Tentokrát kratičce, ale brzy přibude další... Začínám uvažovat o tom, že si snad nad perex budu házet nějaká vodítka. Včera jsem hledala jednu kapitolu a proklínala jsem se, co jsem to za grafomana.
O Luciusi Malfoyovi jsem nikdy neměl vysoké mínění, ovšem tentokrát se překonal. Rychlost, s jakou se on i ministr dostali do Bradavic, byla pozoruhodná. Nevím, koho z nich jsem viděl víc nerad. Pravda, Korneliuse jsem čekal. Snažil jsem se odložit tuhle návštěvu, seč to šlo, a pokoušel se mu to rozmluvit, bohužel na Popletala vždy stačilo jen lehce přitlačit, aby udělal nějaké alibistické rozhodnutí. Luciuse jsem sice nečekal, ale lhal bych, kdybych tvrdil, že mě jeho objevení v Hagridově hájence překvapilo. Stejně jako Harryho přítomnost. Ten chlapec má obdivuhodnou schopnost být naprosto všude. To po Lily rozhodně nemá, to bylo milé děvče. Bezproblémové... Zato James Potter… A Sirius Black… Ještě štěstí, že tehdy byl Severus taky jen student. To by se Nebelvír škrabal z mínusu ještě dnes. A možná i Harryho vnukové (pokud nám přežije) by měli co dělat.
Lucius měl docela štěstí, že mě zastihl právě u Hagrida. I když na jeho aktuální ego i Hagridův příbytek jen stěží stačil. Neuvěřitelné, do jakých rozměrů se dokáže lidské ego nadmout. Byl jsem víc než vděčný osudu za to, že tu s námi nebyla Minerva. Už ráno jsem absolvoval přednášku o nespolehlivosti některých členů našeho sboru. Tentokrát nebyl předmětem jejích stížností překvapivě Zlatoslav Lockhart a jeho inovativní snahy, nýbrž jedna z našich zmijozelských chloub a její staré známosti. Léta se jí snažím vysvětlit, že všichni ze Zmijozelu se znají, je tam nějaká genetická predispozice, která je automaticky táhne k sobě, ale ignoruje mě. Když se potom Lucius zjevil ve dveřích uprostřed noci, na chvíli mě samotného napadlo, jestli neměla tentokrát pravdu. Než jsme dorazili do hradu, už jsem měl propracováno několik teorií spiknutí vůči své osobě. Svou kolegyni jsem z nich vyloučil, jakmile jsme ji i s Lockhartem potkali na chodbě. Ten krátký pohled, co proběhl mezi ní a Malfoyem, mi stačil k tomu, abych pochopil, že Minerviny obavy moc opodstatněné nebudou. V rekordním čase se na její tváři vystřídalo překvapení, kdy ještě netušila, o co jde, ale těžko bych popsal výraz, který ho vystřídal, když si to domyslela. Obecně jako chlad označujeme to, čím své okolí oblažuje Severus. V tomhle ale bylo něco mnohem víc. Julia překonala hranice mezi verbální a neverbální komunikací. V jeden okamžik jsem na ní přímo viděl slovo, které mu chce říct. Ale neřekla. Tak rychle nasadila ten svůj neproniknutelný výraz, že jsem měl chvíli pocit, že se mi to jen zdálo.
Ale nezdálo. Na chvíli jsem zahlédl něco, co nosí pod tou svou maskou fádnosti, nenápadnosti nebo co to je… A zase mě napadlo, že bych si na ni přece jen měl trošku posvítit. To už jsem si říkal jednou… Jenomže pak mě Aberforth poslal do háje, když jsem se ho zeptal na Agathu Helen Lewisovou, a protože už mě nenapadl nikdo, kdo by mohl mít v minulosti s její rodinou něco do činění, nechal jsem to plavat. Možná trošku předčasně. Každopádně teď mi Malfoy poskytl trochu času a je jen na mně, jestli se ho rozhodnu využít k co nejrychlejšímu návratu nebo ho zúročím ještě trochu jinak.
Na ministerstvo jsem se vydal až dopoledne. Nechtělo se mi přešlapovat před dveřmi a čekat, až naši mocní dorazí do práce. To si radši poležím o chvilku déle v posteli. Koneckonců jsem teď nezaměstnaný, tak si z docházky nemusím dělat vrásky. Další. Mým cílem bylo navštívit několik členů rady a možná Korneliuse, nebude-li možné se tomu vyhnout. Nakonec jsem ale nezašel za nikým z nich. Krátce po mém vstupu mě zastavil Kingsley Pastorek, aby mě ujistil, že o hrozbě mé současné situace neměli ani tušení, ale že to on a jeho lidé již začali prověřovat. Milé. Druhá věc už ale tak milá nebyla. Informoval mě, že tu letos byla má drahá zaměstnankyně, která momentálně Minervě tolik leží v žaludku, ve společnosti toho, co leží permanentně v žaludku mně. Že bych si měl dávat pozor na své vlastní lidi. Zajímalo by mě, jak to ten Zmijozel dělá. Mají nějaký šestý smysl, kterým vycítí, co po nich chcete, a udělají opak. Poradím Severusovi, ať si dá pozor na Quirrella, ona s ním ještě utuží vztahy, přivedu do školy Lockharta, aby Harry viděl na vlastní oči, jak to dopadá, když člověk podlehne své slávě (a Lockhart se opravdu MUSÍ vidět), půlka sboru mi z něj zešediví, ale jí se stejně podaří zakomponovat ho do svého života… Já to nechápu. Na Kingsleyho radu jsem se vypravil do centrálního kouzelnického archivu, matriky, oddělení pro genealogii kouzelnických rodin, vše v jednom, vše pod kontrolou jediného člověka (protože nikdo jiný o tu práci nestál), Alphonsiuse Rankina, od něhož jsem po chvilce získal jednu konkrétní vzpomínku…
… na kterou se nemůžu podívat, protože myslánku mám v ředitelně!
K vzteku. Já snad budu muset tu radu ještě obejít…
Ale jak už bylo řečeno, neobcházel jsem nikoho, protože jsem o patro výše narazil na Giorgia Marciana. Moc často se tu nevyskytoval, ale občas člověku náhoda přeje, aniž by se o ni snažil. Když pochopil, že bych si s ním rád promluvil, ochotně mě pozval k sobě do kanceláře.
Giorgio Marciano měl kancelář zařízenou tak, jak by ji měl zařízenu asi každý člověk, co by v ní skoro vůbec nepobýval - skoro vůbec. Měl tu jen nejdůležitější věci a za vitrínami hromady složek, na které se veselo prášilo, a protože vrstva prachu vypadala všude naprosto stejně, zřejmě na ně někdo sáhl poprvé a naposledy, když je ukládal na místo.
"Whisky?" nabídl mi bývalý bradavický student pití a já se musel pousmát. Od vážného chlapce, jakým býval už během své školní docházky, se zase tolik nelišil. Jedna věc se mu ale nedala upřít - pokud chtěl někoho o něčem přesvědčit, vždy se mu to povedlo. V tomto ohledu byl ve své pozici opravdu mužem na svém místě.
"Děkuji," přijal jsem sklenku, ale než jsem se stihl nadechnout k další větě, dveře se opět otevřely a vstoupila jeho žena. Zarazila se s rukou na klice, Giorgio na mě tázavě pohlédl, a když se z mé strany nesetkal s žádnými protesty, kývl jí, aby vešla.
Zdvořile jsme se pozdravili, Irene se mi zdála lehce nervózní, když mi podávala ruku, ale nakázal jsem si nezabývat se tím. Jsem tady kvůli něčemu zcela jinému. Jsem tady ryze kvůli svým vlastním starostem.
"Chtěl jsem si s vámi promluvit o něčem ohledně vaší dcery."
V tu chvíli Irene pobledla ještě víc. "Co se stalo? Co provedla? Já jsem vždycky věděla, že s ní není něco v pořádku."
Žádné komentáře:
Okomentovat