Včera to tak na mě sedlo a vypadlo tohle a následující povídka. Snad se budou líbit. :)
Když jsem se vrátil z lovu, našel jsem Carlisla sedět v obýváku. Podezřele zaujatě si četl článek v jednom ze svých lékařských časopisů. Zdálo se mi, že se kouše do rtů, ale to byl přece nesmysl. Proč by…? Zkusil jsem analyzovat jeho emoce. Nerozuměl jsem jim. Vůbec neodpovídaly tomu, co jsem viděl. Zamračil jsem se a chtěl se zeptat, ale v tu chvíli vplula dovnitř Esmé, tvářila se smrtelně vážně, ale její emoce tryskaly jako gejzíry stejně jako u Carlisla. Podívala se na mě. Koutky jejích úst jako by nevěděly, kterým směrem se obrátit. Začal jsem horečně uvažovat, co jsem provedl. Občas by se mi hodila Edwardova schopnost číst myšlenky. Cítit emoce může být dost matoucí. Hlavně když se dotyční nemají k vysvětlení - a to se tihle dva opravdu neměli.
Chvilku jsem tam postál a váhal, jestli se mám zeptat nebo to nechat být, ale nakonec jsem nad tím v duchu pokrčil rameny, a odebral se nahoru do svých komnat. Jestli se mě to týká, tak se to jednou dozvím. Výhoda nesmrtelnosti.
Alice byla v pokoji. Stála u okna, otočená zády ke mně. Tiše jsem zavřel - a ucítil něco podobného, co dole s Carlislem a Esmé. Tohle už začínalo být podezřelé a já značně znejistěl. V tu chvíli se Alice obrátila. Ve tváři měla ten nejširší úsměv, co jsem u ní za poslední roky viděl. Tady se něco dělo! A nikdo mi nechtěl říct co. Dokonce ani má věrná družka, co se mi svěřovala úplně se vším, ať jsem o to stál nebo ne.
Řekl jsem něco? Udělal jsem něco?
Na patře kleply dveře a já zaslechl Emmetta, jak tiše říká: "Hele, zajdi si za Rosalií, ta ti určitě moc ráda poradí."
"Jsi si jistý?" zeptal se Edward, evidentně na pochybách.
Emmett ho poplácal po rameni.
Zaměřil jsem se na ně.
Návaly Emmettových emocí mě skoro srazily k zemi. Emmett se bavil pořád a vším, ale tohle nemělo obdoby. Tohle byly erupce!
Z Edwarda jsem cítil jen nejistotu a pochyby.
Nepatrně se mi ulevilo.
Ať tu šlo o cokoli, evidentně jsem já nebyl původcem.
Alice mě rozpustile políbila, špitla mi do ucha nepochopitelné "Bav se" a ladně vyskočila oknem ven. Přestávalo se mi to líbit.
Někdo zaklepal na dveře. Někdo... Edward, kdo jiný. Cítil jsem, jak se Emmett dole připojil ke Carlislovi a Esmé a zaplavil mě další příval té jejich euforie.
"Pojď dál," vyzval jsem ho a hned mě zaplavily jeho rozpaky.
Brrr.
"Jazzi," začal opatrně. "Domluvili jsme se s Bellou, že… Tedy ona chce jeden jistý konkrétní prožitek zažít ještě jako člověk…, než se stane upírem…"
Nechápavě jsem se zamračil. Jaký prožitek? Co to spolu zase…? Vespod došlo k dalšímu výbuchu (jasně že nás poslouchali!) - a mně to došlo. Cítil jsem, jak mi zaškubalo v koutcích, a pochopil jsem, že to, co se rozlévalo Alici po tváři, nebyl úsměv, ale pobavený škleb.
Okamžitě jsem se začal snažit dostat své myšlenky pod kontrolu, i když s tím, co se na Edwarda muselo valit odspoda, to zřejmě byla zbytečná práce. Ani jsem si nedovedl představit, co všechno si teď asi musel vyslechnout. Jakž takž jsem se opanoval, abych mu byl schopen zodpovědět pár otázek. Většinu si ale stejně musel přečíst, protože jsem měl dost práce sám se sebou.
Vážně se mi ulevilo, když odešel.
Jen doufám, že neviděl tu mou představu Rosaliiny tváře, kdyby za ní opravdu přišel s dotazem, jak provést svou první noc s Bellou.
Žádné komentáře:
Okomentovat