Původně to mělo být delší, ale bylo to moc dlouhé, takže Lucius příště... A copak se tu stane? No samozřejmě že nic!
PS: Protože to sem navzdory svému zvyku dávám před půlnocí, mohlo by se stát, že sem zabloudí nějaká nová duše, takže INFO: do bleskovek nelezu, v sonc nehlasuju (pokud tam není Denis O´Hare), v sonb nehlasuju a že mám mlaskózní blogííísek, vím, tak mi to nepište. Jinak jsem milá a přeju příjemnou zábavu. Pac a pusu, Pac.
Úplněk. Tentokrát mě výjimečně neprobudil, protože jsem kvůli návštěvě u Lockharta ještě ani neviděla svou postel, ale dala jsem před ní přednost malé noční procházce a vyčištění hlavy. To první jsem nepotřebovala, ale to druhé jako sůl. V hlavě mi dozníval příběh, co jsem slyšela. Něco o strigách, které Zlatoslav přemohl kdesi v Albánii. Občas bych ocenila, kdyby se má malá amnézie více rozlézala po mé paměti.
Vyšla jsem hlavním vchodem a posadila se na schody. Naskytl se mi úžasný výhled do tmy, protože měsíc zmizel za mrakem. Schod mě studil. Vzhledem k roční době jsem se ani moc nedivila, takže jsem raději po chvíli zase vstala, abych za pročišťování hlavy nezaplatila nějakými zdravotními problémy. Nemusím mít všechno. Nějaký čas jsem strávila blouděním po nádvoří a snahou nezakopnout. Dalo by se to vyřešit vytažením hůlky, ale proč dělat věci jednoduše… Když jsem dospěla k názoru, že další pobyt na čerstvém vzduchu by mohl skončit nachlazením, opatrně jsem doklopýtala zpět ke schodům. Když jsem otevřela dveře, mrak přeplul a měsíc se zase rozzářil. Vzala jsem to jen jako čistý fakt a pomyslela si, že mám kliku, že mě ještě nezastihla nějaká malá přeháňka.
Dveře skřípaly a vrzaly a celý proces zakončily hlasitou ranou, když zapadly zpět na své místo. Zvláštní, když jsem je otevírala, šlo to nehlučně. Musím se ráno zmínit Filchovi, ať to promaže. Už mě zase dlouho nikdo neposlal do háje, je třeba s tím něco udělat.
"Touto dobou se nemáte co pohybovat po hradě. Strhávám deset bodů… Kdo vlastně jste?"
No je to možný?
"Můžeš mi říct, kdy spíš, ať vím, kdy se můžu svobodně pohybovat, kudy chci?"
Ze tmy jsem zaslechla jen zklamané oddechnutí dokonale maskovaného muže. Klidně by mohl pracovat v nějakém přepadovém komandu. Stačilo by, aby na někoho promluvil, a infarkt by byl zaručen.
V temnotě vstupní haly se rozžala hůlka a osvítila bledý obličej.
Každý obličej osvětlený čímkoli je ve tmě děsivý. Něčí tvář je děsivá i za dne. A tohle byla přímo vražedná kombinace.
"Nemůžeš si rozsvítit?"
"Můžu. Ale nechci." A umanutě jsem zastrčila hůlku zase do kapsy. Jednoho dne, až dospěju, budu velmi šťastný a vyrovnaný člověk. "Co tu vlastně děláš ty? Neříkej, že se každou sudou noc plížíš chodbami, jestli nepřistihneš někoho z Nebelvíru."
"Větrám."
Zkrabatila jsem čelo. Myšlenkovým pochodům to stejně ale moc nepomohlo.
"Můžeš to rozvést?"
"Jestli chceš detaily, můžeš se jít dolů přesvědčit."
"Spokojím se s vysvětlením. Proto lidstvo vynalezlo verbální komunikaci."
"Nepodceňuj sílu osobní zkušenosti."
"Zase ti vybouchl experiment?"
"Doslova."
"Nemůžeš si to nechat na doma?"
"Mohl bych, ale není tam bezpečno."
"Utekl ti tvůj domácí mazlíček?"
"Tak nějak."
"Čím tě může krysa ohrožovat?"
"Už před půl rokem jsem ti říkal, že nemám krysu."
"Před půl rokem jsi ji měl," nedala jsem se.
"Krátce."
Celé Bradavice v neděli v noci spí. Jen já trávím čas takhle.
"Když jsem se zmiňovala o té verbální komunikaci, asi jsem zapomněla připomenout, že tam jde o předávání informací," zavrčela jsem na něj.
"Člověk by řekl, že dnes už máš informací dost."
Vzdala jsem to. "Proč já tu vůbec ztrácím čas?"
"Tuhle otázku si kladu už asi pět minut."
Vážně NECHÁPU, proč jsem ho svých prvních skoro deset let zde nemohla vystát. Otočila jsem se a bez pozdravu odešla.
Skoro.
Jen jednu věc… "Když ne krysa, tak co?"
"Had," řekl prostě.
"Ty máš hada?" Ani nevím, proč by mě to mělo překvapit. Kdyby řekl "štěně", to bych teprve byla v šoku.
"Už ne."
"Proč?"
"Zmizel."
"Proč jsi měl hada?" přeformulovala jsem otázku.
"Čerstvý jed," odpověděl, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc pod sluncem.
"K čemu potřebuješ… Zapomeň na to, nechci to vědět."
"Taky si myslím."
Udělala jsem asi dva kroky na své cestě pryč, když mi došla další věc. Tímhle stylem se odsud nedostanu.
"Takže v ulicích kolem tvého domu se pohybuje jedovatý had?"
"Předpokládám… Ale nějakou dobu trvá, než se vytvoří nový jed, navíc je docela chladno, takže asi nebude zrovna nejmrštnější," pokrčil lhostejně rameny.
Překvapilo mě, že v Bradavicích stále ještě dokážu být kvůli něčemu v šoku.
"Tos nic neudělal? Myslím, abys ho… chytil." Už když jsem tu otázku vyslovila, jsem věděla, jak absurdní je to představa.
"Špatně jsi mi asi rozuměla. Zaprvé je tam zima a zadruhé nebudu riskovat, že se ohledně toho jedu mýlím. Za to mi to nestojí."
"Jasně, počkej si na většího."
Ušklíbl se a zhasl hůlku. Protočila jsem oči, ale to už nemohl docenit, protože mě neviděl. Zato já zakopla po třech krocích. Naštěstí jsem to ustála. Sice neelegantně, ale ustála. Přece jen to tu nemám v noci tak nacvičené jako někteří jiní. Proč vlastně nesvítí louče? Asi se neomezím jen na krátký rozhovor s Filchem, ale zahrnu do toho i Brumbála.
Žádné komentáře:
Okomentovat