18. kapitola

Teda, to to trvalo... Ale je toho moc,moc,moc... Doufala jsem, že po zkouškách bude chvíli trochu čas, ale nebyl. A za chvilku jsou další, takže je to zase v háji. No, co se dá dělat, vybrala jsem si to sama, debil...

---

"Severusi, ty se nudíš," vyřkla jsem ne zcela nepodložené obvinění, zatímco mě velký netopýr táhl k oknu.

Bylo časné sobotní ráno a já chtěla být v posteli a nevědět o světě. Místo toho jsem se rozespalá klepala na čerstvém, ale chladném vzduchu a proklínala toho idiota, co vymyslel famfrpál. Jak krásný by byl můj život, kdyby koleje mezi sebou soutěžily v šachu!

Ani piškvorky nejsou špatná hra…

Člověče, nezlob se…

Pexeso.

Domino.

Karty.

No dobře, to zavání hazardem…

Ale famfrpál?!

Chápu, že děti mají být na čerstvém vzduchu.

Ale já nejsem dítě! Já můžu sobotní ráno a dopoledne strávit pod peřinou, zcela odtržená od Bradavic, svých studentů, svých kolegů - a obzvláště jednoho kolegy. Ne že bych ho neviděla ráda, ale po obědě to stačí.

"Právě včas." Ruka v černém rukávu se mi ovinula kolem pasu - ne z nějakého náhlého romantického popudu, ale proto, aby mě její majitel přistrčil blíže k oknu, protože jsem dle jeho názoru zjevně nejevila dostatečné nadšení. Nejevila jsem ho ani v okně, ale tam už na mě tolik neviděl.

Před mými zraky se odehrávalo již klasické drama - Zmijozel proti Nebelvíru.

Udivuje mě, že to Severuse pořád baví. Ale člověk si asi musí vždycky najít zábavu… A tahle nebyla o nic horší než kterákoli jiná. Vlastně bych ji asi měla podporovat- jako jedna z mála věcí, kterým můj kolega věnoval svůj zájem a energii, mě téměř nijak neohrožovala.
A většinou ani neomezovala. Trochu jsem se od něj odtáhla a vyklonila se z okna. Ne že bych chtěla lépe vidět, jak zmijozelské družstvo vcházelo na hřiště, stejně z téhle vzdálenosti bylo vidět strašně málo, ale výpary ze Severusova oblečení, to byla záležitost pro vskutku silné povahy. A já momentálně neměla rýmu.

Několik rudých postav se střemhlav vrhlo vstříc zeleným příchozím. Wood se při dopadu skoro zabil.

"Pozoruhodné," okomentoval to Severus.

"Hm?"

"To je snad první věc, kterou si letos mladý Creevey nevyfotil."

"Ty toho chlapce nemáš rád."

"Nemám," souhlasil ledabyle, jako by to byla ta nejpřirozenější věc pod sluncem.

No, vlastně asi byla...

"Proč? Myslela bych, že bude mít tvé sympatie, když se mu tvůj oblíbenec vyhýbá jak naši studenti učebnicím."

"Mé sympatie má, ale rád ho nemám, a to ze tří základních důvodů: je to dítě, je z Nebelvíru, a pokud jde o lektvary, dá se skoro srovnat s Longbottomem. Potom je tu řada vedlejších důvodů, ale to bychom tu asi byli do zítřka."

"Jak ty ses moh´ stát učitelem?"

"Dotáhl mě sem Brumbál… Říkal, že mi práci pro Pána zla uzná jako praxi."

Severus nikdy o svém působení u Voldemorta nemluvil. Pouze pokud mu výjimečně cosi v nestřežené chvíli v náznaku uklouzlo. Něco více snad věděl jen Brumbál, protože náš velitel ví všechno, Minerva, protože ta paní má mnohem větší přehled, než dává znát, a jinak mě už ani nikdo nenapadá. Voldemort a vše s ním spojené nejsou věci, kterými by se člověk chlubil, a celé to období patří mezi záležitosti, na které se stále všichni snažíme usilovně zapomenout. Se mnou se Severus o své minulosti nikdy nebavil, nikdy neřekl, co tehdy dělal, proč, jak dlouho, celou tuhle éru v jeho životě jsem si mohla spíše domýšlet, proto mě tahle velmi otevřená poznámka dost zaskočila. Nevěděla jsem, jak zareagovat, co ode mě vlastně čeká. Měla jsem se ptát dál? Měla jsem to mlčky přejít a tvářit se, že nikdy nic neřekl? Měl to být test něčeho, o čem jsem ani neměla tušení?

"A pomohlo to?" zareagovala jsem nakonec tím nejneutrálnějším způsobem, co mě v tu chvíli napadl.

"Ne," odtušil sice klidně, ale cítila jsem, jak v celých Bradavicích narostlo napětí.

Poprvé v životě nás zachránil Nebelvír. Ačkoli mi unikly souvislosti, na skutečnosti to naštěstí nic nezměnilo. Vím jen, že najednou Weasley začal zvracet cosi, co jsem identifikovala jako velké hnusné slimáky - když mi Severus podal dalekohled. Netuším, kde ho vzal, ale po jediném pohledu jsem mu ho strčila zpět.

"Víš, co jsem měla k večeři?"

"Ne."

"A chceš to vědět?"

"Dovedu bez toho žít."

"Tak si to vezmi zpátky."

Jsou věci, které vzbuzují nečekanou solidaritu a nutkání k nápodobě. Zvracení je jedna z nich.

Zašklebil se a přiložil dalekohled k očím.

"Škoda, že to není Potter," zasnil se, zatímco dole na hřišti provázelo Weasleyho počínání blýskání fotoaparátu. Ty fotografie bych nechtěla vidět. A už vůbec ne v pohybu.

Ale byla bych zvědavá na reakci jeho rodičů, až si je budou prohlížet.

"Neměli bychom mu pomoct?" zeptala jsem se, i když asi ne toho pravého.

"Už s ním jdou k Hagridovi."

Hm… To bych nenazvala řešením… "A neměli bychom mu pomoct?"

Severus zastrčil dalekohled někam do záhybů svého pláště.

"Pokud jde o mě, já o ničem nevím. Nepůjdeš se mnou na snídani?"

Do vzduchu vystřelilo sedm hráčů zmijozelského famfrpálového družstva. Někteří z nich seděli na nových košťatech trochu nejistě, jak se dalo odhadnout z podivných kreací, které tam prováděli.

Severus se spokojeně usmíval.

"Asi napíšu Luciusovi," řekl.

 ***

Na snídani jsme dorazili v době, kdy již většina lidí a studentů dojídala a opouštěla Velkou síň. Neušly mi významné pohledy některých kolegů, a tak jsem se usadila úplně na kraj, aby mi aspoň ušly pokusy o navázání rozhovoru. Severus se rozhlédl po celém stole a posadil se stranou ke mně. Ne že by tak miloval mou přítomnost, ale všude jinde byl Zlatoslav Lockhart. Sice něco řešil s Minervou, přesto se ale zdálo, že byla jeho existence nějak všudypřítomná.

Odstrčila jsem všechno jídlo laděné do žluté barvy a zakousla se do toastu se šunkou. Říká se, že jsou jídla, která ani zkazit nelze.

Není to pravda.

Do této chvíle jsem nevěděla, že existuje i dýňová pomazánka.

Vrátila jsem toast na místo a vzala si jablko.

"Držíš dietu?" rýpl si Severus, ale ten spokojený výraz mu záhy z jeho tváře zmizel, když se za ním ozval známý hlas.

"Dobré ráno," pozdravil Zlatoslav zvesela.

Severusovi uvázlo sousto v ústech a já koutkem oka zahlédla, jak se Minerva zvedla a vypařila. Na někoho svého věku se pohybuje překvapivě rychle.

Velmistr lektvarů námahou polkl ten aktuální kousek topinky a znechuceně sledoval, jak si vedle něj sedá ztělesněná dobrá nálada.

Sáhla jsem ještě pro jedno jabko, strčila si ho do kapsy, položila Severusovi ruku na rameno, popřála "Bav se" a po anglicku se vypařila.