Před nějakou dobou mi na fb dorazila pozvánka na třídní sraz. Většinou ho máme kolem Vánoc, takže mě to celkem překvapilo. Většinou se před termínem u někoho ve statusu objeví - Tak co? tam jako vždy a v tu samou dobu? A já pak obepisuju lidi, kdy že je vlastě ta doba "jako vždy", protože nejsem schopná to v hlavě udržet a jen matně si pamatuju měsíc (čemuž napomáhají hlavně ty Vánoce, protože ty není možné vytěsnit z hlavy, když už v srpnu potkáte v marketu Svatýho Klause)
Jenže spolužačka žije v Německu, o Vánocích se sem nedostane, takže ji napadlo to posunout. Nebudu tady rozepisovat, jak nikdo nemůže a všichni jsou v čudu. Nakonec to dnes přesunuli na tuto sobotu, kde se to pár lidem i hodí. Většinou holkám. Většinou jsem taky chodila. Myslím, že jsem vynechala jednou. A jednou jsem odešla při přesunu z jedné hospody do druhé, protože mi spolužák začal dávat cenné informace ohledně mé práce a já si chtěla zachovat tvář tiché slušňačky, kterou jsem, takže jsem se přede dveřmi rozloučila a odešla, abych ho nemusela poslat do míst, kam hned tak nezasvítí.
Tehdy jsem učila a po krátkém období deziluze a beznaděje spadla rovnou až na dno, tváří v tvář syndromu vyhoření. Potom nastoupila odevzdanost, rezignace, apatie, zkrátka životní postoj "tak mi teda všichni polibte ***, když vám to udělá radost", ve kterém setrvávám až dosud a nejsem schopná z něj vybřednout. Tehdy jsem ale v apatii ještě nebyla. Válčila jsem si své boje, které jsem prohrávala na všech frontách, a velmi rychle zjišťovala, že nemůžu mít dítě, protože mám na ně asi alergii. To není nadsázka. Byla jsem ve stavu, kdy jsem nevěděla kudy kam a neviděla cestu, jak se odsud dostat. Ať jsem udělala cokoli, bylo to negováno, co jsem chtěla, jsem nemohla, a jakákali možnost jakéhokoli trestu neexistovala, protože ať se dělo cokoli, byla to moje vina. Nebo to přece jde vyřešit jinak. Nejde. Ale nevysvětlíte. A v tuto chvíli mi můj drahý spolužák začal dávat rady, jak na to - protože on má praxi, on má zkušenosti! ON VEDL CHVÍLI VOLEJBALOVÝ KROUŽEK! A začal se svými osvědčenými výchovnými opatřeními (když já nesměla nikoho ani poslat za dveře, tak mě tím asi dojme). Mezihospodový přesun trval patnáct minut. Patnáct minut chytrých keců, jaká je to pohodička. Panáka jsem si pak dát stejně nemohla, protože jsem tam byla autem, tak jsem mu na prahu řekla, jak moc mě to mrzí, že musím odejít - a nazdar.
Tentokrát s účastí taky nepočítám. Sice jsou to fajn lidi, ráda je vídám ( i když mě před třemi lety nepoznali, protože jsem změnila barvu vlasů, mizerové), pan volejbalista se zatím nevyjádřil, ale jak jsem tak koukala na to, co psali ostatní... "Raději do cukrárny, ať můžu vzít malý." "Raději později, až bude malej spát." "Já dorazím, ale nevím, kolik malejch budu mít s sebou"... Zkrátka jsem si s trochou plíživého zděšení uvědomila, že téměř všechny spolužačky mají děti, takže by mě čekalo dloooooooooooooooooooooooooooooouhé prohlížení a obdivování cizích (a naprosto stejných) mrňat. To už jsem zažila na srazu základky, kde jsme byli bezdětní dva vyvrhelové. Zpět na škole jen já, vyvrhel na druhou. Děkuji, nechci.
Abyste mě správně pochopily - netrpím absolutní averzí vůči dětem. Vždyť jsou roztomilé - zavřené ve složce na ploše. Navíc, co můžete čekat od člověka, co si vyrazí koupit těstoviny a přitáhne tohle:
A jen počkejte, až ty figurky vytvořím... :D
Když už jsem v tom sdílení, ještě jedna událost se stala. Asi po třech či čtyřech letech abstinence jsem vzala do ruky tužku. Sice to dopadlo úplně jinak, než jsem zamýšlela, ale co se dá dělat. Jestli to bude jediný výtvor zase na další tři roky, zaslouží si být zveřejněn, i když je to jen skica na procvičení... :D
Toť ode mě pro dnešek vše.
Žádné komentáře:
Okomentovat