57. kapitola

Pád 2 57

---

Nevím, jak se mi to povedlo, ale spát jsem šla v pátek večer a vzbudila jsem se v neděli ráno. Celá sobota zmizela a já si z ní nepamatovala jedinou noční můru. Možná mě ta Lockhartova růžová terapie vyléčila, možná na tom vyhánění čerta ďáblem něco bude. A možná si měsíc a půl mizerného spaní prostě jen vybral svou daň. Plná dlouho nepoznané energie jsem vyskočila z postele ("vyskočit z postele" používám jako ustálenou frázi, ve skutečnosti se u mě po ránu prudšího pohybu nikdo nedočká). Dnes budu akční, činorodá… Zakručelo mi v břiše. Vklouzla jsem do něčeho, co už vyhlíželo jarněji, a zašmátrala rukou pod postelí, jestli nenajdu boty. Našla. A taky jsem vytáhla ne zrovna dvakrát nadšeně se tvářícího raracha, obaleného několikatýdenními nánosy všeho možného (ne že by tam ležel několik týdnů, to ne… já jen od podzimu nevymetala bordel zpod postele) . Signál, že budu muset zase důkladněji uklidit i místa, která nejsou vidět jen při pohledu od vstupních dveří. Páni, to kouzlo ale působí dlouho! Vlastně mě nikdy nenapadlo, jak dlouho může působit samo. Vždycky ho nakonec někdo zrušil. Možná by to stálo za zkoušku. Položila jsem jeho nehybné tělíčko vedle nočního stolku. Může být rád, že už několik dní odpočívá u mě pod postelí. Taky mohl poletovat po Bradavicích v růžové sukýnce. Udělala jsem mu laskavost.

Já jsem v podstatě takový lidumil… Lidumil ze Zmijozelu.

S tímto zjištěním jsem se odebrala na snídani, abych si vyslechla pár poznámek o tom, jak dobře jsem se vyspala a co jsem včera dělala, že po mně nebylo ani vidu, ani slechu. Protože jsem měla dobrou náladu, okázale jsem ignorovala jak Severuse, tak Lockharta, abych si své naladění udržela. Bohužel mi ale neuniklo, že po mně vrhal jakési pokoutné a velice nenápadné pohledy Brumbál. Zajímalo, co jsem zase kdy udělala, že jsem si zasloužila tuhle pozornost. Dokonce mi v danou chvíli přišla jako nejlepší společnice Pomona, což je co říct, vzhledem k tomu, že je založením celý Rupert a v jeho blízkosti jsem měla tendence usínat. Po desetiminutovém monologu, jak se vyvíjejí mandragory (já na ně nechvátám!!) a co už začalo rašit na záhonech, mi došlo, že já mám taky zahradu! V létě jsem sice jen zaregistrovala její přítomnost, na podzim jsem "shrabala" nějaké listí, abych mohla otevřít dveře, ale teď je jaro, teď s ní mohu něco udělat. Ne, neměla jsem žádné velké ambice, žádnou představu o tom, že budu mít nejoranžovější mrkev a nejkulatější zelí široko daleko, ale něco bych tam naset mohla. Kytičky. A Narby se o ně bude starat. Ach ano, zrodila se zahradnice. Nebe bylo krásně jasné, jak jsme díky stropu mohli vidět zcela všichni, takže bych dneska nemusela zmoknout ani zmrznout. Než mě kdokoli stačit zastavit (ne že by se o to někdo pokoušel), opustila jsem mezi prvními Velkou síň a vyrazila domů.

Duben ještě nebyl, takže jsem mohla okázale ignorovat i Luciuse, což jsem taky patřičně využila.

Že jsem si asi nezvolila ten nejlepší program na nedělní dopoledne, mi došlo, už když jsem prvním pohledem zhodnotila stav svých pozemků. Dokud byl sníh, bylo tu čisto a uklizeno, teď ale všechno pokrývala vrstva šedohnědého zetleného listí, větvičky a vůbec bio odpad všeho druhu. Kde se to tu vzalo? Na podzim tu bylo uklizeno. (Všechno víceméně vítr navál do lesa.)

Doma to vypadalo obdobně. Nábytek pokrytý slabou vrstvičkou prachu, pavučiny v rozích, chuchvalce čehosi na podlaze. No dobře, od té akce s Luciusem jsem tu nebyla, ale mám domácího skřítka, tak bych očekávala, že… No, domácího skřítka, co mě z nepochopitelných důvodů přestěhoval z civilizace sem, co jsem tak mohla očekávat… Možná bych sem měla nejdřív poslat úklidovou četu a teprve potom se začít tvářit jako holka z venkova…

Ale co, dneska jsem činorodá, dneska zvládnu všechno. A mám hůlku. Po tváři se mi rozlil samolibý úsměv. Jak já těm mudlům nezávidím!

Spokojenost mě přešla, když jsem si všimla, že mě přes okenní tabulku (zahrabanou, opršelou, špinavou, ach jo) sledují čtyři vykulené oči. No jo, zapomněla jsem na děti ze vsi. S tímhle publikem si magie moc neužiju. A ať si nikdo nemyslí, že vezmu do ruky hadr. Ostatně pochybuju, že ho vůbec mám. Mé odhodlání tvářit se mezi mudly jako mudla zahrnovalo to, že jsem vedla televizi, internet, mobil, pár domácích spotřebičů, auto…, ale takové podružnosti, jako prachovky, mop, koště…, to jsem vždycky považovala za sprostá slova. Jestli tady budu mít obecenstvo, budu s tím muset něco udělat. Sotva děti zaregistrovaly, že byly spatřeny, daly se na útěk. Já ale tentokrát byla rychlejší. S tímhle se taky muselo něco udělat. Nemohla jsem si dovolit být tu za čarodějnici. Ne, když jsem jí skutečně byla.

"Kampak?" křikla jsem za nimi a obě se zastavily. Ani jsem jim k tomu nemusela dopomoci. S provinilými obličejíky se ke mně otočily.

"Promiňte," pípla nakonec asi šestiletá dívenka, za což si vysloužila šťouchnutí do žeber od zhruba stejně starého chlapce.

"Nic se neděje," odpověděla jsem blahosklonně. "Tak jak se vám tu líbí?" kývla jsem hlavou ke svému království.

Dívenka se zatvářila podezřívavě.

Kdyby byla starší, řekla bych, že přemýšlí nad diplomatickou odpovědí, protože to, co jsem měla za zády, vypadalo, že se toho deset let nedotkla lidská ruka. Což taky neudělala, protože o většinu se staral Narby. Ale teď měl zřejmě na práci něco lepšího.

"Nechcete mi pomoct se zahradou… zahrádkou?"

"Nemáme sem chodit!" vzdorovitě odsekl chlapec.

"Ale už jste tu."

"Ale ty jsi cizí, nesmíme se s tebou bavit."

"Jsem Julia. Tak už mě znáte."

Krátce se na sebe podívali. Pak dívenka s ostražitýma očima udělala dvě kroky vpřed a lehce naklonila hlavu na stranu. "Jane. A to je Tommy."

"Těší mě, Jane a Tommy."

No, snad se mi podařilo jednu katastrofu zažehnat. Další už ale byla nevyhnutelná. Z domu vystřelil Rufus a vyskočil mi za krk. Děti na něj zůstaly bez dechu zírat. Pak obě vypískly a vrhly se k němu.

"To je opička!" zářily a Rufus mě okamžitě vyměnil za někoho, kdo se mu bude víc věnovat. Nechala jsem je, ať se baví a šla zase prozkoumat zbytek domu. Úklid odložím na chvíli samoty, bez magie do toho nejdu. Uvařila jsem dětem čaj, dokonce jsem našla nějaké sušenky, otevřela okno a postavila to do něj. Vzorná venkovská tetička. Vrhly se na to, takže jsem usoudila, že jsem přestala být tajemným nebezpečím, které volá po prozkoumání. Dovnitř proudil svěží jarní vzduch, škoda, že jsem se musela večer zase do Bradavic. Ale i ta chvilka tady, bez Brumbála, Severuse, Lockharta a ostatních, mi vracela život do žil. Musím se pak stavit ve vsi a koupit něco, co bych mohla zaset, aniž by mi to odumřelo dřív, než to vyroste. A sušenky.

"July! July!" Zcela podvědomě jsem sebou trhla, když malá Jane vtrhla dovnitř, zářila jak slunce a volala mé jméno. Všichni mi všichni říkali Julia, s různým přízvukem, ovšemže. Jediný člověk, který mi kdy říkal July, byl zavražděn Smrtijedy už před dlouhými roky. Na okamžik jsem měla pocit, že Dianu slyším. Ale byl to nesmysl. Místo mé tiché kamarádky ze školních lavic přede mnou stála rozcuchaná dívenka s hořícími tvářičkami. Zpět do reality, zpět do současnosti.

"Copak?" vykouzlila jsem jakýs takýs úsměv.

"Kde je tvůj manžel?"

"Můj co?" vykulila jsem na ni šokovaně oči.

"Luke říkal, že jsi vdaná."

Kdo je zatraceně Luke?

Co tu o mně kdo-? Ach, můj návštěvník, jistě. Lucas Jaksejmenuje.

Zvědavě si mě prohlížela a čekala. "Ne tak úplně."

"Budeš se vdávat?" další otázka, na kterou moc ráda odpovídám. Všichni lidé snad mají v sobě geneticky uložený seznam otázek, které nesnáším. Máš někoho? Co děti? Nechcete se Severusem připravit sál na Halloween? Už jsi mluvila s Lockhartem?

"Pochybuju." (Při představě, jaké exponáty mužského pohlaví se kolem mě pohybují…)

"Luke taky nemá holku."

Dobře mu tak. Mrňavá dohazovačka v akci. "To je smutné."

"Jůůůůůůů!" vyjekla a já se obrátila směrem, kde cosi zaujalo její pozornost.

Ze všech věcí, co jsem tu měla, ji musela upoutat zrovna Luciusova truhla. Čas vyexpedovat děti domů.

"Co je uvnitř?" zajímala se.

"Nemám zdání," přiznala jsem. Ani nechci mít. Je to plné problémů a já můžu žít šťastně a spokojeně, dokud o tom nebudu nic vědět.

Možná jsem přece jen mohla dát Luciusovi vědět a zbavit se toho…

"Jak to?"

"Je mého kamaráda." Kamarád. To tak.

"Aha. My máme jen plastové a papírové krabice," protáhla obličejík. Představila jsem si Luciuse, jak by se tvářil, kdyby dostal své věci zpět v plastovém boxu.

Tohle stálo za úvahu.

"Hodím vás domů, budu už muset jít." Motat se kolem té truhly mohlo být nebezpečné. Pro mudlovské dítě, které neví, že k některým věcem se přibližujeme jen s hůlkou v pohotovosti. Ale vysvětlovat tohle, když jsem je právě přesvědčila, že nejsem čarodějnice, by asi nebylo nejrozumnější.

"Opravdu musíš?"

Jen jsem přikývla. Hlavně jsem je odsud musela dostat. A odklidit tu bednu z dohledu.

"Kdy se vrátíš?"

Tohle byla chvíle, kdy jsem měla říct, že nevím…

"V sobotu."