Ze života hmyzu

...a tímto už končím s hmyzem... Navazuje na předchozí Když "ne" není odpověď.

---

"Nikdo se ani nepohne!" zařval Snape, sotva se vřítil do Velké síně. Všichni studenti zůstali stát na místě jako opaření, veškerý ruch utichl během zlomku vteřiny. Několik párů očí se stočilo ke dveřím.

"A teď opatrně všichni ven," pokračoval Severus už o něco tišeji.

Studenti ho s radostí poslechli a vytratili se jak pára nad hrncem. Nikdo nechtěl zůstávat se špatně naladěným profesorem lektvarů v místnosti, pokud nemusel. Jestli by někdo zůstal rád s dobře naladěným, zatím nikdo z Bradavic nedostal šanci zjistit, protože k takové situaci ještě nikdy nedošlo.

Bezradně se rozhlédl po obrovské místnosti. Hledat cvrčka ve Velké síni bylo horší než hledat jehlu v kupce sena. Na jehlu by šlo uplatnit Accio. Ale co s cvrčkem? Na zavolání sotva přijde… Snad ho nikdo nerozšlápl. Studentů z Nebelvíru tu na to bylo dost. To by Luciusovi těžko vysvětloval. A Narcissa by ho zabila. A hned potom Brumbála. Aspoň něco dobrého by z toho vzešlo…

Snad jsou dobře utěsněná okna. Jak velkým otvorem se asi může takový cvrček protáhnout? To ho ta šavlozubka nemohla proměnit třeba v králíka?

I když kdo by tu běhal za králíkem…

Lenochod je dobré zvíře.

Chromý lenochod ještě lepší.

Slimák taky není k zahození… Ale toho by jistě rozšlápli.

Možná by se studentům měly povolovat hůlky jen během příslušných vyučovacích hodin…

Pomalu se plížil mezi stoly a nahlížel pod každý z nich, pod každou židli. Snažil se našlapovat co nejtišeji, aby nevyplašil žádný drobný hmyz. Přemýšlel, jaké přirozené nepřátele může takový cvrček mít mimo studentů z Brumbálovy, tedy Minerviny, koleje. Paní Norrisová je snad krmena dobře, tak by snad necítila potřebu dokrmovat se nějakými vlastními pofiderními úlovky. Sovy by se sem snad teď nedostaly…

A za tohle všechno může Brumbál. Kdyby neměl tak dětinské nápady, život v Bradavicích by mohl být tak krásně nudně jednoduchý…

Je pravda, že se MOHL ujistit účinky lektvaru, ale vždyť šlo o LONGBOTTOMA! Koho by napadlo, že z toho mohou vzejít komplikace? Je to přece Longbottom!

No, možná v tom je zakopaný pes. Je to Longbottom.

Zatraceně!

"Už ho máte?"

Málem si urazil hlavu, jak se leknutím prudce napřímil, aniž by si uvědomil, že má právě hlavu vraženou pod stolem.

"Kdybych ho měl, tak tu asi nelezu po kolenou," zavrčel na svého nadřízeného, kterému stále ještě nebezpečně svítily oči. Zřejmě si neuvědomoval, že až informace o Dracově stavu pronikne za zdi školy, ocitne se i jeho život v ohrožení. Kam se hrabe Voldemort a bazilišek proti rozzuřené Narcisse.

"Možná bych vám mohl pomoci," usmál se Brumbál otcovsky na Severuse.

Snape na něj pohlédl jen s krajní nedůvěrou. Nestávalo se často, že by mu Brumbál dobrovolně sám od sebe nabízel pomocnou ruku. A když už, vždy v tom byl háček, který se objevil v tu nejméně vhodnou dobu.

"Severusi, musíte začít trochu věřit lidem."

"Děkuji za cenné rady do života. Až najdu Malfoye, nechám si to projít hlavou a někam si to zapíšu."

"Dobrá, tak do toho," zazubil se Brumbál a natáhl před sebe ruku s malou uzavřenou ampulkou. Uvnitř sebou divoce zmítal cvrček.

"Jak jste… Kdy jste…" zakoktal se ohromeně Severus, nespouštěje oči ze škaredého hmyzu, zoufale se snažícího uniknout ze svého vězení.

"Výrobní tajemství," zatvářil se tajuplně mocný ředitel. "Jen bychom ho asi měli zavřít někam jinam. Někam s přísunem vzduchu, tady by nám asi dlouho nevydržel," nasadil ustaraný výraz.

Severus mu vytrhl ampulku z ruky a pečlivě prozkoumal utrápeného brouka (nebo co je vlastně cvrček zač - v Bradavicích se žádná biologická disciplína nikdy nevyučovala a entomologie nebyla výjimkou, takže většina kouzelníků rozdělovala hmyz na dvě základní skupiny - "kouše to" a "nekouše to"… ostatně mudlové jsou na tom obdobně), zda mu nechybí nějaká končetina.

"Také bychom mu potom asi měli trochu vymazat paměť, jinak nám Lucius Malfoy zkrouhne rozpočet."

Expanduju

Protože zase nejsem schopná napsat ani slovo a nechce se mi dělat nic důležitého a užitečného, rozhodla jsem se expandovat na fb. Rozhodovala jsem se, zda vytvořit účet pro stránku, ale nebyla jsem schopná se v tom zorientovat, takže se tam vydávám za člověka, snad mi to projde. Nevím, jestli se to ujme, uvidíme. Je to jen pokus.

Jako bambus

1. Takže zítra to mám, den D. Umím kulový, ani jsem to nedočetla, protože z toho, co jsem přečetla, rozumím tak maximálně jménu autora článku. Jen pro ilustraci  - čtvrtý zákon termodynamický stojí v opozici k druhému, vyvažuje vizi/predikci tepelné smrti všeho, konečné disipovanosti, univerzáliemi povstávání řádu v tomto vyčerpávání se, izomorfiemi dynamiky složitých otevřených systémů v možnosti svou složitost zvyšujících, modely samoorganizace těchto systémů... Jen kdybyste to nepoznali, stále studuju lingvistiku. Asi tam zítra dojedu a drahému pánovi, kterého uvidím poprvé a naposled v životě, poděkuju, že mi otevřel oči. Už vím, jak se cítí bambus...

2. Tady najdete Alicinu povídku, která vznikla, když jsme se bez inspirace sešly na icq. Ona mi dala námět na Sázku o Nevilla, já zadala Erika (TB) a Eda (TW). Výsledek předčil má očekávání :D.

3. Zítra mi držte všechny palce a myslete na mě. :(

Když "ne" není odpověď

Věnováno Larkinh, napsáno na její námět "Neville pozve Pansy na ples", snad potěší. Příjemnou zábavu. :)

Povídka navazuje na předchozí Sázku o Nevilla.

Kdybyste někdo měli zajímavý námět, sem s ním (nemusí jít jen o HP). :) Od středy se snad zase do něčeho pustím.

---

Brumbál opatrně zavřel dveře od ošetřovny. Právě si vyslechl od madame Pomfreyové spoustu věcí, které si vyslechl naposled, když v těchto zdech ještě studoval. Žena, která mu je tehdy uštědřila, už ale dlouhou řadu let nebyla mezi živými. Naštěstí tu ale nezůstala jako duch.

Severus se pohupoval ze špiček na paty a zpět a samolibě se šklebil. "Já vám říkal, že to není nejlepší nápad."

"Udělejte pro mě něco, Severusi," promluvil unaveně mocný ředitel školy čar a kouzel. "Mlčte."

"S potěšením."

S potěšením mlčel celých pět kroků. Možná čtyři. I tak ho to stálo nadlidské přemáhání. "Víte, pane řediteli, myslím, že kdybyste Longbottomovi vybral jinou partnerku… kteroukoli jinou partnerku, která by nebyla schopná prohodit dospělého muže oknem, mohlo to vyjít. Myslím ale, že můžeme ocenit i samotný nápad."

"Severusi, prosím…"

Severus si založil ruce za zády, takže poněkud omezil pohyb svého pláště. Zamyšleně se zahleděl před sebe. "Nebo nebylo nejlepší podstrkovat jim ten elixír na kolejní stoly, kde nemáte záruku, že-"

"Severusi…"

"Ale musím uznat, že představa těch dvou v kole je velmi… inspirativní. Skoro lituju, že Nebelvír svůj příděl vypil, ale dávka pro Zmijozel se zřejmě zatoulala. Aspoň víme, že na hradní skřítky není stoprocentní spoleh… Jak dlouho má vůbec
Longbottom zůstat na ošetřovně?"

"Ta vaše křehká svěřenkyně mu zlomila čtyři žebra, naštípla ruku, a Poppy doufá, že brzy zjistí, z čeho se mu stále tvoří ty puchýře po obličeji, aby je mohla začít účinně léčit."

"A pak že se studenti Zmijozelu nejsou schopni naučit pořádně zaklínadla."

"Pochybuji, že takováhle zaklínadla byla předmětem jejich výuky."

"Jsou přirozeně zvídaví a snaží se rozšiřovat své obzory. Je to jen otázkou motivace, která jim, jak jste se v tomto případě názorně přesvědčil, skutečně nechybí. V podstatě ale můžete být rád, že jste zvolil slečnu Parkinsonovou, a ne třeba slečnu Bullstrodeovou. V takovém případě bychom už Longbottoma nemuseli ani složit dohromady."

"Copak vy necítíte žádné znepokojení? Právě jsme znemožnili naši školu před zástupci dalších dvou nejvýznamnějších evropských kouzelnických škol. Jeden student skončil ve vážném stavu na ošetřovně a my ani nemáme tušení, kde skončil nápoj lásky určený slečně Parkinsonové."

"Co se dotklo dam z Krásnohůlek, je mi upřímně jedno, Kruval se upřímně pobavil, Longbottom je na ošetřovně jako doma a z toho, že já zatím nepociťuji nikterak zvláštní náklonnost ke komukoli v okruhu dvaceti mil, logicky vyvozuji, že u mě onen nápoj neskončil, tudíž je mi lhostejné, kdo s ním nakonec měl tu čest."

"Jak tohle můžete vůbec říct?" zděšeně na něj pohlédl Brumbál.

Severus se blahosklonně usmál a pokrčil rameny. "Beru věci, jak přicházejí."

"Hermiono!" Náhle se před nimi objevila skupinka studentů. Během okamžiku oba identifikovali její hlavní členy - Potter a Weasley vlekli Grangerovou po schodech, ta se vzpírala a snažila se vytrhnout svou hůlku z ruky Viktora Kruma, který je trochu zaskočeně následoval. Ústřední čtveřici obklopovalo několik zvědavců, mezi nimiž nemohl chybět mladý Creevey se svým novým fotoaparátem. Tento rok bude mít na kontě zřejmě spoustu velmi povedených momentek. Poskakoval okolo jako postřelený zajíc a zuřivě blýskal a blýskal.

"Viktore, dej mi tu hůlku!" syčela Grangerová, v obličeji rudá jako vařený rak.

"Hermiouno, já nevím…" ošívala se pýcha Kruvalu.

"Ať tě to ani nenapadne!" zakřičel na něj Weasley a jen tak tak se uhnul Hermionině ráně, protože se jí povedlo vytrhnout z Potterova sevření.

"Promiň," omlouval se Potter a okamžitě se zase sápal po své spolužačce.

"Viktore!"

Brumbál i Snape nebyli schopni pohybu. S otevřenými ústy sledovali dramatický výjev odehrávající se přímo před jejich očima.

"Co se stalo?" chytil nakonec Brumbál Creeveyho za hábit, když se ocitl v jejich blízkosti, aby získal nejlepší úhel pro své foto.

Colin sebou překvapeně trhl a vykulil na svého ředitele oči. Chvíli mu trvalo, než se zorientoval v situaci, ale když zjistil, co se děje, poslušně mu odpověděl. V pozici, ve které se momentálně nalézal, neměl moc na výběr.

"Když odtrhli Pansy od Nevilla a Nevilla odnesli na ošetřovnu, Malfoy se úplně zbláznil. Chtěl pozvat Hermionu na ples, pořád do ní hučel, až nakonec vypěnila, vytáhla hůlku, ale Viktorovi se nakonec podařilo mu ji sebrat a Harry s Ronem ji radši odvedli, ale Malfoye nemůžeme najít, spadl nám někam pod stůl, ale hledají ho, určitě bude v pořádku," chrlil ze sebe, aniž by se staral o to, zda ho jeho posluchači chápou.

"Jak vám mohl Malfoy někam spadnout a vy ho nemůžete najít?" užasl Brumbál.

Creevey zrudl. "Hermiona… ona… Když on…"

"Strhnu vám deset bodů, jestli to nezformulujete na první pokus do jedné věty," zaměřil na drobného koktajícího chlapce svou pozornost i Snape.

"Hermiona proměnila Malfoye v cvrčka," zajíkl se Creevey a zavřel oči, aby se nemusel dívat do černých očí noční můry devadesáti procent studentů.

Brumbál pustil lem jeho hábitu a Colin vystřelil pryč. Na schodišti stále zuřila bitka a Brumbál si uvědomil, že kdyby Hermioninu hůlku zdráhavě neopatroval Viktor Krum, zřejmě už by Malfoy nebyl jediným cvrčkem na hradě.

"Severusi," obrátil se na svého dosavadního společníka, ale ten již na svém místě nestál. Mílovými kroky se řítil k Velké síni, než horliví studenti zašlápnou jediného syna Luciuse Malfoye. To by Luciusovi hodně těžko vysvětloval.

Ale aspoň už měli jistotu, kde skončil lektvar pro Pansy.

Sázka o Nevilla

Tak tohle vzniklo speciálně pro Alici a na její námět. A protože mi zřejmě usnula u počítače, než jsem to dopsala, tak to hážu sem, protože při tom, jak se teď často vídáme na icq, bych jí to poslala asi až za týden. Bohužel.

Takže, Alice, doufám, že se ti to bude líbit, aspoň z poloviny tak, jako mně se líbilo to tvoje. (Já toho chudáka Erika úplně VIDÍM :D. O Edovi ani nemluvě. :D )

---

Zadání: Severus prohraje sázku s Brumbálem a má připravit Nevillovi nápoj lásky, aby dostal Pansy. Min 300 slov. (No, tam jsem trošku ujela.)

Brumbál se pomalu otočil na Severuse. Velmi pomalu, aby si jeho černě oděný podřízený mohl vychutnat každou vteřinu toho pohybu. Usmíval se, což v Severusovi vyvolávalo celou řadu emocí, z nichž žádná nebyla pozitivní. Modré oči se za půlměsíčkovými brýlemi zlověstně leskly. Profesor lektvarů nemusel ovládat nitrozpyt, aby zjistil, na co starý ředitel myslí. Bylo to nad slunce jasnější - Já ti to říkal! Já ti to říkal!

Dědek jeden potměšilej, mohl by si přečíst Brumbál na oplátku v jeho mysli, kdyby o to stál. Ale on o to nestál. Věděl to a nepotřeboval se v tom utvrzovat.

Minerva povýšeně zavrtěla hlavou a s nesouhlasným výrazem se zvedla. "Dětinské," utrousila dotčeně. Oba muži počkali, dokud vznešeně neopustila místnost.

"Dva dny!" zavýskl Brumbál, sotva za jeho kolegyní zapadly dveře a on měl jistotu, že už je někde na polovině cesty dolů.

Severus se mračil a mlčel.

"Dva," zopakoval Brumbál vesele a potlačil nutkání názorně ukázat Severusovi ten počet na svých zvednutých prstech. "Což znamená…" Nechal větu úmyslně nedokončenou, protože oba zcela jasně věděli, co to znamená. Severus ji ale dokončovat nehodlal. Radši by si ukousl jazyk. Před dvěma dny Brumbál podle využil příležitosti, a on za to teď zaplatí. A to mu budou pořád předhazovat, jak je Nebelvír charakterní a spravedlivý a úžasný a… Kdo má vymýšlet pozitivní adjektiva, když má přitom myslet na Nebelvír?

"Zatracená ženská," ucedil nakonec Severus, aby tam neseděl jen tak mlčky. Úsměv na Brumbálově tváři se ještě rozšířil.

"Ale Severusi, byl jste si vědom rizik od samého počátku."

Severus zaťal zuby, aby předešel nepříjemné možnosti, že by promluvil.

"Tudíž od vás nyní očekávám, že se s nadšením zhostíte své části dohody." Zářil jak polední slunce na nebi bez mráčku.

Všechny mraky si pro sebe nastahoval Severus.

"O nadšení nepadlo ani slovo."

"Děláte si to horší, než je nezbytně nutné. Musíte se naučit myslet pozitivně."

Zvedl se a ze své výšky pohlédl na svého pohodlně rozvaleného nadřízeného.

"Kdybyste mě hledal, budu ve sklepení." Sotva znatelně mu kývl na pozdrav a pomalým krokem opustil jeho pracovnu. Dlouhý černý plášť za ním vlál a dramatizoval každý jeho pohyb. Brumbál ho sledoval, dokud nezmizel za dveřmi jako předtím jeho kolegyně.

"Samozřejmě," řekl si spíš jen sám pro sebe a další vlna spokojeného zadostiučinění mu vykouzlila na tváři ještě širší úsměv, než jakým před pár okamžiky oblažoval Severuse.

Kde jinde taky.

Má tam přece práci.

Nebo spíš BUDE MÍT.

Před dvěma dny Brumbála u snídaně mezi dvěma sousty dýňové paštičky napadlo, že by byl dobrý nápad ozvláštnit trochu příští školní rok, trochu oživit, i když tomu padne za oběť famfrpál. Jeden rok ho budou muset oželet. Rozhodl se po delší době vzkřísit tradici soutěže o pohár tří kouzelnických škol a se svým nápadem se okamžitě svěřil přísedícímu Severusovi, Minervě a zbylým dvěma vedoucím zbylých dvou kolejí. Jak se dalo čekat, Pomoně i Filiusovi to bylo v podstatě jedno, Minerva byla nadšeně pro a Severus rozhodně proti.

"Přinese to hromadu zbytečných výdajů, ze kterých nebude ministerstvo nadšené, a při své šikovnosti se vám tam Potter zabije. Vzpomeňte si na jeho první famfrpálový zápas, kde se skoro udávil Zlatonkou," hučel do něj Severus cestou z jídelny.

"Tak to třeba věkově omezíme, když o něj máte takovou starost."

"Potter si vždycky najde cestu."

"Vy toho hocha přeceňujete. Vždyť mu bude příští rok teprve čtrnáct."

"Stejně to není dobrý nápad."

"Ale no tak, Severusi. A co váš společenský duch? Uspořádáme ples, provedete si tam pár děvčat, přijdete na jiné myšlenky…"

Severus se zamračil. "Ples vám Minerva neschválí. Nedopustí, aby naši studenti zesměšnili Nebelvír před Krásnohůlkami a Kruvalem. K čemuž by muselo nevyhnutelně dojít, protože jejich úroveň k ničemu jinému vést nemůže, čehož si je Minerva nepochybně velmi dobře vědoma."

"Zapomínáte na jednu podstatnou věc, Severusi. Je to žena, tuhle příležitost si nenechá ujít."

"Jistě, tohle mi uniklo," zakřenil se posměšně Severus.

"Vsaďte se, že do tří dnů ten ples sama navrhne."

"O tom vážně pochybuju."

"Pokud ano, připravíte Nevillu Longbottomovi nápoj lásky, aby na ten ples dostal nějaké děvče. Řekněme někoho ze Zmijozelu. Třeba slečnu Parkinsonovou?"

"Já myslel, že toho chlapce máte rád," ušklíbl se Severus při představě Longbottoma s o hlavu vyšší dívkou ze Zmijozelu, která mohla už teď úspěšně dělat vyhazovače v nočním klubu. "A pokud ne?"

"Navrhněte něco."

"Pokud Minerva nepřijde s tím plesem, vyřadíte Pottera na jeden rok z famfrpálového mužstva."

"Do toho nemohu Minervě zasahovat," namítl nejistě Brumbál.

"Vy něco vymyslíte," popíchl ho Severus. "Jste přece ředitel."

"Dobrá," kývl nakonec Brumbál a bylo…

Ačkoli ještě dnes ráno se v něm tetelila malá dušička, pochybující o tom, že udělal dobře (kdyby byť jen teoreticky navrhl Minervě, aby na jeden rok Pottera z týmu uvolnila, musel by si dávat na každém kroku zatraceně pozor, aby ho neproměnila třeba v ropuchu), teď se již mohl spokojeně usmívat.

Dva dny.

Dva dny, než se v Minervě probudily společenské ambice, vize vyšperkovaného sálu a tanečníků ze tří škol…

Bude se jí za to muset v blízké době nějak odměnit… Je skvělé zaměstnávat lidi, na které je spolehnutí.

Allan Hyde

Pár videjek s Allanem Hydem, třeba potěší. Alespoň jednu by mohly... ;-)

---

A to nejlepší na závěr!

Tak tohle je ten náš spasitelský upír...

Steklovata

Před časem tu na ně byla parodie z Dánska s Allanem Hydem. Včera večer jsme tak seděly nad yt a zjistily, že Novi Gog je zřejmě nejpopulárnější song na světě, protože ho natočila už celá řada států. Neodolám (ani se nesnažím) a pár vám jich sem hodím, kdybyste se chtěly kouknout a potěšit pohledem na rozvlněné hochy nejrůznějších národností.

---

1.

Tak tímhle jsme začaly. Původní ruští hoši, s anglickými titulky. Při prvním řádku jsme si říkaly WTF, ale... Tam si nějaký borec opravdu vyhrál. Klobouk dolů.

Know We Know We Know We Know We Good!

Mimochodem - jak mi tu spoludivačka prohlásila - mezi všema těma parodiema je stejně tahle asi nejlepší...

2.

Švédská verze.

Povšimněte si hocha zcela vlevo. Tomu snad vyhrožovali, že mu pobijou rodinu, jestli se toho nezúčastní.

3.

Pohybově nejnadanější Brazilci. A výherci v soutěži o nejteplejší výraz.

4.

A ještě jedna verze. Ne tak dobrá, ale ten padající koberec, fén a zdrhající kočka si zaslouží své místo zde.

5.

A jen pro pořádek - nejlepší, naši milovaní Dánové s Allanem Hydem. Nejpropracovanejší a nejkouzelnější. Bravo, hoši!

47. kapitola

Slíbila jsem to kolem sedmé. No, tak skoro. Upozornění: není tam Severus. :D I tak přeju příjemnou zábavu.

---

Vracet se uprostřed zimy do opuštěného domu je nesmysl. S každým výdechem jsem vypouštěla do okolního prostoru obláček páry (a drahocenného tělesného tepla, což mi vadilo víc než nějaké unikající plynné skupenství vody) a s každým nádechem vtáhla do svého organizmu mrazivý vzduch.
Rozdělala jsem v krbu oheň a zabalila se do deky, abych při svém čekání neumrzla. Nikde v mém domě se nedalo existovat, a tak jsem se prozatím uvelebila před krbem, kam jsem si k té příležitosti přitáhla několik promrzlých polštářů z obýváku. Budu muset přesvědčit Narbyho, ať se zdejší teplotou něco dělá. Pořádně jsem se zachumlala, zavřela oči, abych si mohla náležitě vychutnat pocit tepla na tváři, a zaměřila své myšlenky na důvod návštěvy, která mě asi nemine.

Před jedenácti lety mě tohle seznámení skoro stálo život. Hned několikrát. Nejprve, když se bystrozorové a Smrtijedi setkali uprostřed noci v Godrikově Dole. Sice to nebylo tak docela náhodné setkání (likvidace Pottera byla vcelku připravovaná záležitost - i když výsledky tomu neodpovídaly), ale na nezúčastněné účastníky to překvapivě působit mohlo. Třeba na mě. Jakožto nezkušený a uražený teenager (ještě), dotčený tím, že ho zřejmě zamknou v Bradavicích, dokud se do něj nepustí senilita (což prakticky zničí veškerý osobní život), jsem se samozřejmě musela podívat, co se děje - jen otevřít dveře, vyhlédnout škvírkou, zavřít a získat tak právo říkat svým vnoučatům "Byla jsem při tom" (pokud by čirou náhodou Bradavice nezruinovaly můj soukromý život). Ano, každý normální člověk by se prostě jen podíval z okna… Připouštím, že jsem - a vždycky jsem byla - výjimečná. Alespoň to zní lépe než říkat, že jsem prostě idiot. Opatrně jsem uvřela - ale dveře povolily mnohem více, než jsem očekávala, praštily mě a následně na mě spadl naprosto cizí chlap. Většina lidí Luciuse poznala na Ministerstvu kouzel, já musím mít vždycky něco extra.

Většina lidí (teď myslím kouzelníků) by vytáhla hůlku a neutralizovala "útočníka", než se ukáže, o koho se vlastně jedná, nebo (teď mám na mysli mudly) by běžela k telefonu zavolat policii a při tom by zřejmě přišli o život, protože Smrtijed by se jim sotva snažil trpělivě vysvětlit, že sem šel zabít jen Potterovy a zbytek lidí ho nezajímá. Ale když pojem "normální" je tak pružný, neuchopitelný… Ovšem převléct Smrtijeda do mudlovského oblečení a pak se snažit obelhat bystrozora do kolonky "normální" nenacpe nikdo. A pokus propašovat ho z Godrikova Dolu, pod nosem všech bystrozorů, je… No, člověk nemusí pojmenovávat všechno.

Dobře, zachránil mi pak život, když mě potom kdosi zranil, ale na druhé straně musí být uvedeno, že bez něj by se mě sotva kdo snažil zabít. Teda doufám. Nejsem sice nejmilejší člověk pod sluncem, ale mimo Severuse snad nikdy nikdo necítil přání mě zabít. A pokud jde o Severuse, ten tohle cítil vůči skoro každému, koho poznal.

Většinou to bylo oboustranné.

Ovšem celá ta eskapáda mě stála něco, co jsem se do té doby usilovně snažila tajit - a celkem úspěšně se mi to dařilo. Jako se mudlové profesně profilují dle svých zájmů a nadání, profilují se i kouzelníci dle svých zájmů a schopností. Máme experty na lektvary, na draky, na paměťová kouzla, na přeměňování, na nazírání budoucnosti, na upravování vzpomínek (díky nim jsme byli schopni přejít pro mudly do říše mýtů a pohádek a stát se prakticky neexistujícími), a tak dále a tak dále. A pak máme Severuse, který je odborník na všechno a ještě k tomu paranoidní. Kdo nevyniká v kouzelnické oblasti, má možnost zapojit se třeba do diplomacie nebo se stát členem národního famfrpálového mužstva. Nebo - v mém případě - vlivem vnějších faktorů skončí v Bradavicích. Se svým talentem, pokud bych měla snahy ho uplatňovat, bych mohla skončit leda tak v Azkabanu. Jednou z kleteb, které se nepromíjejí, je Imperius. Je to šikovná kletba, pokud ji použijete vy a pokud vás z toho nikdo neusvědčí. Důvodem, proč se ale ocitla na stejném seznamu jako kletba pro mučení a zabití, je fakt, že Imperius se většinou používá vůči těm, kdo zaujímají nějaké postavení, a sice těmi, kdo by obdobné postavení zaujímat v žádném případě neměli. Jenomže už se taktně mlčí o lidech, kteří mají k těmto věcem řekněme přirozené vlohy. V minulém století se touto problematikou zabývalo několik lidí, ale jejich práce se nikdy nestaly součástí kánonu naší literatury, protože oficiální místa nebyla těmto teoriím moc nakloněna - a upřímně řečeno, mnohé z těch spisů byly spíše honbou za přízraky. Jako se mudlové honili za svatým Grálem, honili jsme se my za čímsi, co někteří označovali za čistou magii, přírodní magii, původní magii, přirozenou magii a tak podobně. Většina z nich stavěla svůj výzkum na skutečnosti, že v dětech se magie projeví jaksi samovolně, spontánně. Až později dostanou svou hůlku, s jejíž pomocí jsou schopni své schopnosti ovládnout a cíleně využívat. Otázka, bylo-li by možno rozvíjet tuto spontánní magii, mnohým nedala spát. Ovšem většina kouzelnické společnosti toto označuje pouze za vlohy a nevidí důvod k jakýmkoli pátráním v této oblasti. Z toho plyne dvojí úhel pohledu na lidi se schopnostmi nitrozpytu bez užití hůlky a příslušného zaklínadla, pro lidi, kteří vám dokážou proniknout do mysli a vložit do ní konkrétní představu, kteří dokážou ovlivnit vaše duševní rozpoložení ve svůj prospěch, kteří vidí záblesky budoucnosti bez "pomocných zařízení" (no, vlastně i s nimi, protože - buďme upřímní - během školní docházky v těch zatracených koulích něco viděli jen ti, které omámily výpary vonných olejů a tyčinek, v nichž si zjevně libuje každá vědma)…
Nebo lidé, kteří jsou schopni vás přinutit jednat jistým způsobem (nebo vůbec nejednat) i bez kletby Imperius, což je můj případ. Už hodně dávno jsem zjistila, že bude lepší tyhle vlohy úplně ignorovat, protože v případě použití si nejsem tak zcela jistá, že by ministerstvo vzalo jako polehčující okolnost, že jsem vlastně nepoužila žádné zaklínadlo.

Sečteno a podtrženo - pokud máte nějaký talent, neměl by to nikdo vědět. A hlavně ne Smrtijed. I když bývalý.

Ale jak už jsem říkala, občas mám problémy se správnou synchronizací myšlení a jednání…

"Máš tu zimu," zkonstatoval Lucius, jakmile otevřel dveře, aniž by se obtěžoval klepáním. Nevybavuju si, že bych někdy udělala nebo řekla něco, čím bych všem ve svém okolí dala najevo, že nechci, aby používali tenhle všeobecně uznávaný prostředek, jak dát najevo, že se k vám chystají vpadnout.

"Protože od konce srpna dřepím v Bradavicích."

Pokýval hlavou a snažil se tvářit, že přemýšlí, jak mi sdělit to, co mi chce sdělit.

"Tak o co jde?" nečekala jsem, než dokončí výstup a rovnou vyrukovala s přímým dotazem.

"Máme problém."

"My znamená ty, já nebo my oba? Zjistil jsi snad, po čem pátrá Brumbál?"

Pohrdavě se ušklíbl. "Problém s Brumbálem je tvůj a myslím, že se vyřeší sám. Kvůli tomu bych ti nepsal."

"Takže ses chtěl osobně pochlubit, že ses pomstil Weasleymu?" Trochu dětinské, ale možné. "Jo, děkuju za článek. To nemuselo být."

Zamračil se. "Ten článek měl být vlastně jen zástěrka, ale Cissa to stihle poslat dřív, než jsem ti tam stihl vložit vzkaz, takže jsem musel psát znovu."

Musela jsem se usmát představě, jak by se Cissa tvářila, kdyby na to přišla. Úsměv mě ale hned přešel. Zabila by mě. A pak by se možná zeptala, co to měla znamenat. Nejsem jediná, kdo občas trpí problémem správně chronologicky uspořádat myšlení a jednání. Pokud by k tomu měla vůbec příležitost, protože tu byl ještě jeden člověk, co by ji mohl předběhnout.

"To jsem měla docela kliku, protože jinak nevím, jak bych to Severusovi vysvětlila."

"Ty mu dáváš číst svou poštu?" užasl.

Ha ha, jako by to bylo nutné…

"Nech plavat moji poštu, to je můj problém a kvůli tomu tady nejsme."

"Ne. Potřebuju tě s sebou na ministerstvu."

"Počkej!" zarazila jsem ho. "Myslím, že jsme se dohodli, že-"

"Někdo se začal zajímat o toho mrtvého před jedenácti lety," skočil mi do řeči.

Jestli je možné, aby člověk během okamžiku přišel o všechnu krev, tak se mi to stalo, protože moje srdce rázem nemělo co pumpovat.

Před jedenácti lety v Londýně, když jsme se s Luciusem po úspěšném opuštění Godrikova Dolu, chtěli nadobro rozdělit, nás napadl jakýsi muž. Ke Smrtijedům nepatřil a dle všeho ani k bystrozorům. Málem mě zabil a Lucius mu to vrátil, ale jemu se to povedlo. Nevím, co provedl s jeho tělem, protože jsem byla mimo, ale slehla se po něm zem a až do téhle chvíle po něm neštěkl ani pes, takže jsem celou záležitost pokládala za vyřízenou. A promlčenou.

Očividně jsem se mýlila.

Zase.

Kdo nečetl, tak vysvětlující povídka Okamžiky

46. kapitola

Konečně mám zase notebook, tak jsem dopsala kapitolu. Příjemnou zábavu.

---

"Děláš si legraci?" vyskočila jsem z postele.

"Z toho mě obviňují jen zřídka," zadumal se.

"Nahlas možná ne," utrousila jsem v předklonu, zatímco jsem se obouvala. Argus a Rufus ve stejném poschodí nemohou přinést nic dobrého. Mně.

"Říkalas něco? Špatně artikuluješ."

"Strhneš mi za to bod?"

"Tobě ne, ale prvnímu studentovi z Nebelvíru, kterého potkám. A jestli to bude Potter, tak pět."

Přehodila jsem přes sebe plášť, abych na své pouti chodbami neumrzla, a nesmlouvavě vytáhla Severuse i přes jeho protesty s sebou ven. Jemu utekl, tak ať se snaží. Samozřejmě se to neobešlo bez brblání. Na prvním rohu jsme se rozdělili. Cestu ke sklepení jsem ale kontrolovala já, takže neměl šanci mi zdrhnout. Tak snadno se tomu nevyhne. Tohle všechno je jeho vina, ne moje! Já bych si opici nikdy nepořídila.

Ani zavolat jsem na něj nemohla, protože Rufus by stejně nepřišel. Zato Argus by tu byl jak na koni. Na tohle má nos. Sice teď trochu přišel o čich, protože Norriska stojí někde na polici a sedá na ni prach, ale to ho nezbavuje nebezpečnosti.

"Ani ta, co si hraje věži na vědmu, by nebyla schopná si vymyslet, že budu o Vánocích běhat po hradu a hledat opici."

Byl pryč ani ne patnáct minut. Bere svou úlohu opravdu zodpovědně.

"Neříkej, že jsi měl lepší plány."

"A kdybych měl?"

"Tak bys teď měl asi špatnou náladu, ale protože nevidím žádné zhoršení proti běžnému stavu, předpokládám, že jsi naladěn v podstatě dobře."

"Někdy bychom měli probrat tyhle tvé předpoklady a tvoji logiku. Občas se tvá mysl ubírá velmi zajímavými cestami."

"Severusi, nevím, jak ti to říct, abych neranila tvé city, ale patříš do skupiny těch, se kterými rozhodně nehodlám rozebírat své pocity."

"Spolu s kým?"

"Se všemi ostatními."

"Nejsi zrovna společenský člověk."

"To mi vyčítá opravdu ten pravý. A radši hledej Rufuse."

"Začínám si myslet, že ta opice nebyl ten nejlepší nápad."

"Po půlroce? Skvělé."

"Stejně ho teď nenajdeme. A Argus taky ne, když se mu to nepovedlo s plným nasazením od začátku školního roku."

Na tom sice něco bylo - ale náhoda je blbec. I když oceňuju nenápadný pokus vyzout se z hledání. Bylo načase uchýlit se k psychologickému přístupu.

"Kde bys byl, kdybys byl opice?"

Upřel na mě dlouhý a pevný pohled masového vraha. "Na to se zeptej Minervy."

Znáte ty chvíle, kdy se ozve odkašlání toho jediného člověka, kterého v daný okamžik vůbec nechcete vidět? Oba jsme rázem stál čelem ke schodišti, odkud na nás z celého svého majestátu shlížela nebelvírská bohyně pomsty.

"Severusi, měl byste se stavit na ošetřovně." Možná se mi to jen zdálo, ale měla jsem neodbytný pocit, že mluví ještě odměřeněji než jindy.

"Cítím se dobře," odpověděl Severus, mírně vyveden z konceptu.

"To vidím. Bohužel," odsekla úsečně. "Poppy by ráda slyšela váš názor v jisté... záležitosti."

"Čeho se to týká?"

Sjela ho od hlavy k patě stejně vražedným pohledem jako předtím on mě, ale neuznala ho za hodna odpovědi a zase odkráčela vzhůru. Provázeli jsme ji očima, dokud nám nezmizela z dohledu. Zase jsem se cítila, jako by mě přistihli při nějaké nekalosti. Copak z některých věcí člověk nikdy nedospěje?

"No," ozval se Severus, sotva se Minerva ocitla mimo naše zorné pole. A doslech. "Trhá mi to srdce, ale budu tě muset opustit, povinnosti si mě žádají."

Jasně.

I na tak přerostlého netopýra se pohyboval neuvěřitelně svižně, pokud šlo o to, někam zmizet. Byl na schodech dřív, než bych stihla říct Mrzimor. Pokud bych cítila potřebu to říkat...

Rozhodila jsem sama pro sebe odevzdaně rukama a vrátila se k sobě domů. Třeba měl pravdu. Rufuse stejně nenajdu, snad na tom Argus bude stejně.

V ložnici mě čekalo překvapení. Čekalo tam zřejmě už delší dobu, protože vypadalo zmrzle a otráveně, jak jen se dokáže tvářit kalous za okenní tabulí. Pustila jsem ho dovnitř a ulehčila mu od psaní, které mi přinesl. Trochu zvláštní doba na psaní.

Roztrhla jsem obálku.

No ne!

Celé měsíce nic, a najednou dvakrát za den? I bez podpisu jsem věděla, od koho pocházejí tyhle řádky. Řádek.

Tři slova.

Kalous pochodoval po krbové římse a houkal.

"Čekáš na odpověď?"

Ve chvíli, kdy začnete mluvit se zvířaty, měli byste se nad sebou zamyslet. Protože až začnou mluvit ona s vámi, bude pozdě.

"Tak počkej, hned to bude."

Shodila jsem z ramen teplý plášť a jen v chlupatých ponožkách (protože pantofle jsem měla zase čertvíkde) jsem přešla do pracovny pro kus čitého papíru.

Musím tě vidět.

Kdyby ta slova přišla od kohokoli jiného, nereagovala bych na ně. Jenže Lucius musel mít závažný důvod - a já mohla jen doufat, že já do toho nejsem nijak moc zapojená. Protože tohle nepřinášelo nikdy nic dobrého. Mně.

V devět jsem doma, naškrábala jsem na čistou stranu nějakého letáku a přivázala ho kalousovi k noze. Asi už jsem moc dlouho žila klidně, osud se to rozhodl napravit.

Vzala jsem si čistý ručník a vyrazila přemýšlet do sprchy, Sice nic nevymyslím, ale horká voda mě povzbudí a zahřeje. Alespoň nějaká radost na tomhle bezútěšném místě. Pod proudem horké vody jsem se neubránila myšlenkám, většinou ne příliš příjemným. Ode chvíle, kdy se Lucius objevil v mém životě, od čehož uběhlo už asi tak jedenáct let, mi tenhle vztah (říct "přátelství" není tak zcela na místě) akorát komplikuje mou existenci. Před jedenácti lety to bylo… zajímavé…, ale dnes už jsem na takové věci asi stará. A líná.

Jedenáct let… Je to vůbec možný? Je to tak dlouho - a přitom se nestalo skoro nic, co by stálo za zmínku. Jedenáct let v těhle stěnách, jedenáct let od pádu toho, jehož jméno se neříká. Zkazil mi život, mizera! Kdybych tam tehdy nebyla v Godrikově Dole… A kdybych předtím nevysedávala U Prasečí hlavy…

"Tomu neuvěříš!"

Otočila jsem kohoutkem a zastavila příval tepla. Měl pravdu, nevěřila jsem tomu. Zběžně jsem se osušila a vklouzla do županu. Co jsem komu udělala, že nemohu mít ani chvilku pro sebe?

"Čemu?" zeptala jsem se, sotva jsem otevřela dveře. Ne, že by mě to zajímalo…

"Zkus hádat, co se stalo, že mě Poppy Pomfreyová chtěla na ošetřovně."

"Lockhart našel první šedivý vlas."

Ušklíbl se. "Ne, ale dobrý pokus. Dál."

Protočila jsem panenky. Tady si zase někdo myslí, že nemám na večer nic lepšího na práci než se s ním dohadovat…

No, nemám… Ale jakýkoli jiný program může být stejně pitomý, tak proč hned volit tenhle?!

"Hagrid to přehnal s vaječným koňakem a zašlápl Kratiknota."

"Dál."

"Pomona chytla vyrážku od mandragor."

"Ne."

"Filius se začal zmenšovat a Brumbál má strach, že ho zítra už nenajdeme."

"Ne."

"Severusi, dám se poddat. Nehodlám tu tipovat nějaký nesmysl až do rána."

"Grangerová je kočka," vypadlo z něj a já otevřela ústa dokořán.

"No… jednou to muselo přijít," připustila jsem překvapeně. "Ale tvůj vkus mě zaráží."

Svraštil obočí…

… a pak ještě víc, když mu to došlo.

"Proměnila se v kočku," upřesnil.

"Aspoň má Filch náhradu za Norrisku," pokrčila jsem nevzrušeně rameny. Všechno se vyřeší samo, když se dá věcem volný průběh. "Ale jestli si myslíš, že teď jsi mi to vysvětlil, mýlíš se."

"Leží na ošetřovně, chlupatá od hlavy až k patě, s dlouhým ocasem."

"Jak se jí to… Říkala jsem Brumbálovi, že z těch věčných dýní v každém jídle všichni zmutujeme!"

"V tomhle je Brumbál nevinně. Tohle je dílo Mnoholičného lektvaru."

"Kde by přišla k Mnoholičnému lektvaru?"

"Říkal jsem ti, že má Potter něco za lubem."

"To mi říkáš ob den… A že by chtěl proměnit svou kamarádku v kočku, mi přijde ujetý." Ne že by to jejímu vzhledu uškodilo…

"Ukradl mi přísady a přesvědčil někoho, aby mu podepsal svolení pro vypůjčení Lektvárů nejmocnějších."

"K čemu by mu to bylo? Proč by to dělal?"

Podíval se na mě jako na hlupáka. "Protože je to Potter."

No ano, TOHLE vysvětlení…

Šťastný nový rok

Já vím, že jsem taky mohla napsat dřív, zvláště když tu sedím celý den (střídavě), ale dochvilnost nikdy nepatřila mezi mé zlozvyky. Přeji vám všem vše nejlepší do nového roku, snad ho přežijem (když ne, aspoň se zbavím toho bolehlavu a nebudu muset řešit zkoušky). Pokusím se vás v něm nezklamat. Tím nenaznačuju, že se tu stane něco přelomového nebo že vytříbím svůj styl, ale nabádám vás, abyste na mě neměli moc velké požadavky. Radši spíš vůbec žádné.

Zítra se nám na něčem rozjíždí Dexter, tak jsem zvědavá, jak bude vypadat český dabing. Tím seriálem jsem totiž momentálně trochu morbidně fascinována, konečně hrdina, jakého jsem hledala :D Snad to nezmrší jako True Blood, kde jsem česky viděla první díl (s otevřenou pusou) - a pak jsem viděla ještě jeden (ten už jsem ale neslyšela).