Dnes to máme dělené. Protože Brumbál tu byl nedávno (s ohledem na čísla kapitol, ne na čas zveřejnění), rozhodla jsem se nenechat mu celou kapitolu, ale rozlomila jsem ji na dvě části. Pomalu už končí prázdniny a čeká Potterův třetí školní rok. Po více jak deseti kapitolách začíná být načase.
V předchozích letech se mi to podařilo nějakým způsobem přehlédnout, ale letos to vyplavalo na povrch v celé své kráse a obludnosti - profesorský sbor v Bradavicích je neskutečně nekooperativní a nad rámec svých povinností neudělá ni a ani mi nedá šanci je k tomu dohnat. Přesvědčit.
Od chvíle, co nám - tedy azkabanským strážným - utekl Sirius Black a Harry Potter zběhl od Dursleyových (jestli tím zrušil kletbu své matky, tak ani nemusí čekat na Voldemorta, zabiju ho sám), vrší se jeden problém za druhým. Nejprve si Kornelius usmyslel, že v Bradavicích potřebujeme jeho lidi a azkabanské strážné. Asi abychom se tady cítili pohodlněji. To bude lákadlo pro rodiče: Pošlete své děti studovat do Bradavic - Mozkomor na každém rohu. Kingsley říkal, že proti jejich nasazení do školy se stavěl i Lucius Malfoy. To bylo snad poprvé, kdy naše zájmy nešly proti sobě. Bohužel jsme selhali oba. Je opravdu smutné, že to musím připustit - a ještě smutnější je, že toho opravdu lituju. Ale Kornelius si prostě postavil hlavu, mezek jeden. Zajímalo by mě, jestli to vymyslel sám nebo mu to vnukla jiná hlava pomazaná. Poté, co jsem se smířil s nevyhnutelným, se mi doneslo, že ministerstvo hlídá Pottera v Příčné ulici, aby se k němu Sirius Black náhodou nedostal. Samozřejmě že jsem cítil povinnost postarat se o jeho bezpečí sám, jenomže tady jsem narazil na neochotu svých kolegů. Zatímco Remus Lupin souhlasil neprodleně, Filiuse jsem přesvědčoval skoro celé odpoledne a nakonec jsem zauvažoval i o kletbě Imperius. Naštěstí se ale mému přání podvolil, takže mi Azkaban nehrozí. Ne že by to teď byla nějaká hrozba, kdy - jak znám Korneliuse - budeme mít všechny mozkomory my v Bradavicích. Sehnat ale někoho dalšího se ukázal jako opravdový oříšek - všichni zmizeli. Dokonce i Marciana, o které člověk ví pořád, hlavně když o to vůbec nestojí, zmizela z povrchu zemského. Skoro bych podezříval Severuse, že v tom má prsty a svou kolegyni varoval. Moc jsem si nepomohl ani před začátkem školního roku, kdy se učitelé sjíždí do Bradavic. Buď opravdu nechtěli do Londýna, nebo se jim tak moc nechtělo do školy obklopené mozkomory, každopádně zastihnout někoho v budově by vyžadovalo použití ochromujícího kouzla na celou budovu. S několika bystrozory a haldou mozkomorů za zády se mi do toho opravdu nechtělo. Jediní dva lidé, co byli k zastižení, byla Minerva, která má tradičně spoustu práce, takže kdybych ji někam ještě poslal, poslala by mě taky někam, a Severus, který je tak nenápadný, že by o něm Potter věděl, sotva by vyšel hlavní bránou. Hagrid to samé. Julii Marcianu jsem viděl jednou, bohužel ona mě taky a bohužel je rychlejší. Pak už jsem ji neviděl. Pomona mi oznámila, že šlechtí nějaké nové kultury a tento proces vyžaduje její bezprostřední přítomnost,Vilemína, Charity a Aurora poslaly dopisy, že nastoupí až těsně před začátkem, že se vyskytlo "něco neočekávaného", Rolanda tu někde byla, ale jen Merlin ví kde, a Sibyla tu pravděpodobně byla taky, ale kdo by to zjišťoval. Zbytek sboru se neobtěžoval nic vysvětlovat a prostě se tvářil, že neexistuje. Skvostné, asi zase budu muset zavést nějaké stmelovací aktivity.
***
Schovat se před Brumbálem není vůbec jednoduchá věc. Zavrhla jsem možnost jet do Godrikova Dolu - ví, že tam máme dům. Chvíli jsem se zdržela u tety a strýce. Měli radost - víceméně -, ale nedokázala jsem se zdržet déle. Od studií přece jen uběhla nějaká doba a návrat do starého prostředí vyvolává nepříjemné asociace a věci, co si většinou neradi připouštíme a připomínáme. Vždycky jsme měli dobré vztahy, relativně. Než se do věci vložila má spolužačka a mezi námi narostla tajemství. Ne tajemství dospívajících dívek tající jména svých kluků, v tomhle byla teta možná informovanější, než by asi chtěla, kdepak… Já musela mít vždy něco extra. Vydržela jsem to dva dny a pokračovala dál. Koneckonců byl i čas vrátit se na akademickou půdu.
Kdyby to šlo, proklouzla bych do Bradavic zadem. Bohužel nešlo. S mozkomory široko daleko by se mi plížení po školních pozemcích nemuselo vyplatit, takže jsem to musela vzít hlavní branou a oficiálními cestami. Až ve škole jsem zjistila, že někteří z mých milovných kolegů si prázdniny prodloužili a do nového Azkabanu dorazí až později, aby náhodou neschytali nějakou tu opatrovatelkou povinnost. Severus se nosil po chodbách jako černočerný páv, protože v tomhle byl za vodou a moc dobře to věděl. Něco mi napovídalo, že nelegální část jeho zásob již v jeho kabinetě není. Vzhledem ke spokojenosti, jakou kolem sebe šířil, se mu to povedlo odstranit včas a bezpečně - takže se to zase brzy někde objeví.
Mimo mozkomorů jsme měli tu čest i s několika bystrozory. Jednoho jsem znala ještě z dob své školní docházky. Jmenoval se Malcolm a vůči Zmijozelu vždy pociťoval naprosto neopodstatněnou nedůvěru. Taky prospal všechny Binnsovy hodiny, ale kdo ne. Očividně si mě taky pamatoval, protože když mi podal ruku, ani se neobtěžoval maskovat podezřívavost ve svých očích. Pokusila jsem si vzpomenout, zda jsem mu někdy něco neprovedla, ale neuspěla jsem. No co, když ho to bude moc pálit, on se připomene.
Už u prvního oběda jsem si potvrdila, že zůstávat na hradě, dokud tu nebude pobíhat a strašit Potter, opravdu nebude bezpečné, protože mi Brumbál věnoval nezdravou pozornost. Naštěstí jsem seděla na druhé straně stolu, takže jsem se stihla vypařit, než se nenápadně probil přes naše nové ochránce. Večeřela jsem už u Aberfortha. Dokonce mi nad lokálem připravil i jeden ze svých pokojů pro hosty. Není lepšího úkrytu před jedním Brumbálem než Brumbál č. 2.
"Víte, že každý rok znovu žasnu, že se sem vracíte?" řekl mi přes barový pult, zatímco špinavým hadrem "leštil" špinavou sklenici.
"Ke Třem košťatům chodí celý sbor," vysvětlila jsem, aby náhodou snad nedošlo k mýlce, že pokládám Prasečí hlavu za nejlepší pohostinské zařízení v Prasinkách.
"Myslel jsem spíš Bradavice."
"Jsem zapálená pro výuku nastávají kouzelnické generace."
"Samozřejmě. Jako můj bratr,"zamumlal si do plnovousu a odložil sklenici k ostatním. Byla skoro ve stejném stavu, jako když si ji vzal. Zeptala bych se, proč nepoužije prosté kouzlo, místo aby se tu s tím takhle babral, ale on přece ví, co dělá, a mě to zas až tak nezajímalo. Vlastně, když už jsem tu byla, proč to nevyužít? Zajímala mě jiná věc.
"Vzpomínáte si, když jsem tu byla někdy před prázdninami se svými kolegy?"
"Ten kakabus a ten… ten…"
"Lockhart, ano, ten," doplnila jsem informaci.
Aberforth přikývl. "Doteď se mi o tom zdá."
Zamračila jsem se na něj.
"Nemáte zdání, o čem jsme… No. Neměl někdo z nás nějaký nestandardní nápad?"
Asi to nebyla nejšťastnější formulace, protože se rozesmál, až se po nás několik hostů ohlédlo.
"Tak jinak," zkusila jsem to znovu, ale nenechal mě dumat nad novou formulací.
"Jste si jistá, že vám mám odpovídat?"
Tohle nevypadalo dobře.
"Nejsem, ale když to nezjistím, tak tenhle rok se Severusem nevydržím."
"A když vám řeknu, že jsme mě žádala, abych vám to neříkal?"
"To bych nikdy… Fakt?"
"Lhal bych vám?"
Chvíli jsme na sebe mlčky koukali. Přemýšlela jsem, jestli chce slyšet odpověď nebo to byla řečnická otázka. Byl to Brumbál, na tuhle otázku existovala jediná odpověď. Z mého pohledu.
"Tak teď svou žádost stahuju, řekla jsem místo toho. Určitě jsem nebyla ve stavu, kdy bych mohla dospět k rozumným závěrům." Vrhla jsem na něj vyčítavý pohled. To on mi podal medicínu, díky které jsem měla celovečerní výpadek. On by měl nést zodpovědnost.
"Jak myslíte," pobaveně zvedl ruce v obranném gestu. "Je to vaše rozhodnutí, ale pak mi to nevyčítejte."
"Nic vám nebudu vyčítat," mávla jsem nedočkavě rukou, aby zkrátil úvodní proslovy. Občas jsou si s bratrem nepříjemně podobní.
"Bavili jste se tu o paměťových kouzlech," začal. Jak tematické, napadlo mě, ale mlčela jsem, aby náhodou neodběhl od věci. "Nevím všechny podrobnosti, ale vím, že tam padlo něco o tom, že na vás nějaké kouzlo nepůsobilo tak, jak mělo." Jistě, začátek roku, když Zlatohlav zkoušel anulovat ten Severusův lektvarový pokus z léta. "Pak jste něco co řešili a nakonec jste přišli s tou geniální myšlenkou, že vymažete celý večer a počkáte, jak dlouho bude trvat, než si vzpomenete. Panáka?"
"Jo." Vstřebávala jsem informaci. Merline, tohle znělo tak pitomě, že jsem tomu byla ochotná z fleku uvěřit. "Kolik jsem toho vlastně ten večer vypila?"
"Jednu sklenku."
"Jednu," zopakovala jsem a snažila se nemyslet na to, že Severus to celou dobu věděl a ani se neobtěžoval mi cokoliv naznačit. Zmetek.
"A-"
"Jasně, ta vaše medicína, tu si pamatuju živě," skočila jsem mu do řeči.
Zazubil se. "Ale pomáhá."
"Jo. Skvělý. Takže já to celou dobu kladu za vinu tomu utrejchu-"
"To je vzácný dovoz z And."
"- a ono zatím tohle. Víte aspoň, kdo z nich…"
"Lockhart. Myslím, že Snapeovi jste říkala, že ho do své hlavy nepustíte."
"Aspoň že tak," spadl mi kámen ze srdce. Je vidět, že aspoň trochu při smyslech jsem byla.
"Nejsem si zrovna jistej, že někdo z těch dvou je lepší volba," podotkl a začal utírat pult.
Mou kratičkou radost, že se nestalo nic, za co by si mě Severus mohl dobírat, okamžitě zkazilo uvědomění, že Aberforth má naprostou pravdu. Já si prostě umím vybrat.
"Poslední otázka. Kdo z nás s tou stupiditou přišel jako první?"
Pokrčil rameny. "Nevím, i když mě to mrzí, musel jsem dávat pozor i na ostatní hosty."
Žádné komentáře:
Okomentovat