Začíná to tu přibývat nějak často, musím ubrat...
"Krásné ráno, drahá kolegyně," zašveholil Severus, sotva jsem dorazila na snídani. Ztuhla jsem v poloze někde mezi stojem a sedem a velmi nedůvěřivě odpověděla na ten pozdrav ne tak srdečným "Tobě taky".
Rozzářil se.
S podivným pocitem u žaludku jsem opatrně dosedla.
"Stalo se něco?"
Severusovo nadšení nebylo nikdy bezdůvodné. Jenže Severusovy důvody nebyly vždy… jak to nazvat?...zrovna takové, že by z nich běžný člověk propadal euforii. Tím neříkám, že je Severus nějak výjimečný. Výjimečný je někdo, ke komu vzhlížíte pro jeho zásluhy, schopnosti, činy...
Severus se prostě jen vymyká. Všem a všemu. A pořád.
Neodpověděl, jen se tajemně usmál, čímž ten nepříjemný pocit v mé břišní dutině jen zesílil.
V hlavě se mi začaly rojit všelijaké scénáře.
Ani jeden se mi nelíbil.
Velká síň se pomalu plnila rozespalými studenty. Mezi ploužícími se postavami poskakoval drobný chlapec s fotoaparátem, který se zřejmě snažil zachytit na film každou minutu života v Bradavicích. V jistém ohledu by si mohl podat ruku s naším novým přírůstkem do pedagogického sboru. Jejich entuziazmus by byl obdivuhodný - pokud jste toužili někoho obdivovat.
"Dobré ráno," zašveholil Zlatoslav, jako by ho snad přivolaly mé myšlenky a posadil se vedle mě. (Od této chvíle budu své myšlenky krotit.)
"Dobré," oplatila jsem mu jeho pozdrav. Ze Severusova obličeje zmizelo trochu té děsivé spokojenosti, ale pořád jí tam ještě zůstalo tolik, aby zůstal i důvod k obavám. Rozhodla jsem se ho nespustit z očí, dokud se mi nepovede vyvrátit možnost, že by se jeho dobrá nálada mohla týkat mě nějakým způsobem, který by mně dobrou náladu nepřinesl.
Po celou snídani Severus mlčel (Zlatoslav stejně mluvil i za něj), jen se chvílemi zatoulal pohledem ke zmijozelskému stolu, který dnes vypadal taky nějak podezřele spokojeně. Trochu mě to uklidňovalo, protože tím pádem to nevypadalo, že by to mohlo mít nějakou spojitost se mnou. Zato by to mohlo navodit špatné spaní někomu jinému. Tím víc ve mně proto narůstala zvědavost, co má asi za lubem, když se i jeho kolej chová tak podivně.
"Jak dopadly testy?" přerušila jsem Zlatoslavovo vypravování, které jsem asi měla poslouchat, ale protože jsem se v myšlenkách zabývala něčím jiným, netušila jsem z jeho monologu ani slovo.
"Pcháá," pohrdlivě si odfrkl a doprovodil to posunkem, jako by odháněl obtížný hmyz.
"Ale dnes to rozdám třetímu ročníku. Věřím, že výsledky budou lepší."
"To jistě."
Severus potlačil úšklebek. Jistě, kdyby ten dostal svolení používat k hodnocení celou abecedu, tak si bude stejně stěžovat na nedostatek písmen.
Zlatoslav se ale zase usmál, spokojený sám se sebou, a pokračoval v tom, co už měl rozvyprávěno.
Severus vypadal také čím dál spokojenější. Lezl mi na nervy. Šíleně mi lezl na nervy, když jsem neznala bezprostřední příčiny vedoucí k jeho náladám.
Snídaně mi ale přinesla ještě jeden okamžik, kterého jsem nemyslela, že se kdy dožiju. Sotva se zvedl Albus k odchodu, vyskočil i Severus.
"Pane řediteli, pokud máte chvíli, rád bych s vámi něco probral."
Nyní zase ztuhl Albus. Podobně jako já při příchodu i on se zarazil uprostřed pohybu a nedůvěřivě upřel své modré oči za půlměsíčkovými brýlemi na svého podřízeného. Nakonec se ale otcovsky usmál a přikývl. "Samozřejmě, pojďte se mnou, Severusi."
Přísahala bych, že když odcházeli, Severus se ohlédl a spiklenecky na mě mrkl.
Z kapsy jeho vesty vykukovala pergamenová obálka…
***
"Julie!" Severus byl tak rozrušený, že ke mně zapomněl vpadnout, ale jako jiní smrtelníci zaklepal na dveře.
Když jsem otevřela, přivítal mě ten nejškodolibější výraz, co jsem na té bledé tváři kdy viděla.
"Cos proved´?" zeptala jsem se, ale zároveň jsem se přistihla, že i po mé tváři se nekontrolovatelně rozlévá úsměv.
Strčil mi do ruky pergamenovou obálku. "Čti," řekl a protáhl se dovnitř.
Rozložila jsem zvědavě pečlivě složený list.
Jen pár strohých řádek.
Už po prvních slovech mi ale bylo jasné, proč Severus nedokázal krotit své emoce.
Přešla jsem do pokoje s krbem, protože jsem správně předpokládala, kde asi bude můj host nastěhován.
"Je to pravda?"
"Ano," ozvalo se z křesla.
"A jak to vzal Brumbál?"
Další škodolibý úšklebek. "Sportovně," řekl a jeho oči zářily. "Ale rád nebyl."
Ještě jednou jsem si přečetla těch pár řádek, než jsem dopis vrátila jeho majiteli.
Severusi,
dozvěděl jsem se, že se Draco stal letos novým chytačem Zmijozelu. Ačkoli víš, jak si zakládám na tradici, nepřeju si, aby můj syn a jeho tým létali na košťatech, na kterých jsem během svých studií létal i já. Rozhodl jsem se proto věnovat zmijozelskému družstvu nová košťata, a sice Nimbusy Dva tisíce jedna.
Lucius
Z tohohle Minervu trefí.
Žádné komentáře:
Okomentovat