Chlap se neptá na cestu. Ani malej.

Něco malého na Velikonoce. Nenechte se moc zmlátit a nevěřte chlapským kecům o uschnutí. Na mě pomlázku nikdo nevztáhl už roky - a taky bývám nalitá.

---

Velká síň se tetelila očekáváním. Skupinka novopečených studentů vyplašeně postávala před profesorským stolem, srdce jim divoce bušila v hrudi v očekávání věcí příštích. Vždyť někteří z nich ještě nedávno neměli ani nejmenší zdání, že cosi jako kouzla a čáry skutečně existuje, a nyní tu stojí, pod stropem, co věrně odráží skutečné nebe, před lidmi, kteří dokážou věci, o nichž mnozí z nich nikdy ani nesnili. A před děsivě vyhlížejícím kloboukem, jejž nikdo nevypral snad celá staletí. Náhle klobouk začal zpívat. Někteří nováčci se po sobě vyplašeně podívali, ale raději mlčeli, protože nikoho dalšího v sále zřejmě zpívající klobouk nepřekvapil. Když skončil, ozval se ohlušující potlesk, dokonce i několik nastávajících prváčků zmateně tlesklo.

"A nyní přejdeme k samotnému zařazování do kolejí," řekla postarší profesorka se špičatým kloboukem na hlavě a dlouhým svitkem pergamenu v rukou. Byla to jediná osoba v sále běžného vzrůstu, kterou již dokázali identifikovat, protože se jim před pár minutami venku představila, když je přebírala od Hagrida. Jmenovala se McGonagallová, profesorka McGonagallová. "Až přečtu vaše jméno, nasadíte si klobouk a sednete si na stoličku, aby vás zařadil."

Studenti zvolna přikývli na znamení, že rozumí. Teď už to neznělo tak absurdně, jako kdyby jim to sdělila před písní.

"Abbottová, Hannah!" zavolala profesorka McGonagallová a z hloučku vyklopýtalo děvče s blond copánky. Nešla příliš nadšeně, ale profesorka McGonagallová nevyzývala, ona přikazovala. A nikoho ani nenapadlo, že by neuposlechl přímého rozkazu.

Děvče se posadilo na stoličku a profesorka mu nasadila klobouk na hlavu. Ve chvíli, kdy ho pustila, zmizela v něm celá dívčina hlava i s krkem, a kdyby měla dívenka jen o něco užší ramena, nejspíše by v něm skončila celá.

"Mrzimor!" vykřikl klobouk, až dívka nadskočila.

Profesorka McGonagallová z ní sundala klobouk a Hannah s úlevou seskočila a rozeběhla se ke stolu, který v tu chvíli nejvíce jásal a mával na ni.

"Bonesova, Susan!" zavelela profesorka a další děvče odhodlaně opustilo šik, aby zmizelo v klobouku.

"Mrzimor!"

"Boot, Terry!"

"Havraspár!"

"Brocklehurstová, Mandy"

"Havraspár!"

"Brownová, Levandule!"

"Nebelvír!"

"Bullstrodeová, Millicent!"

"Zmijozel!"

Jakýsi bledý muž v černém sedící u profesorského stolu rezignovaně zavrtěl hlavou a naklonil se k vyděšeně se tvářícímu muži s turbanem. Ten sebou škubl, zřejmě vyděšen, že na něj vůbec kdo mluví.

Skupinka se pomalu, ale jistě zmenšovala.

"Grangerová, Hermiona!"

Rozcuchané děvče se vyřítilo ze skupinky spolužáků a sedělo na stoličce dřív, než stihla profesorka McGonagallová vyslovit poslední slabiku.

"Longbottom, Neville!" cestou zakopl, a když se ozvalo zpečeťující "Nebelvír!", muž v černém se triumfálně usmál. Nebyl to hezký pohled a profesorka McGonagallová si dala zatracený pozor, aby se po něm neohlédla. Ohlédl se ale starý bělovlasý muž s předlouhými vousy a cosi mu řekl. Muž v černém zareagoval jen pokrčením ramen, vítězný pohled však z jeho tváře nezmizel.

"Potter, Harry!" vyštěkla profesorka další rozkaz a v sále to zašumělo.

"TEN Harry Potter?" šeptali si starší studenti i profesoři.

Bělovlasý stařec se naklonil dopředu.

Zbylí členové malé skupinky se nervózně ošili jako jeden muž, nikdo ji však neopustil.

"Potter, Harry!" zavelela profesorka ještě jednou, výsledek byl ale týž. Nováčci se po sobě zmateně dívali, nikdo se však k tomu tajemnému jménu, které tu asi znali úplně všichni, nehlásil.

Profesorka se bezradně obrátila na starce s půlměsíčkovými brýlemi. Zamrkal a ještě jednou modrýma očima přejel nezařazené zbytky dorostu.

Potom se obrátil na svého šafáře. "Hagride?" zeptal se vlídně.

Obr zbledl a muž v černém se rozkašlal. Mladík s turbanem zvedl ruku, že ho praští do zad, v poslední chvíli si to ale rozmyslel a nechal zase ruku klesnout zpět.

"Dovedl jste ho na nástupiště?" otázal se klidně stařík nervózního obra.

***

"Nástupiště devět a tři čtvrtě," přečetl si chlapec s lennonkami na nose. Zamrkal na jízdenku a zvedl oči k obrovi, který už byl ale pryč. Vyděšeně se rozhlédl okolo. Na nádraží panoval čilý ruch, jaký panuje jen na nádražích a letištích, kde ale Harry nikdy nebyl. Dav ho strhl s sebou a chlapec se nechal zavléct až k nástupišti devět.

Nástupiště devět, chvíli zíral na ceduli a pak natočil hlavu.

Zeď.

Nástupiště deset.

Sklopil oči k jízdence, již svíral v dlani.

Znovu zvedl hlavu.

Nástupiště deset.

Zeď.

Nástupiště devět.

"Já tu nikomu pitomce dělat nebudu," zavrčel chlapec a vrátil se do přístěnku pod schody.