31. 3.

Když vám ředitel pošle v deset večer mail, že druhý den musíte od 12.50 být na poradě, a vy tou dobou máte hodiny jinde... Tohle vážně miluju. Nechám si volný středy, protože celý roky byly porady ve středu. Tak to umělec šoupne na pondělí. A pak posílá programy v neděli v noci, takže pak je člověk všude za neprofesionálního blba.

25. 3.

Povinné školení. Čtyřhodinové. Do šesti večer.

Čtyři hodiny života v h a j z l u.

Jsou dva typy školení, co nenávidím.

1) Školení začínající větou "Tenhle seminář povedete vy". Nad tím jsem se tu rozčilovala už jednou. Když se někam přihlásím, tak proto, že se o tom chci něco dozvědět, a chci, aby mi to někdo řekl. Když mě na to přihlásí škola, jdu tam s tím, že se snad něco dozvím, ale rozhodně ne proto, že chci dělat debila před učiteli z celýho okresu. Fakt, inovátoři, vážně si myslíte, že tohle "oživení" je k něčemu?
2) Školení končící větou "Tak máte otázky k zamyšlení". Většinou se jedná o otázky, nad kterými stejně dumáme každý den, kde tápeme a chceme pomoct. A i si tomu přednášejícímu řekneme o konkrétní rady. A výsledek nula. Prostě jen čtyři hodíny sedíme, posloucháme něco bez hlavy a paty, co se motá v kruhu a k ničemu to nevede. Jediná použitelná rada, nic. Na tohle vážně získává NIDV akreditace? Za tohle jsou ti lidi placeni? Za tenhle nesmyslný stand up?

Snad když máme konkrétní dotazy, konkrétní problémy, co řešíme i několik let, a najednou na to dostaneme odborníka, tak se snad dá očekávat, že chceme alespoň nějakou odpověď, že úsěch semináře nespočívá v tom, že si naformulujeme už stokrát naformulované dotazy. Nebo jsem snad blbá a něco mi uniká? Jsem unavená z tohohle mlácení prázdný slámy. A nemám ani sílu tvářit se jinak. Takhle otrávená a frustrovaná jsem dlouho z ničeho nebyla. Ty čtyři hodiny jsem klidně mohla čučet do zdi a bylo by to intelektuálně přínosnější.

A samozřejmě na konci semináře výjimečně žádný evaluační dotazník s připomínkami. Někdo asi ví, kam si to může strčit...

Harry Potter - Don't You Worry Child

14. 3. (2)

Právě na mě na facebooku vyskočilo tohle.

Hádejte, co už mám objednáno :-D

14. 3.

Od včerejška se všichni prohlížíme, jestli nám nenaskočí vyrážka. Dneska přišla zpráva, že kolegyně spalničky nemá. Je v nemocnici na infekčním a nevědí, co jí je. Hypochondr ve mně neví, jak se zařídit.

Včera jsem padla ani ne v deset. Bylo to jedno, protože jsem do půlnoci stejně nespala a kašlala. Ráno klasicky mrtvá, a když mi slečna z jazykovky napsala, že by dneska zrušila hodinu, protože mají ve škole chřipku a jí je blbě, skoro jsem jí poslala milostnej dopis.

13. 3.

Ráno jsem se vzbudila - unavená, bolest hlavy, červené oči, bolest v krku, kašel, rýma. Přijdu do školy a dozvím se, že kolegyně zůstala doma, protože spalničky. Hned je mi líp.

9. 3.

Tenhle týden mě všichni štvou.

Mám nový triko, boty a objednaný kalhoty.

6. 3.

Měla jsem docela obavy, abych nedostala tu ďouru k úhradě. Hned ráno mě odchytila zástupkyně, ja. k vypadám a jestli jsem naštvaná. Nechápala jsem proč, ale naštvaná jsem lehce byla, protože prasata na koleji. To ji ale zas až tak nezajímalo. Pak mě chytil ředitel, že ho docela poplašil můj včerejší mail, že se byli hned ráno dívat v učebně a všechno v pořádku (všechno funguje a koberec je čistej), tak jak jsem na tom já, že mu docela spadl kámen ze srdce, že nechci vyplňovat pracovní úraz. Studenti, kolegové a sekretariát se mi smějou ještě teď.

5. 3.

Po několika letech ve školství jsem konečně dosáhla toho, že studentstvo se zaujetím sledovalo každý můj krok. Doslova. A to měli práci, takže si mě ani všímat neměli.

Hodina němčiny, mé spojené ročníky. Ve spojených ročnících mám skupinku, co přišla v průběhu studia a nikdy němčinu neměla - nebo to alespoň tvrdí, ale podle toho, co dělají, tak jim věřím. Jedu s nimi od začátku. Takže jsem zadala práci standardním studentům a maturantům a začala vykládat novou látku začátečníkům. Samozřejmě píšu na tabuli - to je prostor, kde spousta učitelů prostě pořád jenom couvá do strany, aby nepřekáželi studentům, ale zároveň se s nimi snaží udržovat kontakt. Takže si tak couvám - a najednou děsnej praskot a jsem pod podlahou. Máme totiž vedle katedry vyndanou jednu dlaždici a v díře v podlaze jsou zásuvky a kabely. Doteď byla díra vedle katedry, takže jsem couvala a vždycky to naprala do stolu - sice mám od toho boky samou modřinu, ale jinak v pohodě. Teď někdo katedru o dvacet čísel posunul a díra začíná už před ní. Během dvou minut jsem tam málem zahučela ještě jednou, ale nějak jsem to ubalancovala s prapodivným tanečkem na hraně.

Potom jsem si sedla. Povídáme s maturanty a najednou za mými zády rána. Květináč. Ono se totiž stále topí, děti málo větraj. Když přijdu do učebny odpoledne, je tam mdlo. Když otevřu větračku, není to znát, když otevřu naplno, děti mi skuhraj, že je jim zima. Tak jsem otevřela a založila okno květináčem, aby to nešlo do krajní polohy. Jenže ono fouklo. Silně fouklo. Květináč na koberci, čerstvě zalitej, bahno a louže pod ním. A spousta strašně veselých studentů: "To kdyby viděla paní zástupkyně!" (to jsou její kytky), "To až uvidí paní uklízečka!" (furt s nima bojujem, že dělaj děsnej bordel), prostě nádhera.

Takže jsem půl hodiny po škole ještě drhla koberec, aby se to zítra nerozšlapalo, a pak psala řediteli a zástupkyni, co jsem dneska vyváděla. Ono se to těžko zatlouká, když máte dvacet svědků.

A to už na mě v téhle skupině letos jednou spadla tabule...

1. 3.

Zkuste hádat, co jsem tak dneska při vlahém večeru dělala.

Stála jsem na dvoře jazykovky a čekala, až půjde správcová uklízet učebny, aby mě pustila do bytu, protože jsem šla vynášet odpadky po zdejších prasatech a klíče jsem si nechala na pokoji. Do budovy jsem se sice dostala, ale jen ke dveřím bytu, dál ne. Zvonek totiž nezvoní. Ano, na začátku roku jsem si tu stěžovala, že se občas spouští sám od sebe a nechce zdechnout - tak teda zdechnul. Na bytě byli lidi na jednom pokoji, jenže když nezvoní zvonek, mám smůlu, klepání nikdo neuslyší. Takže já jejich sexuální život poslouchám furt, ale když by jednou mohli být i k něčemu, tak zas nic. Číslo na správcovou nemám - visí na nástěnce - v bytě. Za zamčenými dveřmi. Na nástěnkách po chodbách je akorát, že máme třídit a máme k tomu kontejnery na dvoře. Nemáme. Protože se mi nechtělo sedět potmě na schodech a čekat, jestli jeden z těch dvou nepůjde náhodou na záchod, že by mě třeba slyšel klepat, šla jsem radši dolů čekat, až odněkud vyleze správcová a pustí mě. A když si postěžuju smskou kamarádovi, jak trpím, tak mi napíše, že doufá, že mě zachrání nějaký rytíř na bílém koni nebo rudá armáda...