se změnil, a kdo věděl o jeho existenci, cítil ty změny chtě nechtě na každém kroku.
"Jsme doma!" zavolala na prahu a děti se s povykem rozběhly za svým otcem. Pomalu šla za nimi.
"Právě včas." James ji přivítal polibkem na tvář. Z kuchyně vonělo čerstvě připravené jídlo a Elizabeth si až díky té vůni uvědomila, že celý den nejedla a má už velký hlad.
"Máš tu nějakou poštu. Když jsem přišel, leželo to pode dveřmi, asi se tu musel někdo zastavit, zatímco jste byli pryč."
"Dopis? Od koho?" zeptala se bez zájmu Liz.
Jediné, co ji teď zajímalo, bylo tajemství šéfkuchaře, od něhož ji dělily několikery dveře.
"Nevím. Nebyla tam zpáteční adresa ani žádná známka nebo razítko. Někdo tě asi hledal, a když tě nenašel, nechal ti tu vzkaz. Dal jsem ti to na stolek do ložnice."
"Dobře, přečtu si to po večeři. Cos nám nachystal dobrého?" zhluboka nasála vůni linoucí se z kuchyně, až se James zazubil.
"Víš, že jsi ten nejméně náročný člověk, jakého znám?" zeptal se v žertu své drahé polovičky.
"Doufám, že si mě za to aspoň odpovídajícím způsobem vážíš."
"Nesmírně."
Usmála se. S Jamesem nebyla ani ta největší slova prázdná a nezněla pateticky. S ním skutečně nabývala svého pravého významu. Nebyly to žádné fráze, i když se tak někdy navenek tvářily.
U stolu probrali novinky z práce a z hřiště, přičemž o dívce ze světa kouzel nepadlo jediné slovo, a potom uložili děti do postýlek. Sarah se ještě dožadovala pohádky a oba její sourozenci se k tomuto požadavku svorně připojili. Na třetí pokus vybrali příběh, který vyhovoval všem třem, a Elizabeth přenechala pro dnešek Jamesovi úlohu předčítače. Chvíli ho sama poslouchala, opřená o rám dveří, ale sotva princ opustil své království, aby našel ztracenou cizí princeznu, tiše se vykradla do ložnice, aby zjistila, co se stalo, a případně dotyčnému ještě stihla zavolat.
Už při prvním pohledu na obálku ležící na toaletním stolku jí ale bylo jasné, že volat nebude muset nikomu. Dotyčný by stejně neměl telefon. Lehce neupravené a rozmáchlé písmo, kterým bylo nadepsáno její jméno, jí přišlo povědomé, ale jistotu získala, až když obálku roztrhla.
Lizie, psala žena, kterou naposledy viděla jako dívku na prahu dospělosti, vím, jak ses rozhodla, a lhala bych, kdybych řekla, že tě nechápu, i když dříve jsem s tebou nesouhlasila. Vím, že to možná nechceš slyšet, ale alespoň dodatečně ti vyjadřuji upřímnou soustrast kvůli tvému otci. To ale není hlavní důvod, proč ti píšu. Netroufla jsem si poslat sovu, sama asi dobře víš, že tento způsob není nyní zrovna nejbezpečnější. Lizie,nevím, jak moc jsi obeznámena se situací, ale neodpustila bych si, kdybych se neozvala. Já už nemám nic, co bych mohla ztratit. Bernie zemřel minulý týden, nečistá krev. Mia je již několik týdnů nezvěstná, o Reném už také delší dobu nemáme zprávy. Možná si myslíš, že když jsi odešla, jsi mimo, ale není to tak. Prověřují všechny. Dříve nebo později tě najdou. Vezmi děti a Jamese a odjeďte, prosím. Přišla jsem o Bernieho, nedovol jim, abys byla další. Odjeď. Philomena
Lístek jí vypadl z rukou. Ani nevěděla, kdy se posadila, snad někdy během čtení. Teď by se stejně asi neudržela na nohou. Zavřela oči. Pálily ji, ale nedokázala plakat. Cítila se zcela prázdná. Mia a René, její přátelé ze školy, byli pohřešovaní. Bernard, manžel Phil, je mrtvý. Ani jim nebyla na svatbě… Naposledy ho viděla tři roky po ukončení školy. Byl to rozumný mladý muž, jehož matka pocházela z mudlovské rodiny, a mudlovský život ho neskutečně fascinoval. Zřejmě jen díky němu se Phil dokázala smířit s tím, že tenkrát odešla, a snad tomu dokázala i porozumět.
Nyní je mrtvý…
Sice si uvědomovala, že se něco děje, ale až teď, když to přímo zasáhlo i ji osobně, na ni dolehla vážnost celé situace. Smrtijedi se nezastaví. Očišťují kouzelnický svět ode všech, kdo narušují jeho čistotu. A ona je teď krvizrádce… a její děti… a James…
Možná mají všichni pravdu. I ten bláznivý muž, co ji přišel varovat před bůhvíčím. Ale může se někde schovat? Zmizet? Ochránit ty, na kterých jí záleží? Kam by vůbec mohla odejít? A co tam dělat? Jak by jim to vysvětlila? Jak jim má ze dne na den říct, že vedle jejich světa existuje ještě jeden, mnohem mocnější a nebezpečnější než ten jejich? Že svět je plný lidí, kteří dokážou věci, o kterých se jim ani nesnilo? Že hranice nemožného jsou zcela jinde, než se dosud domnívali?
"Stalo se něco?"
Zvedla hlavu. James stál ve dveřích a ustaraně si ji prohlížel.
"Máš zase ten svůj výraz…"
Potřásla hlavou, aby setřásla nejhorší scénáře ze své mysli. "Jaký výraz?"
"Ten, kdy myslíš na dobu, než jsme se poznali," odpověděl po krátkém zaváhání.
Vyrazilo jí to dech. "Na tohle mám speciální výraz?" užasla. Tušil snad něco?
"Sice ten výraz nedokážu dešifrovat, ale poznám ho. Je to dopis od někoho…?" nechal tu otázku úmyslně nedokončenou.
Chvíli visela v prostoru mezi nimi, než Elizabeth zdráhavě přikývla.
Složila lístek, aby nemohl omylem zahlednout žádné slovo, co jí Phil poslala. Zhluboka se nadechla. Možná měla pravdu. Nemá právo je vystavovat nebezpečí jen proto, že se rozhodla ignorovat svou přirozenost.
"Slíbíš mi, že se nebudeš ptát, když tě o něco poprosím?" zeptala se tiše s očima upřenýma na své ruce složené v klíně.
"Neobvyklé, ale jestli je to pro tebe důležité…"
"Je."
Žádné komentáře:
Okomentovat