Tímto slavnostně přísahám, že tomuto tématu dám na chvíli pokoj...
Nebyla jsem zrovna dvakrát nadšená, když jsem přijela do Forks. To městečko bylo naprosto stejné, jak jsem si ho pamatovala z dětství - deštivé, blátivé a plné buranů. Ale nehodlám objíždět s mámou Státy a čekat, kde se Phil usadí. Počkám si na to tady, tady se čas zastavil, takže nehrozí neustálé přizpůsobování se měnícím se podmínkám. Tady se nezměnila jediná podmínka snad už od osmnáctého století.
První den ve škole byl jak zlý sen - všichni na mě čučeli jak tele na nová vrata - až na pár jedinců. Prý jsou to taky přistěhovalci. Divím se, že sem někdo přišel dobrovolně. Kdybych já měla možnost volby a peníze, což oni zřejmě ano, nestěhovala bych se na místo, kde znají slunce jen z televize a internetu. Byly to adoptované děti nějakého místního doktora. Netuším, co má za specializaci, ale dle vzhledu a chování jeho potomků by se docela šikla psychologie. Já bych sice taky podle žádnýho sociologickýho testu neskončila jako hvězda, ale aspoň se mi lidé příliš okatě nevyhýbali. Těhle pět lidí mělo dokonce v jídelně vlastní stůl - i když byla skoro celá zaplněná, jejich stůl zůstával neobsazen. To by se v mé bývalé škole nestalo - každý se vždy snažil urvat někde volné místo, žádné rezervace se nevedly.
Když jsem je uviděla poprvé, zděsila jsem se. Bílá kůže, kruhy pod očima… Jestli s nimi tohle udělalo tohle místo, musím pryč! Takhle dopadnout nechci. Už teď vypadám jak poloviční albín, bojím se pomyslet na to, co se mnou udělá pár týdnů nebo měsíců v téhle díře.
Ovšem taky mohli být jen po divokém flámu. Jenomže to by asi tak půvabně netančili mezi jídelními stoly. A nevypadali tak den co den… Pohybovali by se jako já a zřejmě by v pravidelných intervalech klečeli nad mísou…
Aby mi osud ukázal, že má smysl pro humor, na biologii jsem byla usazena vedle jednoho z nich. Jmenoval se Edward. Na jednadvacáté století dost trhlý jméno. Doktora omlouvá, že mu ho zřejmě nedal sám, nýbrž se k němu ten hoch už s tímhle postižením dostal. Na začátku hodiny se ode mě odtáhl tak daleko, že málem přepadal do uličky, tvářil se, že snad mám lepru, a ani se na mě nepodíval. Jestli si myslí, že je něco extra, měl by vypadnout z tohohle zapadákova a projít se mezi lidmi. A jestli si snad nabyl dojmu, že mi prokazuje nějakou službu, že jsem byla poctěna jeho blízkostí, tak bych mu přála, aby si mohl přečíst mé myšlenky. Během hodiny jsem nechtěla vyrušovat, protože kdybych mu chtěla něco říct, musela bych na něj volat přes celou lavici, a na konci vystřelil ze třídy tak rychle, že jsem se taky ani nezmohla na slovo. A že jsem na jich
No dobře, chce si hrát na elitu, ať si hraje. Já ho v tomhle ohrožovat nehodlám. Tahle díra mi za to nestojí a dlouho se tu snad taky nezdržím.
Trochu se mě dotklo, že si chtěl vyměnit hodinu se mnou za kteroukoli jinou beze mě, ale myslím, že to přežiju. Nepovedlo se mu to. Jen ať trpí. Podle toho, co jsem zatím viděla, to zvládal na jedničku.
V následujících dnech to ale neměl šanci ukázat, protože jednoduše zmizel. Vůbec se ve škole neukázal. Takže jsem svůj čas rozložila mezi holku, co zřejmě nemusela vůbec dýchat, protože mezi tím neustálým mluvením to nemohla stíhat, a klukem, jehož životním cílem se z nějakého důvodu stalo pozvat mě na rande. Přesně proto jsem asi do téhle díry přijela…
Období klidu moc dlouho netrvalo. Zase se vrátil. Ale ačkoli se ke mně stále choval, jako bych byla nakažlivá, lepru zřejmě nahradila žloutenka, protože už na mě dokonce mluvil. Byl snad ještě horší než všichni ostatní. Visel na každým mým slově, za každé mě chytal a všechno donekonečna rozpitvával. I když se ptal třeba jen na počasí. Jako by všem hledal skrytý podtext.
Jako bych snad byla celá žhavá vymýšlet mu hádanky.
Když řeknu, že nemám ráda déšť, znamená to, že jsem jako každej normální člověk, nesnáším, když je mi zima, všechno se na mě lepí a čvachtá mi v botách. Není v tom žádný skrytý význam a nechápu, co na tom řešit. Nedostatek slunce se asi na každém podepisuje jinak. Lidi tady nemůžou být normální, mají rozmočenej mozek.
Jestli je celá jejich rodina taková, doufám, že se nebudou moc množit. Lidský genofond na to ještě není připraven. Přitom jejich otec je na první pohled docela normální. Měla jsem tu čest ho poznat, když mě málem u školy převálcovalo auto. I když se mi nic nestalo, převezli mě do nemocnice. Zase jsem se ocitla v centru pozornosti, hurá. Jako by nemohli přejet Edwarda, který tam byl taky. I když se ze mě snaží dělat idiota a tvrdí opak. Vím, co jsem viděla. Jsem tu zatím jen krátce a ještě mám smysl pro realitu. Ještě mi žádné bulíky na nos věšet nebude!
Tahle událost měla ale ještě jeden nečekaný následek. Edward nějak nabyl přesvědčení, že toužím po jeho neustálé přítomnosti a rozhodl se mi to rozmluvit. Mé zoufalství se nezadržitelně stupňovalo, když na mě každý den někde za rohem čekal, aby mi řekl, že bychom neměli být přátelé. Neměla jsem sílu mu den co den oponovat. Stejně to nemělo cenu. Sice se mě vyptával na kdejakou pitomost, ale někde mezi ušima a mozkem měl bariéru, na které se slova, co vycházela z mých úst, nějak prapodivně deformovala a měnila význam. Měl by si najít holku. Nebo kluka. Nebo co já vím, co tady bylo v módě. Taky mu doktor mohl koupit videohru.
Nebo antidepresiva.
Návštěvu psychoanalytika.
Začala jsem se bát chodit do školy, protože jsem věděla, že na něj narazím a zase uslyším "Nemůžeme být spolu. Je to nebezpečné."
Ano, bylo to nebezpečné. Má sebekontrola pomalu selhávala. I Charlie si toho všiml, když jsem jednou po návratu ze školy mrštila hrnkem do dřezu, až z něj už hrnek nebyl. A nikdy nebude. Bála jsem se, že ho jednou praštím, že na něj začnu křičet na přeplněné chodbě. A všechny tím jen utvrdím v přesvědčení, že opravdu nejsem při smyslech.
Jenomže tady musel být labilní snad každý. Potřebovala jsem slunce, vitamín D. Chtěla jsem jednou dorazit domů a nestahovat z nohou mokré ponožky zahřáté na teplotu těla (která trvale klesla asi na pětatřicet). Chtěla jsem toho tak moc?
Edward postupně vyplnil celý můj zdejší minisvět. Byl všude a já už nedokázala myslet na nic jiného. Jakmile jsem se probudila, má první myšlenka směřovala k tomu, že ho zas potkám. Než jsem usnula, má poslední myšlenka se točila kolem toho, že se zase vzbudím a zjistím, že je skutečný, že se mi jen nezdál.
Pak pronikl i do mých snů. Procházely jsme se s Renée po pláži a řešily módu. Byl krásný den. Ve vzduchu vonělo moře a slunce pražilo, že i já bych se mohla opálit. Náhle se zničehonic zatáhlo a spustil se liják. Vzala mě za ruku a utíkaly jsme se schovat pod střechu. Na verandě se na mě podívala, ale už to nebyla máma, ale Edward. "Takhle to dál nejde, nemůžeme být spolu," šeptal naléhavě. Probudil mě vlastní výkřik…
Takhle to opravdu dál nejde.
Jestli Phil nikde do měsíce nezakotví, přísahám, že se třeba utopím ve sprše!
And now... something completely different:
Promiňte, ale tohle já miluju! Minimálně by to vysvětlilo, proč se jí tak dlouho nechtěl dotknout, ne? A bylo by to věrohodnější než ty vznešené kecy...
samozřejmě zas od Sib
Žádné komentáře:
Okomentovat