Pád 2 39
Celou cestu až k hradu jsem proklínala toho, kdo tu zrušil možnost přemísťování. Když jsem prošla vstupní branou do hradu, měla jsem omrzlé nohy a špinavý a ucouraný plášť, takže jsem za sebou několik metrů nechala stopu. No co, Filch to setře, já na to kašlu. Stejně tu už bylo několik louží po studentech. Upravila jsem si na zádech kapuci, aby z ní Rufus nikudy nevykukoval a zamířila rovnou k sobě. Sice bych ještě stihla večeři - a dnes bych dokonce byla ušetřena Zlatoslavovy oslňující přítomnosti-, ale neměla jsem náladu nikoho vidět, hlavně ne Brumbála.
"Á, už jste zpět? Severus už také dorazil?"
Došlo mi, že když Minerva stojí nahoře nad schody a čeká, až k ní dojdu, něco se bude ode mě chtít, ale tohle mě nenapadlo. Nahodila jsem kyselý úsměv a odpověděla něco v tom smyslu, že nejsem jeho chůva a nemám tušení, kde se fláká. Taky mi to bylo srdečně ukradené. Minerva se zatvářila dotčeně, ale to mi taky bylo srdečně ukradené. Copak tu každý žije v přesvědčení, že nosím v hlavě Snapeův harmonogram? Ještě před pár lety by je to ani nenapadlo. A teď mám sloužit jako něco jako jeho diář? A sjednávat schůzky bych mu neměla? Ať už si tu všichni trhnou nohou. Hezky s Brumbálem v čele. Možná bych přece jenom měla vyrazit na večeři a půlhodinku se tam intenzivně mračit. Jen ať Albus ví, že vím. Já mu ještě předvedu Zmijozel. Však mám vynikajícího učitele.
Zabouchla jsem za sebou (a před Minervou) dveře. Rozhodnutí jít na večeři bylo zase totam. Vypustila jsem Rufuse, ať si protáhne končetiny a převlékla se. Měla jsem před sebou úžasný večer na jednom ze svých nejoblíbenějších míst. Kdyby nebylo venku tak hnusně, šla bych se projít a utopit. Teď bych ale zamrzla kousek pod hladinou.
Našli by mě na jaře.
A oživili.
Pomona by jistě něco vymyslela. Albus by ji přinutil. Jen aby mě naštval.
V tomhle je na ně spolehnutí.
Jak jde o nesmysly, jsou úžasně produktivní a vynalézaví.
Plácla jsem sebou na postel a otevřela jednu z obálek, co mi ležely na stolku. Sjela jsem očima na razítko. Ministerstvo. Zahodila jsem papír a vzala další. Když jsem postupně zahodila všechny, začala jsem uvažovat, proč jsem se vracela. Při mém rozpoložení mi tu stejně akorát všichni polezou na nervy. Ani jsem nedokončila myšlenku, když se otevřely dveře. Věděla jsem, kdo to bude, ještě než se objevil v mém zorném poli, protože se neobtěžoval klepáním a už vůbec nečekal, až ho vyzvu, ať vstoupí. Já se zase neobtěžovala vstáváním z postele a jen počkala, až přijde. Třeba budu mít štěstí a on se někde cestou ztratí.
Neztratil.
"Ty už jsi zpět?" zeptal se poněkud překvapeně. Skvělé. On už chodí na návštěvu, i když tu nejsem? Zase tak velkou zimu u sebe nemá. A studenti ho návštěvami taky neobtěžujou. Potkany tam nemá, pavouky v mezích, možná mu tam ani nezatýká…
"Ne, dorazím až zítra. Minervě jsi chyběl."
"To jsi mi mohla říct až tak za půl hodiny. Nejsem připraven na tak skvělé zprávy hned po příchodu. Kdes vlastně byla?"
"Nakupovala šaty, přechovávala nějaké věcičky pro černou magii, holčičí starosti, znáš to."
Pokýval hlavou. "Tak jsme na tom stejně."
"Dovedu si představit."
"Toho se bojím."
Zapadl do křesla a ke mně dorazil neopakovatelný odér stovek lektvarů, který nebyli schopni ničím přehnat ani hradní skřítkové. Myslím, že se stejně ani nesnažili. A pokud jsem já nesmrděla obdobně, bylo mi to vcelku jedno. Já jsem hodně benevolentní.
Aby se vyhnul možnosti konverzace se mnou (zajímavý návštěvník), shýbl se pro dopisy, které jsem postupně odhodila, aniž bych je přečetla. Počínal si podobně jako já. Otevřel, sklouzl očima k podpisu a položil na stolek. Zřejmě zkoumal, jestli se jeho ministerská pošta shoduje s mou. Vzhledem k tomu, kolik pozornosti jsme jí věnovali všichni tady v Bradavicích, tak nám ministr mohl skládat milostné básně, a my bychom to ani nepostřehli.
"Jak jsi na tom teď s Brumbálem?" napadlo mě najednou. Stejně už byl u posledního oběžníku, takže jeho touha dozvědět se aktuální novinky nebude ničím narušena.
Ta otázka ho překvapila, což jsem poznala podle toho, jak rychle zvedl oči a zeptal se: "Co?"
"Dělám si soukromý dotazník pro zjištění vztahů na pracovišti."
"Za účelem?" nedal se.
"Chci vědět, co má za lubem."
"Až tu budeš stejně dlouho jako já, pochopíš, že jsou věci, které je lepší nevědět."
"JSEM tu stejně dlouho jako ty."
"V tom případě se učíš znepokojivě pomalu." Zvedl Denního věštce a rozevřel si ho v prostoru mezi svýma očima a mnou.
Zase jsme se dostali někam, kam jsem nepotřebovala. Jednou bych ráda na svou otázku dostala jasnou odpověď hned na začátku. Musí to být úžasný pocit.
Zkusila jsem to z jiné strany.
"V poslední době Brumbál trochu polevil v těch svých snahách vycvičit Pottera jako bojovníka se zlými silami…" (To byla pravda. Nesvolával kvůli tomu porady dvakrát do měsíce, ale přešel na individuální působení na jednotlivé členy sboru. Já byla naštěstí z obliga, protože do mých hodin zatím nezavítal, a bude-li štěstí nadále přát, ani nezavítá.)
Nad vrchním okrajem novin se objevily temné oči.
"Když myslíš…" protáhl a nasadil ostražitý výraz. (On individuálního působení ušetřen nebyl.)
Jako by se snad ode mne mohl dočkat něčeho špatného. Z nás dvou jsem to nebyla já, kvůli komu se muselo opakovaně evakuovat celé sklepní podlaží, nebyla jsem to já, kdo v noci běhal po chodbách a tahal rozespalé kolegyně z postele, protože měl jeden ze svých paranoidních stavů, že proti němu Potter něco kuje, nebyla jsem to já, kdo nic netušícímu mírumilovnému člověku vrazí opici a pak se tváří jak neviňátko a jen čeká, kdy ho za to Filch uškrtí.
Já se ale nehodlala vzdát a nechat se odvést někam ze své cesty. "Prý má teď ještě jinou zábavu. A vzhledem k tomu, že tu víš o všem, co se tu šustne, by mě zajímalo, o co mu-"
Posunkem mě zarazil. "Za prvé mě velmi těší, že ti připadám vševědoucí. To mi lichotí, tudíž ti to nebudu vymlouvat. A za druhé - s kým jsi zase mluvila?"
Nasadila jsem neproniknutelný výraz (aspoň doufám). To tak, já mu řeknu, že s Malfoyem, a on mě v tu ránu přestane poslouchat. "Na detailech teď nezáleží, mě zajímají fakta."
Hluboce se zamyslel. Na oko. "Vzhledem k tomu, že se blíží Vánoce, mu nejspíš bude ležet na srdci výzdoba Velké síně. Takže se mu vyhýbej do té doby, než ho Lockhart přesvědčí, že nejlepší volbou pro daný úkol je on."
"Tohle jsem neměla na mysli." To byla pravda, na tuhle věc jsem nějak pozapomněla. Ale vzhledem k Lockhartově přítomnosti a touze angažovat se v čemkoli jsem zůstávala klidná.
"Buď mi řekneš, co chceš vědět, nebo se budu muset uchýlit k nitrozpytu," nebezpečně se mu zablýskla očka.
"Zapomeň!" zavrčela jsem výhrůžně.
Černé oči a posléze i černé vlasy v jeho tradiční úpravě zmizely za novinami. Ale i přes ně jsem skoro mohla vidět, jak se šklebí.
Tak jo, jak zformulovat to, co jsem chtěla, aniž bych při tom vypadala víc směšně, než bylo nevyhnutelně nutné?
"Proč se hrabe v mý rodině?" zvolila jsem nakonec nejjednodušší cestu k cíli.
Během zlomku vteřiny ležel Denní věštec na Severusových kolenou, celá jeho pozornost patřila mně a z jeho úst znovu vyšlo upřímné: "Co?"
Pokud něco věděl, byl vynikající herec.
Což nebyla novinka.
A jako vždy byl odpovědi ušetřen, protože dovnitř vpadla Pomona (Bez zaklepání! Nějak se ten nešvar rozmáhá.) s životně důležitým sdělením.
"Severusi, ta vyrážka ještě zcela neustoupila! Mohl byste připravit další várku lektvaru?"
Vykulila jsem oči.
Teprve teď mě vzala na vědomí a do obličeje se jí vkradl ten vševědoucí výraz, co tu nosili namontovaný všichni v situacích, kdy jsem absolutně netoužila vědět, co si myslí.
"Mandragory," doplnil Severus sdělení, aby rozehnal mé podezření ohledně Pomoniných kožních problémů.
"Filch se bez kočky ještě chvíli obejde," poznamenala jsem blahosklonně, protože Damien byl s novou situací na hradě navýsost spokojen a užíval si svou svobodu.
"Myslím, že tu jde spíš o studenty…" upřesnil Severus.
"Ach." Na ty jsem zapomněla.
Žádné komentáře:
Okomentovat