Po několika letech ve školství jsem konečně dosáhla toho, že studentstvo se zaujetím sledovalo každý můj krok. Doslova. A to měli práci, takže si mě ani všímat neměli.
Hodina němčiny, mé spojené ročníky. Ve spojených ročnících mám skupinku, co přišla v průběhu studia a nikdy němčinu neměla - nebo to alespoň tvrdí, ale podle toho, co dělají, tak jim věřím. Jedu s nimi od začátku. Takže jsem zadala práci standardním studentům a maturantům a začala vykládat novou látku začátečníkům. Samozřejmě píšu na tabuli - to je prostor, kde spousta učitelů prostě pořád jenom couvá do strany, aby nepřekáželi studentům, ale zároveň se s nimi snaží udržovat kontakt. Takže si tak couvám - a najednou děsnej praskot a jsem pod podlahou. Máme totiž vedle katedry vyndanou jednu dlaždici a v díře v podlaze jsou zásuvky a kabely. Doteď byla díra vedle katedry, takže jsem couvala a vždycky to naprala do stolu - sice mám od toho boky samou modřinu, ale jinak v pohodě. Teď někdo katedru o dvacet čísel posunul a díra začíná už před ní. Během dvou minut jsem tam málem zahučela ještě jednou, ale nějak jsem to ubalancovala s prapodivným tanečkem na hraně.
Potom jsem si sedla. Povídáme s maturanty a najednou za mými zády rána. Květináč. Ono se totiž stále topí, děti málo větraj. Když přijdu do učebny odpoledne, je tam mdlo. Když otevřu větračku, není to znát, když otevřu naplno, děti mi skuhraj, že je jim zima. Tak jsem otevřela a založila okno květináčem, aby to nešlo do krajní polohy. Jenže ono fouklo. Silně fouklo. Květináč na koberci, čerstvě zalitej, bahno a louže pod ním. A spousta strašně veselých studentů: "To kdyby viděla paní zástupkyně!" (to jsou její kytky), "To až uvidí paní uklízečka!" (furt s nima bojujem, že dělaj děsnej bordel), prostě nádhera.
Takže jsem půl hodiny po škole ještě drhla koberec, aby se to zítra nerozšlapalo, a pak psala řediteli a zástupkyni, co jsem dneska vyváděla. Ono se to těžko zatlouká, když máte dvacet svědků.
A to už na mě v téhle skupině letos jednou spadla tabule...
Žádné komentáře:
Okomentovat