Pád 3 20
Stalo se v předchozích částech: Profesorský sbor seděl ve sborovně.
Zápletka na dnešek: Sedne si Severus do křesla?
Namířila jsem na příchozího hůlku. Mohla jsem - přesunula jsem si totiž křeslo, aby stálo přímo proti dveřím, takže jsem byla připravená. Ještě ani nezavřel dveře, když už její špička mířila do jeho prsou. "Riddicu-"
Nenamáhal se uhnout. "Pořád tě to drží?"
"Jen testuju, jestli jsi to ty nebo ten druhý." Bubák, kterého Lupin tak nadšeně využil pro svou výuku (vzhledem k tomu, jak dlouho už jsme tu bubáka neměli, se ve mně zrodilo podezření, zda si ho s sebou nepřinesl tajně, jako Zlatoslav vloni zamořil celý hrad svými rarachy), uprchl a porůznu se vynořoval po hradě, aniž by ho kdokoli definitivně zahnal či zlikvidoval, protože většinou se ukázal Argusovi. Škoda, že bubáci nereagují na košťata.
"Lichotí mi, že jsem povýšil na tvou noční můru. Bonbón?"
Až teď jsem si všimla, že s sebou má balíček čokoládových bonbónů, které jsme teď povinně dostávali všichni.
"Ne," odpověděla jsem. Moje zásoby ležely nedotčeny v přihrádce pracovního stolu.
Nereagoval na mě a odložil sladkosti na nejbližší vodorovnou plochu, ke které se nemusel ohýbat ani natahovat. "Jestli se u mě Brumbál objeví ještě jednou s bonboniérou, začnu si myslet, že mě zve na rande."
"Já vám v cestě stát nebudu, jestli mi chceš něco naznačit."
"Nechci ti nic-" Zarazil se uprostřed kroku. Chvíli se na mě díval, nedokázala jsem identifikovat proč, potom se rozhlédl a nakonec se posadil na poslední volné místo na posteli, co ještě nebylo zakryto mými papírovými nánosy. Začíná školní rok, tak třídím. "Nemáš tu nějak málo nábytku?"
"Mám tu stejně nábytku jako kdykoli jindy," suverénně jsem zalhala. Z tohohle výčitky svědomí mít nebudu.
Nepřesvědčeně se rozhlédl po místnosti. "Jsi si jistá?" zeptal se pochybovačně.
"Jsem, a jestli se mě snažíš nenápadně přinutit zvednout se a pustit tě sem, máš smůlu. Můj pokoj, můj nábytek."
"Technicky vzato je to majetek Bradavic, takže…"
"Fajn, až přijde Brumbál, budu na to myslet. Navíc by ses mohl začít chovat jako gentleman a nechat dámu, ať si sedne, kam chce."
"Až u snídaně uvidím Minervu, vzpomenu si na tebe a klidně jí uvolním místo, pokud o něj bude stát."
Než jsem stačila vyrukovat s dalším pádným argumentem, a sice, že jsem si sedla první, a tudíž odmítám své místo opustit, uvědomila jsem si, jak dětinsky se chovám, a udělala jsem jedinou dospělou věc, co mě v danou chvíli napadla - nafoukla jsem se. Nenápadně, samozřejmě. Takovou radost bych mu neudělala. Jen žádné zadostiučinění pro Severuse Snapea. Ani jsem se nemusela moc snažit, protože na místě, kam se usadil, se očividně cítil dost nesvůj. Nemohl tam působit tak majestátně, jako když se uvelebí do ušáku a rozprostře před sebe noviny. Za určitých okolností by mi ho bylo líto. Kdybych já nebyla já a kdyby on nebyl on. Kdybych kvůli němu nepřišla o letní odpočinek. Kdyby mi on a Lupin systematicky neruinovali osobní život. Kdyby Bradavice nepůsobily jako trestanecká kolonie kvůli Siriusi Blackovi a Harrymu Potterovi. *)
"Myslíš, že míří opravdu sem?"
"Brumbál?" zamračil se na mě nechápavě.
"Co Brumbál?" nechápala jsem pro změnu já. "Aha. Ne. Sirius Black," vysvětlila jsem. Občas mívám problémy uvědomit si, že ostatní lidé v okolí nesledují mé myšlenkové pochody, a pokud tedy chci nějakou adekvátní reakci, musím je do nich zasvětit.
"Jak to mám vědět?"
"Nebyl tvůj spolužák?"
"A tak ho znám jako své boty, samozřejmě," zahučel si spíš sám pro sebe než pro mě a zase sebou začal šít.
"Merline!" vzdychla jsem a vstala, abych si s ním vyměnila místo. Rychle toho využil, snad abych neměla šanci si to rozmyslet.
"Vážně, kde máš zbytek nábytku?"
Vytáhla jsem nohy nahoru a uvelebila se v tureckém sedu. Shodila jsem při tom několik esejí čtvrtého ročníku z loňska. Teoreticky je mám archivovat. Prakticky dnes večer skončí v krbu. Sice si mohu prostor zvětšovat kouzly a ukládat tu kdeco z bůhvíkolika set let, ale to neznamená, že musím schovávat kdejaký canc na horší časy. "Nechala jsem to skřítky odnést. Potřebuju prostor."
"K čemu?"
"K osobnímu růstu."
"Otevři si okno a rozpínej se ven. V tomhle se moc nerozrosteš."
"Máš nějaký speciální důvod, proč mě oblažuješ tímhle chováním?"
Zavrtěl hlavou. "Ne, to jde samo. Inspiruješ mě."
"Brilantní."
"Zase se tolik nepřeceňuj."
"Proč by chtěl jít zrovna do Bradavic? Uteče od jedněch mozkomorů jen proto, aby vběhl do náruče druhým?" stočila jsem rozhovor zpět. Sice mi nevadilo poslouchat, že jsem Severusova múza, ale… No, vlastně vadilo.
"Potter."
Nesnášela jsem tenhle jednoslovný důvod pro všechno. Potter byl řešením pro všechno. Odpověď na každou druhou otázku. Můj život se dělil na dvě části - před Potterem a s Potterem. Ráda bych se dožila i období po Potterovi, ale až tak moc si nefandím. Po Potterovi Bradavice padnou. Co bychom tu potom asi tak dělali? Už nemáme kam směřovat. Náš život dosáhl vrcholu teď. Merline, už mám zase depresi. Jsou chvíle, kdy vzpomínám, co jsem vlastně dělala před dvěma lety, jestli měl můj život vůbec nějaký smysl, dokud tu ten chlapec nebyl. A to ho ani neučím. Severusův svět musí být obrácen nohama vzhůru.
"Všechno se netočí jen kolem Pottera."
"Zkoušela jsi někdy přednést tuhle teorii Brumbálovi?"
"Ty jsi zkoušel někdy něco přednést Brumbálovi?"
"Jedna nula pro tebe."
"Tohle chci písemně."
"Nenechávám za sebou hmatatelné důkazy své chvilkové slabosti."
"S tebou bude jednou nějaká žena opravdu šťastná."
*) word suverénně opravil na "harému Potterovi"
