Novou kapitolu k Pádu už jsem dodala, tak zase něco pro ctitele Twilight. Ještě mám něco v plánu, jsou tam dva momenty, co mi nedají spát, a minimálně jeden z nich musím zpracovat.
"Neříkej mi, že už tam zas jdeš," ohrnul Mike nespokojeně rty a dloubnul do pečeného kuřete, kterého si naložil porci, co by stačila tak třem normálním lidem. Bylo neuvěřitelné, v kolika věcech si byli s Charliem podobní. A i když pomineme fakt, že Mike byl opravdový člověk, nedalo se nepochopit, proč si ho Charlie tak oblíbil.
"Tohle už jsme řešili několikrát," připomněla jsem mu nakvašeně nespočet rozhovorů, ke kterým jsem teď nehodlala přidávat další.
"Bude tam i on?"
"Nevím," zavrčela jsem. "Záleží na tom? Kdybys měl hlad, zbytek kuřete je v ledničce."
"Budeš se divit, ale vydržím chvíli bez jídla," řekl a hladově se zakousl do stehna.
Občas se ptám sama sebe, kdo může za můj vkus.
***
Rosalie seděla na schodech verandy bez sebemenšího pohybu, černé oči upřené do lesa. Snad zkoumala strukturu kůry nějaké borovice, co já vím, čím se nesmrtelní baví. Vedle ní ležela zavřená skripta, protože teď byla zase jednou vysokoškolskou studentkou a asi si myslela, že potřebuje alibi. Co kdyby Mike přišel se mnou… Podívala jsem se na obal - tentokrát studovala architekturu. Aspoň to čas od času změní. Přisedla jsem si k ní.
"Kde jsou všichni?"
"Na lovu. Šli se proběhnout ke quileutským hranicím. Dospívá tam další várka dětí a Emmettovi se asi zdálo, že je tu málo vlkodlaků."
"Jak je v Anglii?" kývla jsem hlavou ke skriptům.
"Deštivo, takže skvěle. Ale na tuhle díru to nemá," pokrčila rty do hořkého úsměvu.
"To mi povídej. Proto jsem taky přesvědčila Mika, aby šel se mnou studovat do Kalifornie. Radši občas zemětřesení než pořád tohle. Ale stejně sem pořád jezdíme, aby mohl Mike doma podávat hlášení. A Charlie je taky v sedmým nebi, když se tu ukážeme."
"Hodí se teď připomenout, že jsem ti to říkala?"
"Říkáš mi to pokaždý, tak proč ne teď."
"To je taky pravda," ušklíbla se. Od té doby, co bylo jisté, že ze mě upír nikdy nebude, jsme si docela začaly rozumět.
"Jak se daří Edwardovi?"
"Znáš to - trpí," nahodila útrpný výraz.
"Znám," připustila jsem neochotně a potřásla hlavou, abych ze sebe setřásla pár vzpomínek. Jasně, ty dva roky byly úžasné, za nic bych je nevyměnila, ale třetí rok už bych asi nepřežila. V nejlepším se má přestat. A jelikož mě NĚKDO nehodlal proměnit, musela jsem se zařídit jinak. To si fakt myslel, že vedle něj hodlám spokojeně stárnout, že mu někdy ve čtyřiceti budu dělat mámu? Byl normální? To bylo úchylný! Nebudu až do smrti randit s věčným puberťákem! On možná JE masochista, ale já k tomu mám daleko. A chodit s někým, kdo se vás po dvouletém vztahu sotva dotkne - a když už náhodou, tak se tváří, jako by svým utrpením zrovna vykupoval svět, a pak se vám dva dny omlouvá - to je na mašli!
Ale vzal to sportovněji než Jake. Jacob byl sice radostí bez sebe, když tu novinku zjistil, ale radost z něj poněkud vyprchala, když pochopil důvod konce mého upířího vztahu. Protože ten samý důvod se dal uplatnit - a uplatnil - i na veškeré sny o vztahu s ním. Respektive tím vzaly za své jeho sny o vztahu se mnou. Ať si roste a mohutní, jak chce, ale zatímco já stárnu každou vteřinou, on nezačne, pokud se nepřestane proměňovat. A jelikož to v sousedství upírskými aktivitami jen bujelo, nedalo se předpokládat, že by Quileuté s těmi vlčími záležitostmi v dohledné době přestali. Co to se mnou vůbec je? Upíři, vlkodlaci… Proč musím přitahovat všechno, o čem jsem ani netušila, že to existuje? Můžu jen děkovat bohu, že se v okolí neobjevily zombie… Ty bych před Charliem asi dost těžko zatloukla.
"Prý jste se s Emmettem v Evropě vzali. Moc gratuluju a omlouvám se, že jsem nepřijela. Dostala jsem pozvání dost pozdě a už bych to nestihla."
"To nevadí. Za pár let tě pozveme znovu. Stejně jsme to tentokrát chtěli pojmout jen jako malou, tajnou akci. Kdyby to Alice nevyžvanila, povedlo by se to."
"Jo… Plánování se holt v některých případech nevyplácí…" Když si vzpomenu, jak vražedně na mě koukala, když jsem se rozhodla, že to s Edwardem nemá budoucnost a že jim zas komplet skončí na krku…
Na druhou stranu - byli to ONI, kdo mě stále nutil, ať si to promyslím, že je to velké rozhodnutí, nic nebude jako dřív, kolika věcí se vzdávám a tak dále a tak dále a tak dále…
A pak se divěj, když si to fakt promyslím!
"Závidím ti," změnila najednou téma. "Ty si to ani neuvědomuješ, jak velké máš štěstí."
"Že jsem člověk a zřejmě se na tom nic nezmění?" Na tohle téma jsme se jednou už bavily. Tenkrát mě to nezviklalo. To těch dalších pár měsíců s Edwardem našemu vztahu zasadilo rozhodující ránu.
"To taky. Ale víc asi tvou svobodu."
"Svobodu?" kulila jsem oči. "Buď mě kontroluje mamka s Philem, nebo mě hlídá Charlie, nebo se mě Newtonovi snaží dostat do chomoutu. Kde vidíš svobodu?"
"Kdekoli, kde není Edward," vydechla a její oči se zasněně vrátily k lesu. Pak se její oči zúžily a na čele se objevila tenká vráska.
"Chápeš vůbec, jaké to je? Rok za rokem… Už od hospodářské krize! Nejdřív trpěl, že je upír, potom celá desetiletí trpěl, že je sám, potom trpěl, že tě našel, teď trpí, že tě ztratil… Dovedeš si vůbec představit naše vyhlídky, když jsme v podstatě nesmrtelní? A k tomu za pár let už zase budeme tvrdnout někde na střední. Pořád a pořád. Víš, kolik středních škol už jsem absolvovala? Člověk neví, co je věčnost, dokud ji nemusí trávit ve středoškolských lavicích. Jen se zeptej Jaspera, jak vidí pokrok ve svém životě, když to z historicky nejmladšího majora v armádě, kterého věrně následovaly davy, přes cvičitele novorozených dotáhl až na věčného maturanta v zapadlých amerických školách."
Tvářila se jak kakabus a mě poprvé napadlo, jak asi vypadá peklo…
Žádné komentáře:
Okomentovat