Vážení a drazí milí moji,
tak jsem tak dneska byla na pracovním pohovoru a jdu vám poreferovat. Inzerát slušný - jednalo se o práci v kanceláři, administrativa. Jelikož studuju (zase, lidi, zabte mě, co jsem za idiota, že už v tý škole trčím 20 let, jak mi spočetla minulý týden spolubydla), zdálo se mi to ideální. Půlden v kanceláři, žádná domácí příprava jako jazykovky a druhý půlden čas věnovat se škole. Co víc si přát? No, a teď do reality. Ano, jednalo se o práci v kanceláři - ovšem tato práce následuje až po jisté fázi, kterou strávíte někde v obchoďáku a podobně a přesvědčujete lidi, ať si koupí to a to a to, že bez toho asi umřou. Představila jsem si sama sebe na tomto postu: Já, která když vidím na trase své chůze člověka s deskami, sklopím oči, případně je upřu přímo před sebe s výrazem "jsem buldozer, uhni", a když už mě čirou náhodou i tak osloví, než dokončí pozdrav, vrčím "nic nechci", "spěchám", "všechno mám", "až budu chtít do sekty, založím si vlastní" a nebrzdím. Vhodnějšího adepta prodeje abyste pohledali... Předpokládejme ale, že kývnu. Z mého půldne v kanceláři je celý den někde v čudu a já budu ráda, když se po cca 13 hodinách dostanu na kolej studovat.
Jedna věc mě ale s těmihle opruzprodejci dneska trochu smířila. Když mě slečna, která byla cca stejně stará jako já, propustila z pohovoru, ukázala mi kuchyňku, jestli si nechci uvařit kávu. Já, které v žilách koluje kofein neředěný krví... Odpověď předem jasná. Mimochodem - došel jim cukr, ale dělala jsem turka, takže to i tak bylo poživatelné. Zatímco jsem si připalovala jazyk horkou kávou, studovala jsem si nástěnku s pokyny pro lidi, mezi něž bych měla patřit i já. Předepsané oblečení, boty, účes, líčení... Ok, připouštím, že požadavek čištění zubů a používání deodorantu má něco do sebe. Slovo "ale" nesmí ve vašem slovníku figurovat. Za každými dvěma větami se ptát po občance a telefonu... Předtištěná strana textu, co do lidí hučet po telefonu, až jim zavolám, sotva dorazím do kanclu. Představa, že mi opruzprodejce ještě volá domů, sotva mě propustil v obchoďáku... Plynule jsem přešla na práci v kolektivu. Nevím proč, ale najednou se mi zdálo, že vstupuju do Společenstva slunce... Jako na potvrzení mých slov se ve dveřích objevila slečna s trvale našroubovaným úsměvem, oblečená, nalíčená a učesaná v souladu s regulemi, navoněná, a mile mě pozvala na prezentaci k další vzorné slečně, která nám promítla výhody všemocného přístroje za 60 000 korun, který bychom měli prodávat...
Žádné komentáře:
Okomentovat