Předem varování: žádný krok vpřed a žádné vysvětlení ničeho, to jen abych nevzbuzovala plané naděje. Ale vždyť mě znáte, já nevysvětlím nikdy nic.
Přes týden se tu asi nic moc neobjeví, mám toho teď dost dohánět.
Období klidu a míru nemohlo trvat věčně, a tak se studenti opět vrátili do Bradavic. Společně s jejich návratem odešel můj spánek. Zase jsem byla tam, kde jsem už jednou byla po letní nedobrovolné návštěvě Severuse. Pomalu mě to přestávalo bavit. Byla jsem utahaná, ospalá, chybělo mi sluníčko, večery o samotě, snídaně bez dýňových paštiček (Proč to neservírují jen studentům? Ze sboru se toho stejně dotkne akorát Brumbál! … No, možná že právě proto, ach jo.), jakákoli zpráva Luciuse (Nevěřila bych, že to kdy řeknu!), a jak jsem nedávno zjistila, i Damien. Pokud ale šlo o mého kocoura, záhada se brzy vysvětlila velmi prozaickým způsobem. Naprosto bezostyšně vyměnil mě a Rufuse, který na něj s oblibou padal z nejrůznějších míst a tahal ho za ocas, za Filche, který momentálně postrádal mobilního mazlíčka, a mohl se mu tudíž plně věnovat. Potvora úplatná! Ale on zase přileze, jen co se podaří oživit Norrisku. Ne že bych na to spěchala.
První poprázdninový víkend jsem odjela domů, abych alespoň chvíli nemusela při snídani koukat do rozzářeného Zlatoslavova obličeje nebo do kyselého Severusova - nebo do Brumbálova, který už měl očividně zase něco za lubem, a já nechtěla být při tom, až se to rozhodne zformulovat nahlas a pověřit lidi realizací. Jak mi ale bylo dáno zjistit, doma mě moc odpočinku nečekalo, protože místní děti vzaly vážně povídačky o čarodějnici, a můj dům se tak stal cílem jejich dobrodružných výprav, zkoušek odvahy a podobně, o čemž svědčilo množství stop ve sněhu všude kolem. A potom má člověk splynout s davem a chovat se nenápadně!
Možná bych měla Narbymu navrhnout zase nějaký přesun…
V neděli dopoledne jsem se vzbudila úplně rozlámaná a všude byla zima. Hned jsem se doma cítila jako v Bradavicích. Smutné. Když jsem si připravovala snídani, která už se vzhledem k času mohla nazývat obědem, zahlédla jsem za oknem dva páry očí, jak mě pozorují. V teplé noční košili a připravující toasty se šunkou a sýrem jsem asi moc nenaplňovala mudlovské představy o zlé čarodějnici, přesto když jsem na ně kývla, obě děti vypískly a o překot se rozběhly směrem k lesu. Možná bych se mohla učesat…
Únor na mém rozpoložení nic nezměnil. Neslo to s sebou jak pozitiva - většina kolegů na mě nemluvila, když nemusela-, tak negativa -Zlatoslav se rozhodl zlepšit mi náladu. Kdyby mě ignoroval, možná by mi ji i zlepšil. Jedno pozdní páteční odpoledne se mu dokonce nějak podařilo vytáhnout mě do Prasinek k Aberforthovi. Nebyla jsem ještě ale natolik mimo, abych se nerozhodla zpestřit večer ještě někomu jinému. Myslím, že Severus měl z celého podniku největší radost, protože celý večer sváděl urputné vnitřní boje při rozhodování, jestli se bude mračit víc na mě nebo na Zlatoslava. Zlatoslav vyhrál, protože já jsem se šla dohodnout s Aberforthem, jestli mi nemůže do pití přidat něco proti migréně. Asi mohl, protože nemám nejmenší zdání, jak jsem se dostala zpět do Bradavic. Když jsem se vzbudila, bylo odpoledne a Severus přikládal do krbu. Aspoň jsem neměla kocovinu. V podstatě mi bylo fajn, a kdybych tu byla sama, bylo by mi ještě lépe.
Vyhrabala jsem se z postele, trochu poskládala své včerejší šaty, ve kterých jsem strávila noc, a šla pozdravit svého skorospolubydlícího.
"Nemohl jsi počkat, až vstanu?" zeptala jsem se místo pozdravu.
"Přece nebudu čekat hodinu za dveřmi."
"Ty už jsi tu hodinu?"
Pokrčil rameny a přihodil další poleno. V pokojích začínalo být příjemně teplo. Asi si ho pořídím natrvalo…
"Už se cítíš líp?"
"Než kdy?"
"Než v celém tohle povánočním období. Nebo ještě můžeme očekávat pravidelné procházky při měsíčku?"
"Jak zas víš, že…? Zapomeň na to, nechci to vědět." Svezla jsem se do křesla a prsty trochu uhladila vlasy, ať aspoň trochu vypadám jako člověk. Kdybych byla mudlovské osmileté dítě, asi bych se taky sama sebe lekla.
Naštěstí mi není osm.
"Tak?"
"Tak co?" nechápala jsem.
"Vždyť víš, že pokud bys potřebovala nějaké služby spojené s použitím nitrozpytu, jsem ti kdykoli plně k dispozici."
"Tak mizerně na tom nejsem."
"A když se to zhorší? Ujišťuju tě, že Lockhart není zrovna nejpovolanější osoba k čemukoli."
"A já zas ujišťuju tebe, že ve svý hlavě nechci ani tebe, ani jeho." Ani Brumbála. Nikoho.
"Tímhle svému stavu moc nepomáháš."
"Momentálně jsem ve fázi ignorace, takže tímhle zas nepomáháš ty mně."
"A já doufal, že když prospíš patnáct hodin, bude s tebou konečně řeč."
"Spala jsem patnáct hodin?" Až uvidím Aberfortha, zabiju ho.
"V podstatě asi šestnáct, ale cestu z Prasinek nepočítám."
"Neptám se proč."
"Neptej…"
"Nevěděla jsem, že ti tak vadí absence komunikace mezi námi."
"Nevadí. Ale ostatní se začínají ptát… Mě. A to mi začíná vadit."
"Chudáčku."
Zamračil se na mě, ale mlčel. Pak přešel k informační části své návštěvy.
"Lockhart už zase vypadá nebezpečně aktivně. A Brumbál ho v tom samozřejmě podporuje, tak si dávej pozor."
"Halloween už byl, Vánoce byly, na Velikonoce je brzy… Třeba chce slavit svoje narozeniny. Kdy má vlastně narozeniny?"
"Vypadám jako člen jeho fanklubu?" zavrčel.
"Nikdy nevíš."
"V tomhle mám vcelku jasno."
"No, každopádně díky za varování. Čím to je, že mě v poslední době pořád všichni přede všemi varují?"
"Protože svět je špatné místo a náš blahoslavený Potter ho nezlepší jen tak přes noc."
Žádné komentáře:
Okomentovat