29.kapitola

Spíš se jedná o kapitolu 28,5... Ale to by vypadalo blbě.

---

"Dej to pryč, dej to pryč, dej to pryč!" kvílela jsem jak malá holka a štítila se vlastní nohy, i když problém sám, rozmašírovaný a v celé své nechutnosti, byl ještě o něco níž a s mou nohou naštěstí nenavázal přímý kontakt. Jinak bych ji snad musela uříznout. Ne že by mi vadil hmyz nebo pavouci nebo jakákoli jiná nechutná verbež, to ani v nejmenším - pokud byli v celku a pokud to, co mělo být uvnitř, taky uvnitř bylo. Ale jakmile se cokoli z toho dostalo na povrch, dralo se na povrch i všechno, co jsem daný den pozřela.

Severusovo obočí se už vznášelo ve výšinách nad jeho vlasy a on jen nevěřícně kroutil hlavou. "Vždycky jsem na tobě obdivoval, jak dokážeš brát věci klidně a s nadhledem, jak u všeho nevyvádíš jako-"

"Přestaň žvanit!" skočila jsem mu neurvale do řeči. "Sundej to!"

"Řekni mi jediný důvod."

"Je to hnusný, a jestli na to ještě jednou šlápnu, budu cítit, jak to zase čvachtne." Věděla jsem, že se chovám jak hysterka, ale mělo to osm nohou kolem mý podrážky a některý se ještě mlely.

"Ještě jednou - řekni mi jediný důvod, proč bych to měl udělat."

"Nesnáším tě."

"Pořád se necítím dostatečně motivován," šklebil se na mě.

"Jestli tu zkamením s tím hnusem na podrážce, tak si nepřeju být zase oživovaná, zapiš si to někam."

"No, konečně mě to začíná zajímat," usmál se.

"Severusi, prosím!"

Teatrálně vzdychl a přidřepl si ke mně. "Kdybys toho chudáka nezabila-"

"No tak mi promiň, že potmě nevidím."

"Aspoň víš, v čem se máš zdokonalovat."

"Vážně vtipnej," zavrčela jsem na něj.

"A pořád se zlepšuju."

Zul mi botu a automaticky ji otřel o nejbližší okenní rám. "Něco pro Filche." Chvíli tam jen tak stál a koukal ven do tmy, pak se obrátil, opřel se zády o zeď a podíval se na mě.

"Co je zas?" nevydržela jsem to.

"Budeme vyjednávat."

"Hele, jsem tu jen kvůli tobě. To ty jsi mě vytáhl z postele, zase. Já o ničem nevyjednávám, já jdu spát."

"Bez boty?"

"Nastydnu, ale přežiju to. Klidně si ji nech jako suvenýr."

"A co když šlápneš na dalšího? Přes ponožku to dokonce ucítíš na VLASTNÍ KŮŽI." Skoro jsem viděla jeho triumfální úsměv.

Obrátila jsem oči v sloup. Jako malej.

"O čem chceš jednat?" rezignovala jsem.

"Dám ti botu a ty mi řekneš, co máš společného s Malfoyovými." Tak to už tady dlouho nebylo.

"Co bych z toho měla? Já ti to řeknu, ty zjistíš, že je to triviální a přestaneš trpět. Řekni mi jediný důvod, proč bych měla?" vypůjčila jsem si jeho slova. "Myslím, že to nachlazení risknu."

"Kde tebe Brumbál sebral?" povzdychl si a vzdal to. Pro dnešek.

"Pokud si dobře vzpomínám, tak přesně tam, kde tebe." Jsou místa, lidé a situace, které člověk nezapomíná. Hlavně když to pak s sebou nese důsledky. Spoustu důsledků. Nejzábavnější na celé téhle situaci ale bylo, že v podstatě to byl Severus, kdo zapříčinil mé první setkání s Luciusem Malfoyem.

"Takže jestli laskavě dovolíš, jdu do postele navázat tam, kde jsem skončila. S botou i bez boty." Sklopila jsem rozsvícenou hůlku k zemi, aby viděl, že mám jasno, kam budu koukat a že si dám pozor, aby se situace nezopakovala.

Odlepil se od zdi a zase si vedle přidřepl. "Tak sem dej nohu."

"Dokážu se obout sama." Automaticky jsem nohu v ponožce zasunula za sebe.

"Jen ať to máme symetricky zakončené."

"Ty sis četl mudlovské pohádky, že jo?"

Zvedl ke mně hlavu, nechápavý výraz v očích. Pak se jeho pohled trochu rozjasnil pochopením. "Neboj se, ani v nejmenším nepřipomínáš Popelku. Chodíš většinou docela čistá a já bych kvůli tobě království neprohledával, abych tě obul." Výhoda kouzelnicko-mudlovských rodin - získáte smíšený kulturní rozhled.

Odfrkla jsem si a natáhla k němu nohu, ať si teda poslouží, když mu to udělá radost. Upřímně jsem doufala, že v téhle pozici nezkameníme. I když chybělo bezprostřední nebezpečí Collinova fotoaparátu, stále tu byl Brumbál, Minerva, Rolanda, Protiva a vůbec celý profesorský sbor a studentstvo.
Jsou věci, co se dost blbě vysvětlují - a když se vysvětlí, vypadají ještě trapněji a nesmyslněji, než ve skutečnosti byly.

"Občas se ptám sama sebe, čím jsem si zasloužila tolik tvé pozornosti."

"Připiš to na vrub své kouzelné osobnosti."

Náhle jsme oba zkameněli. Ne doslova, ale úplně přeneseně taky ne. Za rohem se ozval jakýsi zvuk a my se oba otočili za jeho zdrojem. Naše pohledy se střetly s pohledem Zlatoslava Lockharta. Počáteční lehké překvapení, že se po nocích někdo potlouká po chodbách, téměř okamžitě vystřídal úžas, když zhodnotil situaci před sebou.

"Promiňte," vykoktal ze sebe. "Nevěděl jsem… Nechtěl jsem rušit."A zmizel zpátky za rohem dřív, než se kterýkoli z nás stačil nadechnout a podat jakékoli vysvětlení. Cítila jsem, jak se mi krev odstěhovala z obličeje a já přizpůsobila svou barvu pokožky Severusově stabilní.

Ráno budou se Zlatoslavovým pozorováním obeznámeni naprosto všichni, takže nepřipadá v úvahu, že bych v nejbližších dnech mohla jít do Velké síně na snídani, na oběd… nebo že bych mohla opustit kabinet. Strávím zbytek života zamčená s kocourem a opicí.

Horečně jsem přemýšlela o svých možnostech. Netrvalo mi to dlouho. Moc jich nebylo.

Napadlo mě jediné řešení. Sklonila jsem se ke ztuhlému Severusovi a zašeptala: "Zab ho."