Jak už jsem tu zmiňovala, teď to tu měsíc bude přibývat spíše jen sporadicky, mám toho nějak moc. Pak se snad zase k Pádu více dostanu a hodím sem i ty překlady. Teď tu mám jen jedno depresivní cosi, co jsem sesmolila včera v noci (to víte, všechno se nahrne, nějak to ven musí).
Prolog
Říkal jsi, že věříš v lepší zítřky, že tohle všechno zase odezní a bude líp. Věřila jsem ti. Vždycky jsem ti věřila. Je přece nesmysl, aby tohle trvalo navěky. Bude líp, pak hůř… Nekonečná horská dráha. Dokud sám neuděláš konec. Nebo někdo neřekne stop. Malé, soukromé, bezvýznamné stop.
I nám řekli stop…
Judita přešla po místnosti a zapálila řadu svíček na krbové římse. Dlouho hleděla do plamenů. Teď už mohla. Mohla prostě jen stát a dívat se, jak se plamínky ohně mihotají v průvanu. Ta okna nikdy netěsnila. A táhlo sem i krbem. Vždycky tu bylo chladno. Říkal, že až bude po válce, společně si to tu zařídí.
Říkal jsi, že budeme mít okna plná květin a žádné záclony, aby sem mohlo slunce.
Ohlédla se ke dveřím. V dobách, kdy se všichni zamykali a děsili se každého zvuku zvenčí, nechala mírně přivřeno. Nemohla dýchat v zavřené místnosti.
Dlouho jsem se nemohla nadechnout. I ten vzduch mi vzali. Ale už můžu. Vidíš? Dokážu ho do sebe natáhnout a dokážu ho vypustit. A znovu a znovu. Dýchám…
Říkala jsem, že se svobodně nenadechnu, dokud tahle válka neskončí. A vidíš, dýchám… Válka trvá, ale ta má již skončila. Je po všem. Konečně je po všem, konečně jsme svobodní. Volní.
Oba.
***
I.
Jasmín.
Vždycky jsi miloval jasmín.
Jeho vůni a jeho květy. Tak něžné, tak půvabné…
Ta opojná vůně…
Škoda, že teď nekvete. Ráda bych k němu přivoněla. Chybí mi.
Když jsem tě viděla poprvé, držel jsi za zády větvičku jasmínu a pohupoval se ze špiček na paty a zpět. Kolem proudily davy lidí a nikdo si tě nevšímal. Mudlové jsou už takoví.
Koukají, a nevidí.
Tys vždycky viděl.
Dokázal jsi nahlédnout za tolik věcí.
Viděl jsi mě a já tebe.
Slyšel jsi a poslouchal.
Nikdy jsem nevěřila, že dva lidé mohou mít jednu duši…
A pak jsi přišel ty s jasmínem.
Víš, že od chvíle, co se vrátil on, jsem ho necítila? Jako by zmizel ze světa.
Vlastně jsem ho ani nehledala.
Kdo by se staral o jasmín, když jde o životy?
Ale teď bych k němu moc ráda přivoněla.
Chybí mi. Strašně moc mi chybí.
Podruhé jsme se setkali v zahradách.
Ano, někdy dají náhody hodně zabrat.
Bylo to pár dní poté.
Všude kolem kvetly ty bílé keře a vzduch byl plný jejich přítomnosti.
Seděl jsi na lavičce a četl.
Zvedl jsi hlavu, když jsem si k tobě přisedla.
Usmál ses - a pak už jsme se nemuseli snažit o náhody.
Asi to bylo všechno příliš dokonalé.
Všiml sis, jak jsou pohádky vždy krátké?
Jeden příběh, nikdy sedmidílná sága.
Asi bylo šťastných příliš mnoho lidí, že to muselo skončit.
Nikdo nevěřil, že se vrátí.
A velmi dlouho nikdo nevěřil, že se opravdu vrátil.
Příliš dlouho…
***
II.
Odpusť mi, že jsem tam tenkrát nebyla.
Mohlo to skončit jinak.
Mohlo to skončit už tehdy.
Odpusť mi to zpoždění.
Někdy pár minut znamená celý život.
Odpusť mi.
Doteď se za to nenávidím. Měla jsem tam být.
Měla jsem…
Díval ses na mě a usmíval ses.
Žádné obviňování, žádná zloba.
Shrnula jsem ti vlasy z čela.
Takhle to přece nemělo být, takhle ne…
Držela jsem tě a myslela, že zemřu.
Musela jsem přece zemřít, jinak to nešlo!
Ani nevím, kdy mě odvedli.
Říkali, že všechno bude v pořádku.
Jistě, válka jednou skončí, on bude pryč.
Buď ho někdo porazí, nebo zemře, co na tom záleží. Nebude tu věčně.
Ale mě nezajímal konec války.
Nezajímala mě budoucnost.
Vždycky mě zajímala přítomnost, zajímal jsi mě ty.
A tebe mi vzali…
***
III.
Nikdy mě nenapadlo, že to bude tak snadné.
Díváme se na svět jinak, když nemáme co ztratit.
Vlastně jsem asi v skrytu duše doufala, že se to nepodaří. Že to skončí.
Ale jsem tu pořád.
Jak se mi to vůbec povedlo? Skoro na nic si nevzpomínám.
Všechno je jakoby v mlze…
Ale komu na tom záleží. Je po všem.
Splaceno.
Vyrovnáno.
Zbývá jediná věc.
Už poslední.
Ale i ta se brzy vyřeší.
***
IV.
Říkal jsi, že až bude po všem, že odsud odjedeme.
Na dlouho, možná navždy.
Věděla jsem, že lžeš, i když sis to možná neuvědomoval.
Miloval jsi tenhle dům plný vzpomínek.
Tvých vzpomínek.
A tvé minulosti.
Nikdy bys ho neopustil. Ne na dlouho a už vůbec ne navždy. Ne dobrovolně.
A já bych to po tobě ani nežádala.
Ani teď ho nedokážu opustit.
Je tím posledním, co nás spojuje.
Cítím tě z jeho stěn, cítím tě všude kolem.
Jsem tu, i když vím, že mě tu najdou.
Jsem tu proto, že vím, že mě tu najdou.
Říkal jsi, že v tom krbu se už dlouho netopilo.
Asi bych měla zatopit.
V plameni svíček těžko spálím hůlku.
Plameny svíček nedokážou pohltit tento dům.
Neboj se, nedovolím, aby sem přišel někdo cizí.
***
V.
Jednou jsme seděli nad šálkem čaje.
Mluvili jsme a mně nikdy nebyl nikdo tak blízký jako ty v ten okamžik.
Chtěla tě vzít za ruku a říct ti… všechno.
Co všechno pro mě znamenáš.
Jak moc jsi mě změnil.
Že po tvém boku jsem se cítila být lepší.
Taková, jaká jsem si vždycky přála být.
Líbilo se mi, kým jsem byla, když jsem byla s tebou.
Chtěla jsem ti toho tolik říct.
Měla jsem ti toho tolik říct…
***
VI.
Víš, že ani netušili, kdo jsem?
Nepoznali mě.
Nevěděli, co chci udělat a co udělám.
Tolik byli zaujatí tou svou… věcí…
Jak je vůbec možné, že on vůbec nepočítal s osobní vendetou?
Nikdy ho nenapadlo, že se jim někdo za jejich činy pomstí?
Že ne všichni budou sedět doma a klepat se strachy?
Já neměla kde sedět. Všechno mi vzali.
Ani mě nepoznali…
Já jejich tváře znala.
Každý detail.
Všechny jsem si vštípila do paměti.
Odpouštět je božské…
Já ale byla vždycky jenom člověk.
***
Konečně mohu zase dýchat.
Cítím, jak se mé plíce plní vzduchem, a cítím se k zbláznění živá.
Slyším je za dveřmi.
Myslí si, že jsou tiší, ale já na ně už dlouho čekám.
Myslí si, že jsou nenápadní, že mě zaskočí, ale já přece počítala s tím, že se má osobní pomsta neobejde bez následků.
Pomsta za pomstu.
Koloběh, který teď končí.
Teď říkám já to malé, soukromé stop.
Pro mě vše skončilo smrtí tvých vrahů.
Pro mě je už po všem. Válka skončila.
Pro ně to skončí za okamžik smrtí mou.
Ne, nemíním se bránit.
Je přece zabít nechci.
***
Epilog
Judita vytáhla hůlku a zažehla oheň v krbu. Alespoň jednou chtěla uvnitř vidět plápolat plameny. Smutně se usmála. Další zaklínadlo vyslalo plameny vzhůru. V tu chvíli se dveře otevřely. Nechala ruku s hůlkou klesnout podél těla, když na ni příchozí namířili své. Bylo jí jedno, čí kletba ji zasáhne jako první.
Moc bych chtěla ucítit vůni jasmínu, než to skončí a odejdou.
Tolik mi chybí.
Tolik věcí jsem ti měla říct...
Za okamžik plameny vše zničí.
Válka trvá, ale už je po všem.
Konečně už je po všem.
Konečně necítím nic.
Žádné komentáře:
Okomentovat