28. kapitola

Jsem se rozhodla, že vám sem konečně dám zase něco ke komentování. XD

---

Všude okolo byla tma. Zkusila jsem otevřít oči, abych vyloučila aspoň jednu příčinu toho, proč nevidím.

Stejně byla tma.

Takže v tom to nebylo, oči jsem měla otevřené.

Jediným vysvětlením bylo, že je noc.

Je noc a já jsem vzhůru. Sháněla jsem dohromady své myšlenky. Proč, pro Merlina, jsem vzhůru?

Otočila jsem se na druhý bok a zavřela oči.

Neviděla jsem jediný důvod, proč zůstat vzhůru.

Dveře tiše vrzly.

V okamžení jsem byla úplně probuzená.

"Tak jdeš?" zahučel Severus od vchodu. Najednou mi bylo jasné, proč jsem vzhůru. Ten tichý hlas, co na mě z chodby volal, se mi opravdu nezdál, ale snažil se mě vytáhnout z postele.

Podívala jsem se na hodiny.

Byla tma, takže jsem na ně stejně neviděla. A já byla příliš líná, abych zvedla hůlku…

"Severusi, ne že by mi to nelichotilo, ale kdybys počkal ještě pár hodin, tak mě uvidíš u snídaně."

"Těší mě, že ti nechybí sebevědomí, ale měla bys začít pracovat i na soudnosti," opáčil nevzrušeně a podal mi župan.

Zabalila jsem se a neochotně opustila svou postel.

"Mám to brát tak, že už je mezi námi zase jasno a máš mě rád?"

"Ber to, jak chceš, ale obě ta tvrzení jsou mylná a vždycky byla."

Zakřenila jsem se do bledého oválu jeho tváře a vytáhla ještě teplý plášť. Zima, tma, Severus. Marně jsem přemýšlela, co mi ještě chybí. Už byla neděle, vykostěný Potter ležel na ošetřovně, nemohla jsem najít jediný důvod, proč se se svým netopýřím kolegou potulovat po chodbách.

"Další útok," vysvětlil krátce, jako by četl mé myšlenky.

No, možná to opravdu dělal…

Když je člověk rozespalý, moc se nesoustředí. Chyba. Okamžitě jsem ji napravila.

Usmál se. Neviděla jsem to, ale CÍTILA.

"Co se stalo?" zeptala jsem se a zachvěla se. Pokračuje to. Tou zatracenou kočkou to neskončilo. Zjevně bude hůř.

Ne, už JE hůř.

"Colina Creeveyho před chvílí Minerva s Albusem donesli na ošetřovnu…"

"Je snad…?" přerušila jsem ho. Bála jsem se tu větu byť jen domyslet.

"Ne. Jen máme další exponát do našeho panoptika. Jestli přibude ještě někdo, asi budu muset přestat brzdit růst mandragor."

"Cože děláš?" Tohle byla novinka.

"Protirůstový lektvar. Nezastaví růst, ale zpomalí." Říkal to tak klidně, jako by to byla zcela jasná a normální věc.

"Proč?" žasla jsem.

"Už několik dní jsem nešlápl na tu Argusovu opelichanou… věc. Docela se mi to líbí."

Mávla jsem nad tím v duchu rukou. Tohle byla věc, kterou jsem dokázala pochopit - a omluvit.

"Už vědí něco nového?" stočila jsem hovor zpět k nebelvírskému fotografovi a Tajemné komnatě.

Opět se mi vynořil náš poslední rozhovor s Luciusem.

"Tajemná komnata je znovu otevřena. Proto jsi tady? Brumbál si chtěl ověřit, jestli s tím nemáš nic společného? Řekni, že v tom nemáš prsty."

"Donesly se mi jisté zvěsti," řekl naprosto chladným a věcným tónem, jako by ho to vůbec nezajímalo. Vždycky jsem obdivovala tu jeho schopnost nedávat najevo jakékoli city.

Cítila jsem, že se na mě dívá, ale odmítala jsem k němu vzhlédnout.

"Slib mi, že budeš opatrná." Opatrně mi položil svou ruku na mou, kterou jsem se opírala o okenní římsu. Sevřela jsem ji a podívala se na něj. V jeho očích jsem četla skutečné obavy. Objala jsem ho.

"Já jsem přece vždycky opatrná," zašeptala jsem mu do ucha a on si nesouhlasně odfrkl.

"Ne, pořád nikdo nic neví. Proto Brumbál chtěl, abychom prohlédli okolí místa posledního útoku."

"Brumbál chtěl, abys mě vytáhl z postele, abych šla pátrat po bůhvíčem? JÁ?" ujišťovala jsem se.

"Brumbál řekl, ať se tam podívám a radši si někoho vezmu s sebou. Kratiknota bych ztratil, Hagrid by mě zašlápl, Červotočková mě nesnáší, Lockhart mi vyhovuje, když spí… Ať chceš nebo nechceš, představuješ pro mě nejmenší zlo."

"V životě jsem se necítila tak poctěná."

"To je docela smutné…"

"Už jsi mluvil se Zlatoslavem? Co od tebe vlastně pořád chce?"

"Nechci o tom mluvit," procedil skrz zuby. "Co ty máš s Malfoyem?"

"O tom zas nechci mluvit já."

Chvíli jsme kráčeli úplně mlčky.

"Když ti to prozradím, řekneš mi to?" zeptal se, když už jsme dorazili na místo.

"Ne."

"Tajemství za tajemství, to je dobrý obchod, ne?"

"Jenomže abys zjistil moje, musel bys za Luciusem a vytáhnout to z něj. Mně stačí zaklepat Zlatoslavovi na dveře a vím všechno. I to, co nechci."

Zavrčel něco, čemu jsem nerozuměla. Ani jsem nechtěla, stejně by se mi to nelíbilo.

Všude panoval neskutečný klid. Nikdo by nehádal, že před krátkou dobou zde došlo k útoku, při němž mohl někdo přijít o život. O to to bylo děsivější. Ať se hradem pohybovalo cokoli, nezanechávalo to po sobě stopy. Když nepočítáme množící se zkameněliny.

Rozsvítili jsme hůlky, abychom se tu mohli lépe porozhlédnout.

Bylo to rozumnější než ostřit zraky ve tmě, ale zároveň to byla chyba. Světlo přivábilo z nižšího patra někoho, koho jsme tu vůbec nepotřebovali.

A nebyl to Zlatoslav.

Byl to Protiva.

Aby dostál svému jménu, začal něco pokřikovat už v polovině schodiště. Oba jsme měli hůlky okamžitě v pohotovosti a čekali, až se strašidlo objeví na dostřel. Člověk si musel najít v Bradavicích nějakou malou radost. A tohle byla zrovna jedna z těch, za kterou nehrozil žádný postih.

Když se Protiva vynořil, zastavil se. Zřejmě čekal studenty a příležitost vyvolat poplach. Dva členové profesorského sboru, co se proti němu neštítili použít jakoukoli kletbu, mu zřejmě udělali čáru přes rozpočet. Svižně uhnul před zábleskem ze Severusovy hůlky a hbitě zmizel. Asi bychom ho měli nechat chvíli na pokoji, aby si zase začal věřit. Z patra pod námi jsme ještě zaslechli nějakou obehranou říkanku na Severusovy vlasy a pak se zase všude rozhostilo ticho.

Děsivé ticho, vzhledem k okolnostem.

Copak připadalo jen mně padlé na hlavu potloukat se hradem, kde se už sochy nestávají jen z otravných zvířat, ale i z lidí?

"Jestli tu zkamením, slib, že mě nevystavíš nikam na chodbu."

"Slibuju, že jestli změníš své složení, schovám tě tak, aby tě nikdo nenašel."

"Nevím, jestli zrovna o tohle stojím."

Pomalu jsem postupovala chodbou a svítila na všechna možná i nemožná místa okolo sebe.

Jen pod nohy ne, což byla blbost. Dřív, než jsem to uslyšela, jsem to ucítila.Něco křuplo a čvachtlo pod mou nohou - a já udělala druhou blbost - sklonila jsem hůlku, abych si na to posvítila.

Pod mou botou ležel rozmáčknutý obrovský hnusný pavouk.

"Fujjjjjjjjjjjjjjjjj!" zakvílela jsem a přivolala tím Severuse, který nějak dospěl k přesvědčení, že jsem něco našla.

"Tos ho musela zabít?" pronesl nešťastně, když identifikoval obludu pod mou nohou. "Víš, jaký úžasný jed tyhle potvůrky mají?"

Nemůžeme být spolu

Tímto slavnostně přísahám, že tomuto tématu dám na chvíli pokoj...

---

Nebyla jsem zrovna dvakrát nadšená, když jsem přijela do Forks. To městečko bylo naprosto stejné, jak jsem si ho pamatovala z dětství - deštivé, blátivé a plné buranů. Ale nehodlám objíždět s mámou Státy a čekat, kde se Phil usadí. Počkám si na to tady, tady se čas zastavil, takže nehrozí neustálé přizpůsobování se měnícím se podmínkám. Tady se nezměnila jediná podmínka snad už od osmnáctého století.

První den ve škole byl jak zlý sen - všichni na mě čučeli jak tele na nová vrata - až na pár jedinců. Prý jsou to taky přistěhovalci. Divím se, že sem někdo přišel dobrovolně. Kdybych já měla možnost volby a peníze, což oni zřejmě ano, nestěhovala bych se na místo, kde znají slunce jen z televize a internetu. Byly to adoptované děti nějakého místního doktora. Netuším, co má za specializaci, ale dle vzhledu a chování jeho potomků by se docela šikla psychologie. Já bych sice taky podle žádnýho sociologickýho testu neskončila jako hvězda, ale aspoň se mi lidé příliš okatě nevyhýbali. Těhle pět lidí mělo dokonce v jídelně vlastní stůl - i když byla skoro celá zaplněná, jejich stůl zůstával neobsazen. To by se v mé bývalé škole nestalo - každý se vždy snažil urvat někde volné místo, žádné rezervace se nevedly.

Když jsem je uviděla poprvé, zděsila jsem se. Bílá kůže, kruhy pod očima… Jestli s nimi tohle udělalo tohle místo, musím pryč! Takhle dopadnout nechci. Už teď vypadám jak poloviční albín, bojím se pomyslet na to, co se mnou udělá pár týdnů nebo měsíců v téhle díře.

Ovšem taky mohli být jen po divokém flámu. Jenomže to by asi tak půvabně netančili mezi jídelními stoly. A nevypadali tak den co den… Pohybovali by se jako já a zřejmě by v pravidelných intervalech klečeli nad mísou…

Aby mi osud ukázal, že má smysl pro humor, na biologii jsem byla usazena vedle jednoho z nich. Jmenoval se Edward. Na jednadvacáté století dost trhlý jméno. Doktora omlouvá, že mu ho zřejmě nedal sám, nýbrž se k němu ten hoch už s tímhle postižením dostal. Na začátku hodiny se ode mě odtáhl tak daleko, že málem přepadal do uličky, tvářil se, že snad mám lepru, a ani se na mě nepodíval. Jestli si myslí, že je něco extra, měl by vypadnout z tohohle zapadákova a projít se mezi lidmi. A jestli si snad nabyl dojmu, že mi prokazuje nějakou službu, že jsem byla poctěna jeho blízkostí, tak bych mu přála, aby si mohl přečíst mé myšlenky. Během hodiny jsem nechtěla vyrušovat, protože kdybych mu chtěla něco říct, musela bych na něj volat přes celou lavici, a na konci vystřelil ze třídy tak rychle, že jsem se taky ani nezmohla na slovo. A že jsem na jich

No dobře, chce si hrát na elitu, ať si hraje. Já ho v tomhle ohrožovat nehodlám. Tahle díra mi za to nestojí a dlouho se tu snad taky nezdržím.

Trochu se mě dotklo, že si chtěl vyměnit hodinu se mnou za kteroukoli jinou beze mě, ale myslím, že to přežiju. Nepovedlo se mu to. Jen ať trpí. Podle toho, co jsem zatím viděla, to zvládal na jedničku.

V následujících dnech to ale neměl šanci ukázat, protože jednoduše zmizel. Vůbec se ve škole neukázal. Takže jsem svůj čas rozložila mezi holku, co zřejmě nemusela vůbec dýchat, protože mezi tím neustálým mluvením to nemohla stíhat, a klukem, jehož životním cílem se z nějakého důvodu stalo pozvat mě na rande. Přesně proto jsem asi do téhle díry přijela…

Období klidu moc dlouho netrvalo. Zase se vrátil. Ale ačkoli se ke mně stále choval, jako bych byla nakažlivá, lepru zřejmě nahradila žloutenka, protože už na mě dokonce mluvil. Byl snad ještě horší než všichni ostatní. Visel na každým mým slově, za každé mě chytal a všechno donekonečna rozpitvával. I když se ptal třeba jen na počasí. Jako by všem hledal skrytý podtext.

Jako bych snad byla celá žhavá vymýšlet mu hádanky.

Když řeknu, že nemám ráda déšť, znamená to, že jsem jako každej normální člověk, nesnáším, když je mi zima, všechno se na mě lepí a čvachtá mi v botách. Není v tom žádný skrytý význam a nechápu, co na tom řešit. Nedostatek slunce se asi na každém podepisuje jinak. Lidi tady nemůžou být normální, mají rozmočenej mozek.

Jestli je celá jejich rodina taková, doufám, že se nebudou moc množit. Lidský genofond na to ještě není připraven. Přitom jejich otec je na první pohled docela normální. Měla jsem tu čest ho poznat, když mě málem u školy převálcovalo auto. I když se mi nic nestalo, převezli mě do nemocnice. Zase jsem se ocitla v centru pozornosti, hurá. Jako by nemohli přejet Edwarda, který tam byl taky. I když se ze mě snaží dělat idiota a tvrdí opak. Vím, co jsem viděla. Jsem tu zatím jen krátce a ještě mám smysl pro realitu. Ještě mi žádné bulíky na nos věšet nebude!

Tahle událost měla ale ještě jeden nečekaný následek. Edward nějak nabyl přesvědčení, že toužím po jeho neustálé přítomnosti a rozhodl se mi to rozmluvit. Mé zoufalství se nezadržitelně stupňovalo, když na mě každý den někde za rohem čekal, aby mi řekl, že bychom neměli být přátelé. Neměla jsem sílu mu den co den oponovat. Stejně to nemělo cenu. Sice se mě vyptával na kdejakou pitomost, ale někde mezi ušima a mozkem měl bariéru, na které se slova, co vycházela z mých úst, nějak prapodivně deformovala a měnila význam. Měl by si najít holku. Nebo kluka. Nebo co já vím, co tady bylo v módě. Taky mu doktor mohl koupit videohru.

Nebo antidepresiva.

Návštěvu psychoanalytika.

Začala jsem se bát chodit do školy, protože jsem věděla, že na něj narazím a zase uslyším "Nemůžeme být spolu. Je to nebezpečné."

Ano, bylo to nebezpečné. Má sebekontrola pomalu selhávala. I Charlie si toho všiml, když jsem jednou po návratu ze školy mrštila hrnkem do dřezu, až z něj už hrnek nebyl. A nikdy nebude. Bála jsem se, že ho jednou praštím, že na něj začnu křičet na přeplněné chodbě. A všechny tím jen utvrdím v přesvědčení, že opravdu nejsem při smyslech.

Jenomže tady musel být labilní snad každý. Potřebovala jsem slunce, vitamín D. Chtěla jsem jednou dorazit domů a nestahovat z nohou mokré ponožky zahřáté na teplotu těla (která trvale klesla asi na pětatřicet). Chtěla jsem toho tak moc?

Edward postupně vyplnil celý můj zdejší minisvět. Byl všude a já už nedokázala myslet na nic jiného. Jakmile jsem se probudila, má první myšlenka směřovala k tomu, že ho zas potkám. Než jsem usnula, má poslední myšlenka se točila kolem toho, že se zase vzbudím a zjistím, že je skutečný, že se mi jen nezdál.

Pak pronikl i do mých snů. Procházely jsme se s Renée po pláži a řešily módu. Byl krásný den. Ve vzduchu vonělo moře a slunce pražilo, že i já bych se mohla opálit. Náhle se zničehonic zatáhlo a spustil se liják. Vzala mě za ruku a utíkaly jsme se schovat pod střechu. Na verandě se na mě podívala, ale už to nebyla máma, ale Edward. "Takhle to dál nejde, nemůžeme být spolu," šeptal naléhavě. Probudil mě vlastní výkřik…

Takhle to opravdu dál nejde.

Jestli Phil nikde do měsíce nezakotví, přísahám, že se třeba utopím ve sprše!

And now... something completely different:

Promiňte, ale tohle já miluju! Minimálně by to vysvětlilo, proč se jí tak dlouho nechtěl dotknout, ne? A bylo by to věrohodnější než ty vznešené kecy...

---

samozřejmě zas od Sib

Předtím a potom

Kdyby mi dříve někdo řekl, že budu k tomuhle něco psát, dostal by do zubů... Před perexem řeknu jediné - není to Potter, není tam Severus a nemá to s nimi absolutně co do činění.

---

A teď, když jsme v soukromí pod perexem, pár slov. Víte, mám k Twilight komplikovaný vztah. Začala jsem to číst, což jsem dříve odmítala, a teď se ráda začtu. Dlouho jsem nečetla nic tak vtipného, bez urážky..., já se bavím ráda. Filmy sleduju, ne zcela jen svým zaviněním, docela pravidelně a nedám na ně dopustit. Proč?

Twilight - má oblíbená scéna v lese, kdy policisté a indiáni pátrají po tom, co jim vraždí občany. Uprostřed vyšlapané cesty hromada měkké hlíny, uprostřed hromady otisk boty, že by i Grissom zajásal, a indiánský stopař k tomu přičapne, chvilku zkoumá a pak pevně prohlásí: "Je lidská." No ještěže ho měli!

New moon, tam mám přímo hitparádu úžasných scén - Edwardův příchod, scéna, kdy Bella řekne Edwardovi "Polib mě" a on se začne tvářit tak, že kdyby se tak někdo v podobné situaci zaksichtil na mě, vyrazím mu zuby, upír neupír, jeden z vrcholů filmu - Bella se topí v moři a vedle ní se objevuje Edward - klasika, která snad nikdy neomrzí... a tak dále a tak dále. Pohovořím zase u další povídky z této oblasti.

Tak a teď už k tomu, co tu následuje. Jsou to dva minitextíky. Jeden je ze dne, kdy se Edward a Bella poprvé setkají, druhý je již z konce prvního dílu. Nečekejte zázrak. Mně se o tom blbě píše, protože je to něco jako když Těžkej Pokondr přezpíval Mámu od Lunetiků a udělal z ní Tátu - bylo to laciné, protože už ten první text většina lidí chápala jako parodii a dělat na to parodii je jako nošení dříví do lesa. Tím se nechci dotknout ctitelek Lunetiků, protože jsem je někde v osmičce nebo devítce milovala, Pokondrů, protože ty jsem milovala taky, ani S. Meyerové, protože teď miluju Jaspera a Alici. Ale vždyť mě znáte, já nejsem spokojená nikdy s ničím. Takže moc nečekejte a pokud jste dočetly až sem - jste dobré (nedělám si iluze, že sem chodí něco mužského pohlaví), ale můžete to klidně přeskočit.

Předtím

"Ať tě to ani nenapadne!" vyhrožoval Jasper a z očí mu šlehaly blesky. "Zapomeň!"

"Ale zlato," uklidňovala ho Alice a nenápadně se stále snažila držet mezi ním a hihňajícím se Edwardem, zatímco pomalu kráčeli od auta k domu.

"Jestli to řekneš, řeknu Belle, že ji budeš po nocích šmírovat," zahrozil.

"Ale no tak," ševelila Alice. "Vždyť je to romantické. V jeho době by přece-"

"To mu musíš říkat úplně všechno?" zavrčel Edward.

"V mé době by to bylo krajně nevychované a její otec by tě zastřelil," pokračoval Jasper.

"V mé době by to nikoho snad ani nenapadlo," zamyslel se Carlisle, který se zničehonic objevil po jejich boku.

"Jestli se nepřestanete trumfovat, čí doba byla lepší, zavolám vám Ara," houkla na ně z domu Esme a všichni se na okamžik zatvářili provinile.

Pak se Edward znovu zahihňal a Jasper ho zpražil pohledem. "Ani na to nemysli."

"Jak můžeš vědět, na co myslím? To je moje parketa."

"Znám tě. A varuju tě."

"O čem se to pořád dohadujete?" Esme stála ve dveřích a podezřívavě si prohlížela své skorosyny.

Rosalie protočila otráveně panenky a dospěle kolem ní prošla dovnitř. "Ani se neptej," šeptla.

Edward byl ztělesněné zlomyslné tajemství a Jasper tiše zuřil. Alice poskakovala mezi nimi jak rozverné Švýcarsko a odrážela Jasperovy blesky.

"Náš major dostal trojku z dějepisu," oznámil Emmett, když došel až k Esme a objal ji na přivítanou.

Edward i Jasper vybuchli, každý ovšem jinak.

"Z dějepisu?" užasla a zavřela za svou rodinou dveře.

"Z občanský války," vykuckal Edward a jeho skorobratr zaťal zuby.

Esme a Carlisle na okamžik zcela zapomněli, co je vlastně za den a oněměle zůstali zírat na někdejšího majora Konfederace, který už seděl na pohovce, ruce založené na prsou, oči upřené přímo před sebe, rty pevně stisknuté, zuby zaťaté.

První se vzpamatoval otec rodiny a rozesmál se. "Copak? Neměl jsi čas se učit?"

"Jasper se snaží být nenápadný, cítí nějaké iracionální obavy, že by ho všichni prokoukli, kdyby dostal výbornou," začal vysvětlovat Edward.

"Nechce, aby na něj prasklo, že bojoval za jižany," doplnil Emmett.

"Přinutili jste mě chodit na střední školu. Byl jsem nejmladším majorem Konfederace a teď už studuju bůhvíkolikátou střední školu! Učím se nesmysly o době, ve kterých jsem žil, a jestli mi ještě jednou někdo řekne, že neumím narýsovat pořádný komolý kužel, přísahám, že ho zabiju."

"Občas lituju, že nemůžu brečet," řekla Rosalie, postavila se k prosklené skleně a hleděla do hustého lesního porostu.

"A co to děvče?" chtěla vědět Esme. Vždyť dnes měla přijít ta, kterou jim předpověděla Alice. Úsměv z Edwardovy tváře zmizel - přelezl na Jasperovu. Edward po něm střelil očima. "Ne!" vyštěkl.

"…tak?" bafla na ně Esme, na tváři nedočkavý výraz.

"Edward před ní utek," shrnul to Emmett a vysloužil si za to Edwardův naštvaný výraz.

"To bylo v jejím zájmu. Kvůli jejímu bezpečí," bránil se. Tohle nebylo téma, kterému by chtěl rozebírat.

Jasper se vědoucně ušklíbl, ale mlčel. Výmluvně. Ať si myslel cokoli, Edward mu věnoval další naštvaný pohled. A další platil Rosalii, která se otočila, aby mohla sledovat novou situaci, ačkoli ta se tvářila pořád stejně a ani náznakem nedala najevo, že ji záležitost kolem Belly jakkoli zajímá. Edwardova zlost ji ale viditelně potěšila. Na tváři se jí objevil zářivý úsměv.

"Utekl?" zopakovala Esme udiveně.

"Jen jsem opustil třídu."

"Na co myslela, že tě to vyhnalo?" žasla.

"To se z něj snažíme dostat celou dobu." Emmett už také zapomněl na Konfederaci i Unii a plně soustředil svou pozornost na Edwarda.

"Tak to nebylo," ohradil se muž
v centru zájmu.

"Svěř se, nedus to v sobě," povzbuzoval ho Emmett a vykoledoval si další vzteklý pohled.

"Nevím," zavrčel.

"Nelži a netvrď, že jsi ji neposlouchal," ozval se Emmett tentokrát zpoza jeho zad, aby unikl dalšímu naštvanému pohledu.

"Poslouchal," připustil neochotně Edward, "ale neslyšel."

"Jak neslyšel?"

"Vůbec."

"Neříkej, že je někdo konečně tak dobrý, že se mu nedostaneš do hlavy. Ta holka má můj obdiv," pronesl Jasper zasněně a rychle svého adoptovaného bratra zklidnil, aby se vyhnul zbytečné kolizi.

"Nevím, jak je to možné, ale já to zjistím. Dokážu přece přečíst myšlenky každému. Nemůže to být tak těžké," mračil se Edward odhodlaně.

"Ty jsi opravdu nic neslyšel?"

"Žádné nadšené výkřiky, zvonění zvonů, země se nepohnula?"

Překvapení rodiny ale brzy vystřídalo pobavení a každý si s chutí do již uraženého "příbuzného" rýpl.

"Nikdy jsem neviděla nikoho tak úžasného, to musí být ON!"

"Kde jsi byl celý můj život?"

"Jsem rád, že se všichni dobře bavíte," mračil se na celé kolo, dokud se opět neozval Emmett, aby věcným tónem přerušil rodinnou zábavu. "Copak tu ještě nikoho nenapadlo, že třeba není co slyšet? Kde nic není, ani smrt nebere." A v následujícím okamžiku měl co dělat, aby se vyhnul Edwardově ráně.

Potom

"Víš, Edwarde," položil Carlisle otcovsky ruku na rameno svého syna. "Ne že bych ti do toho chtěl nějak mluvit…"

"Tak to nedělej."

"Jen do toho," povzbuzoval ho naopak Emmett. "My ostatní si to nemůžeme přečíst, nám to musí být řečeno. Měj s námi slitování a nesoukromnič."

"Víš, Edwarde," začal znovu. "Nejsem si tak docela jist, že zrovna Bella je ta pravá pro náš … způsob existence."

"Ale já jsem to viděla!" ohradila se Alice, naoko uražená Carlislovými pochybnostmi.

"My víme a všichni ti bezvýhradně věříme," usmál se na ni chlácholivě Jasper a objal ji kolem pasu.

"Bella je ta pravá a tečka," vrčel Edward.

"Pokud se jí už teď dělá z krve mizerně a omdlívá, co by dělala, kdyby se stala jednou z nás a její smysly ještě zesílily?"

"Chce to víc oken, ať má odkud zvracet."

"Taky musíme zpevnit zdi," přisadil si Emmett. "Jinak skončíme na ulici. S její šikovností bychom se lehce ocitli na pokraji vyhynutí."

"To je otázka posílení reflexů."

"Ne posílení. Vytvoření."

"To děvče je v podstatně přírodní zázrak," uzavřel to Carlisle a Edward se na něj podezřívavě podíval. "Dokázala přežít i navzdory sama sobě. Ale stejně radši pořídíme nějaké vyšší koberce na podlahu a taky nějaké nástěnné, musíme něčím obalit schody, rámy dveří, taky by to chtělo pružné sklo…" vypočítával na prstech. "Papírové nádobí na jedno použití..."

3. kapitola

3. kapitola. Ty prázdniny tak strašně ubíhaj... :(

---

Elizabeth převracela svou novou hůlku v prstech. Kdyby na tom záleželo, připustila by, že je mnohem elegantnější než ta, kterou jí koupili, když nastupovala do prvního ročníku školy čar a kouzel. A přece z té první měla mnohem větší radost nežli z téhle nové, drahé, chladné, nechtěné… Tehdy, když ji sezřela v dlani, proběhlo jí silné zachvění. Věci zapadly na své místo a ona nepochybovala, že se stala tím, kým měla, že je to správné, a nedokázala by si představit, že by to mělo být jinak. Ale uběhlo pár let, věci se změnily, ona zlomila svou hůlku, odešla - a věci opět zapadly na své místo a ona nepochybovala o své volbě… Všechno bylo, jak má, a přitom…

Když poznala Jamese, svět se změnil. Tedy samozřejmě zůstal stejný, ale změnila se perspektiva, ze které ho nahlížela. James Morgan byl mudla magií naprosto nezasažený. Žil ve světě, který měl svá pravidla, ve kterém existovaly určité skutečnosti, lidé se chovali určitými způsoby a byli obdařeni z jistého úhlu pohledu omezenými schopnostmi. Byl to svět, ve kterém panoval mnohem striktnější řád, bezpečí spojené s nevědomostí. Bezpečí, které by se zhroutilo, kdyby do něj vstoupila magie. Ten svět se jí líbil. Přitahovala ji představa žít v něm, začlenit se do něj, být jeho pevnou součástí. Fascinovala ji myšlenka, že věci zůstanou takové, jakými byly stvořeny, že jsou pevné, neměnné, že hmota má svá pravidla.

Teď se jí zdálo, že celý ten svět byl vždy jen domečkem z karet, a cítila, že právě teď do něj někdo foukl…

Zvrátila hlavu a upřela hlavu na strop.

Teď v noci se na něm promítala děsivá stínohra. A Elizabeth do ní přilévala další a další hrůzu. Mohla by to zarazit. Jediné zaklínadlo by rozsvítilo celou místnost.

Vytáhla nohy na pohovku a položila si hlavu na kolena.

Domeček z karet se otřásal, modlila se, aby se nesesunul. Třeba silou vůle udrží jednotlivé karty na jejich místech.

***

Den, kdy poprvé pohlédla do očí svých dětí, byl nejšťastnější v jejím životě.
William, její malý Billy, křičel na celé kolo, Amanda, princezna Mandy, snad poprvé a na dlouhou dobu naposledy ve svém zatím kratičkém životě mlčela, Sarah se na ni zamračila a pak propukla v pláč. James měl slzy na krajíčku, ale poslušen pravidlu, že muži nepláčou, je dále nepustil. Elizabeth to netrápilo a slzy štěstí jí tekly po tvářích. Vždyť na tyhle drobečky čekali tak dlouho!

Věděla, že jejich jména budou okamžitě zanesena do kouzelnických záznamů, kde budou čekat na své povolání do Bradavic. Až dosáhnou svých jedenáctých narozenin, přiletí sova a… Jedenáct let!

Nejradši by celý ten nástup překazila, ale nebyla si jistá, zda je to vůbec možné.
Pokud se u dětí objeví kouzelnické schopnosti, bude muset s pravdou ven.

Jedenáct let! Aspoň věděla, kolik času má na vymyšlení …čeho? Pravdy?

Ale třeba se u nich nic neprojeví, třeba budou její děti motáci a budou moci vyrůstat mezi mudly a nemusí se o světě kouzelníků nic dozvědět…

Třeba se jí pokusí zadusit v nich jejich schopnosti. Pokud se o kouzlech nic nedozvědí, třeba tuto část své osobnosti potlačí, třeba…

Měla by na to právo?

Měla právo určit, v jakém světě budou žít?

Bylo tu jedenáct let, jedenáct let, kdy mohla přemýšlet a zařídit se podle toho, co se bude zdát nejlepší.

Kouzla nikomu štěstí nepřinesla. Kouzelníci se trápili stejně jako mudlové, stejně trpěli, stejně umírali, jen mudlové se zdáli být smířenější. Neměli potřebu bojovat s nezvratným osudem, protože jednoduše netušili, že to lze… Trpěli, ale smířili se, nepropadali ze zoufalství temným naukám, neničili životy svým blízkým. Byl jejich život vyrovnanější? Snazší z nedostatku možností volby?

***

Procházela nekonečnými chodbami nemocnice sv. Munga. Snažila se nevnímat lidi kolem sebe, personál, pacienty, návštěvy. Všichni byli propojeni úzkostí a bolestí nad dušemi zavřenými za těmito dveřmi, obklopenými chladnými bílými stěnami. Plášť jí šustil kolem kotníků. Zdálo se to jako nesnesitelný hluk. Měla pocit, že se zvuk jejích kroků odráží od zdí a vrací se jí v několikanásobné ozvěně. Byl to nesmysl, ale ona to SLYŠELA. Slyšela tlukot svého srdce, slyšela,jak jí krev tepe ve spáncích, jak s ohlušujícím burácením proudí jejími žilami.

Ještě pár kroků, stiskne kliku, vejde a uvidí ho…

Zastavila se na místě.

Ještě nikdy tam nedošla.

Ani teď se té kliky ani nedotkne.

Chvíli jen stála na místě a dívala se na dveře, stejné jako všechny ostatní, a přece skrývající největší bolest ze všech.

"Přišla jste za otcem?" Tmavovlasá sestřička se na ni povzbudivě usmála.

Elizabeth jí prázdnýma očima oplatila její pohled a zavrtěla hlavou.

"Ne," řekla pevně, vrhla poslední pohled na zavřené dveře, otočila se na podpatku a odkráčela.

Ať byl za těmi dveřmi kdokoli, s jejím otcem již neměl nic společného. A s ní taky ne.

Tehdy ležel její svět rozbitý na zemi v tisících střepů. Tehdy přestala magie dávat smysl. Ze sluhy se stal krutý pán a vzal jí vše, co měla.

A drahá Phil se jí ještě divila, že ho odvrhla a rozhodla se zapomenout, když konečně potkala někoho, kdo byl schopen ji přijmout a nechat ji zapomenout na minulost, někoho, vedle koho dokázala vidět dál než do včerejška…

***

"Liz, Liz…"

Probudil ji tichý Jamesův hlas. Držel ji za rameno a nakláněl se nad ni.

"Tys tu usnula?"

Zamračila se, jak sháněla své myšlenky dohromady.

Třeba to byl jen sen…

Jenže to by ji ta hůlka netlačila do zad…

"Asi... Šla jsem se v noci napít a na chvilku jsem se tu posadila. Kolik je hodin?"

"Půl sedmé. Venku už zpívají práci a mrholí. Vítej do krásného nového dne," zazubil se a políbil ji na čelo.

Stejně se podívala ven. Lehce pršelo.

"Díky. Děti ještě spí?"

"Když jsem vstával, tak všichni spali. Tak doufej, že jim to ještě chvíli vydrží, než ten malej orchestr zase spustí."

Vzdychla.

"Vypadáš strašně. To máš z toho, že špatně spíš. Připravím ti snídani. Co by sis dala?"

Vděčně se usmála. "Překvap mě."

Vzal ji za ruku a v následující chvíli oba vzhlédli vzhůru, protože orchestr právě spustil jednu ze svých oblíbených skladeb.

"Jdu tam," řekla klidně a zvedla se, volnou rukou zasunula hůlku nenápadně do rukávu.

Harry Potter a kámen mudrců - část 3

Řeknu vám, tohle mě začíná bavit. Nemuset nic vymýšlet...

Link na autorku: Resimesdra

---

Dloooouhé schodiště v Bradavicích

MCGONAGALLOVÁ:
Haló, mládeži! Teď budete rozděleni do svých kolejí, aby mezi vámi zavládlo věčné nepřátelství. Máme tu Nebelvír, to jsou ti skvělí a dobří, Havraspár, sem přijdou mudrlanti a šplhouni, Mrzimor, ten je rezervován pro naprosté trotly mezi vámi, no a nakonec ještě Zmijozel, kdo se dostane sem, vytáhl si Černého Petra. Že, pane Malfoyi?

DRACO: Pffft!

DRACO: Hej, Potty, tak co? Žádnej můstek, co by ti pomohl se vyšvihnout z ligy lůzrů mezi elitu?

HARRY: Och, víš, myslím, že zůstanu radši tady, nějak myslím, že mezi ně zapadnu.

Velká síň

BRUMBÁL: Zdar prváci, zdar Harry, nazdar zbytku. Jen úplně krátce, dýl byste mě stejně neposlouchali. Takže, pod trestem smrti je zakázáno chodit do Zapovězeného lesa. Proto taky to jméno. Kromě toho náš děsivý a odpudivý školník taky říká, že nikdo nesmí ani vkročit do třetího patra, protože tam máme silné, nebezpečné tříhlavé zvíře, co… Uch, ale to odbočuju. Takže, věřím, že jsem prozradil dost na to, abyste byli dostatečně zvědaví, co? Dobře!

MOUDRÝ KLOBOUK: Takže, všichni dobří do Nebelvíru, a padejte! Malej Malfoy - do Zmijozelu, tví prohnilí soukmenovci už na tebe čekaj! No a Harry Potter…. hm… kam bys rád?

HARRY: To jako že si můžu vybrat?

KLOBOUK: Normálně ne, ale u tebe se musí udělat vzácná pedagogická výjimka.

HARRY: Ach tak. No, dobře, tak pak bych byl rád jedním z těch fakt skvělých.

KLOBOUK: NEBELVÍR!

SNAPE:*zamračí se na Harryho*

HARRY: UCH! Támhleten starej slizoun vzadu na mě poulí oči!

PERCY: Jo, to musí být asi tím, že je to bývalý Smrtijed, co teď ale tady na škole vyučuje lektvary. Je to ředitel Zmijozelu, to snad vysvětluje všechno, ne?

HARRY: Jo, asi jo…. Jéééé, z mýho talíře kouká nějakej duch s napůl uříznutou hlavou! (kterýho asi někdo snědl… přinejmenším skoro.)

PERCY: Tak, konec stmelování, nováčci! Šup nahoru do vašich ložnic a pozor, ať vás

neshodí do hlubin schodiště, co absolutně nesmyslně mění směr a co po tomhle roce už nebude mít vůbec žádnej význam.

Proměňování

HARRY A RON: ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ, JDEM POZDĚ!

HARRY: Moment, proč vlastně jdeš tak pozdě se mnou? Tos myslel vážně, že se budeš vyhřívat v mý pochybný slávě?

RON: Ech…Jo.

MCGONAGALLOVÁ: Jak se proboha můžete ztratit na hradě? Jste duševně zaostalí?

HARRY A RON: Mno… (Pozn1)

Draco: Hahahaha. JÁ bych byl věděl, kde je to na dlouho… Kdyby sis byl vzal krále Drozdibrada, byl bys teď přišel na čas. (Pozn2)

HARRY: ?!

 Lektvary

SNAPE: *děsivý, ale sexy monolog o jeho posedlosti temnými pletichami*

DRACO: *slintá*

HARRY: *píše vlastním těsnopisem* Hmm… Uložit a zachovat smrt…

SNAPE: Ha, Pottere, opravdu věříš, že jsi něco zvláštního jen proto, že tvé rodiče zabil Voldemort a ty jsi jediný člověk, který kdy přežil Avadu Kadavru? Přitom jistě ani neznáš rozdíl mezi čípkem a sirupem proti kašli!

HERMIONA: Já, já to vím! Zeptejte se mě, já jsem tak CHYTRÁ!

HARRY: Eh…

SNAPE: Hohohó! Severus jedna, Potter nula!

DRACO: *slintá*

 Velká přestávka ve Velké síni

SEAMUS: … proměň vodu v dobrý rum!

VODA: *zůstane vodou, průhlednou, nikoli alkoholickou tekutinou*

SEAMUS: … proměň vodu v dobrý rum!

HARRY: O co se to Seamus pokouší se svou sklenkou vody?

PUBLIKUM: Mladej, jsi hluchej, blbej nebo oboje?!

SEAMUSOVA SKLENICE VODY: *exploduje*

SEAMUS: Něco mi říká, že pro tohle nemám asi talent.

Hodina létání

HOOCHOVÁ: Tak, teď se podíváme, kdo z vás měkkotin se vůbec udrží na koštěti…

NEVILLOVO KOŠTĚ: *splaší se*

NEVILLE: AAAAAAAAAHHHHHHHHH!

HOOCHOVÁ: Pane Longbottome! Okamžitě pojď dolů!

NEVILLE V DÁLI: AAAAAAAAAAAAAAHHHHHHHHHHHHH!

VŠICHNI: AMBCTKČ, NEVILLE!

NEVILLE: *nádherně sletí z koštěte a zřííííííííítí se dolů, zachytí se na žerdi praporu* Au!

NEVILLOVA RUKA: *křup*

HOOCHOVÁ: Oh oh… už zase! Všichni zůstanou, kde teď jsou, já dovedu našeho Falladu na ošetřovnu. (Pozn3)

DRACO: Hej, Potty, co takhle trochu neposlušnosti?
No tak, dělej, souboj na košťatech!

HERMIONA: Harry, kdybys taky jenom…

HARRY: *přibližuje se k Malfoyovi*

HERMIONA: Zatracenej idiot!

MCGONAGALLOVÁ U OKNA: Wooo! Potter, stejně neposlušný jako jeho táta, stejně dobrý letec jako jeho táta! Vím co dělat, udělím trest jen malému Malfoyovi! Potter by měl shrábnout čest a slávu, to jsme mu dlužní, po všech těch letech v přístěnku pro košťata! WOODE! Máte nového chytače!

OLIVER WOOD: Éh…jo, eh… bezva? (Neměli jsme předtím normální zápas, kde jsme ho vybírali…? Zatracená protekce tady!)

Někde ve škole

RON: Hej, super, jsi chytač! To je úžasný, ne?

HARRY: No, já nevím. Co když tak všichni zjistí, co jsem za trotla?

RON: Koho to zajímá? Ty jsi Harry Potter.

HARRY: Hm… taky pravda.

HERMIONA: Kromě toho máš famfrpál v krvi. Tvůj táta byl totiž taky chytač.

HARRY: Oh, bezva. Sice jsem nevěděl, že je to geneticky podmíněno, ale když to říkáš TY, Hermiono…

Pozn1: Autorka tu použila slova Habbeda, habbeda… Protože mi to říkalo kulový, zapátrala jsem na netu a našla následující: Je to slov, které použijete, když nechcete odpovídat nebo neznáte odpověď na otázku, kterou vám položili.

-Jaké je hlavní město Nového Zélandu?

-habbeda.

-Proč jste ukradl tohle auto?

-Habbeda, habbeda, habbeda!

Napadá vás nějaká u nás užívaná alternativa? Já mám v tomhle nedostatky, jelikož - a to by vám potvrdil každý, kdo se mnou kdy mluvil - já používám mnohovýznamové hmmmmmm….

http://www.urbandictionary.com/define.php?term=habbeda

Pozn2: Král Drozdibrad, případně Drozdí brada, pohádka bratří Grimmů - nafrněná princezna si nechtěla vzít krále, vysmála se mu za jeho vzhled (Drozdibrada si přece nevezme, ne? To dá rozum!)a řekla, že by si radši vzala žebráka. No - a hádejte, co se nestalo! Přišel žebrák, dostal princeznu, udělal z fiflenky poslušnou a pracovitou ženušku a vyklubal se z něj odmítnutej král…

Pozn3: Přemýšlela jsem, jedná-li se o německého spisovatele Hanse Falladu a kvůli čemu zrovna o něj. Napadlo mě jen, že po nějakém souboji, kde byl smrtelně zraněn jeho soupeř, byl prohlášen za nesvéprávného… Zemřel pak po dalších 35 letech po dlouhé duševní chorobě. Ale neptala jsem se autorky, zda měla na mysli zrovna jeho, tak to berte s rezervou. Pokud by vás to fakt zajímalo, klidně si písněte, já se jí zeptám, to není problém.

Mezi řádky

Upozornění - článek je vážně myšlen vážně. Ohledně spoilerů - sice vykecám všechno, ale tak chaoticky, že kdo neviděl, bude se dost dlouho orientovat - prostě jsem byla v náladě, co musela být ventilovaná. Okamžitě. Kašlu na logické souvislosti. Pokud jste neviděli - a chcete - tak pryč od tohoto článku.

---

Tak jsem právě dokoukala film Mezi řádky a první, co mě napadá, je: Tak tohle fakt dokážou natočit jen Američani. A následuje myšlenka: Dobře, Hilary, budiž - ale proč do toho lezla Imelda Staunton? Upřímně přiznávám, že jsem to neviděla celý - ale nemůžu říct, že bych litovala. Krátce řečeno: slint se sotva únosným množstvím idealizmu a sentimentu. No, pro mě už neúsnosným. Obviňte si mě z nedostatku idealizmu - jo, jsem vinna... A co, jsou horší věci, furt žiju. Ale copak někdo může myslet třeba tu záležitost s Deníkem AF vážně? Mají ve třídě děti ulice, co mají různý problémy - a ony najednou objeví KNIHU! A jak to najednou všichni žerou! Daj se dohromady? A kdy Anna sejme Hitlera? A jak jste nám to mohla udělat?????? Vždyť ona zemřela!!!! Tohle se přece v knihách neděje!!!! A naprosto hysterická scéna studentky, které to všechno vysvětlí další student, jehož náhle osvítilo. Ona není mrtvá, je jako my, je jednou z nás, je jako ty a já... Dá se tohle komentovat jinak než třema tečkama? Ale ono to ještě pokračuje!!!! Pozveme tu ženu, co je skrývala, sem! A studenti začnou vybírat prachy, uspořádaj taneční soutěž, takže příležitost šoupnout do filmu trapnou hudebně-taneční pasáž. A paní samozřejmě přijede. Když se chce, všechno jde - a hlavně v Americe. A je to dojemné. Chlapec z ulice vstane, prohlásí, že nikdy neměl hrdinu, ale už ho má. A žena, co za války ukrývala židy, řekne, že ona není hrdinkou (Dělala jsem, co se mi zdálo správné.), nýbrž oni - oni jsou hrdiny v každodenním životě. A člověku už se chce zvracet. Ale pořád to není konec. Pořád ještě se dá naplesknout nějaké to klišé. Ředitelka, co samozřejmě tuto učitelku nemá ráda a nesouhlasí s ní a jejími metodami, protože tak je to vždycky, to celé poslouchá, nikým nespatřena (Jinak by se totiž snad musela rozbrečet a požádat všechny o odpuštění... Hádejte, koho hrála Imelda) - a je dojata...

Následuje krutý zvrat. Dětičky, paní učitelka je tu kráce, mohla vás učit prvák a druhák, ale ve třeťáku si vás přebere někdo jinej...

Ne! To není možný! To nejde!! To je nespravedlivý!!! Musí s námi zůstat!!! Já to nepřežiju!(mimochodem, tuhle větu tam fakt provolávali)

Vždyť se přece polepšili! Dřív patřili ulici, ale teď se z toho vyhrabali! Ona jim rozumí! Oni se chtějí učit, chtějí něco dělat! Jiný už je nikdy nepochopí! Jiný učitel je zase svrhne na ulici! Jak jim to někdo může udělat?! Oni už to přece nechtějí! Proč jim tak brání v rozvoji? Skety!

Tak jak to asi může dopadnout...

No jasně, je vaše až do čtvrťáku...

A děti přepisují a vydávají své deníčky, aby celé lidstvo poznalo jejich duše... A je to podle skutečné události a tato iniciativa pohltila celý svět...

A pak zazvonil zvonec a konečně vylezly titulky.

A teď ještě k manželovi učitelky. Jeho snem bylo stát se architektem, ale z nějakého důvodu má jinou práci, nevím proč, já to viděla až od chvíle, kdy děti dostaly knihy (zřejmě je financovala božská učitelka ze svého) a pronášely přípitky na počest toho, že hranice a zdi, které tu byly, právě padly a ony teď můžou dosáhnout všeho, co je napadne. A když božská svému muži řekne, ať si jde za snem, on jí odpoví, jak si to jako představuje... On přece teď nepůjde do školy, pak na praxi... Ona proč že ne... Ach, chudák božská idealistka... On se obětoval, aby ona mohla žít své sny či co?

Takže samosebou rozvod. On si sbalí kufry... Vždyť on by jí jen hrál druhé housle, není pro ni důležitý, ji zajímají jen její studenti... Chudák, jak on musel v tom vztahu trpět! Tak přehlížený, tak opomíjený...

A teď si představte, že by to bylo opačně. Kdyby žena opustila idealistického učitele! Ta mrcha! Ta hysterka! O co jí jako jde? Má tu příležitost vzhlížet k někomu naprosto dokonalému, kdo je ochoten obětovat své osobní zájmy něčemu většímu, nesobeckému - a ona to nechápe. On by ji poslal splnit si její sen, ale to přece nejde, ona se přece nemůže urvat z domácnosti, ne? To dá rozum!

Teď nevím... Chce se mi brečet nebo zvracet?

Harry Potter a kámen mudrců - část 2

odkaz na autorku :)

Pro ty, co se bojí, že jim komplikovaný příběh zamotá hlavu: nebojte se :D

Pro ty, co se bojí dlouhého čtení: žádný strachy, já nikdy nevydržím dlouho psát... :P

Pro ty, co si nevšimli těch krásných předělů: KUK!

A teď už teda to pokračování...

---

Pochybný, mládeži určitě nepřístupný pajzl v Londýně: Děravý kotel.

HAGRID: Hej, pošuci, pozor! Tohle tady je Harry Potter!

POŠUCI: AMB CTKČ HARRY POTTER!

HARRY: Eh… Čau…?

KOKTAVÝ POŠUK: J-já j-jsem p-profesor Qui-qui-rrell, Harry, tvůj u-učitel Ob-obrany p-p-proti č-černé ma-ma-gii!

HARRY: Můžu jen říct, že jsem zděšen.

QUIRRELL:
A-a-a c-co t-t-teprv já. U-už a-ani n-n-nemůžu v noci s-s-spát.

HAGRID: Tak. Je mi to líto, ale pan Potter a já teď jdeme nakupovat! Potřebuju totiž ještě boty, co se hoděj k mýmu růžovýmu dešníku.

Příčná ulice

PŘÍČNÁ ULICE: *je plná pošuků*

,

HARRY: Och bože, kde jen jsem se to octnul?

HAGRID: Nejdřív dojdem rozbít tvý prasátko. Ke Gringottům!

HARRY A HAGRID: *vyzvednou pečlivě skrytý balíček ze sejfu v podzemí a HARRY zjišťuje, že je milionář*

HARRY: Páni, bezva. Stejně ale budu dál běhat v Dudleyho hadrech, už jsem si na to zvykl.

HAGRID: Tak si dojdi koupit hůlku. Já se kouknu po botách.

U Ollivandera

OBCHOD: *je prázdný*

HARRY: Halóóóóóó?

STAŘÍK NA ŽEBŘÍKU: Zdravím, pane Pottere!

HARRY: Jak je možný, že vy všichni cvoci víte, kdo jsem?

STAŘÍK: Jó, to je dlooooouhý příběh, ale když máš čas….

HARRY: Ech, ne, to je dobrý, si pak přečtu výcuc na záložce. Takže, co teď bude s hůlkou?

STAŘÍK: No jo, samozřejmě. Tady.

1. HŮLKA: *exploduje*

STAŘÍK: Tak ne. Tuhle.

2. HŮLKA: *imploduje*

STAŘÍK: Argh, Alzheimer! Víš ty co, prodám ti model značky Voldemort.

HARRY A 3. HŮLKA: *září*

STAŘÍK: No vida. Dobrá, jak už jsem říkal, tvůj úhlavní nepřítel…

HARRY: Oh, tamhle je Hagrid s nějakým zákonem chráněným ptákem v kleci. Už musím.

STAŘÍK: Ale… ta jizva…!

HAGRID: Na, tenhle opeřenec je tvůj. Jmenuje se Hedvika. Dávej ale bacha na soví trus, leptá.

HARRY: Bezva.

Nádraží King´s Cross

HAGRID: Uch, jak ten čas letí! Musím zpátky do Bradavic, Harry, ale ty jeď radši vlakem jako zbytek prťat. Nechám tě tu stát s divným lístkem a budu doufat, že na všechno přijdeš!

HARRY: Bezva.

HARRY: Nástupiště 9 ¾? CTKČ?

BANDA ZRZKŮ: Mudlové, z cesty! Chce tu ještě někdo na nástupiště 9 ¾? Haló? Nástupiště 9 ¾ je támhle!

HARRY: Okay, okay, pochopil jsem pokyny.

ZRZCI: My jsme Weasleyovi! Vítej na palubě, Harry Pottere!

RON: Páni, super, jedu poprvý do Bradavic! Můžeme být nejlepší kámoši a já bych se mohl hřát v tvý slávě!

HARRY: Bezva.

HARRY A WEASLEYOVI: *proběhnou na nádraží za jasného dne zdí, před zraky mnoha mudlů, které to očividně vůbec nevzrušuje*

HARRY: Páni, bezvadný, super.

Ve vlaku

HARRY: *skupuje vozík se sladkostmi*

VŠECHNY OSTATNÍ DĚTI: Ooooooh!

HOLKA CHYTRÁ JAK RÁDIO: Hej, není tu náhodou ropucha…? AAAAH, tys ji určitě snědl, ty obludo!

RON: Hej, to je jen čokoládová žabka!

HOLKA: No, tak tos měl kliku, jinak bych musela čarovat. Já to totiž umím.
Ach, ostatně, já jsem Hermiona Grangerová. Ty s jizvou jsi určitě Harry Potter, a ty…? Ále, koho to zajímá!

RON A HARRY: *valí oči* - sjednoceni nevolí

Děravý kotel v Chebu

Taky jste podle Rowlingových knížek nabyli dojem, že Děravý kotel je v Londýně? Tak na to zas vesele zapomeňte, protože je to blbost. Je totiž v Chebu! Nevěříte? Tady je přímý odkaz na jejich stránky, tak se koukněte, co si v Děravém kotli vlastně můžete dát: klik.

zkopírováno komplet ze Sib

s výslovným svolením samozřejmě (pro mě za mě) - jako by to šlo jinak.

Harry Potter a kámen mudrců v 15 minutách... skoro... 1

V pondělí mám pohovor, tak jsem se rozhodla trochu pocvičit němčinu a přeložila vám část první z povídek, které bych sem časem chtěla nějak dostat.

Autorka to sice napsala celé dohromady, ale myslím, že by mi to blog.cz najednou celý nevzal, tak to trochu rozdělím na části.

Informace o autorce, další povídky, linky na její stránky a profil najdete zde: http://www.fanfiktion.de/u/Resimesdra

Doufám, že se vám budou líbit. :)

Und noch ein paar Worte für die Autorin: Danke vielmals für diese Möglichkeit deine Werke zu übersetzen. Ich verspreche, ich werde mich bemühen, die Geschichten möglichst gut unseren Lesern vorzustellen. Na, unseren...meinen... :D

Jestli je tu nějakej němčinář, nekritizovat! :D

---

Harry Potter a kámen mudrců

(pozn1)

Jedna úplně obyčejná ulice: Zobí ulice.

SOVA: *zlověstně poletuje*

LASKAVĚ VYHLÍŽEJÍCÍ STAŘÍK: *vcucává světlo žárovek v pouličních lampách*

PUBLIKUM: Ten neřád krade proud!

ŽÁROVKY: *PLOP*

ULICE *potemní*

POTULUJÍCÍ SE KOČKA: *promění se v paní Gathmannovou, ehm, mám na mysli samozřejmě Profesorku McGonagallovou*

RES a BLACK ETHEL (pozn2): UH! Tenhle angličtinářský kurz!

PUBLIKUM: Čenich, tamhle vpředu! Huch, kočkodlak! Pozor, laskavě vypadající staříku!

L. V. STAŘÍK: Dobrý večer, Minervo.

MCGONAGALLOVÁ: Albusi Brumbále, můžeme Harryho opravdu přenechat těmhle jízlivým mudlům? Je to přece VIP!

BRUMBÁL (formerly known as L. V. STAŘÍK): Právě proto! Takhle bude důkladně bit a zanedbáván jako všechny normální děti. Tak zabráníme tomu, aby se z něj stal namyšlený a rozmazlený (pozn2) fakan, co později skončí ve Zmijozelu.

MCGONAGALLOVÁ: Aha… geniální plán. Samozřejmě za předpokladu, že Hagrid malého nejdřív nerozsedne.

SIRIUSOVA LÉTAJÍCÍ MOTORKA: *řev*

HAGRID: Holahej, objednal si tu někdo mimino?

MCGONAGALLOVÁ: Je teda ještě celý?

HAGRID: Snad. Cestou jsem ho asi kratičko přised, ale to určitě vydržel, ten malej uličník! Přežil přece i Avadu Kedavru.

BRUMBÁL: Hagride! Neprozrazuj přece hned všechno!

HAGRID: Snad jsem tak moc neřek.

BRUMBÁL: *odloží zjizvené dítě na práh a máčkne na zvonek*

O 10 let později - malý škaredý přístěnek na košťata

HARRY *posadí se*

PETUNIE: VSTÁVAT!

DUDLEY: POPLACH! ZEMĚTŘESENÍ!

PRACH: *padá, padá, padá na Harryho*

HARRY: No super.

DUDLEY: Mám narozeniny, chci dárky! Pche! Moc MÁLO! Pocítíte můj hněv, vy burani!

VERNON: Rychle, jedeme do zoo rozptýlit Dudlíka! Ty zmetku (pozn4) - buď slušnej! Žádný HOKUSPOKUSY nebo cokoli NENORMÁLNÍHO!

HARRY: Proč mi to říkáš pořád dokola?

VERNON: TO VŮBEC NEDĚLÁM! A teď rychle do auta!

V zoo

HROZNÝŠ: *plazí se okolo*

DUDLEY: Mám narozeniny, udělej něco!

HROZNÝŠ: Mi můžeš!

HARRY: Já vím, je to idiot.

HROZNÝŠ: *přikývne a mrkne*

HARRY: Znamená to, že mi rozumíš?

HROZNÝŠ: No, hadi nemůžou v podstatě nic slyšet. A mrkat vlastně taky nemůžeme, protože nemáme oční víčka. Ale to neřeš.

HARRY: Uh, hustý. Vypustím tě na Dudleyho, ok?

HROZNÝŠ: Jasan.

DUDLEY: AHHH!

VERNON: AMBCTKČ! (=Ach můj bože, co to k čertu) Ty zmetku! (viz pozn4)

HARRY: "polk"

U Dursleyových

HARRY: *dostane dopis*

VERNON: Pff, kdo ti tak může psát?

VERNON: *čte* Bradavice, škola čar a kouzel. ARRGH! Petunie, už zas ten bláznivej dědek! Chce toho zmetka pro ten svůj obskurní kabinet!

HARRY: Jak, kde, co, kdo je bláznivej? Dej mi můj dopis!

Petunie: Rychle! Zatlouct dveře, ať už nemůžeme dostávat poštu! Já vím, že to naprosto přeháníme, ale hej, ti blázni jsou stejná sorta jako tenhle nepodařenej parchant mý mrtvý sestry, kterýho jsme stejně nechtěli!

VERNON: ARGH, všude SOVY! Ten trus rozleptává lak mýho novýho firemního auta! Pohyb, jedem do naší malý letní rezidence! Naštěstí nám patří tenhle…

…děsivý maják uprostřed moře

HARRY: *maluje si narozeninový dort v písku a sfoukne ho* Bože, já jsem chudák!

DVEŘE: *je jimi vstoupeno* (pozn5)

VŠICHNI: ÁÁÁ!

RESIN PŘÍTEL: Safraporte, GEZ je všechny dostane! (pozn6)

RES: … -_-°

HAGRID: Nazdar! Servus Harry, starej brachu, jak to s tebou vypadá? Poletíš do Bradavic na motorce svýho kmotra, co je neprávem zavřenej v Azkabanu, aby ses stal čarodějem?

HARRY: Éh… Sežereš mě, když řeknu ne?

HAGRID: Možná.

HARRY: No, tak teda - jo.

HAGRID: Super. A Dudley - ten prasečí ocásek ti sluší. Aha, jo, Harry- nikomu to prosím neříkej. Pro dobro lidstva totiž nesmím vůbec kouzlit, protože jsem takovej trolovatej ťulpas bez talentu.

HARRY: Éh… můžu si ten let za těchto okolností ještě jednou promyslet…?

 přímý link na celou povídku: http://www.fanfiktion.de/s/4659ce7800004dc1067007d0

Pozn1: K titulu. Nechala jsem původní "kámen mudrců", ačkoli autorka použila slovní hříčku Weise (mudrc)/ Waise (sirotek). Čte se to stejně, v podstatě tam může být oboje, já ale k mudrci žádnou odpovídající českou hříčku nenašla, kdyby vás něco napadlo, ozvěte se…

Pozn2: jména autorek FF z fóra

Pozn3:
Je docela zajímavé, že slovo, jaké tu autorka použila, můžeme přeložit buď ve smyslu namyšlený, nafoukaný, nebo zpomalený. Vyberte si podle gusta.

Pozn4: Missgeburt je i výraz pro potrat. Sváděla jsem tuhé boje, ale nakonec jsem udolala svou touhu říkat mu potrate.

Pozn5: Ustála jsem potrata, ale tenhle tvar jsem si nemohla odpustit. Ale tak já jsem češtinář, já jsem autorita, já můžu… :D

Pozn6: GEZ, hm... Vybírá koncesionářské poplatky pro ARD, ZDF a Deutschlandradio. Nebo aspoň před čtyřmi lety vybírala. Co všechno vybírá dnes, jsem nezjišťovala. Pokud budete chtít linky, nahážu, ale překládat se mi to nechce, je to nuda.

27. kapitola

Kapitola skryta pod perexem.

---

Dívala jsem za Luciusem, dokud mi nezmizel z očí. Samozřejmě že věděl o Tajemné komnatě, vždycky o všem věděl. Je důležité vědět co nejvíce, abyste věděli, kam se postavit. Sice popřel, že by s tím měl něco do činění, ale kdybych mu tak dokázala věřit. Na to už jsme se přece jen znali nějaký pátek. Říkal, že mám být opatrná. Od něj si tak nechám radit.

Opřela jsem okno a ještě chvilku koukala, jak venku prší. Měla bych vyrazit navštívit příbuzné, projít se po pláži a vyfotit si slunce, tady pomalu začínám zapomínat, jak vypadá.

No, možná to trochu odložím. Skoro za měsíc jsou Vánoce, nechám oživování vztahů, až nebude hrozit nebezpečí, že budu muset kupovat dárky bůhví kolika novým přírůstkům do Marcianovic a Bianchiovic rodiny. Nesnáším Vánoce. Asi radši zůstanu tady, abych se vyhnula dotazům na Ruperta, dopisy mi bohatě stačí.

Odlepila jsem se od okna a otočila se právě včas, abych mohla pozdravit Brumbála, který kolem procházel až příliš nenápadně. Asi teprve odcházel z ošetřovny, kde se ujišťoval, že pýcha Nebelvíru získá zpět funkčnost všech svých končetin. Nějak divně se na mě podíval, zajímalo by mě, co má zase za lubem. Určitě se mi to nebude líbit. Pro jistotu jsem nenavazovala žádný další kontakt a počkala, až kolem mě přejde. Teprve potom jsem vyrazila k sobě, kde snad budu mít dneska už konečně klid.

Chyba.

Hned za dveřmi mě chytla něčí ruka a přirazila ke zdi. Když se rozestoupily mlhy vytvořené po nárazu mé hlavy o stěnu (ještěže nejsem zatížená na obrázky a netluču všude hřebíky), zaostřila jsem do Severusových očí, což bylo v podstatě zbytečné, jelikož stál jen pár centimetrů ode mě a držel mě za ruce. To bylo jeho jediné štěstí, jinak by z něj už byla ropucha.

"Co máš s Malfoyem?" zeptal se ledově.

To byla docela překvapivá otázka.
Na věc, po které mu zhola nic nebylo.

"A co je tobě do toho?" vyštěkla jsem na něj.

"To není člověk, se kterým bys-"

"Se kterým bych co? Co si o mně vlastně myslíš?"

"Ty nevíš, čeho je schopen. Ať si o něm myslíš cokoli, jemu záleží jen na sobě a na tom, co je pro něj nejlepší."

Páni, to je novinek pohromadě…

Zkusila jsem se mu vykroutit, ale držel mě pevně. Nezbylo než opětovat upřený pohled očí, které se mi pokoušely proniknout do mysli. Na chvilku mě napadlo, že by bylo docela zajímavé ukázat mu pravdu, ale okamžitě jsem to zavrhla. Možná jindy. Teď by byl schopen mě ještě obvinit z otevření Tajemné komnaty. Zmobilizovala jsem všechny své síly, aby nenarušil mé soustředění. Možná se mu kdysi podařilo přelstít Pána zla, možná i Brumbála, ale já jsem žena a nenechám ho mnou manipulovat a vrtat se mi v hlavě. Pokud ho baví odhalovat konspirace, ať jde někam jinam, venku už měsíc skoro nonstop leje a já nemám náladu na hraní.

Nakonec mě to přestalo bavit a já se, ač bych se za to asi měla stydět, uchýlila k poněkud dětinskému, ale účinnému řešení - vší silou jsem mu dupla na nohu. Zaúpěl, pustil mě a já bleskurychle vytáhla hůlku.
Odolala jsem pokušení skutečně ho proměnit v obojživelníka plného bradavic, protože bych pak ještě nedejbože za trest schytala nějaké jeho hodiny a přišla o svůj drahocenný čas.

"Řeknu ti pár novinek, Severusi Snape. Už pár let nejsem malý dítě a už pár let na mě výhrůžky neplatí. Pokud něco chceš vědět, jsem dospělá a jsem schopná zpracovat položenou otázku. A pokud uznám za vhodné ji zodpovědět, umím udělat i to."

Nadechl se, ale ještě jsem ho zarazila, než stačil cokoli říct. "A opovaž se mi říkat, že to děláš pro mé dobro!"

Mračil se jako kaktus (pozn. dole), všechno vypadalo, že se vrací do normálu. "Jen doufám, že víš, co děláš. I když obvinění proti němu stáhli, byl to Smrtijed a to není něco, na co člověk jen tak zapomene. Kde myslíš, že bude stát, až se Pán zla vrátí?"

"Jestli se vrátí. A o mě nemusíš mít strach. Dovedu se o sebe postarat."

Stál tam, mírně shrbený, jak se snažil neohnout se k bolavé noze. Podpatky jsou podpatky. Ženská výzbroj je nenápadná, ale účinná. Vypadal komicky. Nasadila jsem smířlivější tón, ale zároveň jsem se mu snažila jasně ukázat, že s předchozí diskusí končím a nehodlám se k ní nijak vracet.

"Prosím tě, sedni si, vypadáš strašně. Kdyby tě viděl Potter, zase by si domýšlel, bůhvíco kde nevyvádíš a ještě bysme ho museli hlídat, ať nevymýšlí nesmysly."

"Ten a ten jeho spolek už stejně zase mají něco za lubem, cítím to v kostech."

"To je paranoia. Případně revma, záleží na projevech."

"On a jemu podobní jsou důvod, proč nechápu, že si chce někdo dobrovolně založit rodinu."

"Jemu podobní?"

"Děti," odvětil prostě a zkřivil horní ret.

"Máš všechny předpoklady výtečného učitele," rozesmála jsem se, jemu to ale vtipné nepřišlo. Nemůžu za to, že má smysl pro humor jako ministerský úředník, co opravuje stoh špatně vyplněných lejster, aby vzápětí zjistil, že nebyla určena jemu.

"Já si to nevybral," zavrčel a konečně se sehnul, aby zkusil, jestli nemá zlomené prsty. Neměl, samozřejmě. Ale teď bude mít aspoň dlouho důvod si stěžovat, že jsem ho skoro zmrzačila. Všichni muži jsou stejní. (No, možná bohudík. Kdyby se na každého mělo vymýšlet něco nového, lidstvo by z toho zešílelo.)

Přidřepla jsem k němu a sladce se na něj usmála. "Tak jo, když už víš, že to přežiješ, tak být tebou, rychle se někam uklidím, Zlatoslav říkal, že přijde, aby s tebou něco probral. Vysvětloval mi přes půl zápasu, jak důležitá je obrana proti černé magii a že-"

Doufám, že tu Lockhart vydrží hodně dlouho. Takhle rychle odsud Severus ještě nevystřelil…

pozn.: "Kakabus" tam mělo být, ať žijí automatické opravy. Jen nevím, jestli má cenu to opravovat, když už jste si to stejně všichni přečetli...

26. kapitola Albuse Brumbála

No, co k tomu na úvod napsat?

Brzy, co? Nebojte, já se polepším a zas se odmlčím.. :D

---

Do této chvíle jsem pochyboval, ale dnes mě ti dva přesvědčili, že jsem se rozhodl správně. Mluvím o Severusi Snapeovi , Zlatoslavu Lockhartovi a těch jeho podpůrných aktivitách do hodin Obrany proti černé magii. Ať zamýšlí cokoli, má mou stoprocentní podporu a klidně připojím i pár svých nápadů, jen když mi zaručí, že do toho zapojí Severuse. Ta samolibost, ta spokojenost, co mi dnes s Luciusem předvedli! Škoda, že jsem jim tenkrát nemohl zakázat ten nákup Nimbusů 2001. Oba by se tvářili jinak a Lucius Malfoy by nás ani nepoctil svou přítomností. Ne že bych teď byl poctěn. Z čehokoli a kohokoli spojeného s ministerstvem mám osypky. A jen málokdo je tak úžasně propojen s celou kouzelnickou byrokracií jako Malfoy.

Nezbylo mi nic jiného než se na ty dva zdvořile usmívat a poslouchat Malfoyovy projevy. Naštěstí dorazili chvíli před zápasem, takže návštěva netrvala dlouho. Nechal jsem je jít napřed. Kdyby mě měli doprovázet ještě přes pozemky, asi by se mi rozskočila hlava. Jako by jim nestačila ta košťata a oni nemohli mlčet. Doufám, že to Nebelvír vyhraje, aby jim zas spadl hřebínek. Tedy hlavně Severusovi, toho mám denně na očích. I když Luciusovi by to taky prospělo. Že já mu vůbec povoloval návštěvu! Jenže s jeho konexemi by si to zařídil stejně. A on to moc dobře ví. A ví, že já vím, že to ví. Ten jeho samolibý úsměv mu z tváře zmizel jen na okamžik při odchodu, kdy jeho oči na vteřinku zavadily o fotografii Julie a její rodiny. Přimhouřil oči, popohodil si v ruce svou vycházkovou hůl (nechápu, proč ji nosí) a odešel.

Nebyl ale čas se nad tím pozastavovat. Musel jsem už jít, abych nedorazil pozdě. Minerva by mi to neodpustila…

Když jsem ale dorazil, odpustil jsem si jít na stejnou tribunu jako ona. Ne že by mi vadil její vražedný výraz, ale měl jsem jisté výhrady k osobě v zeleném hábitu, co seděla vzadu, a zřejmě ukazovala Julii, jak se používá kukátko. Julia k ní očividně měla nějaké výhrady taky, ale nebylo jí to už nic platné.

Poučil jsem se s cizích chyb a nastěhoval se jinam.

Nic moc se tím ale nevyřešilo. Chichotání Zmijozelu mi celou dobu lezlo na nervy, takže jsem stále jen bojoval s pokušením strhnout jim body hezky jednomu po druhém, Snapea a Malfoye nevyjímaje. Minulý rok Harrymu Quirrell začaroval koště, dnes proti němu někdo pro změnu poštval Potlouk. Jestli po něm v příštím zápase půjde byť jen komár, provedu jim tu inspekci, že budou koukat. Nebo obnovím tradici soutěže Poháru tří kouzelnických škol. Ono je to přejde, vymýšlet pořád tyhle nesmysly.

Harry Potter ale potvrdil, že vloni výjimku nedostal zbůhdarma. Po krátkém přerušení chytil Zlatonku, než Zmijozel na přeplacených košťatech stačil nastřílet příliš mnoho bodů. Při první příležitosti se mu musím nějak odvděčit, protože mi vytrhl hned několik trnů z paty. Zbavil mě Minerviných výčitek, Severusova otravně spokojeného obličeje a povinnosti nakoupit zbrusu nová košťata místo našeho stávajícího vybavení. Když může vyhrát družstvo se starými, jsou nová zbytečná. A nechci slyšet nic o tom, že Potter má Nimbus 2000.

Protože ale nic nemůže být příliš perfektní, začarovaný Potlouk nakonec svůj cíl zasáhl. Sice jsme hned všichni vyrazili na pomoc, ale prapodivným řízením osudu se tam jako první dostal ten, co se tam nemusel dostat vůbec - Zlatoslav Lockhart, a vyřešil Potterovu zlomeninu opravdu originálním způsobem - odstranil mu kosti. Kdybych ho nenajal jako učitele, sebral bych mu hůlku a rozšlápl ji. Nicméně to stačilo, aby se té zmijozelské bledé tváři vrátil úšklebek na rty.

Začínám mít plíživý pocit, že jsem se tento rok ve výběru učitele nepatrně unáhlil.

Když z nás madame Pomfreyová vytáhla, co se stalo, vůbec svá slova nekrotila. Lockhart měl štěstí, že byl venku veleben Severusem a Zmijozelem, protože kdyby byl přítomen zde, asi by nekrotila ani své činy.

Musím si s ním vážně pohovořit. I kdyby to mělo znamenat, že s ním budu muset mluvit osobně. Přece si nenechám literární hvězdou zmrzačit nebo zabít jediného člověka, co kdy přežil útok Lorda Voldemorta!

Po návštěvě ošetřovny jsem se krátce stavil ještě u Pomony Prýtové, abych se zeptal, jak jsou na tom mandragory a kdy bude možné připravit lektvar. S Argusem to nikdy nebylo jednoduché, ale od té doby, co měl paní Norrisovou vystavenou na polici, to bylo k nevydržení. A to ještě nezjistil, že ta opice, co ho už straší i ve spaní, skutečně existuje. Asi jsme mu to měli říct dřív. No, pozdě bycha honiti…

Pomona mě nepotěšila ani trochu. Prý si v tomhle pololetí nemám dělat naděje.

No, aspoň že se nestalo nic žádnému studentovi.

Minule nás to stálo Uršulu, pokud to tentokrát přestojíme jen se zkamenělou kočkou, můžeme si gratulovat… Ach Merline, kéž by se to tentokrát obešlo bez obětí!

Snad v tom nemá prsty Malfoy a já neudělal chybu, že jsem mu povolil tuhle návštěvu.

No, když už je řeč o Malfoyovi… Při návratu jsem měl co dělat, abych se mu vyhnul. Vidět ho jednou za den mi ke štěstí bohatě stačí, takže když jsem vkročil do chodby a zpoza rohu se vynořili Severus a Lucius, zase jsem couvl zpátky, rozhodnutý počkat, až se to přežene. Jelikož studenti na svých kolejích buď slavili výhru, nebo zuřili nad prohrou, případně leželi na ošetřovně bez kostí, byly chodby prázdné, takže jsem si to mohl dovolit.

Julia stála u okna, rukama opřená o zídku a dívala se na nádvoří. Když ji ti dva zahlédli, zastavili se a ustali v hovoru. Potom Lucius řekl něco Severusovi a ten se zamračil. Nicméně nakonec se obrátil a odešel. Lucius došel až k ní, postavil se vedle a zadíval se stejným směrem jako ona. Ani se na něj nepodívala, jen něco řekla, tvář naprosto bez výrazu. Odpověděl jí podobně a ona přimhouřila oči. Po krátké odmlce promluvil opět Malfoy a položil jí svou dlaň na ruku. Sevřela ji a konečně se na něj podívala. Zamyšleně přikývla a objala ho. Nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo by se k Malfoyovi choval tak familiárně.

No, taky jsem nikdy nepotkal nikoho, kdo by o to stál…

V každém případě si budu muset prověřit některé členy profesorského sboru.

Respektive se budu muset zaměřit i jiným směrem než doposud.