19. kapitola

Že jste to nečekali tak brzo? Ale tak když už jsem to měla rozepsáno... A teď zase mé studijní povinnosti, tak se tu mějte krásně, já si teď budu depkařit a pak se zase vrátím. Třeba dolezu i k tomu soubojnickému klubu. Letos. :D

Příjemnou zábavu a komentáře jistě potěší :) .

---

Prší.

Už celou věčnost.

Minulý týden začalo kapat a od té doby leje.

První, co po ránu slyším, je to protivný šumění venku nebo bubnování kapek na okno - záleží na tom, kam fouká ten studenej a protivnej vítr.

První, co po ránu vidím, je šedivo a padající voda.

Člověku to zvedne náladu a dodá energii do života. A posílí pracovní zápal.

Před třemi dny jsem chytla rýmu, smrkám, kašlu, slzím, bolí mě celý člověk a je mi neustále zima.

Myslím, že jsem to chytla od Severuse, ten s něčím podobným přišel den přede mnou a vydatně na mě u oběda prskal. Jenže ten už se toho zbavil, něco si ve sklepě umíchal. Jenže já ODMÍTÁM pozřít cokoli, co Jeho Lektvarstvo připraví, protože vím až moc dobře, co tam dává. Já ty jeho zásoby viděla - a nic poživatelného tam nebylo. Většiny věcí bych se nedotkla ani v rukavici, natož abych to polkla. Poppy sice připravila taky nějaký utrejch, říká tomu Životabudič, ale se Severusovými díly si to v ničem nezadá. Brumbálovi sice přišlo zábavné, když se mu kouřilo z uší, ale já nemám nebelvírský smysl pro humor. Minerva ostatně taky ne, jelikož už dva dny odmítá vkročit do stejného podlaží, kde se nachází ošetřovna, a rozhodla se nachlazení ubít horkým čajem s citronem nebo medem. Dnes jsem ji neviděla ani na snídani. Zřejmě zůstala i s čajem v posteli. Když jsem se tak podívala na rozzářeného Zlatoslava, jemuž se zřejmě vyhýbaly i viry, zakaboněného Severuse s placatkou čehosi, z čehož stoupal podezřelý dým, Rolandu s opuchlýma očima a červeným nosem, Brumbála, jak mu zase z uší stoupá kouř, a v tříminutových intervalech slyšela Hagrida, jak smrká, chápala jsem ji a divila jsem se, proč já idiot vlastně vylízala.

Po jídle (snědla jsem něco vyrobené z dýní, ale přísahat na to nemůžu, protože už tři dny nemám chuť) jsem se rozhodla následovat Minervina vzoru a zablácenými chodbami se vydala zpět do postele. Cestou jsem potkala zmijozelské družstvo, které šlo na hřiště trénovat. Cvoci. Pár studentů, ze kterých kapala voda, se zase vracelo zpět, s vražednými výrazy ve tváři. Až Filch uvidí ty všudypřítomné nánosy, tak ho klepne.

Rufuse ani Damiena jsem už týden nedostala od krbu, kde usilovně topím. Taky jsem je tam hned po příchodu našla - Damien spal na předložce a Rufus na krbové římse. Vzala jsem si poštu za celý týden a zalezla pod peřinu.

Z vlhkých stěn chodby kapala voda. Nohy se mi smýkaly po kamenné podlaze. Držela jsem se něčího rukávu, abych neupadla.

Kdesi před námi bylo vidět světlo.

Můj společník něco říkal, ale neslyšela jsem ho nebo mu nerozuměla.

Směřovali jsme k tomu světelnému bodu.

A pak jsme náhle byli v místnosti se zrcadlem.

Quirinus ležel na zemi a já věděla, že je mrtvý.

Nad ním stálo několik postav v kápích. Byly ke mně otočené zády. Rozplývaly se a já nedokázala zaostřit. Točila se mi hlava a chtělo se mi spát. A pak si jedna svou kápi sundala. Na ramena se jí vyhrnuly husté vlasy. Pomalu se otočila a dívala se na mě.

Žena s vlasy myší barvy.

Něčí mužský hlas něco řekl a hůlka jedné z postav se zvedla mým směrem.

Já tu ženu znala, určitě jsem ji znala!

Chtěla jsem zavolat její jméno, ale nedokázala jsem si ho vybavit.

Z hůlky vyšlehl záblesk. Vykřikla jsem…

…a vzbudila se s dopisem od Ruperta nalepeným na obličeji. Nos jsem měla ucpaný a v uších mi hučelo. Venku lilo. Odlepila jsem si dopis z tváře a opuchlýma očima přelétla několik řádek. Psal o nějaké čarodějce, kterou potkal ve Španělsku, o tom, jak je tam horko a jak si spálil krk. Mizera zatracenej. Já už ani nevím, jak slunce vypadá, mé lehké opálení vybledlo do barvy tvarohu. Zahodila jsem ten zpropadenej pergamen a vytáhla nějaké psaní z ministerstva. Po rozlepení obálky se zevnitř vysypala hromada oběžníků. Rezignovaně jsem sebou zase plácla na polštář. Dnes odmítám úřadovat.
Odmítám cokoli. Nejsem tu. Pro nikoho. Je sobota a já ji hodlám držet.

Přehodila jsem přes sebe peřinu. To je jedna z těch mála drobných životních radostí, které se mi asi nikdy neomrzí. Postel byla měkká, teplá…, chtělo se mi spát…

… a pak se z chodby ozval ten randál.

Nejprve jsem vyskočila a chtěla vynadat Rufusovi, ten ale svou polohu na krbu vůbec nezměnil a tvářil se, že nežije. Damien otevřel jedno oko, když mu ale nehrozilo bezprostřední nebezpečí, že by se musel zcela probudit, nebo snad dokonce vstát a pohnout se, zase ho spokojeně zavřel.

Mám nejlínější zvířata pod sluncem.

Přešourala jsem své rozlehlé komnaty a vykoukla ven. Bezděky jsem nejprve pohlédla do oken přes chodbu. Silné provazce vody stékaly po skle. Hnus. Dokonce jsem viděla, jak je ta voda studená.

Kýchla jsem.

Za to ale tentokrát nemohl můj aktuální zdravotní stav, ale štiplavý zápach, co se aktuálně valil ze sklepení. Přitáhla jsem si plášť blíž k tělu a odvážně opustila pokoj.

"Severusi, co je to smrad?" spustila jsem, sotva se jeho bledá tvář objevilave skulině mezi dveřmi.

"Uklízím," odpověděl klidně, a kdybych pohotově nestrčila nohu do dveří, byl by je zavřel.

"Já taky občas uklízím, ale většinou to není cítit na hony daleko."

"Když se dělá práce pořádně…"

Ten puch mě dráždil v nose, takže jsem spustila další salvu.

Soucitně se na mě podíval. "Nechceš kapesník?" zalovil v kapse a podal mi kus čehosi ušmudlaného, čím předtím jistě čistil kotlíky.

Tohle nemám zapotřebí. Jsem nemocný člověk, jdu marodit do postele. Hodím na dveře nějaké těsnicí kouzlo a to by v tom byl čert, abych ten víkend nepřežila.

Přitiskla jsem si plášť na nos a ústa. Strašný!

Co tam může dělat?!

Tam snad sestavuje nějaký biologický zbraně!

Cosi mě odhodilo na zeď.

Plášť před obličejem asi nebyl ten nejlepší nápad… Shrnula jsem ho - a dostala zásah naplno. Tady to smrdělo snad ještě víc než dole. Proti vlastnímu přesvědčení jsem otevřela okno do toho hnusu venku. Teprve potom jsem se podívala, cože to do mě vrazilo.

Sbíralo se to z kaluže na zemi (co to taky mohlo čekat, když je dvůr rozčvochtanej už asi čtrnáct dní, může to být rádo, že se zatím nerozpustil hrad), nadávalo to, a až když to zvedlo ocáknutý špinavý obličej, poznala jsem v tom špinavém a rozcuchaném stvoření

Zlatoslava. Sotva se postavil, přitiskl si rukáv na nos a zkresleným hlasem přes něj něco zahuhlal. Vzhledem k tomu, že jsem nedoslýchala i bez této pomoci, jsem na něj jen bafla "Co???"

"Co se to tu děje? Zdivočelo mi to rarachy, zdrhli mi z kabinetu a nemůžu je pochytat."

Chtěla jsem mu říct, že má mít zaizolované dveře vůči okolnímu prostředí, ale zřejmě na to před pár minutami přišel sám, proto jsem jen odpověděla na otázku: "Severus uklízí."

Otevřel pusu a bez dechu na mě nevěřícně zíral, jako by si snad myslel, že si z něj dělám legraci.

Nakonec se ale nadechnout musel - vehnalo mu to slzy do očí, mohutně kýchl a nakonec zavřel ústa. V tu chvíli mu kolem uší prosvištěl jeden modrý rarach a zmizel ve sklepení. Zlatoslav se za ním vrhl, aby ho chytil, sotva ale vběhl na schody, ozvala se zespoda rána, tříštění skla - vteřinové ticho - a příval kleteb a nadávek. Zlatoslav na vteřinu zkameněl na místě, pak se otočil na podpatku a zkoumal své možnosti na přežití.

Nebylo možné mu nepomoci.

Otevřela jsem dveře k sobě a vyzvala ho dál.

Ani ho nenapadlo vzdorovat. Zaplul dovnitř právě včas - pod schody se objevila černá silueta a rychle se blížila. Ledabyle jsem se na ni chvilku dívala a pak se zavřela v kabinetu.

Nezklamal.

Zabušil.

Se znechuceným výrazem ve svém nereprezentativním obličeji jsem mu otevřela. Tuhle emoci jsem nemusela hrát.

"Kde je?" vyštěkl.

"Kdo?"

"Ten… ten… "

"Nemám zdání."

Upřel mi pevně do očí ty své dva černé tunely.

"Jdi do háje s nitrozpytem," řekla jsem a přirazila mu dveře před nosem.